Literatura · Věci na zamyšlení

Arthur Schopenhauer: O spisovatelství a stylu

Nakonec a konečně jsem se dostala k Arthuru Schopenhauerovi. O spisovatelství a stylu je krátké, srozumitelné a čtivé pojednání o čtenářích a čtení, o spisovatelích a psaní.

Výsledek obrázku

Z jeho myšlenek si odnáším (přestože psal především o dílech filosofů než o beletrii):

  1. Věnovat čas, energii a myšlenky na čtení dobrých knih. Místo čtení nových knih. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty čtenáře Dívky v ledu a Bábovek, předhánění se, kdo přečetl víc novinek jedním dechem.
  2. Omáčka, tedy spousta zbytečných slov a odboček a šmodrchanců, často znamená, že autor sám neví, co chce říct. Nemá to domyšlené. Nedokáže svoji myšlenku podat jasně a zřetelně, srozumitelně. Za to třeba Einstein: E = mc2. Jak prosté, že?
  3. Nechat si čas na zpracování myšlenek z knih, které jsem četla. Aby mě mohla kniha opravdu obohatit. Nečíst jednu knihu za druhou.
  4. Proto je také lepší číst dobré knihy minimálně dvakrát. Poprvé zjistím, k čemu autor celou dobu spěl, znám závěr, vyvrcholení děje a završení myšlenek. Podruhé už můžu knihu číst s vědomím závěru, můžu sledovat, jak a proč přikládal myšlenku k myšlence, zápletku k zápletce, lépe pochopím psychologii postav, jejich motivaci, rozhodování atd. A. S. nabádá k samostatnému myšlení.

    Viz citace:

    51: Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet.

    str. 52: I duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. (…) čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. (…) Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.

    str. 56: Žádat po někom, aby vše, co kdy přečetl, také uchoval v paměti, by bylo stejné, jako kdybychom žádali, aby vše, co kdy snědl, nosil ještě v sobě. Z jednoho žil tělesně, z druhého duchovně, a tak se stal tím, čím je.

Literatura · Věci na zamyšlení

Viktor Emanuel Frankl: Člověk hledá smysl – Úvod do logoterapie

Logoterapie je psychoterapeutická metoda vyvinutá Viktorem E. Franklem v první polovině 20. století. Vedle Freudovy ,touhy po slasti´ a Adlerovy ,touhy po moci´ přichází s třetí základní lidskou potřebou ,touhy po smyslu´.“ (wiki)

V první části knihy nám autor předává zkušenost psychologa s koncentračními tábory Osvětim a dalšími. Na této zkušenosti mě zaujala mimo jiné bezčasovot. Lidé netušili, kdy se z tábora dostanou, tudíž bylo mnohem těžší přemýšlet o budoucnoti a nepropadat bezvýchodnosti. To se mi spojuje se současným stavem uprchlíků (nejen) v Srbsku, kteří pochopitelně netrpí násilím jako vězni koncentračního tábora, ale bezčasovost na ně platí stejně. Netuší, jak dlouho ještě potrvá, než se budou moci na své cestě posunout dál, anebo se budou moct vrátit do svého domova, ze kterého kvůli válce či jiným důvodům odešli. Hranice jsou uzavřené, problémy v jejich zemi původu přetrvávají a oni dřepí nečinně kolik měsíců v táboře, kde nemají nic na práci. Já propadám zoufalství a frustraci už po jednom dni nečinnosti, a to navíc v komfortním prostředí.

Druhá část je úvod do logoterapie. Logos jako „smysl“, ale i „duše“. Práce s psychikou člověka na základě smyslu jeho existence, která nevychází zevnitř, ale zvenčí, také smysl smrti a utrpení. Frankl je přesvědčen, že člověk dokáže snést jakékoli utrpení, pokud ví, že není beze smyslu. Například jeden jeho klient trpěl depresemi ze smrti své ženy, kterou velmi miloval. Frankl mu ukázal jeho utrpení z jiného úhlu – kdyby zemřel on dřív než jeho žena, trpěla by ona tak, jako trpí teď on. Najednou bylo jeho utrpení mnohem lehčí, protože našel jeho smysl a získal útěchu.

Smysl života je individuální a může se časem proměňovat. Je spojen s odpovědností za něco či někoho. „Každý má v životě své specifické povolání a poslání. (…) Úkol každého je stejně jedinečný jako jeho specifická příležitost tomuto závazku dostát. Jelikož každá situace v životě je výzvou a předkládá k řešení určitý problém, může tomu být s otázkou smyslu života opačně, než jak se tomu obyčejně rozumí. Správně pochopenou otázku smyslu života neklade člověk životu, nýbrž život člověku. Člověk by se neměl tázat, co je smyslem jeho života, ale vzít vážně konkrétní otázky, které mu klade v každé chvíli život. Pravou odpovědí na tyto otázky je jen odpovědnost za vlastní život ve zcela konkrétních situacích a jimi daných úkolech. V odpovědnosti vidí logoterapie podstatu lidské existence. Důraz na odpovědnost je vyjádřena kategorickým imperativem logoterapie: ,Žij tak, jako bys žil podruhé, a jako bys byl v prvním životě jednal tak nesprávně, jak hodláš jednat právě nyní!´ Zdá se mi, že nic nepodněcuje smysl člověka pro odpovědnost více, než tato zásada, která ho vyzývá, aby si představil za prvé, že přítomnost je minulá, a za druhé, že minulost může být změněna a napravena. Takový návod ho konfrontuje s konečností života, ale i s konečnou platností toho, co zde ze svého života a ze sebe učiní.“ (FRANKL, Viktor Emil. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994. Psychoterapie. ISBN 809016014x, str. 72)

Frankl si je například jistý, že přežil koncentrační tábor kromě toho, že se odevzdal osudu, i proto, že měl před sebou úkol, který měl v budoucnosti splnit. Při příjezdu mu sebrali jeho celoživotní dílo, které nemohl znovu napsat nikdo jiný než on.

Logoterapii snad nejlépe přiblíží tato Franklova věta: „O otázce, ‚Jaký má život smysl?,‘ se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: ‚Jaký smysl chci dát svému životu?’“ (wiki)

A co vy, jaký smysl chcete dát svému životu? Opět budu ráda za vaše komentáře a diskuzi.

Literatura · Věci na zamyšlení

Feng C’Kchaj: Nahé srdce

eseje

https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/61018.gifStřípky ze spisovatelova života a vnímání světa s obecnějším závěrem. Jednota, věčnost, koloběh, pozvolnost, dětské nazírání. Zaujaly mě různé čínské svátky, tradice, fantazie, která zaznívá z názvů.

Výpisky z knihy, aneb co mě zaujalo: FENG, Zikai a Dušan ANDRŠ. Nahé srdce. 1. vyd. Praha: Brody, 1998. Východní řada. ISBN 80-86112-08-X.

Společnost cestujících

Docela obyčejné přirovnání života k jedoucímu vlaku.

59-60: „Jak lidé říkají: (…) ,Vlak, ten je náramně rychlý, když sedíte uvnitř a oknem pozorujete telegrafní sloupy, připadají vám jako tyčky v plotě.‘ Poslouchal jsem ty řeči a snažil jsem si vlak představit. Myslel jsem si, že to nejspíš bude rozzuřená a útočící obluda podobná meteoru či kulce, a pociťoval jsem vůči vlaku respekt. Později jsem ho sám viděl, jel jsem jím, a neshledal jsem na něm vůbec nic zvláštního. Tak už to s věcmi na tomto světě bývá.“

62: „Zkrátka, v takových chvílích jsem sice byl ve vlaku přítomen fyzicky, ale duchem jako bych byl mimo, opíral jsem se o starý cestovní koš a uzavíral se do své studovny. Tehdy jsem si myslel, že je celý svět hloupý a nezajímavý, že v něm není žádné potěšení, jen smutek, únava a utrpení, právě tak, jako je tomu ve vlaku. Toto období trvalo poměrně dlouho a skončilo, až když jsem přicházel do středních let.“

Nahé srdce

69: „Když spolu lidé hovoří, často mluví hned o tom a hned zase o onom, bývají plni obav, úzkostí a skrytých úmyslů a podobají se tak hráčům šachu. Cítím se nesvůj, jímá mne strach a nezbývá mi než mlčení. Kde mám nalézt hrstku přátel, jejichž řeč by se nepodobala úskokům hráče šachu, ale kteří by si navzájem otevřeli svá nitra, tak jako se květiny otvírají slunci!“

70: „Poslední dobou je mou jedinou radostí ,tiché pozorování‘ či ,rozjímání‘. Obzvlášť večer, když se po třech pohárcích vína natáhnu a pozoruji hvězdy, mohu se oddávat myšlenkám, jež neberou konce. Co to jsou nebeská tělesa? Jak to s nimi vlastně je? Půjčil jsem si několik knih o astronomii, ale nalezl jsem v nich jen nezapamatovatelná jména a množství hvězd, jejichž polohu neumím určit, mé otázky nezodpověděly ani v nejmenším. Šel jen je proto vrátit.“

Pozvolnost

Podle mě nejlepší esej v této knize. Doporučuji si přečíst celou.

Stejně tak je krásný esej – možná proto, že mě zajímá umění a krása – Krása a vcítění. O umění i umělcích.

86: „Každá z jednotlivin tohoto světa má mnoho aspektů a každý z lidí ji nahlíží z jiné stránky. Kupříkladu strom. Přírodovědec, zahradník, truhlář či malíř, každý z nich bude ve stromu spatřovat něco jiného. Přírodovědci se vybaví jeho podstata, zahradníkovi jeho hodnota, truhlář uvidí materiál, z něhož je strom utvořen, a malíř jeho tvar. Avšak to, co uvidí malíř, se od toho, co spatří ti druzí, bude podstatně lišit. Ti druzí totiž bez výjimky sledují jistý cíl a zvažují příčiny a následky všech vztahů, v nichž strom existuje, malíř se však pouze kochá samotným tvarem stromu, na nějž hledí, a žádný cíl nesleduje. Proto v něm nenalézá praktický aspekt, nýbrž jen aspekt tvaru. Jinými slovy, neběží tu o pravdivost či dobrotu, ale pouze o krásu.“

87: „Mysl malíře musí s objektem, který zachycuje, rezonovat, spolu s ním se musí radovat i rmoutit, smát se i prolévat slzy. Postrádá-li kdo takto hluboko schopnost vcítění, a přesto se chápe štětce, nikdy se z něj skutečný malíř nestane. Malíř se bez této hluboké schopnosti vcítění neobejde, nedosáhne jí však, nebude-li současně nabádán bohatstvím a plností ducha. Nebude-li velikost jeho ducha dostatečná na to, aby rezonoval s hrdinským duchem, nikdy nebude schopen namalovat hrdinu; (…). Skutečný umělec musí žít hlubokým vnitřním životem.“

88: „Chce-li čínský umělec dosáhnout této hluboké schopnosti vcítění, dříve než začne malovat, zapálí kadidlo, tiše posedí a zklidní svoji mysl. Teprve pak uchopí štětec a začne malovat.“

89: „Pouze skutečně moudří a nepoddajní lidé jsou navzdory útlaku vnějšího světa schopni ve svém nitru schopnost vcítění uchovávat a ochraňovat. Takovými lidmi jsou právě umělci.“

Doslov, Dušan Andrš

107: „Pojem umění mu souzněl s konfuciánským pojmem ,správného jednání‘, ,jednání, jež je v souladu s řádem světa‘. Umění mu bylo rovněž synonymem citového přístupu ke světu, který, jak zdůrazňoval, předčí rozumový přístup svou přirozeností a nenásilností. Podle Feng C’-kchaje je právě umělec vybaven k tomu, aby mohl správně nazírat a chápat svět jako uspořádaný celek, jako umělecké dílo. Poznání, že celý svět je budován právě tak, jako je budováno umělecké dílo, že se právě tak, jako je tomu v případě dobrého obrazu, nejedná o pouhé nakupení jednotlivin na určité ploše, nýbrž že jde o strukturu, v jejímž rámci jsou všechny její prvky nerozlišitelné, ale zároveň uspořádaně smíšeny, je pak podle Feng C‘-kchaje klíčem k pochopení místa člověka ve světě i k pochopení světa samotného.“

Literatura · Věci na zamyšlení

Síla a bolest v básních z koncentračního tábora

Každý, kdo hledá smysl života, kdo si klade otázky a hledá odpovědi, kdo je na cestě – sáhni po těchto knihách. Nezískáš odpověď, ale to nevadí, to ty víš. Troufni si čelit nicotě.

/

Josefa Čapka jsem znala dlouho jako malíře. Jeho obrazy mám ráda. Dále ho znám jako spoluautora některých knih, které napsal spolu s bratrem Karlem, a autora Pejska a kočičky. Že by však napsal i básně, jsem zjistila až ve vzpomínkách na něho v knize, jejíž výpisky mám i v tomto článku. Ty básně vznikly v koncentračním táboře, kde Josef Čapek zahynul. Jejich sílu jsem tušila už z toho, jak na mě kdysi zapůsobily básně Otakara Habřiny. Avšak není to stejný zážitek. Je v určitém smyslu mnohem silnější, protože Josef Čapek nepopisuje ani tak bídu – samozřejmě ano, ale nejen -, ale také lásku k bratrovi Karlovi, ke své ženě a dětem, k domovu a k životu. Tolik smutku i touhy v každé básni. Jak silné jsou pro mě například básně Úvodní, Za bratrem Karlem, Na spánek, Snad nikdo, Verše…, to lze těžko vypovědět. Všímám si, že se od poloviny knihy Ohěn a touha motivy básní opakují, jejich obsah je tíživější, a jsou tak hůř stravitelné, ale kdo by se divil?

Úvodní

Za těla i duše trápení
jsem skládal tato slova;
to slova nevolníkova
ze zajetí jsou, z vězení,
kdy všechno blahé, drahé
se jeví ztraceným
kdy i tvůj život vlastní
se nezdá být už tvým,
kdy temno nade vším se svírá
a prokleto se zdá být všechno bytí –
– Ne, nikdy ne! i tehdy na dně srdce svítí
nám stále ještě nepohaslá víra!

Verše

Tak dálo se ně uvidět:
svou kosu z ruku vypustíc
do dlaní hlavu složila
a níže a níž ji sklání –
asi už nechce vidět víc,
asi víc vidět se brání,
ta mrtvá žalostná těla
i ji hrůzou obestřela.

I jí je to příliš mnoho a nemůže dál,
už nemůže, je znavena a vyčerpána,
tou zhoubou zošklivena je a v úděsu,
smutna a k smrti zemdlena, ejhle, Smrt sama
svou kosu odkládá: Dost, více již nesnesu
té bídy zřít, sklízet ta přežalostná těla.
Proč ti? Zde raději bych umříti chtěla!

Snad nikdo

Snad nikdo nebyl ženami tak milován
ach, tolik milován,
jako jsme byli milováni my,
oškliví, smutní, vyzáblí
a tupí, vzteklí, a co ještě znám,
jako my vězňové jsme byli milováni
našimi manželkami;
milenky naše, družky, matky našich dětí,
jak dobré, rozmilé jste byly k nám,
jak obětavé, láskyplné, statečné,
tak nikdo nikdy nebyl milován,
láskou, jíž nikde v světě rovné není,
tak jako my, jako my uvěznění!

Tak nikdo nebyl milován,
jako my jsme milovali naše ženy,
my vězňové, milenci žalostní a bědní,
co ony v dálavách, samy a opuštěny,
ale jak touženy a zbožně vzpomínány!
Ta předsevzetí nejlepší, vroucných slibů,
ty sladké sny a krásné plány,
co lásky ještě splatné, služné, nevyžité:
vy krásné sny a něžná, vděčná přání,
kéž ve štěstí a radosti se vyplníte!

část z básně Přátelům

(…)

A přece to, co život cenným činí,
toť lásky, přátelství jsou dobrodiní,
toť kamarádská účast, sympatie,
toť to, čím život povždy milý ti je,
toť upřímné a bodré pochopení,
toť ruka podaná ti v utrpení,
jež bratrksy tě teplou dlaní
podepře, povzbudí a chrání,
nezradí tě a od tebe se neodvrátí,
když život opět novou ránu dá ti,
však s pomocí ti spěchá blíž,
když v neštěstí se nacházíš.
Toť dary jso udobrého přátelství;
vám, přátelé vy hodní, rozmilí,
vděčností přemnohou jsem zavázán:
měl jsem vás rád, však neřekl to vám,
než plaše schovával to v sobě sám,
ta vděčnost ale v srdci nemluvném
měla svůj ustavičný byt,
ta tichá věrnost v srdci mém
žehnula světlým plamenem,
ten jenom smrt může uhasit!

Ráda bych přidala ještě pár výpisků z knihy Malíř-Básník. Vzpomínání na Josefa Čapka. Zpětně se mi stále ohromně líbí a souzním s tím:

172: „Osobnost je mu onou tvořivou silou, na niž uvaluje Josef Čapek povinnost začít znovu s výstavbou hodnot a řádu, zřítí-li se v obecné katastrofě. (…) Kotvit v sobě; být v sobě svou lodí, svým mořem; pracovati na sobě; a ještě: „jíti k sobě, nad formalismus. Najít sílu ukládati si svůj zákon sám, ovládati své dílo svým zákonem vlastním. Vystoupiti z formule a dosáhnouti své vlastní svobody“; (…) osobnosti se stavějí z vnitřních sil, jimž vnější okolnosti jen pomáhají (anebo vadí), ale osobnost vlastní nevytvářejí. (…) jeho člověk chce na světě dobývat především sebe, hodnota existence je mu závislá na ceně toho, co je v něm samém, a veškeré valéry – od svobody a pravdy až po spravedlnost – nejsou mu přírodními samozřejmostmi ani dary společnosti, nýbrž věčně ohroženými výboji tvořivé práce, o něž je nutno stále v sobě i mimo sebe zápasit. Osobnost – jediné skutečné bohatství člověkovo.“

174: „I kdybys hledaje odpovědi nesetkal se leč s otázkami: byl jsi tu k něčemu!, už pro tu schopnost vášně a pýchy, a že sis troufal čelit nicotě. Že „sis připouštěl“. Neboť nepřipouštět si, to možná je hygiena života, někdy oblbující. Ale připouštět si, to je životní mravnost vždy. (…) smyslem kultury je mu síla duše a jen „mravní zákon může být základním zákonem člověkova vývoje“.“

175: „čím více je člověk, hledající svůj smysl, objektem nepřekonatelného údělu, tím více – jako subjekt – musí mravní síly vyvinout. „K čemu mravnost, nebylo-li by žádného vyššího smyslu života? Tím více vyššího smyslu je pak v mravnosti!““

176: „Tvorba umělecká mu byla formou poznávání, nikoli ovšem jevů a věcí, nýbrž jejich smyslu a substancí.

178: „obraz musí být přinejmenším současně v srdci jako v očích. (…) je umění sebekonstrukcí ducha, hledáním smyslu věcí a poznáváním podstat.“

Literatura · Věci na zamyšlení

Stefan Zweig: Svět včerejška

Svět včerejška od Stefana Zweiga je vynikající četba, která se mě v mnohém dotýká. Není to pouze jeho vlastní životopis, ale dává mi nahlédnout do světa před první světovou válkou a proměny po ní. Autor zemřel v roce 1942, spáchal sebevraždu.

Střepy toho, co mě zaujalo: Jak se na gymnáziu scházel s přáteli po kavárnách ve Vídni a až fanaticky procházeli všechny noviny a časopisy, pročítali a diskutovali o básních i o umění, objevovali básníky, kteří měli jen úzký okruh obdivovatelů a dnes jsou světoznámí (jak kruté srovnání s tím, jak se v mé třídě lidi zanítili leda tak do alkoholu a diskoték). O umělcích, skromnosti a pokoře, jak u práce Rodina v jeho ateliéru poznal, že jen naprostá soustředěnost a pohrouženost do svého díla dělá umělce. Jak našel oprávnění své existence kolem dvaceti let v tom, že překládal básně zahraničních básníků a propagoval je po Německu, když žil v Berlíně.

Hodně cestoval, protože se mu tak otvíralo vnímání, byl v Paříži v dobách, kdy tam panovala otevřenost, nenucenost a radost ze života, která kontrastovala s Berlínem a pruskou přísností a strohostí. V Berlíně také strávil nějaký čas, poté v Londýně, aby poznal tyto státy na vlastní kůži. Snažil se i tam seznámit s umělci, dostat se do jejich okruhu, zdá se, že si vždy dokázal najít upřímné přátelé, protože opravdoví umělci byli ve skutečnosti vždy velmi laskaví a srdeční. Sám se zdá být dobrým přítelem. Ve dvaceti šesti letech pocítil touhu mít nějaké stálejší místo, pronajal si tak byt ve Vídni, ale příliš se tam nezdržoval, stále se snažil okoušet život a setkávat se s lidmi a v jejich přítomnosti poznávat svět. To o něm.

Psal o nemožnosti navázat vztah s učitelem, kdy byl přesvědčen, že mládež, zanícená až fanatická do knih a poznání, věděla víc, než stařičtí učitelé a že univerzita mu dává pouze čas, aby se mohl rozvíjet. Byl přesvědčen, že v kontaktu s lidmi a v samostudiu se naučí mnohem víc než na přednáškách, a také tomu tak bylo. Studoval jen pro titul, který byl pro jeho rodinu důležitý. Mnoho toho také dokázal, viz ty překlady a propagace umělců v Německu.

Co se počátku století týče, líbil se mi náhled na život mládeže, která byla držena ve školách a na gymnáziu, ve dřině. Na dvě strany morálky, kdy ženy ze střední a vyšší vrstvy musely chodit sešněrované, nesmělo být vůbec poznat, jaké mají tělo, ani kousíček kůže v parných létech nevykukoval, ven musely chodit s guvernantkami a bylo jim vše utajované. Na druhé straně byly ulice obsypané lehkými ženami, které dávali mužům rozkoš, přitom o žádnou rozkoš nešlo, protože vždy se ukojovali někde v koutku, tajně, morální devalvace, nemohli navázat uvolněné a láskyplné vztahy, jak to Zweig záviděl další generaci mladých lidí. Stále se skrývala pravda za lživou ctností, poté přišel Freud a další. Píše o světě jistot jeho dědečka i otce, kdy mělo smysl spořit, protože budoucnost byla nalajnovaná.

Zajímavé části v citaci:

185: „Později už víme, že vlastní dráha života je určena zevnitř; ať se nám jakkoli zdá, že naše cesta se zmateně a nesmyslně odklání od našich přání, vždy nás nakonec k našemu neviditelnému cíli přece dovede.“

231-235, začátek 1. světové války: „Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího, a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat. (…) Tisíce a statisíce lidí cítily jako nikdy předtím to, co raději měly pociťovat v míru: že totiž patří k sobě. (…) pocit, že spoluprožívají dějiny, jakýsi neopakovatelný okamžik, a že každý je povolán vrhnout své nepatrné já do této žhoucí masy, aby se tam oprostil od veškerého sobectví. Všechny rozdíly stavů, jazyků, tříd, náboženství byly na tento okamžik přehlušeny prudkým citem bratrství. (…) Každý jednotlivec prožíval vzestup svého já, nebyl to už ten dřívější izolovaný člověk, byl včleněn do davu, byl národem a jeho jinak bezvýznamná osoba dostala smysl.(…) Každý měl náhle ve svém životě jinou, romantickou možnost: mohl se stát hrdinou. (…) Mladí lidé dokonce vážně měli strach, že by o něco tak nádherně vzrušujícího mohli ve svém životě přijít. (…) Generace roku 1939 však válku znala. Nedělala si již iluze. Věděla, že potrvá léta a léta, nenahraditelný úsek života. Věděla, že člověk se neřítí proti nepříteli ozdoben dubovým listem a pestrými fábory, nýbrž že se zavšivený a napůl hynoucí žízní po dlouhé týdny povaluje v zákopech a vojenských ubytovnách, že bývá rozdrcen a zmrzačen z dálky, aniž kdy protivníkovi pohlédne do očí. (…) věděli, že obrovské tanky na své cestě rozdrtí raněné a aeroplány rozmetají napadrť ženy a děti v jejich postelích, vědělo se, že světová válka v roce 1939 se vlivem bezduché mašinerie stane tisíckrát podlejší, bestiálnější, nelidštější než všechny dřívější války lidstva. (…) Z generace roku 1939 už nikdo nevěřil na spravedlnost války z boží vůle, a hůře: nevěřil na spravedlnost a stálost míru, který měla vybojovat.“

238: „Skutečné poslání básníka: být obráncem toho, co je v člověku obecně lidské.“

252, snažil publikovat články, které by ukázaly blízkost národů kulturně: „Nemám vůbec v úmysl tyto malé, izolované pokusy přeceňovat. Chod událostí samozřejmě neovlivnily ani v nejmenším. Ale nám samotným – a mnohým neznámým čtenářům – pomohly. Zmírňovaly tu děsivou izolaci, to duševní zoufalství, v jakém se skutečně humánně cítící člověk dvacátého století ocitl.“

272, o Romainovi Rollandovi: „Jím si Evropa, propadlá zbabělosti, uchovala mravní svědomí. (…) On sám nechtěl dávat žádný jiný příklad než tento jediný: jak může člověk zůstat svobodný a věrný svému vlastnímu přesvědčení i proti celému světu.“

Líbí se mi, jak krásně popisuje a vyzdvihuje velké osobnosti, které ho uchvacovaly a se kterými měl to štěstí se sblížit (Romain Rolland, Sigmund Freud, ale i on sám a mé sblížení s ním skrz jeho knihu). Ke komu dnes se dá vzhlížet?

Před druhou světovou válkou odešel do Anglie. Vnímal její příchod, ale nikoho nevaroval, přestože se jeho srdce tolik rvalo s bolestí. Stejně tak se neozýval. Až bolestně pro dnešní společnost popisoval uprchlíky z Evropy a jejich nekončící pouť a zbědovanost. Pro něj byla v té době nejdůležitější osobní svoboda, a tak se neangažoval, i proto, že byl cizincem, bez vlasti.

/

Já sama vnímám tyto výpisky zpětně jako ohromně formující, popřípadě odráží mé hledání a poznávání. Ale zajímalo by mě, zda to někdo čte. Pokud jsi se tedy dostal na konec, prosím napiš mi komentář. Děkuji :).

Literatura · Věci na zamyšlení

Primo Levi: Je-li toto člověk

Téma koncentračních táborů za druhé světové války zkoumám hloub z různých úhlů z vlastního zájmu od doby, co jsem byla v Berlíně. Jak hluboce důležité je snažit se pochopit jejich existenci po psychologické stránce, ze sociologického hlediska, mi odkryl Eichmann v Jeruzalémě od Hannah Arendt, ve kterém se zabývá pojmem „banalita zla“. Na to se dále navázaly Obrazy dobra a zla od Bubera, Holocaust, trhlina v dějinách: esej o Osvětimi a intelektuálech od Enza Traversy v edici Stíny nakladatelství Academia a kromě filmů a jiné beletrie na mě čekala kniha Je-li toto člověk od Primo Leviho.

Ta se mi zdá ojedinělá (z toho, co jsem dosud četla) v autorovi, který o „životě“ v tomto táboře usilovně (zpětně) uvažoval právě z hlediska dopadů na psychiku, uvažoval o proměně člověka v co? Analyzoval ty situace a prostředí, jak sám říká v rozhovoru: „Neexistovalo žádné obecné pravidlo, kromě toho, že jste museli být při vstupu do tábora zdraví a umět německy. Jinak to většinou záviselo na štěstí. (…) Přesto jsou pravdivá vaše slova o tom, že faktory přežití pro mě bylo myšlení a pozorování, ačkoli se domnívám, že převážila čirá šťastná náhoda. (…) Usilovně jsem si přál porozumět, stále mě zachvacovala zvědavost, kterou poté kdosi vlastně nazval obyčejným cynismem: zvědavost přírodovědce, který se náhle ocitl prostředí, které je zrůdné, ale nové, zrůdně nové.

Kniha o devalvaci morálky a důvodech v tamějších podmínkách, jak přežít a kam až se dá snížit. 185: „Kdo zabíjí, je člověk, kdo činí bezpráví nebo je obětí bezpráví, je člověk. Ale není člověk, kdo nechá věci dojít tak daleko, že sdílí lůžko s mrtvolou, kdo čeká, až jeho soused konečně umře, aby si mohl vzít jeho čtvrtinku chleba. Je, třebaže za to nemůže, dál od myslícího člověka než nejprimitivnější pygmej z černé Afriky a nejodpornější sadista. Vědomí, že existujeme, sídlí z velké části v duších těch, kdo jsou po našem boku. A proto ten, kdo viděl, jak se člověk stal v očích jiného člověka věcí, zažil nelidskou zkušenost.“

O chodících mrtvolách i o prvních náznacích „normálního světa“ ve formě morálky a starostlivosti o druhé, když týden před příchodem osvobozeneckých vojsk bojovali v opuštěném táboře s hladem a nedostatkem energie, ale již nebyli vězni. Podmínky, ve kterých otázka smyslu života nabývá nových podob, kdy se autor právě snaží zodpovědět otázku, proč to nevzdali. Dno pudů a elementárních potřeb dýchajícího tvora. Život ze dne na den a nemožnost myslet na budoucnost, minulost ani přítomnost. 125: „Pro lidi na svobodě mají jednotky času vždycky cenu, která je tím větší, čím bohatší vnitřní život má člověk tím časem procházející.“

U této knihy jsem si taky prvně uvědomila (a to vše závisí na osobních zkušenostech, tedy v jiném věku si odnesu zase něco jiného) ten rozměr pracovní, kdy vězni tvrdě dřeli (a z toho umírali) při práci, která neměla smysl. Třeba přenášení traverz z jedné strany na druhou, v zimě, s minimem oblečení, s minimem jídla, byl to pouze proces zabíjení, nikomu to nebylo k prospěchu. 194: „Jsem přesvědčen, že normální lidské bytosti jsou biologicky směrovány k nějakému cíli a že lenost nebo bezúčelná práce (jako osvětimská Arbeit) způsobuje utrpení a rozpad osobnosti.

Stále cítím jakýsi neprojevený děs, když si uvědomím, že člověk nečte o tom, co se stalo, ale hledá odpověď na otázku, čeho je člověk schopen. A v takové otázce se nezabývá dějinami, co proběhlo, ale co probíhá v nás, kolem nás, co se může stát a v určité formě se to děje někde jinde. To poučení není snad v ničem pozitivní, je to hrůzostrašná zkušenost, která nezaručuje nic, sotva to, že se z ní lidstvo poučí. Někteří lidé jistě ano, ale nedá se mluvit o posunu lidstva jako celku (viz současné dění).

Nedávno jsem byla v lese na Vysočině podívat se s přáteli na židovský hřbitov. Kamenný mezi stromy, zarostlý mechem, tajuplný. Kamarád mi poté povídal o něčem, co mi přišlo přeci zřejmé, ale až zpětně jsem si uvědomila, že jsem to sice „věděla“, logicky, ale nepřemýšlela jsem o tom, zatímco teď to ve mně vězí silně. A to že za druhé světové války zemřelo mnoho inteligentních lidí, mnoho umělců, vědců, učitelů, doktorů, politiků, knězů, rabínů a dalších, lidí duševně krásných, vyspělých, kterým šlo o vzájemné posouvání se, o prohlubování morálky lidí, které jejich činnost přesahovala, a nezáleželo jim jen na sobě samých, mířili k budoucnosti nejen své. Zavraždění těchto (ale tím neshazuji smrt jiných!) lidí bylo ohromnou kulturní a morální devalvací, tak obrovským krokem zpět, ta zkušenost poté musela vzít naději v budoucnost a odradit v práci na ní tisíce dalších přeživších. Jak se s tím jen vypořádat? Ten kamarád mě upozornil, že ještě po éře komunismu je více jasné a pochopitelné, proč naše (ale nejen ta) země je ve stavu, na který si mnozí stěžují, kdy alespoň mně chybí v politice vzory a z jiných oblastí (třeba umění) jsou to spíše ti mrtví, ke kterým chodím pro poznání a moudrost. Ale můj rozhled není nijak široký, proto je to jen a jen můj náhled, nechci to zobecňovat. Tak či tak lidstvo ohromně utrpělo.

Jak jen potom může zůstat člověk chladný k současnému dění? K nenávisti jedněch k druhým? Jak si to má ale přebrat, co může udělat? Pomohl by mi Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu? Jsem minimálně ráda za své přemýšlivé přátele.

Samozřejmě budu vděčná za jakýkoli jiný náhled.

92: „Někdo dokonce může namítnout, zda má vůbec smysl, aby se na tak výjimečný lidský úděl vzpomínalo. Na takovou námitku nelze než odpovědět ano. Jsme totiž přesvědčeni, že každá lidská zkušenost má nějaký smysl a je hodna analýzy, a že dokonce i z tohoto zvláštního světa, o kterém zde vyprávíme, lze vyvodit základní platnost, i když ne vždy pozitivní. Zvláště pak chceme upozornit na to, do jaké míry byl lágr nesmírnou biologickou a sociální zkušeností. (…) Nelze si představit krutější laboratoř pro zkoumání toho, co je v chování živočicha-člověka, přinuceného bojovat o holý život, vrozeného a co získal zkušeností.“

Z rozhovoru, popis Leviho, 192: „Připadal mi plný vnitřní energie, něco na způsob hbitých lesních skřítků oživených nejvytříbenější inteligencí lesa.“

Literatura · Věci na zamyšlení

Obrazy dobra a zla

Další ohromnou knihou, kterou bych vám ráda doporučila, jsou Obrazy dobra a zla od Martina Bubera. https://i0.wp.com/img.databazeknih.cz/images_books/71_/71850/obrazy-dobra-a-zla-71850.jpgJe to útlá knížečka, čtivá, intelektuálně náročná. Pochybuji, že jsem z ní pochopila byť zlomek, přesto mě hodně posunula v uvažování o dobru a o zlu, koupím si ji a po nějakém čase si ji přečtu znovu. Uvidíme.

Citace z: BUBER, Martin. Obrazy dobra a zla. Překlad Mária Schwingerová. Olomouc: Votobia, 1994, 129 s. Malá díla, 6. ISBN 8085885174.

  1. část

1 Strom poznání

Začíná od Adama a Evy. Poznání dobra a zla. Poznání protikladnosti (nahota, ustanovují dobro jako oblečenost, přestože oděnost ži neoděnost nemá nic společného s dobrem a zlem). Pouze lidské „poznání“ jejich protikladnosti vytváří jejich vztah k dobru a zlu. Svým činem uvedl latentní protikladnost v existenci. (protikladem života je smrt, uvědomění si smrti, doposud nemuseli, byli nesmrtelní). (31) „Vydávají se na cestu, je to cesta do dějin světa a teprve skrze ni má svět dějiny – a cíl dějin.“

2 Kain

(41) „Avestský protiklad „dobré“ a „špatné mysli“: rozlišuje se mezí stavem, v němž duše zamýšlí dobro, a stavem, ve kterém je nezamýšlí, tedy ve skutečnosti ne mezi dobrým a zlým „smýšlením“, ale mezi dobrým smýšlením a jeho pochybením.“ (42) „Co znamená „zlé“, ví člověk ve skutečnosti pouze tehdy, pokud ví o sobě samém.“ (zkoumáním zla se dostal k dynamice duše)

Kain nekomunikuje s Bohem, (43) „odmítá se postavit proti démonu na prahu a tím se vystavuje jeho žádostivosti. Prohloubení a potvrzení nerozhodnosti je rozhodnutím pro zlo.“ Neví, že když prudce bratra udeří, zabije ho. (44) „Nerozhoduje motiv, ale pohnutka.“ Jeho duše se rozpoltila, bloudí. Chaos.

3 Imaginace a pud

„Zlý pud“ jako vášeň, síla člověku vlastní, která je ponechána sama sobě, zůstává beze směru a vede k omylu; a „dobrý pud“ je čisté směřování k Bohu. Sjednotit oba sklony znamená dát potenci vášně, jež ji učiní schopnou velké lásky a velké služby. Pouze tak se člověk může stát úplným.

  1. část

1 Praprincipy

Mluví o oddílu Avesty. Dobro a zlo spočívá ve volbě. Samovolba dobra, která ho teprve činí působícím a skutečným dobrem a samovolba zla, jíž se zlo stává činným a skutečným. Do zápasu o spásu byl připojen stvořený člověk jako jediný povolaný k volbě mezi dobrem a zlem. S volbou nastoupilo jeho Já pozemskou cestu; stále znovu však musí rozlišovat ve směsici lež od pravdy a rozhodovat se. Úkolem Zarathustry je postavit lidi před volbu. Ve volbě potvrzuje každý sám sebe. (Naléhavá otázka je, jakým způsobem mohlo v nebeském Bohu, v Prabytí, existovat zlo?) … Zlo v něm vzniká jeho hříšným pádem. Nevolí, nýbrž pochybuje. Pochybnost je ne-volba, neschopnost rozhodnutí. Z ní pak pochází zlo. Fragment Avesty: „Všechny dobré myšlenky, všechna dobrá slova, všechny dobré skutky – činím je vědomě. Všechny zlé myšlenky, všechna zlá slova, všechny zlé skutky – činím je nevědomě.“ Odtud vede cesta k psychologickému problému zla, jak jej pak nastolilo až rané křesťanství.

2 Lež vůči bytí

Tato část mi předala myšlenku toho, jak důležitá je pokora. Vše do nás bylo vloženo (nebo je uloženo), okolnosti, štěstí, naše vůle a rozvíjející se talent, nám umožňuje dosahovat vysokých výsledků. Ale je mylné si egoisticky myslet, že jsme výjimeční, lepší než ostatní, že nám patří všechna chvála. Pokora vede k silné pevnému společenství, kde všichni tvoří a pracují pro celek, protože ví, že nejsou jedineční a nemají důvod se nad ostatní chtít povyšovat. Jak kdyby se člověk povyšoval nad mentálně zaostalé, že je lepší, přitom akorát do něj byla vložena (geneticky apod.) lepší „výbava“. Velebit se je zde na ukázce krále Jima ukázáno jako lež, když připisoval přemožení přírody vlastní moci (prosil se však bohů). Je to lež existence vůči Bytí. (popíchnutí, jak malá je existence jednotlivce, jen částečka velkého Bytí, které nezávisí na lidech ani na čase) Jim se (75) „mylně domnívá, že to, co dostal darem, si způsobil sám, považuje se za sebestvořitele, nesmrtelného.“

V pravdě a ve lži se odráží protikladnost principů, dobra a zla. Co se myslí lží? (76) „Pojmem lži se ve Védách často označuje nebezpečná hra na schovávanou v temnotě duše, v níž jednotlivá lidská duše uhýbá sama sobě, kličkuje a sama před sebou se přetvařuje. Tato lež vůči vlastnímu bytí se zviditelní pouze ve vztahu k jiné duši, ve vztahu k realitě světa, ve vztahu k Božskému.“ (78) „Lidská pravda je potvrzením prostřednictvím pravého bytí.“

  1. část

1 Pravda mýtů

2 Naše východisko

3 První stadium (sebepoznání)

(95) „Dozrávající lidská osobnost, o které mluvím, padá pod nekonečnem možností. Množství možností přetéká nad její nepatrnou skutečnost a přemáhá ji. (…) V možnosti hrozí zánik skutečnosti. Vlády se ujímá kolotající chaos, „zmatek a bloudění“ (Genesis 1, 2).“ (nastává vášeň konat) Mluví o rozpolcení a snaze o sjednocení. Spatřuje velikou odvahu v pokusu o stmelování, tvarování a krystalizaci duše. (100) „Vždyť nutno překonat veškeré své zakořeněné sklony, pohodlí, zvyklosti, žádosti a záliby v možnostech, a musí být překonány nikoli jejich zavržením, odstraněním; pravé úplnosti se totiž nikdy nedosáhne tam, kde již žádné potlačené choutky nečíhají za rohem. Všechny tyto dynamické či statické síly, uchopeny rozmachem duše, se musí takřka z vlastní vůle poddat moci rozhodnutí a v ní se rozplynout. Jak nesmírný odpor, než duše jako forma dokáže mít tak velký vliv na duši jako materii a než je chaos spoután a ztvárněn v kosmos!“ Stav nerozhodnosti, tedy situace, ve kterých jsme nečinili to, co jsme považovali za správné, označuje za zlo.

4 Druhé stadium

5 Zlo a dobro

Jakmile vůlí rozhodujeme o svém konání, pak můžeme činit ve zlu (Kain tak nečinil, pouze jednal, ale ještě nevěděl, co je to zabít). Existuje pouze jeden směr, všechna rozhodnutí se k němu vztahují. (120) „Zaměřit se v rozhodnutí znamená tedy zaměřit se na ten bod bytí, v němž svým osudem uskutečňuji projekt, kterým jsem já, a kde se střetávám s Božím tajemstvím stvoření mé individuality.“ Důležité je mít směr, aby měl člověk existenci a svobodu, snaha o sjednocení.