Deník, fotografie

Výšlap z Telgártu přes Kráľovu skalu na Kráľovu hoľu, Nízké Tatry, Slovensko

Dva a půl roku. Tak dlouho trvalo, než mě M. vzal na pořádný výlet v rodném Slovensku. Kecám, loni jsme byli ve Slovenském ráji, ale dům pod Nízkými Tatrami a hleděla jsem na ně nanejvýš dalekohledem. Pokud nepočítám Homolku. Dost už křivdění.

Včera jsme vstali s kokrháním kohouta (v šest ráno) a vyrazili do Telgártu. Z něj na Kráľovu skalu, první keška (jak jinak), první výhledy. Mravenečci se šplhali na Kráľovu hoľu, malí človíčci, ze kterých jsme vyčetli, že výstup nebude selanka. Po cestě borovice kleče, černí brouci spěchající jak na párty, koniklece bílé, pískání svišťů, kamenné hamburgery a vrchol.

Mít křídla, odnese mě vichr až do Vysokých Tater. Jakmile jsme se však skryli v závětří za kámen, vichr utichl, jako bychom unikli z bojového pole. Fascinující krajina připomínající step, která vyvažovala zelené lesy.

 

Reklamy
Literatura

Poznámky k divadelní hře Václava Havla: Largo Desolato

Largo desolatoDivadelní hra Largo Desolato je oproti Havlovým absurdním dramatům srozumitelná a poměrně jednoznačná. Autor klade otázky po lidské identitě, lásce a zodpovědnosti vůči společnosti. Odráží každodenní realitu intelektuála, který se v totalitním systému nevzdává svobodného myšlení a který se v případě hlavního hrdiny Dr. Leopolda Kopřivy stává dokonce vzorem pro „obyčejné“ lidi.

Pociťuje tím tlak nejen ze strany systému, ale i těch, kteří od něj v podobě Prvního a Druhého Ládi čekají, že vystoupí ze slov a činem učiní za nesnesitelným systémem tečku, že to on vyburcuje aktivní odpor. Tuší mnoho možností, co by se dalo ještě dělat, aniž by dokázali něco konkrétního navrhnout. „Směrů by bylo hned několik. Ale to vy víte přeci sám nejlíp!“ (s. 287)

Zároveň na něj vyvíjí nátlak i přátelé a jeho družka. Přítel Olbram mu staví zrcadlo: „Všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš – že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny – že splníš všechna očekávání, která, nezlob se, právem vyvoláváš – že budeš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv těm velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něž jsi vzorem a nadějí, které jsi, nezlob se, sám sobě svým dílem dal – prostě se trochu začínám bát, jestli nás všechny nějak nezklameš,“ říká ve čtvrtém obraze (s. 299).

Continue reading „Poznámky k divadelní hře Václava Havla: Largo Desolato“

Věci na zamyšlení

Abstrakce jako neschopnost hovořit o holocaustu?

Esej k tématu Pomník zavražděných Židů v Berlíně

O Památníku zavražděných Židů se hovoří v Německu již od roku 1988, kdy přišel s návrhem jeho výstavby historik Eberhard Jäckel a žurnalistka Lea Rosh. V roce 1994 byla vyhlášená soutěž o podobu památníku, ve které o pět let debat později zvítězil návrh architekta Petera Eisenmana. Stavba začala v dubnu 2003 a dokončena byla o dva roky později, v květnu 2005. Památník stojí nedaleko Brandenburské brány a je tvořen 2711 betonovými stélami, které zabírají plochu 19 073 m². Už od samotného nápadu postavit tento památník se vedou debaty zahrnující několik problematik. Například proč je památník určen jen jedné skupině obětí? Proč je umístěný právě nedaleko Brandenburské brány na troskách Třetí říše? Jedná se „Denkmal“ nebo „Mahnmal“[1]? Nedaly se peníze vložené do tohoto památníku využít lepším způsobem, například na pomoc pozůstalým Židům a jejich rodinám? atd. Obšírně se těmito a dalšími otázkami zabývají Claus Leggewie a Erik Meyer v knize „Ein Ort, an den man gerne geht“.[2]

Mě především zajímá problematika podoby tohoto památníku. Jaké využívá Eisenman prostředky pro komunikaci s návštěvníkem, nepotlačil svým přístupem osobní rovinu výpovědi, není Památník zavražděným Židům více umělecké dílo bez historického sdělení než skutečný památník?

Nepřehlédnutelný kus historie

Památník zavražděných Židů nelze pro svoji velikost přehlédnout. Vidět ho můžou dokonce i pasažéři letadla jako jakousi skvrnu na německé tváři – po zjištění, o co se jedná, víme, že je to spíše skvrna v německé historii, o které však Němci diskutují a tímto památníkem se k ní vyjadřují a k ní „lákají“ v monumentálním měřítku. Kdo jednou spatří tento památník, musí mu být jasné, že se Němci snaží se svojí historií vypořádat s důstojností, neodrazovat od ní, neschovávat se před ní, naopak přitáhnout pozornost. Náklady ani prostorem nešetří. I proto je důležité zhodnotit, jakým způsobem tuto část své historie představují jak znalým její problematiky, tak neznalým. Zda byly uvolněný prostor a peníze smysluplně využity.

Continue reading „Abstrakce jako neschopnost hovořit o holocaustu?“

Literatura

Environmentální témata v knížce pro děti Medvídek Kuma: nevšední putování na severní pól

https://knihy.abz.cz/imgs/products/img_269680_orig.jpgV pohádce Medvídek Kuma spisovatelky Martiny Skaly se dětský čtenář seznámí s dopady globálního oteplování, jak na přírodu, tak na samotného člověka, který je jeho původcem. Babička, medvědice Ayako seznamuje vnuka s bájným příběhem o obludě El Niňo, která ve chvíli, kdy roztaje poslední ledovec, na kterém do té doby spala, způsobí strašlivou katastrofu. „Z mnoha moří a jezer vypije vodu a tu pak vyplivne na druhé straně Zeměkoule, kterou zaplaví. Ti, co nezahynou suchopárem, budou pohlceni vodou. Nikdo není na takovou pohromu připraven. Zbývá už jen velmi málo, než ledy úplně roztají,“ (s. 15) popisuje medvědice. Pouze v této pasáži se autorka uchyluje k mytickému příběhu, aby čtenáři přiblížila dopady tání ledovců, po zbytek knihy o problému píše s odkazem na aktuální svět čtenáře a cílí na jeho emoce: „Příroda se mění. Byla naším domovem, teď se stává naším nepřítelem. Lední medvědi se topí vysílením, protože se zvětšují vzdálenosti mezi ledovci. Pižmoni přimrzají k zemi, když jim namokne srst. Tající ledovce mění vodu v oceánu a ohrožují jejich obyvatele,“ (s. 85) dozvíme se na konferenci zvířat na severním pólu, kterých se problém dotýká nejvíce.

Právě na severní pól míří kroky medvídka Kumy, který se rozhodne upozornit svého tatínka ledního medvěda na hrozící nebezpečí od obludy El Niňo, kterou, jak doufá, dokáže tatínek porazit. Kumova máma vykresluje tatínka jako chrabrého, silného a statečného medvěda, který se ničeho nezalekne. V kontrastu k této představě ho medvídek Kuma nachází na konci svého putování vysíleného na vzdálené kře, na které by bez pomoci zemřel. Medvídě k němu doskáče na hřbetech velryb a zachrání ho. Medvídě, se kterým se dětský čtenář může nejlépe ztotožňovat, je statečné a odhodlané, ochotné pomoci slabšímu v nouzi. Navíc se ho problém přímo dotýká. Autorka však naznačuje, že není v moci medvěda zachránit planetu a není ani jeho vina, že se zeměkoule otepluje. Konference zvířat v závěru knihy slouží jako apel na člověka, aby se zamyslel nad svým chováním a Zemi lépe opatroval.

Continue reading „Environmentální témata v knížce pro děti Medvídek Kuma: nevšední putování na severní pól“

Literatura

Starý král ve vyhnanství aneb péče o otce s Alzheimerovou chorobou

https://i1.wp.com/www.iliteratura.cz/Content/Covers/g/geiger_Stary.jpgAutobiografická kniha rakouského prozaika Arno Geigera mě zaujala tématem péče o otce s Alzheimerovou chorobou. Autor obrací po letech vlažného vztahu pozornost ke svému nemocnému otci, o kterého se stará střídavě s ostatními členy rodiny a školenými pečovatelkami. Snaží se interpretovat stále se opakující úzkostlivé stavy, kterými otec prochází, a porozumět nejen jeho osobnosti, ale v nemenší míře poznat i sám sebe. Jejich společné zážitky, rozhovory, otcovy postřehy a své myšlenky zaznamenává písemně a po osmi letech vydává knihu Starý král ve vyhnanství, přestože doufal, že ji vydá ještě za otcova života, aby kniha neevokovala jeho pomník a její konec nebyl koncem definitivním.

Continue reading „Starý král ve vyhnanství aneb péče o otce s Alzheimerovou chorobou“

kultura, Other

Nejlepších 13 snímků, které jsem viděla v roce 2017

V loňském roce jsem viděla 76 ještě neviděných snímků, z toho 12 dokumentů, 7 seriálů, 6 krátkometrážních snímků a jeden divadelní záznam (pro srovnání, knih jsem přečetla 185, z nichž byla spousta pro děti). Ráda bych vám některé z nich doporučila.

157985038_992531Funny Games (1997, Michael Haneke), csfd 78 %

Velmi, v-e-l-m-i znepokojivý film. Málokdy o filmu přemýšlím ještě týdny poté, ale o Funny Games (pův. německá verze) ano.

Hoši o ou kodomo (Children Who Chase Lost Voices, Makoto Šinkai, 2011) csfd 76 %

Jedna z těch vizuálně nádherných, obsahem trošku podivných a postavami nezvykle zajímavých japonských animovaných pohádek. Kromě fantastických postav mě zaujaly i do detailu vykreslené interiéry a přírodní scenérie. Japonské anime mě vždy potěší, východní tematika filmů je osvěžující. Pokud už jste zhltly všechny Mijazakiho filmy, možná hledáte další inspiraci. Letos jsem ještě viděla a můžu doporučit: Kumo no mukó, jakusoku no bašo (2004), Bjósoku 5 centimeter (2007) a Kimi no nawa. (2016) od stejného režiséra.

hoshiwooukodomo2.png

160924448_6ced6bKomorná (pův. Agasshi, Chan-wook Park, 2016) csfd 78 %

Opět osvěžující východní uchopení tématu a stavby příběhu. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co se chronologicky přihodilo, což ústí v překvapivou pointu.

158235474_a1ebf6.jpgByl jsem při tom (pův. Being There, Hal Ashby, 1979) csfd 85 %

Pro mě jedno z největších filmových zjevení nejen tohoto roku. Bravurní výkon Petera Sellerse.

Popis: Provokativní a komický snímek podle námětu spisovatele Jerzy Kosinski vypráví příběh zahradníka Chance, který je po celý svůj život uzavřený v domě ve Washingtonu DC. a svět zná jen z televize. Když se náhle ocitne ve skutečném světě, zaplete se do úzkého kruhu protřelých vládních poradců, kteří touží po „moudrosti mudrců.“

19046410_a1ca65.jpgAž vyjde měsíc (pův. Moonrise Kingdom, Wes Anderson, 2012) csfd 73 %

Wes Anderson je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Letos jsem viděla asi pět jeho snímků, převážně starších. Baví mě nejen jeho práce s obrazem (středové kompozice, typické barvy), ale i ta témata! Nezvyklá, zábavná, svěží.

494925_3e1c16.jpgČerná kočka, bílý kocour (pův. Crna mačka, beli mačor, Emir Kusturica, 1998) csfd 84 %

S Emirem Kusturicou jsem se setkala poprvé u snímku Život je zázrak (2004). Už tehdy mě pobavil svým humorem. Nejinak je tomu u Černé kočky, bílého kocoura. Letos jsem viděla ještě Underground (1995) a Arizona Dream (1993) s Johnny Deppem, všechny čtyři filmy můžu doporučit.

159496593_9b552f.jpgSlavíci v kleci (pův. Les Choristes, Christophe Barratier, 2004) csfd 83 %

Co dodat: krásný film. Hlavním hrdinou je pedagog, jehož přístup k problematičtějším chlapcům je inspirativní. Stále si pouštím skladbu „La Nuit„.

4694_c7adaa.jpgUž zase skáču přes kaluže (Karel Kachyňa, 1970) csfd 81 %

Po dlouhé době jsem viděla starší český film, na který jsem měla dlouho zálusk. Opět se mi moc líbí režisérova poetika.

Popis: Moravské městečko Tlumačov na přelomu století: Syn zaměstnance proslulého hřebčína sní o tom, že i on bude umět krotit ušlechtilé jezdecké koně. Ani po onemocnění obrnou není ochoten se své touhy vzdát. Působivá adaptace románu australského spisovatele Alana Marshala přenesla příběh do jiné doby a zcela jiného prostředí, ale zachovala jeho silné humanistické poslání…

159611404_e69b90.jpgPetr Pan (Disney, 1953) csfd 74 %

Knihu znám dávno, ale konečně jsem se podívala na filmovou adaptaci studia Disney. Na starší pohádky se dívám moc ráda, zdá se mi, že zachovávají více hodnoty lásky (dnes většinou zaměňované za zamilovanost, případně je posílen důraz na krásu), dobroty, laskavosti a odvahy.

Dokumenty

region-oriental-de-la-cordillera-de-brooks-refugio-nacional-de-la-fauna-y-la-flora-del-artico-alaska-estados-unidos-2009.jpgSůl země (pův. Le sel de la Terre, Wim Wenders, Juliano Ribeiro Salgado, 2014) / csfd 86 %

Fotografické tvorby Sebastiãa Salgada si vážím a obdivuji ji. Ve svých cyklech zpracoval s obrovským osobním nasazením a vnitřní silou jedna z nejnáročnějších humanitních témat včetně genocidy ve Rwandě a hladomoru, až se na pokraji psychického zhroucení plný beznaděje obrací od člověka k planetě a několik let pracuje na díle Genesis. Právě tímto cyklem krás naší planety mě jakoby uhranul. Přestože jsem znala i další jeho cykly, tento dokument kvalitně shrnuje celý jeho život a chronologicky i jeho cykly fotografií s kontextem včetně projektu Instituto Terra, díky kterému s rodinou a dalšími lidmi navrátil na svůj nemalý pozemek deštný prales i s jeho faunou a stal se inspirací lidem po celém světě.

Foto © Sebastiãao Salgado

Zázračná planeta II (pův. Planet Earth II, 2016) csfd 98 %

Podobně jako Salgadovo fotografické dílo Genesis, se budu stále vracet k tomuto fascinujícímu dokumentárnímu seriálu, který je geniální nejen obsahem, ale i hudbou (Hans Zimmer, Jasha Klebe, Jacob Shea). Stejně jako Salgado i tvůrci dokumentu upřednostnili krásy planety Země před ekologickými dopady činnosti člověka.

gallery-1478272206-planet-earth-ii-pygmy-sloth.jpg

Na sever od slunce (pův. Nordfor sola, Jørn Nyseth Ranum, Inge Wegge, 2012) csfd 88 %

Takový ekologicko-sportovní snímek dvou přátel, kteří se rozhodli strávit rok na zapomenutém koutu pláže, odkázaní sami na sebe. Staví si příbytek z naplavených kusů dřeva, žijí z toho, co jim dá moře – ale potraviny chodí nakupovat jednou za čas do města, surfují, a to i v zimě, lyžují, tu a tam sdílí svoje postřehy, sbírají odpadky, pro které si nakonec přiletí helikoptéra. Snímek na mě dost zapůsobil, především samotným rozhodnutím žít mimo civilizaci, a přitom s ní být neustále v kontaktu skrz od117162926_0fe678.jpgpadky, jak se rozvíjelo jejich přátelství a vztah k sobě samým.

Popis: Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na devět měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí levným prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej. Fantastické záběry přírody, dobrodružného surfování za polární noci i „běžného“ pobývání na pláži spojuje čirá radost ze života mimo civilizaci. Hrdinové filmu si však zároveň musí zajistit základní podmínky k přežití.

Studené údolí (pův. Kaltes Tal, Florian Fischer, Johannes Krell, 2017)

Tento 12minutový krátkometrážní snímek byl promítán na festivalu Ekofilm 2017. Ohromil mě jak vizuálně, to především, tak obsahově. Jasné proč je ze samotného traileru.

Still-Kaltes-Tal-03.jpg