Literatura

Tři poklady dětské populárně naučné literatury

Začala jsem opět recenzovat knihy pro vaseliteratura.cz, a tak jsem si hned objednala tři nádherné knihy pro děti (a minulý týden mi došel třetí díl komiksu Hilda od Luca Pearsona, ale o té zase příště).

21751272_1826578420705062_7484136584607993028_n

Piotr Socha: Včely

Na české čtenáře z obálky svýma velkýma očima nekoukají pouze včely, ale dominuje jí člověk, včelař s bílým kloboukem a síťkou, stejně jako v polském originále Pszczoły. Právě o člověku a jeho vzájemném vztahu k včelám kniha především je.

(…)

U knih, jako jsou Včely od Piotra Sochy si přejeme, aby nikdy neměly otlučené rohy, zvlněné stránky, otisk mastného prstu na třinácté straně, aby jednoduše nepodléhaly času, aby pečlivá práce autora, ilustrátora a redakce zůstala zachována v dokonalém stavu. I když právě důvěrná ohmatanost stránek a vůně, které se do ní otiskují častým čtením po více generací, jsou tou nejkrásnější odměnou.

21740122_1826577857371785_542466073996035797_n

CELÁ RECENZE

Nečekaná přátelství aneb jak si zvířata a rostliny pomáhají

V loňském roce vyšly v nakladatelství Albatros dvě nádherné naučné knihy pro děti od 6 let: Jak bydlí děti celého světa a Jaké svátky slaví děti celého světa. Spisovatelky Pavla Hanáčková a Helena Haraštová se projevily jako citlivé autorky, které umí zvolit taková témata, jež se přímo týkají jejich malých čtenářů. Nejen to, dokážou témata také zpracovat poutavě po vizuální stránce. Knize dominují jednoduché, ale nádherné ilustrace, díky kterým děti nahlédnou do všech koutů světa a prostřednictvím čtivých, pro jejich pozornost přiměřeně dlouhých poznámek, se dozví zajímavé informace.

Nejinak je tomu u nové knihy Pavly Hanáčkové Nečekaná přátelství: Aneb jak si zvířata a rostliny pomáhají. Vždyť škola se pro šestileté děti stává novým hřištěm, ve kterém je učitelé ideálně vedou namísto soutěživosti ke spolupráci se spolužáky. Jak je tomu mezi zvířaty a rostlinami?

(…)

 

 

CELÁ RECENZE

Unikátní muzeum zvířat Animalium

(…)

Animalium není tak podrobné jako encyklopedie zvířat. Popisky tříd i jednotlivých živočichů se kurátorky nesnaží čtenáře zevrubně seznámit se suchými fakty, ale vybírají takové informace, které nás zaujmou a leckdy i překvapí. Věděli jste například, že klaun očkatý žije v harémech o jedné samičce a několika samečcích, a když samička zemře, změní jeden ze samečků pohlaví a nahradí ji?

I my jsme součástí tohoto fascinujícího světa. Člověka kurátorky zmiňují jako vývojový stupeň vyšších primátů, jako by psaly o kterémkoli jiném živočichovi. Naštěstí nebyly cynické, aby ho vyobrazily i na ilustraci, a tak nás spíš potěší, že jsme součástí něčeho tak úchvatného, že nejsme oddělení nepřekonatelnou hranicí výlučnosti.

(…)

21740462_1826578100705094_5529838413392649720_n

CELÁ RECENZE

Literatura

Isobelle Carmody: Šerokraj

Ráda bych vám podrobněji představila knihu od australské spisovatelky Isobelle Carmody, která skvěle zpracovala téma smrti pohledem dítěte. Ale nejen to, pomocí symboličnosti, ke které autorka nabízí klíč, nás provádí „Šerokrajem“, do kterého utíká každý z nás. Daří se jí pronikat pod povrch, do hloubky, a tím oslovuje nejen mladé čtenáře, ale i dospělé.

Isobelle Carmody říká o Šerokraji (pův. Greylands):

Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

Protože ještě nikdo nedal na internet (minimálně co se mi podařilo dohledat) obsažnější rozbor knihy, ale jen nic neříkající anotace, využila jsem částečně svých poznámek, částečně citací z knihy a především důležitý zdroj, publikaci Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež od Mileny Šubrtové.

Autorka

Výsledek obrázku pro Isobelle CarmodyIsobelle Carmody se narodila v roce 1958 v australském státě Victoria jako nejstarší z osmi sourozenců. Sedm mladších dětí zvládala jen proto, že jim vyprávěla strašidelné příběhy. Je autorkou sedmi románů pro mládež a sbírky povídek Green Monkey Dreams (Sny o zelených paviánech, 1996). Díky sérii románů The Obernewtyn Chronicles (Kronika města Obernewtynu) se okamžitě zařadila mezi přední autory fantasticko-dobrodružné literatury pro mládež. Román The Gathering (Shromáždění, 1993) získal hlavní cenu australské Rady pro dětskou knihu a Mírovou cenu za dětskou literaturu. Autorka dělí svůj čas mezi cesty po světě a svůj domov na jižním pobřeží Austrálie, kde žije se svým mužem, českým spisovatelem, kritikem a jazzovým hudebníkem Janem Štolbou a jejich dcerou. (zdroj)

Anotace

Přední australská spisovatelka příběhů pro mládež vypráví příběh o chlapci, kterému tragicky zemřela matka a otec její ztrátu nedokáže unést. Chlapec a jeho malá sestřička se bez úspěchu snaží rozbít skořápku otcovy netečnosti a malý hrdina najde únik z reality ve společnosti Alenky z říše divů v krajině za zrcadlem. Dobrodružství, po nichž se vrací vždy zase zpět do reality, ho postupně vedou k pochopení životní změny, tiší jeho úzkost z budoucnosti a hlavně mu osvětlí potřebu lásky v každodenním životě, lásky, která nakonec dává smysl i smutku a vzpomínkám. (zdroj)

Stručně o příběhu

Šerokraj „Hlavní hrdina románu – dospívající Jack – se s úmrtím matky, za něž pociťuje zodpovědnost, vyrovnává psaním příběhu. (…) Psaní příběhu se vlastně stává rodinnou terapií, neboť Jack a jeho mladší sestřička Ellen se tak pokoušejí pochopit matčinu smrt a smířit se s ní. Jackův příběh, který Ellen průběžně pročítá a komentuje ve fázích jeho zrodu, vyvěrá z potřeby porozumět bolestnému životnímu okamžiku a přetavit ho v takovou zkušenost, která by jim umožnila pokračovat i po matčině tragické smrti ve šťastném životě.“ (Šubrtová, s. 83-84)

Stavba díla

Dvanáct kapitol je předěleno Začátkem, Středem a Koncem, ve kterém nám Jack díky Elleniným dotazům zprostředkovává interpretaci symbolů, které se v jeho příběhu objevují. Dohadují se, kdo jsou to vlkouni, co je to vlastně ten Šerokraj apod. Naštěstí docela nenásilně.

Děj

Výsledek obrázku pro Greylands carmody„Jack bloudí Šerokrajem, kde potkává záhadnou Alenku. Ta úporně střeží obsah svého ranečku, který chce dopravit do Šerověže. Přechody mezi Jackovou životní realitou a Šerokrajem jsou zprvu zřetelně vymezeny. Cestu do Šerokraje otevírá Jackovi zrcadlo, návrat domů zajišťuje intenzivní vzpomínka na Ellen. Postupně se však hranice mezi oběma časoprostory stírají, vytrácí se i pravidelnost, s jakou se ob kapitolu střídaly, a do popředí vystupuje jejich symbolika. Souběžně se propojuje postava Alenky, Jackovy společnice v Šerokraji, s postavou chlapcovy matky. Alenka však není jen stínové simulacím Jackovy matky, ale naplňuje archetypální roli. Jack je k Alence vázán jakýmsi ochranitelským pudem, který uplatňoval i vůči matce a mladší sestře, doprovází tedy Alenku a pomáhá jí unikat před vlkouny, usilujícími o její raneček.“ (Šubrtová, s. 84-85)

Šerokraj

Carmodyová uvádí: „Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

Výsledek obrázku pro Greylands carmodyProstor Šerokraje charakterizuje absence barev, hudby, vůní a dostávají se do něj jenom ti, kteří jsou nějak zranění. I Šerokraj má svoji stratifikaci: nejzrádnějším místem je pustina, tvořená bezbarvým a studeným odrazem skutečného světa. Cirkus v pustině Šerokraje představuje stínový odraz lunaparku, v němž zahynula Jackova matka.“ (Šubrtová, s. 86)

 Já si myslím, že každý z nás má Šerokraj v sobě a chodíme tam, když se něčeho bojíme nebo je nám smutno. Pamatuješ, jak sis těsně po maminčině smrti nechtěla hrát s kamarádkami ani jíst zmrzlinu a přestala sis zpívat a smát se?“ (Jack)
„Bylo mi na to moc smutno.“ (Ellen)
„A tak jsi šla do Šerokraje.“
„Člověk se ale odtamtud zase dostane ven, nebo ne?“
„Můžeš se někdy dostat ven, hlavně když si pomyslíš na smích, na to, že máš někoho ráda anebo že tě má někdo rád. Někdy ti to ale musí připomenout někdo jiný.
(Carmody, s. 146)

Symbolika

Co se stalo po maminčině smrti, není opravdový příběh, který by se dal jen tak vyprávět. Jde mi o to, co se děje uvnitř. (Carmody, s. 91)

V knize se setkáme s několika symboly: zrcadlo, vlkouni, křídla, láska a další. „Symboly jaksi ukazují, jaké je všechno uvnitř.“ (Carmody, s. 80)

Milena Šubrtová v knize Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež jednotlivé symboly podrobně rozebírá. Zde jsou dvě z knih:

„V Šerověži, kam vlkouni pronásledují své oběti, se získávají křídla. Křídla většinou symbolizují volnost, touhu po svobodě, rozevlátou fantazii, zde se ovšem tyto tradiční konotace mísí s novým, znepokojujícím prvkem. Křídla sice stále představují objekt touhy, alVýsledek obrázku pro Greylands carmodye ve chvíli, kdy je získáme, dospějeme na konec cesty. Křídla vyléčí od chtění i od strachu. Alenka v sobě nosí křídla celý život, čekala jenom na to, kdy budou moci sama vyrůst. Křídla se tak stávají zlověstným symbolem smrti.“ (str. 86) „Smrt jako let, odpoutání se od veškeré zátěže, svoboda, současně okřídlená bytost coby anděl, symbol nesmrtelnosti duše a jejího nanebevystoupení.“ (Šubrtová, s. 87)

Láska působí jako prostředek obnovující, scelující, navracející život. Carmadyová pracuje s touto metaforickou jednak v přímé návaznosti (sourozenecká láska vždy zachraňuje Jacka z nebezpečného Šerokraje a rovněž láska dětí k otci vymaňuje otce z Alenčina područí a pustiny Šerokraje), ale také v zrcadlově převrácené podobě. Nedostatek lásky v dětství zahnal matku ke krajnímu sebevražednému řešení. Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 87)

Tatínek: „Milovala mě, jak jen mohla, ale bylo to pro ni těžké. Když byla malá, neměli ji rádi, a ona se sice postupně naučila mě milovat a věřit v mou lásku, ale nakonec onemocněla z toho smutku, který cítila celý život, protože ji jako malou holčičku nikdo nemiloval. Vydala se do šerověže, aby tomu smutku unikla.“ (Carmody, s. 144)

Smrt

Matčina smrt byla pro děti nepochopitelná, dokud ji zahalovala tabuizace a nejistota, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo vědomou volbu. Pocity odcizení, zmatku a sebeobviňování se touto nejistotou prohlubovaly a ztěžovaly dětem i jejich otci vyrovnat se s matčinou ztrátou. (…) Matčina dobrovolná smrt je líčena jako smutný cíl nevyhnutelné cesty, na kterou byla matka nasměrována již v dětství citovou deprivací ze strany rodičů. (…) Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 86-87)

Vzpomněl si na Ellenina slova. Řekla, že do maminky pronikla tajemství, a proto onemocněla. (Carmody, s. 113)

Další citace z knihy

Jack v tomhle příběhu stejně nejsem já. Jsem to já jenom zčásti, zbytek je vymyšlený. Do Šerokraje se dostalo to, co na mně není vidět, co je uvnitř, vysvětluje Jack sestře. (s. 92)

Člověk si musí vymýšlet. Skutečný život není jako příběh, který má začátek, prostředek a konec. Jsou to příběhy všech, promíchané dohromady. (s. 7)

Slovo „mrtvá“ mu vždycky připadalo nějaké divné, ale možná to bylo proto, že na maminčinu smrt musel pořád myslet. Jako když se člověk tak dlouho upřeně dívá na jedno slovo, až začne ztrácet význam. Anebo to je prostě slovo, které bude vždycky znít falešně. (s. 9)

Mario k nim ale už nechodil. Jack ho přestal zvát, protože nechtěl, aby viděl tu obrovskou zející prázdnotu, která zůstala v jejich životech po maminčině smrti, a aby se on, Jack, na to všechno musel znovu dívat očima svého kamaráda. (s. 12)

Teď se mu strašně stýskalo po tom smíchu, třeba i po pořádné hádce, ale u snídaně ho čekaly jen toasty, vajíčka naměkko a mlčení. Jackovi připadalo, že to mlčení mezi nimi prochází od tatínka. Jako by se byl proměnil v jakýsi stroj na výrobu mlčení, které naplnilo kuchyň, až se v ní nedaleko dýchat, a odtud se šířilo po celém domě. Bylo čím dál tím těžší něco udělat, byť i jen promluvit. Slova mu kypěla v hrdle, ale to mlčení je zase zahnalo zpátky a proniklo i do něj. (s. 33)

Příběhy jsou jako zrcadla. Když se do nich podíváš, uvidíš sebe. Každý z nich se pak promění v tvůj příběh a nezáleží na tom, kdo ho napsal. V každém příběhu je tak spousta dalších. (s. 147)

Zdroje

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 9788021044135

CARMODY, Isobelle. Šerokraj: pohádkový příběh. Přeložil Alexandra BÜCHLEROVÁ. Praha, 1999. ISBN 8090244386

JADU

Úniková místnost: Běží ti čas!

https://i1.wp.com/www.goethe.de/mmo/priv/16417861-STANDARD.jpg

Hodina strávená v posmrtném životě při hledání protijedu? Co víc si od prvního rande přát! Opuštěná stodola, kde se skupinou partyzánů čekáte na popravu? Ideální prostředí pro prohloubení vztahů s kolegy z práce. Budou vás napínat (klidně i na skřipec), šokovat (klidně i elektrickým proudem), překvapí vás, pocítíte adrenalin i vůni dýmu, když se vám budou vařit mozkové závity. Fenoménu únikových místností neboli escape rooms propadá čím dál více lidí, přestože v České republice na svůj boom teprve čekají.

Když viděl Takao Kato hrát svého spolužáka známou adventuru Room Escape, jejímž principem je odemknout dveře na základě nalezených stop, kombinaci předmětů a luštění šifer, napadlo ho, proč nepřevést tuto hru do reality? A tak vznikla v roce 2007 v japonském Kjóto první úniková místnost, nazvaná Real Escape Game (REG). Ta se záhy rozšířila do celého světa.

Jedna hodina, jedna místnost, jeden tým

Úniková místnost může sloužit nejen jako nevšední zábava pro skupinu přátel, ale oslovuje i rodiny s dětmi a je vhodnou teambuildingovou aktivitou. Cílem hry je v daném čase uniknout ze zamčené místnosti – která může imitovat psychiatrickou léčebnu, získat artefakt. Tím může být nejdražší exponát v Národním muzeu (který byl skutečně ukraden), anebo splnit úkol, například oživit Golema. A to za pomoci kreativity, logického myšlení, zručnosti, leckdy i odvahy a především týmové spolupráce, kterou hráči využívají při luštění rébusů, šifer, hádanek, získávání nápověd a dalšího.

(celý článek můžete přečíst zde)

Literatura

(po)prázdninová čítanka

Poslední tři měsíce nejspíš procházíte mým blogem jako lvi v kleci, zuřiví, že jsem snad přestala číst. Mé knižní přehledy máte určitě rádi (sebevědomí mi rozhodně nechybí). Červenec, srpen a dokonce i září však zeje prázdnotou. Není to tím, že bych nečetla. Ani tím, že bych cestovala/pracovala a neměla čas. Prostě jsem jen nečetla takové knihy, které by mě nadchly a pálily mě prsty, dokud vám o tom nenapíšu. Že by se ale opravdu žádné nenašly? Přece jen. Jaké knihy se mi opravdu líbily?

Daniel Quinn: Ishmael (dobrodružství mysli a ducha)

Ishmael - Dobrodružství mysli a duchaTato kniha je pro mě největším intelektuálním objevem. Především tato myšlenka:

Evoluce probíhala za určitých podmínek, ze kterých se lidé (Beroucí) vymanili. Tím, že se zrodil člověk, neskončila evoluce, všechny zvířata můžou dojít do toho stupně inteligence a uvědomování si sebe sama, volit, akorát člověk byl první. Nemá být vládcem světa, ale možná učitelem, průkopníkem a průzkumníkem… „Kupodivu je to osud mnohem velkolepější, než o jakém Beroucí snili. (…) Za miliardu let, cokoliv tu kolem bude, kdokoliv tu bude, bude říkat: ,Člověk? Ó ano, člověk! Jaký úžasný tvor to byl! Bylo v jeho moci zničit celý svět a zašlapat naši budoucnost do prachu – on ale spatřil světlo, než bylo příliš pozdě, a nechal toho. Nechal toho a dal všem ostatním šanci. Ukázal nám, jak se to muselo udělat, aby se svět stal navždy zahradou. Člověk byl vzorem pro nás všechny!‘“ (str. 240.) „Nějaká bytost si to musí projít jako první. (…) Jedna bytost musela najít cestu, a pokud k tomu došlo, pak… nebylo už žádné omezení toho, co by se tu mohlo stát.“ (str. 241)

Autor mi dal i nový pohled na současnou situaci ve světě a ekologickou krizi, ve které hraje velkou roli člověk jako zemědělec, Beroucí. Kamarád sdílel na Facebooku obrázek z jiné knihy, který v jednom grafu říká podobné, i když nedochází k válce:

20992788_505585239780723_3186430018312400730_n

Anotace:

Vypravěčem tohoto neobyčejného příběhu je muž hledající pravdu. Odpoví na inzerát v místních novinách, ve kterém učitel hledá žáky, kteří mají vážný zájem o záchranu světa. Náš hrdina se však ocitne v opuštěné kanceláři sám s dospělou gorilou, okusující tenkou větev. „Ty jsi ten učitel?“ zeptá se nevěřícně. „Ano, já jsem ten učitel,“ odpoví gorila. Izmael je bytost neobyčejné moudrosti a svému žákovi začne vyprávět příběh, který nikdy před tím žádný člověk neslyšel. Vyprávění sahá od počátků času až do budoucnosti. Jako všichni velcí učitelé, ani Izmael to svému žákovi nijak neusnadňuje. Vyžaduje, aby osvícení vycházelo z našeho nitra. Je osudem lidstva vládnout světu? Nebo nás čeká vyšší poslání, které je úžasnější, než jsme si kdy dokázali představit? (databazeknih)

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Zatím nejsem do Murakamiho blázen, ale na Kafku jsem se dlouho těšila. Autorův styl se mi líbí, míšení reality s magičnem. V rozhovoru pro Paris Review mě zaujal jeho styl psaní: nejdříve napíše celý příběh bez škrtů a přepisování. Na jeho konci má mnohem jasnější představu o charakteru svých postav, a tak příběh přepíše nejen co do stylu, ale i do obsahu. Už ví, jak by se jeho postavy v jKafka na pobřežíaké situaci (ne)zachovaly a podobně.

Anotace:

Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně „podivné“ kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: „mix“ příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality. (databazeknih)

Vypsala jsem si:

str. 134: „Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit.“ „Jako třeba?“ Pan Óšima si prstem posune můstek brýlí. „To se nedá dopředu říct. Liší se podle toho, jaký jsi ty sám.“

str. 155: „Všechno je otázkou imaginace. Naše zodpovědnost vyvstává z představivosti. Yets píše: In dreams begin the responsibilities – přesně tak. Na druhou stranu lze možná tvrdit, že kde není představivosti, nerodí se pocit zodpovědnosti. Jak je jasně vidět na Eichmannově příkladu.“

str. 187: „Někteří říkali, že se pokusila o sebevraždu zablouděním v nekonečných lesích na svazích Fudži, ale neuspěla a nakonec skončila v blázinci.“

Henry David Thoreau: Toulky přírodou

Toulky přírodouVůči Thoreauovi jsem skeptická, ale jeho Toulky přírodou mě těšily, protože se v nich konečně obrací opravdu k přírodě a jeho pocitům v ní. Protože jsem však četla jen dvě až tři eseje, nechtěla jsem o knize psát. Zatím se mi ale znovu nedostala do rukou, a tak přikládám výpisky z nádherné eseje Chůze:

str. 8. „My v dnešní době – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému dobrému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové procházky je jen chůzí zpět ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme – odhodlaní poslat zpět do svých opuštěných království jakožto ostatky jen svá nabalzamovaná srdce. Pokud jste připraveni opustit matku a otce, bratra i sestru, ženu i děti i přátele a nikdy se s nimi už neshledat, pokud jste napsali poslední vůli a urovnali všechny své záležitosti a jste svobodnými lidmi, pak jste připraveni na pěší toulky.“

Thoreau se toulal denně i víc jak čtyři hodiny. Na procházkách se snažil oprostit od práce ve městě, vrátit se ke svým smyslům, najít pramen života. Každý den přinesl nový pohled, jeho okolí bylo natolik velké, že ho nevyčerpávalo. Nabádá nás, abychom vyrazili na toulky, dokud se nestane, že všechna země bude rozdělena na pozemky, ohraničená ploty a jinými pastmi na lidi, na pozemky, přes které se nedá jít.

z jiné eseje: str. 34: „Moje touha po vědomostech je přerušovaná, ale touha pročistit si hlavu v ovzduší, jaké mé nohy neznají, je trvalá a stálá.“

A když jsem naťukla vědomosti, tak ještě: str. 33: „Co jiného je většina toho, čím se vychloubáme jako svými takzvanými znalostmi, než pouhá domýšlivost, že něco víme, která nás připravuje o užitek z naší opravdové nevědomosti?“

Tři poklady dětské populárně naučné literatury

Začala jsem opět recenzovat knihy pro vaseliteratura.cz, a tak jsem si hned objednala tři nádherné knihy pro děti (a minulý týden mi došel třetí díl komiksu Hilda od Luca Pearsona, ale o té zase příště):

Piotr Socha: Včely

(…)vcely

U takových knih si přejeme, aby nikdy neměly otlučené rohy, zvlněné stránky či otisk mastného prstu na třinácté straně. Aby jednoduše nepodléhaly času, aby pečlivá práce autora, ilustrátora a redakce zůstala zachována v dokonalém stavu. I když právě důvěrná ohmatanost stránek a vůně, které se do ní otiskují častým čtením po více generací, jsou tou nejkrásnější odměnou.

Další knihy

Teď přichází na řadu knihy, o kterých nemám potřebu se rozepisovat víc, ale které se mi přesto líbily.

Lipová / Spansdorf 1915-2005 – soubor fotografií z roku 1915 a 2005. Ohromně zajímavé. Sudetská vesnice. Vyhnaní Němci. Porovnání fotografií vedle sebe. Například auto oproti káře se zataženými býky a kravami vytváří zajímavý kontrast

Salman Rushdie: Hárún a moře příběhůHárún a moře příběhů

„Pohádková kniha nejen pro děti, jazyková a intertextuální hříčka, průzračný příběh právě o síle příběhů a vyprávění.“ (databazeknih)

Dalibor Nesnídal: Pověsti z kraje pod Vladařem

Pověsti z kraje pod VladařemAnotace: Magický kraj kolem hory Vladař (Karlovarský kraj) je plný legend, pověstí a tajuplných příběhů. Lidé si je předávali z generace na generaci, události po konci druhé světové války však tuto tradici násilně zpřetrhaly. Pověsti se naštěstí zachovaly a dodnes tak dotvářejí jedinečný genius loci zdejší čarokrásné krajiny. Sochař, výtvarník a ilustrátor Dalibor Nesnídal je zachytil půvabnou obrázkovou formou, která jistě potěší nejen znalce zdejšího kraje, ale i milovníky umění. Příběhy nás budou provázet mytické postavy čertů, skřítků, lesních žínek, víl a vodníků, ale i postavy reálné, jako byl např. Jan Žižka, který se na vrcholku hory Vladař ubránil přesile katolických vojsk. Zjistíme také, jak hora Vladař ke svému jménu přišla a jak to bylo se slavnou panenkou skákavou. Vstupme tedy do říše pohádek a pověstí, kraj kolem Vladaře nás netrpělivě očekává. (databazeknih)

Jak voní týdenOlga Masiuková: Jak voní týden

Anotace: Malá Konstantina je docela obyčejná holčička. Má ráda slova, vůně, vítr ve vlasech a procházky se strýčkem Ríšou. Jenže na svět, který ji tak fascinuje, nevidí. Konstantina ale vše bere s humorem a nadhledem a vůbec neví, proč by ji měl někdo litovat. Barvy si sice tak docela představit neumí, ale dny v týdnu bezpečně pozná podle vůně. Jediné, co by doopravdy chtěla zkusit, je projet se na kole… Laskavý příběh nevidomé holčičky, která zdravé děti učí, že svět se má vnímat všemi smysly. (databazeknih)

Z domu a zahradyOlga Černá: Z domu a zahrady

Anotace: Každodenní drobné příhody sourozenců Matěje a Hanky dokreslují vyšívané ilustrace E. Volfové. Pro čtenáře předškolního věku. Velký starý dům se zahradou, dvě děti, Matěj a Hanka, táta a máma. Malé příběhy, pozorování, křehká dětská fantazie, vzorky a výseky všedních dnů, koloběh ročních období, myši, zahrada, pěstování dýní, půda, schovávačky, hádky, strach a především domov… Obyčejné věci, které se dětským pohledem stávají neobyčejnými. (databazeknih)

Radek Malý: František z kaštanu, Anežka ze slunečnic

František z kaštanu, Anežka ze slunečnicAnotace: Lyrický pohádkový příběh holčičky ze slunečnice a panáčka z kaštanu, o jejich soužití, rozchodu a opětovném shledání. Pro čtenáře kolem 9-10 let. Jedné noci uprostřed září se na jednom vesnickém nádraží vyloupne z naprasklé kaštanové slupky František. Přibližně v tu samou dobu se na poli, nedaleko nádraží, ze slupky slunečnicového semínka vylíhne Anežka. Tihle dva se zanedlouho setkají a rozhodnou se, že dál budou putovat spolu. Ve vlaku narazí na nepříjemnou cestující, která je považuje za myši, podívají se na zámek, odkud je ale vyžene zahradník a nakonec najdou opuštěný krtčí domeček, ve kterém se rozhodnou zůstat. Zatímco se Anežka věnuje vaření, František píše parodii na rytířský román. Jenomže jednoho listopadového dne se nepohodnou… Místy napínavý, místy téměř snový text je doprovázen ilustracemi Galiny Miklínové. (databazeknih)

Žít do stovky

#14 Čas oříšků

#zitdostovky #ořechy #sběr #strom #podzim

Viděla jsem veverku, jak šplhá po mohutném ořešáku, hupne na větev, přecupitá mezi větvičky, zatřese jimi a už dolů padá jedna kulička za druhou. Já vlašské ořechy z koruny lákám pohledem, koštětem a kusy dřeva. Většinou mě přemlouvají, ať je nechám dozrát do krásy – to když visí nizoučko a zuby nehty se drží, aby nespadly do té hloubky. Anebo na mě drze křičí, až naprší a uschne, to když jsou z dosahu koštěte. A ti z Vrcholků mě ve většině případů mlčky přehlížejí.

Stejně všechny jednoho dne poputují k babičce do štrúdlu a do cukroví. Měla bych ořešáku poděkovat za jeho dětičky a také za to, jak v létě odhání od našich oken komáry. Také bych neměla zapomínat na ořešák na zahradě, který není tak mohutný jako ten před našimi okny, není ani tak plodný, ale poskytuje mi kýžený stín, když si čtu. A když ležím v trávě, můžu se těšit z jeho zelené koruny, na to bych také neměla zapomínat.

P1190699

Uprostřed Obilního trhu jsem na zemi objevila desítky ježků. Překvapilo mě, jak mohutným stromem se může stát líska, kterou jsem doteď znala jako hustý trs tenkých proutků. Začala jsem sbírat oříšek po oříšku, přidali se holubi s tyrkysovými náprsenkami a za chvíli i důchodci. Odnesla jsem si plný batoh a bolavé nohy.