Literatura

Červnová čítanka 2017

Je příjemné číst současnou českou literaturu. Knihy autorů, kteří ještě žijí. A kteří jsou ne vzdálení. Nejen prostorově: neztrácejí se v překladu, mluví ke mně přímo bez prostředníka. Můžu je potkat na autorských čteních (současně připomínám, že celý červenec probíhá tradičně v Huse na provázku Měsíc autorského čtení, tentokrát vedle českých autorů gruzínští) anebo v kavárně, hospodě, v parku, při procházce městem.

Protože vychází jedna kniha za dvěma, prozkoumala jsem povinnou literaturu do předmětu v oboru Český jazyk a literatura na Masarykově univerzitě, kde studenti během roku četli a rozebírali knihy ze současné české literatury rozdělené tematicky do kapitol (autobiografické, postmoderna atd.). Brala jsem výběr profesora jako záruku, že se mi dostane toho nejvytříbenějšího a obsahově i stylisticky nejzajímavějšího, co u nás vyšlo.

A nespletla jsem se. V předchozích měsících jsem vám doporučovala některé knihy právě z tohoto výběru:

  • Michal Ajvaz: Cesta na jih (četla jsem i Lucemburskou zahradu, ale ta se mi příliš nelíbila a pamatuji si, že na jednom Měsíci autorského čtení jsem právě při čtení z této knihy usínala. Autorovi se zpětně omlouvám.)
  • Jáchym Topol: Chladnou zemí
  • Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black
  • Jan Balabán: Zeptej se táty
  • Hana Androniková: Zvuk slunečních hodin
  • (mně se ještě líbí Charakter od Jiřího Šimáčka, i když Malou nožní žranici jsem odložila)

Některé knihy jsem ale s nepochopením až nechutí přečetla jen do poloviny. Například Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové (poselství chápu, podle mě špatné z hlediska psychologického propracování postav, přehnané obrazy násilí, zbytečně moc nic nedokreslující omáčky) nebo Rok kohouta od Terezy Boučkové (zacyklenost v kňourání).

 V červnu jsem si přečetla další čtveřici knih, které můžu doporučit:

Stanice Tajga Rybí krev Děda Pálenka (Prózy z Banátu)

  • Petra Hůlová: Stanice tajga
  • Jan Novák: Děda
    Krásné memento pro dědečka betonové srdce, sedláka, kterému znárodnili louky, pole, maštale s koňmi, které miloval a rád je alespoň hřebelcoval, všechen majetek, který zdědil a o který se dobře staral. Musel se dívat, jak ho spravují lidé, kteří zemědělství vůbec nerozumí, jak mu ho przní. Zároveň krátký pohled do života dalších příbuzných vypravěče, možná autora: druhého dědečka s číslem na ruce, strýčka bez nohy, který si také prošel koncentrákem, nebo strýčka, který byl pravděpodobně homosexuál. Vyprávěno pohledem věrným věku pěti až osmi let vypravěče, ve kterých dědečka ještě zažil, obohaceným o poznání z dospělosti.
    Skvělé nejen obsahově, ale také po jazykové a stylistické stránce.
  • Matěj Hořava: Pálenka (prózy z Banátu)
    Krátká zahloubání do vzpomínek – do prostoru, času, k lidem. Stylisticky nádherná, rytmická, meditativní, autobiografická. Autor nezapírá, že utíká. Jeho osud není drastický, ani vzdálený pochopení a spoluprožití. Dotýká se. Zajímavý způsob propojování vzpomínek a přítomného prožívání. „Fragmentární kapitoly se postupně spojují v mozaiku, která zobrazuje jeden nevšední osud, jeden svérázný způsob existence,“ trefně vyjádřeno na zadní straně knihy.
  • Jiří Hájíček: Rybí krev
    Hájíčkův vesnický román. Otevřít se minulosti. Osud vesnic (a lidí v nich), které byly zničeny kvůli stavbě Temelína a přehrady, jejíž voda ochlazuje reaktory. Stará stavení. Hrdinka, která si malovala budoucnost právě v rodné vesnici, učitelka jednotřídky, manžel, sad, místo toho panelák. Trvalé a násilné odloučení od lidí, které má ráda. I když se vydala jinam než mezi čtyři stěny, zůstává možná navždy neukotvená.

Slon a mravenec

Ani tento měsíc jsem se pochopitelně nevyhnula pohádkám. Přestože to nejlepší od Daisy Mrázkové už jsem si přečetla a nechávám to uležet, abych se k tomu mohla vrátit, potěšila mě i milá kniha Slon a mravenec. Mít rád a pomáhat i přes rozdílnosti. Co bychom byli bez přátel?

O něco svéráznější a zábavná byla pohádka nepohádka od Roalda Dahla: Princezna a pytlák. Je skoro vzácnost číst něco nečteného od Dahla.

Pročetla a prolistovala jsem si katalog z výstavy o poutnictví a chůzi: Jiří Zemánek (ed.): Od země přes kopec do nebe. Uvědomila jsem si, jak naplňující a zároveň nudné může být akademická činnost. Jak obohacující a zároveň nepotřebná může být omáčka okolo děl, které je někdy lepší vidět, prožít si sám, to ostatní jsou jen slova a slova. Dívejte: František Skála – z tabla Vzpomínky, 1993.

Skála, František - z tabla Vzpomínky, 1993
Skála, František – z tabla Vzpomínky, 1993
Literatura · Věci na zamyšlení

Arthur Schopenhauer: O spisovatelství a stylu

Nakonec a konečně jsem se dostala k Arthuru Schopenhauerovi. O spisovatelství a stylu je krátké, srozumitelné a čtivé pojednání o čtenářích a čtení, o spisovatelích a psaní.

Výsledek obrázku

Z jeho myšlenek si odnáším (přestože psal především o dílech filosofů než o beletrii):

  1. Věnovat čas, energii a myšlenky na čtení dobrých knih. Místo čtení nových knih. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty čtenáře Dívky v ledu a Bábovek, předhánění se, kdo přečetl víc novinek jedním dechem.
  2. Omáčka, tedy spousta zbytečných slov a odboček a šmodrchanců, často znamená, že autor sám neví, co chce říct. Nemá to domyšlené. Nedokáže svoji myšlenku podat jasně a zřetelně, srozumitelně. Za to třeba Einstein: E = mc2. Jak prosté, že?
  3. Nechat si čas na zpracování myšlenek z knih, které jsem četla. Aby mě mohla kniha opravdu obohatit. Nečíst jednu knihu za druhou.
  4. Proto je také lepší číst dobré knihy minimálně dvakrát. Poprvé zjistím, k čemu autor celou dobu spěl, znám závěr, vyvrcholení děje a završení myšlenek. Podruhé už můžu knihu číst s vědomím závěru, můžu sledovat, jak a proč přikládal myšlenku k myšlence, zápletku k zápletce, lépe pochopím psychologii postav, jejich motivaci, rozhodování atd. A. S. nabádá k samostatnému myšlení.

    Viz citace:

    51: Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet.

    str. 52: I duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. (…) čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. (…) Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.

    str. 56: Žádat po někom, aby vše, co kdy přečetl, také uchoval v paměti, by bylo stejné, jako kdybychom žádali, aby vše, co kdy snědl, nosil ještě v sobě. Z jednoho žil tělesně, z druhého duchovně, a tak se stal tím, čím je.

Literatura

Čítanka za duben a květen

Konečně jsem dospěla k životní (čtenářské) etapě, kdy si půjčuji minimálně nové knihy z knihovny, ale vracím se k již přečteným knihám, které jsem si během let nakoupila. Kdybych to byla kdysi sílila, neměla bych z nich takovou radost jako dnes. Číst knihy podruhé vnímám jako příjemný odpočinek od nových životních příběhů a informací, které jsou navíc obaleny nejistotou, jestli vůbec stojí za moji pozornost a soustředění. Těším se z objevování dříve nalezeného a pozapomenutého. Užívám si víc jazyk, hravost autorovy představivosti a kvalitní obsah. Ale také přehodnocuji, jestli se mi kniha líbí i dnes a je opravdu tak úchvatná, jak jsem si myslela prve.

Znovu jsem si vychutnala tyto knihy:

Tulák po hvězdáchMedvídek Pú Země lidíKurýr na jih

Nejkrásnější zůstává Země lidí od Exupéryho.

Přesto se mi především teď v květnu poštěstilo přečíst si i pár nových, nádherných knih:

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdouLibozvučná a ohromně zajímavá kniha romské autorky Eleny Lackové: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

„Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.“ (databazeknih)

Moc mě potěšilo, že jsem po bazarech vyhrabala a přečetla tři knihy od Tove Jansson. A to nejen muminky, ale také její prozaickou zčásti autobiografickou knihu Kniha léta. Svět, který si vytváří Sofie se svojí babičkou je nádherný a baví mě.

Kniha létaV Knize léta Tove Janssonová, autorka známých příběhů o Muminech, zpracovala své vlastní vzpomínky na léta, která v dětství trávila na ostrůvku Klovharun u finského pobřeží. Prostořeká Sofie přijíždí na ostrov spolu s tatínkem a babičkou, a zatímco tatínek většinou pracuje, babička se Sofií si užívají volného času, divoké přírody a nespoutaného moře. Podnikají průzkumné výpravy po ostrově, staví si vlastní Benátky v mokřinách, jezdí na člunu a sdílejí různá tajemství. Babička si se Sofii většinou dobře rozumí, protože si umí hrát a má bujnou fantazii, někdČarodějův klobouky se ale obě i do krve pohádají a občas se jejich role dokonce obrátí, takže Sofie až příliš volnomyšlenkářskou babičku přísně usměrňuje. Drobné příhody z ostrovního života jsou zachyceny s jemným vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i nástrahy stáří.“

Z muminků to pak byl vůbec první příběh o těchto skřítcích Cesta za tatínkem, a potom povedený díl Čarodějův klobouk. Koho mám nejraději? No přeci Šňupálka! A vy?

Díky festivalu dětské knihy Baldur jsem zavítala do knihkupectví Moravské galerie v Brně a koupila si pravý poklad. Příběhy z konce předměstí od jedinečného ilustrátora a spisovatele Shauna Tana! Putují do knihovny k Pravidlům léta.

Příběhy z konce předměstí„Příběhy z konce předměstí (2008) jsou antologií patnácti velmi krátkých ilustrovaných povídek – humorných, poetických, dojemných, vážných, lehce děsivých, melancholických či jen hravě absurdních. Každá z nich se zabývá podivnou situací či událostí, která se odehraje v jinak důvěrně známém předměstském světě, ať již jde o návštěvu maličkého zahraničního studenta, dobrodružnou expedici dvou bratrů na samý konec předměstí, obrovského dugonga záhadně vyvrženého na trávník u sousedů, objev tajemného pokoje uvnitř domu, zlověstný stroj nainstalovaný ve veřejném parku nebo o moudrého buvola obývajícího prázdnou parcelu na konci ulice. Skutečným obsahem každého příběhu je spíše to, jak na tyto záhadné úkazy a absurdity reagují obyčejní lidé, do jaké míry je jejich význam odhalen, ignorován či zcela nepochopen. Mnohovrstevnatá kniha není určena zdaleka jen dětem nad 12 let, třebaže právě v kategorii knih pro děti a mládež za ni mladý australský autor a ilustrátor posbíral řadu prestižních ocenění. “ (databazeknih)

Mimo to jsem si přečetla příběh se Pohádka o Ipsíkovizajímavým hlavním hrdinou – sečtělým lýkožroutem! Ano, tím broučkem, který žere lesy. Je to Pohádka o Ipsíkovi od A. F. Holasové.

Skvostem mé knihovny se jednou stane The Book of Bees! (Piotr Socha). Zatím pouze v angličtině:

„How do bees communicate? What does a beekeeper do? Did you know that Napoleon loved bees? Who survived being stung by 2,443 bees? This book answers all these questions and many more, tracking the history of bees from the time of the dinosaurs to their current plight.“

Na vaseliteratura.cz si můžete přečíst moji recenzi na Válečné deníky Astrid Lindgrenové.

A to by myslím stačilo. Co jste četli vy? Zaujala vás nějaká z těchto knih?

Literatura

Březnová čítanka

# knihyproděti

Přestože jsem v březnu přečetla víc knih, ráda bych vás seznámila především se dvěma. Obě jsou pro mládež, a přesto strhující i pro dospělé.

Tobiáš LolnessKniha Tobiáš Lolness od francouzského autora Timothée de Fombelle se bez řečí i skřeků řadí mezi nejlepší knihy pro mládež, které jsem doposud četla. Mistrně vybudovaný román. Velké množství tajemství, která autor vyváženě nabaluje na sebe a zodpovídá. Skvěle vykreslené charaktery na základě rozhodnutí a činů. Život stromu a jeho obyvatel nepřímo a nenuceně jako analogie života na Zemi a péče o ni. Poslední ilustrace celého stromu je po dobrodružstvích, které jsem na něm zažila, tak vzrušující, že jsem se na něj dívala minuty. Potěšily mě hodnoty lásky, přátelství, laskavosti, starosti o strom, na kterém tvorové žijí, a bádání v jeho jménu a ne proti němu, kterými žily ty „dobré“ postavy v kontrastu s touhou po moci, penězích a násilí, které zastávaly ty „zlé“ postavy.

Anotace z Baobabu:

Velký dobrodružný román o chlapci, který měří jen o něco víc než jeden milimetr!
Domovem Tobiáše je odedávna obrovský strom. Jednoho dne odmítne Tobiášův otec vydat tajemství svého geniálního, ale pro přežití stromu nebezpečného vynálezu. Rodina Lolnessových je poslána do vyhnanství a Tobiáš musí prchat až do země trávového lidu.
Druhý díl románu začíná Tobiášovým návratem na strom, kterému však hrozí smrtelné nebezpečí. Srdce stromu je nahlodáno hlubokým kráterem. Tobiáš se pokusí odvrátit katastrofu a najít své rodiče a Elíšu…
Kniha o křehkosti světa a o lidské statečnosti je strhujícím příběhem, který je už dnes řazen po bok klasikům dětské dobrodružné literatury. Vychází s ilustracemi slavného francouzského ilustrátora Françoise Place.
Až si přečtete Tobiáše Lolnesse, navždy se budete dívat na stromy jinýma očima.

O slepici, která snila o létáníDruhá kniha má, minimálně pro mě, neobvyklou, realistickou hrdinku, a coby vegetariánku mě ohromně potěšila. Korejská autorky Hwang Sonmi napsala knihu z pohledu slepice z velkochovu, která má několik krásných, a přitom prostých snů, které se jí pomalu plní. Každý den snáší vajíčka, která nemůže zahřát svým tělem a vysedět kuřátka, a tak se zařekne, že už nikdy nesnese ani jedno vejce! A přitom jejím největším snem je právě vysedět vejce. Ale také dostat se z klece na dvorek, kde by si mohla hovět pod akátem. Nic není tak ideální, jak si představuje, její život je krutý, jak to v přírodě bývá, musí projevit odvahu i výdrž, aby mimo klec přežila. Kniha O slepici, která snila o létání je mým objevem nového roku a jsem ráda, že nakladatelství Argo přichází i s těmito tituly.

Anotace:

Ratolístka je nosnice zavřená v kleci, a přitom by chtěla mít kuřátka. Souhrou okolností se jí podaří dostat se z nosné haly ven, ale cesta za splněním snu je plná nejen „zázraků“, ale také zklamání, rozčarování a zoufalého boje o přežití. Alegorická bajka vypráví o touze po svobodě, lásce, mateřství, odmítání i přijímání, o životních kompromisech, zrání a smíření. Pohádka pro dospělé a děti o tom, že i bez křídel se dá dostat výš a dál, přestože dvorek je stále na dohled.

Literatura · Věci na zamyšlení

Viktor Emanuel Frankl: Člověk hledá smysl – Úvod do logoterapie

Logoterapie je psychoterapeutická metoda vyvinutá Viktorem E. Franklem v první polovině 20. století. Vedle Freudovy ,touhy po slasti´ a Adlerovy ,touhy po moci´ přichází s třetí základní lidskou potřebou ,touhy po smyslu´.“ (wiki)

V první části knihy nám autor předává zkušenost psychologa s koncentračními tábory Osvětim a dalšími. Na této zkušenosti mě zaujala mimo jiné bezčasovot. Lidé netušili, kdy se z tábora dostanou, tudíž bylo mnohem těžší přemýšlet o budoucnoti a nepropadat bezvýchodnosti. To se mi spojuje se současným stavem uprchlíků (nejen) v Srbsku, kteří pochopitelně netrpí násilím jako vězni koncentračního tábora, ale bezčasovost na ně platí stejně. Netuší, jak dlouho ještě potrvá, než se budou moci na své cestě posunout dál, anebo se budou moct vrátit do svého domova, ze kterého kvůli válce či jiným důvodům odešli. Hranice jsou uzavřené, problémy v jejich zemi původu přetrvávají a oni dřepí nečinně kolik měsíců v táboře, kde nemají nic na práci. Já propadám zoufalství a frustraci už po jednom dni nečinnosti, a to navíc v komfortním prostředí.

Druhá část je úvod do logoterapie. Logos jako „smysl“, ale i „duše“. Práce s psychikou člověka na základě smyslu jeho existence, která nevychází zevnitř, ale zvenčí, také smysl smrti a utrpení. Frankl je přesvědčen, že člověk dokáže snést jakékoli utrpení, pokud ví, že není beze smyslu. Například jeden jeho klient trpěl depresemi ze smrti své ženy, kterou velmi miloval. Frankl mu ukázal jeho utrpení z jiného úhlu – kdyby zemřel on dřív než jeho žena, trpěla by ona tak, jako trpí teď on. Najednou bylo jeho utrpení mnohem lehčí, protože našel jeho smysl a získal útěchu.

Smysl života je individuální a může se časem proměňovat. Je spojen s odpovědností za něco či někoho. „Každý má v životě své specifické povolání a poslání. (…) Úkol každého je stejně jedinečný jako jeho specifická příležitost tomuto závazku dostát. Jelikož každá situace v životě je výzvou a předkládá k řešení určitý problém, může tomu být s otázkou smyslu života opačně, než jak se tomu obyčejně rozumí. Správně pochopenou otázku smyslu života neklade člověk životu, nýbrž život člověku. Člověk by se neměl tázat, co je smyslem jeho života, ale vzít vážně konkrétní otázky, které mu klade v každé chvíli život. Pravou odpovědí na tyto otázky je jen odpovědnost za vlastní život ve zcela konkrétních situacích a jimi daných úkolech. V odpovědnosti vidí logoterapie podstatu lidské existence. Důraz na odpovědnost je vyjádřena kategorickým imperativem logoterapie: ,Žij tak, jako bys žil podruhé, a jako bys byl v prvním životě jednal tak nesprávně, jak hodláš jednat právě nyní!´ Zdá se mi, že nic nepodněcuje smysl člověka pro odpovědnost více, než tato zásada, která ho vyzývá, aby si představil za prvé, že přítomnost je minulá, a za druhé, že minulost může být změněna a napravena. Takový návod ho konfrontuje s konečností života, ale i s konečnou platností toho, co zde ze svého života a ze sebe učiní.“ (FRANKL, Viktor Emil. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994. Psychoterapie. ISBN 809016014x, str. 72)

Frankl si je například jistý, že přežil koncentrační tábor kromě toho, že se odevzdal osudu, i proto, že měl před sebou úkol, který měl v budoucnosti splnit. Při příjezdu mu sebrali jeho celoživotní dílo, které nemohl znovu napsat nikdo jiný než on.

Logoterapii snad nejlépe přiblíží tato Franklova věta: „O otázce, ‚Jaký má život smysl?,‘ se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: ‚Jaký smysl chci dát svému životu?’“ (wiki)

A co vy, jaký smysl chcete dát svému životu? Opět budu ráda za vaše komentáře a diskuzi.

Literatura

Únorová čítanka plná krásných ilustrací

Únor mi přinesl opět notnou dávku pozitivní energie z dětských knih, především díky objevu měsíce – malířce a spisovatelce Daisy Mrázkové (1923-2016)

„V jejích knihách se prolíná lyrika s epikou. Na osudech dětí, zvířátek, přírody nebo věcí seznamuje čtenáře se světem kolem sebe, se základními otázkami života. Svět jejích hrdinů je křehký, plný drobných událostí: věci mají své osudy, které jsou dětskými hrdiny prožívány intenzivně jako jejich vlastní. Z každého příběhu je cítit lidská účast, vztah k věcem, přírodě, lidem. Autorka objevuje v dětech to vzácné, co se pak časem a věkem zasouvá na dno lidského nitra: něhu, cit, touhu po volnosti, smysl pro čest a spravedlnost. Svým čtenářům se nepodbízí, jen jim vypráví, sděluje, učí je vidět, slyšet, cítit a rozumět. Svými knihami jakoby hledala cestu z citové chudoby dnešního světa.“

Zdroj životopisu: http://daisy.mrazkova.sweb.cz/

Zatím jsem četla: Nádherné úterý (1977)

Nádherné Úterý„Poetické vyprávění o tom, že příčina smutku jednoho člověka může být zdrojem radosti pro jiného. Pohádka slovem i obrazem zachycuje, jak personifikované Úterý rozpráví se starou babičkou v parku, pomáhá jí rozpomínat se na její dětství a odhaluje jí příběh její kdysi ztracené panenky.“ (databazeknih)

Můj medvěd Flóra (1973)

Můj medvěd Flóra„Od prvního vydání knihy Můj medvěd Flóra Daisy Mrázkové uběhlo přes třicet let. Příběh nalezeného opuštěného plyšového medvídka – jeden z prvních českých „bilderbuchů“ pro začínající čtenáře – se stal legendou. Autorské knihy Daisy Mrázkové jsou oblíbené nejenom v Čechách, ale díky své křehkosti a barevnosti také například v Japonsku. Ve sněhu na ulici se povaluje ubohý, zničený medvídek. Jestlipak ho někdo zvedne? Ale ano, vyčistí ho, vypere a dá mu nové šaty…“ (databazeknih)

A dvě nádherné knihy: Haló, Jacíčku (1972)

„Příběhy o velkém přátelství malého zajíčka a veverky vyprávějí jednoduše a průzračně o těch nejobyčejnějších, ale zároveň nejmocnějších okamžicích dětství. O malých chvilkách, kdy se zničehonic vyjeví, že svět kolem je obrovský, strašný i krásný, že něco myslet je něco jiného než něco dělat, že když máme někoho rádi, všechno je jiné a lepší, že na některé otázky není jednoznačná odpověď…. Králíček s veverkou spolu poskakují po lese, navštěvují se a prožívají malé příběhy. Dívají se, ptají se, hloubají, skotačí, a nenápadně tak čtenáře provedou krajinou prvních velkých filozofických otázek: Co jsem já a co ty? Může myšlenka změnit svět? Co znamená mít rád? Co znamená přemýšlet? Haló, Jácíčku můžeme bez rozpaků zařadit po bok klasických děl světové moderní literatury: Medvídka Pú, Alenky v říši divů nebo třeba Malého prince.“ (Baobab)

a Auto z pralesa

https://i2.wp.com/www.baobab-books.net/sites/default/files/imagecache/new_window/auto_z_pralesa_potah_promo_3.jpg„Daisy Mrázková ve svých krátkých povídkách děti učí, že svět se dá pochopit z malých obyčejných věcí, které můžeme vidět v lese, na louce nebo na zahradě, jen se na ně musíme pořádně dívat. Pozorovat, přemýšlet, poznávat musíme zblízka… nahlédnout pod kůru stromů, naučit se rozeznávat, očichávat vůně, dívat se, jak se stmívá a zažít tak velká dobrodružství, jako malý plšík, kterého maminka pustila poprvé na procházku. Být sám, rozhlížet se kolem sebe a ucítit nebezpečí, dozvědět se, co znamená mít strach, nebo naopak pochopit, co to je mít rád, zachvět se před krásou, dokonalostí, klást si první otázky…Knihy Daisy Mrázkové vedou nenásilným, křehkým způsobem k nejpodstatnějším otázkám lidské existence. (Baobab)

delitko

Co mě naučil tučňákStejně tam mě nadchla kniha Co mě naučil tučnák od Toma Michelle. Jsem ráda za citlivého a vnímavého pozorovatele, kterým autor je. Aniž by odsuzoval, vidí, a on ví, co vidí, dopady lidské činnosti na zvířata a svět. „Dvacetiletý Tom Michell, toužící po dobrodružství, přijme místo učitele na prestižní argentinské internátní škole. Během svého výletu do Uruguaye zachrání tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Ten den se jeho život navždy změní. Pták, který dostane jméno Juan Salvador, odmítá mladého učitele opustit a jemu tak nezbývá nic jiného, než svého nového „domácího mazlíčka“ propašovat přes hranice a vrátit se s ním zpět do školy. Tučňák se samozřejmě brzy dostává do centra pozornosti. Stane se z něj nejen maskot ragbyového týmu, důvěrník paní domácí, spoluhostitel Tomových party, ale také nejokázalejší plavecký trenér ve světových dějinách. Navzdory těžkým časům peronistické vlády, hrozivé ekonomice a politickým bojům Juan Salvador všechny kolem sebe rozveseluje.“ (z databazeknih)

Velká rybaKonečně jsem se dostala k Velké rybě od Daniela Wallace. Mé milované hraní s fantazií. Doporučuji stejně jako film, který se knižní předlohy nedrží striktně. Anotace: „William čelí nelehkému úkolu: jeho otec umírá, ale ani na smrtelné posteli nepřestává bájit, lhát a vyprávět o neuvěřitelných dobrodružstvích, která za života zažil. William se spolu s ním noří do labyrintu rodinných příběhů a zkazek a snaží se proniknout k jádru otcovy osobnosti. Podaří se mu s otcem sblížit, než se nadobro protne skutečnost a mýtus? Knihou Velká ryba se Daniel Wallace představil americkému čtenářstvu jako nepřehlédnutelný autor vynikající fantazií, vycházející ze svých jižanských kořenů. Román s úspěchem zfilmoval Tim Burton.“ (databazeknih)

delitko

Hádej, jak moc tě mám rád! LétoZ dětských knih mě dál oslovila série od autora McBratney: Hádej, jak moc tě mám rád! (Jaro, Léto, Podzim, Zima) Krátké příběhy o otcovské lásce s nádhernými ilustracemi.

Dále Radovan Lipus: O smutné továrně

„Od roku 1989 zmizelo na území naší republiky několik set průmyslových objektů, z toho několik desítek významných památek industriální architektury, O smutné továrnějíž by si všude ve světě nesmírně cenili. A už dávno by v ní měli vybudována všelijaká kulturní centra, divadla, galerie nebo zajímavé designové byty. Změnit pohled dorůstající generace na překrásné památky průmyslové architektury u nás má právě tento projekt velkých popularizátorů architektury a zároveň respektovaných autorů a výtvarníků – režiséra a literáta Radovana Lipuse, architekta Davida Vávry a výtvarnice a scénografky Veroniky Podzimkové. Dětem a mládeži na příběhu staré textilní továrny v Jizerských horách (krásného secesního Andělského hradu), kterou její nový majitel odsoudil k demolici, vypráví trojice tvůrců smutnou pohádku, svého druhu podobenství o nutnosti kontinuity a o úctě k tradici a práci našich předků…“ (databazeknih)

Ve školce je prasátkoCharlotte Ramel a Johanna Thydell: Ve školce je prasátko. Pěkné ilustrace tužkou a pastelkami. Zacíleno na děti, které se cítí opuštěné a možná nešťastné ve školce nebo před vstupem do školky. Zpráva – nemusíš se bát, bude to prima.

Shaun Tan: Nový světNový svět

Okouzlující komiks beze slov od autore mých milovaných Pravidel léta nebo Erika. Líbí se mi, že Novým světem, kterým my známe Ameriku – a příběh hrdiny se cestě do Ameriky nápadně podobá, je svět v lecčem opravdu zvláštní. Jako byste se zeptali dítěte, co si pod tím Novým světem představuje, tak kouzelně se dívá Shaun Tan.

J. K. Mortensten: Lepíkové příšery

„Mortensenův svět je dost odlišný od toho našeho; a přitom vstoupit do něj není nikterak Lepíkové příšeryobtížné. Stačí si vzít poznámkové lepicí bločky, kterých jsou plné kanceláře, ano, musí to být ty žluté, obdelníkové… Právě ty slouží autorovi nebývalých epických miniatur jako okna do země, kde žijí příšery. Každý Mortensenův lepík zachycuje výjev, v němž se skrývá celý – často dozajista hrůzyplný a znepokojivý – příběh. Seznamte se s knihou dánského kreslíře, jehož obrazotvornost zná celý internet.“ (databazeknih)

Výsledek obrázku pro John Kenn Mortensen

Výsledek obrázku pro John Kenn Mortensen

delitko

Obálka titulu Najděte si svého marťanaProtože mě zajímají nejen dětské knihy, ale také dětská fantazie a psychologie, pročetla jsem se stránkami a zanalyzovala jsem svého vnitřního marťana s Martinem Hermanem v knize Najděte si svého marťana. …co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli… Kniha je rozdělena do 6 kapitol: Najděte si svého marťana (o dítěti v nás); Tři bratři v triku: sebepoznání, sebeřízení a sebepřesah (práce na sobě); Vychovejte si doma medvídka Pú (o světě malých dětí); Pohádky pro medvídka Pú (o pohádkách a jejich významu); Stará dobrá komunikace a Neohrožující prostředí. Obohacující a bez nudné omáčky.

Poznámky:

Existují tři ztěžující věci, kterým čelíme při práci na sobě: strach, odkládání a obelhávání sebe sama. Metoda, jak čelit strachu: klást si otázku „Jak bych se rozhodla, kdybych se opravdu nebála?“ U odkládání zkusit 30denní cvičení – po dobu 30 dnů dělat opravdu to, co jsem si předsevzala. Vytváření zvyku. Cíl raději menší, abych to dokázala dodržet 30 dnů, aniž by mě to znechutilo a odradilo. Postupně pracovat na změně, být k sobě vlídná. Žádná změna nenastane okamžitě, všechny cenné věci se dějí každodenním nepozorovatelným růstem.

Zajímavé je, že známe řešení na 85 % problémů, kterým čelíme. Souzní to se známým – odpověď je v nás. Důležité je vědět, že „všechny naše postoje jsou výsledkem našeho rozhodnutí. O tom, jestli nás něco naštve, nazlobí, rozradostní nebo rozesmutní, o tom si rozhodujeme každý sám.“

Při sebepoznání je nejdůležitější:

  • Zastav se
  • Otevři se
  • Zeptej se
  • Čekej, odpovědi přijdou
  • Začni
  • Vydrž a nezapomeň
  • Kromě přísné disciplíny k sobě buď vlídný
  • Všechny cenné věci se dějí každodenním nepozorovatelným růstem
  • Naslouchej své intuici

Marťanština je, když se mi podaří v jediném okamžiku spojit tři principy: vím o sobě, jsem teď a tady, jsem poctivý.

119: Pohádky jsou opravdu důležité pro zdravý vývoj dítěte. A ještě něco – ve výchově jsou nezastupitelné. (…) Pohádky od maminky jsou zázrak. Teploučké pohlazení. Hladivý rituál. (…) S dítětem můžeme vytvořit i další hladivé rituály – neboli opakované vlídné a milé činnosti, kterými mu dodáváme pocit jistoty a bezpečí. (…) Dítěti napomáháme získat pocit jistoty tím, že se v našem společném světě pravidelně opakují stejné činnosti. (…) Opakovanými rituály symbolicky dítěti říkáme: „toto je tvůj svět, na který se můžeš spolehnout“.

141: Při kontaktu s dítětem budeme mít na paměti tyto tři otázky: Co to vlastně svému dítěti říkám? O čem se ho to vlastně snažím přesvědčit? Jak by bylo mně samotnému, kdyby stejná slova byla určena mně? A také – že si na tyto otázky dokážete poctivě odpovídat.

145: V těžkých dnech, kdy nevíte, kde vám hlava stojí, vám může pomoci tzv. „ukotvení“. (…) Posaďte se a zodpovězte si následující jednoduché otázky:

  • První se týká vůně: Co cítím? (zkuste naplno vnímat vůně kolem sebe)
  • Druhé našeho zraku: Co vidím? (na chvilku zavřete oči a pak je znovu otevřete, zadívejte se kolem sebe, jako byste v místnosti byla poprvé v životě)
  • Třetí hmatu: Čeho se dotýkám? (a rukou nebo nohou se dotkněte něčeho, co je blízko, a pokuste se přitom intenzivně vnímat pocity, které k vám přicházejí)
  • Čtvrtá probouzí sluch: Co slyším? (zaposlouchejte se pozorně: co všechno skutečně slyšíte?)
  • A pátou si uvědomíte chuť: Jakou mám v ústech chuť? (co je převládajícím pocitem v ústech?)

Jde o probouzení všech pěti smyslů.

Literatura

Lednová čítanka

Leden byl podobně jako předcházející měsíce co do přečtených knih výživný. Doslova, když mě o obědové pauze v kuchyňce míjí kolegyně s přáním dobré chuti, většinou se mi na jazyku rozplývá kniha. Potrava duše.

Iyer Pico mě v knize Umění ticha (edice TED od nakladatelství Noxi) oslovil svými myšlenkami o cestě do Nikam a umění být Nikde.

Potěšilo mě, že Erich Froom v knize Umění býtUmění být zdůrazňuje uvědomování si, dýchání a meditaci. „o „cestě k bytí“, jež může člověka naučit „umění být“. K němu ho dovedou láska, rozum a tvůrčí aktivita, které – na rozdíl od majetkových předmětů, jež se užíváním spotřebovávají – sdílením a užíváním rostou a znásobují se. Fromm rovněž varuje před představou, že osvícení můžeme dosáhnout bez úsilí, a před vírou, že život lze žít bez bolesti. Jeho cesta k sebeuvědomění a blahu je založena na psychoanalýze a meditaci.  V umění být – v umění fungovat jako plná osobnost – lze vidět nejvyšší cíl života. Ten se nám podaří, když se obrátíme od narcistické sebevztaženosti, egoismu a vlastnické orientace k psychologickému a duchovnímu štěstí – k orientaci na bytí.“ (nakl. Portál)

Obálka titulu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetliŽe vzdělanec není ten, který toho přečetl nejvíce, ale který se dokáže v knihách orientovat, znát souvislosti mezi nimi a vědět o jejich vlivu, mi ukázal Pierre Bayard v knize Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Stejně jako o knihách, které jsme nečetli, už bychom nemohli mluvit ani o knihách, které jsme četli, ale zapomněli. Vliv na člověka může mít i kniha, o které slyšel nebo jí prolistoval. I já touto knihou pouze prolistovala, protože obsahuje příliš mnoho omáčky, takové té hnědé z menzy.

Ženy a knihyNejen pro svoji obálku mě nadchla kniha Ženy a knihy: vášeň s následky od Stefana Bollmana.

Čtivá kniha nejen o ženách – ať už spisovatelkách, čtenářkách, nakladatelkách nebo postavách. „Kniha představuje jakési alternativní a fragmentární dějiny čtení psané z pohledu žen a odrážející jejich postupující emancipaci, narůstající sexuální sebeuvědomění i zvyšující se míru kulturního kapitálu.“ Píše Jan Lukavec v recenzi pro iLiteratura.

Vypsala jsem si pár citací, i když mě zaujalo více částí a především kniha jako celek. Jedna kapitola nenásilně navazuje na druhou odkazy k předešlému textu, díky kterému se tak lehce neztratíme v množství jmen.

Susan Sontag

„Při čtení se z toho, co je podstatou naší často nemilované reality, stává opět jen možnost.“ (str. 282)

„Anglický spisovatel Graham Greene nazval moment, kdy začínáme vědomě číst, ,nebezpečným okamžikem´. (…) Nebezpečný je podle Grahama Greena především proto, že s knihami, které vytahujeme z polic, abychom si je přečetli, si vybíráme i svou budoucnost. Greene vycházel z toho, že knihy, které čteme jako děti a později jako dospívající, na nás mají zvláštní, trvalý vliv, jenž sahá daleko za tuto životní fázi. Tyto knihy spoluurčují naši budoucnost, neboť formují naše touhy a představy a zejména náš obraz sebe samých.“ (str. 281)

„Susan Sontagová záhy diagnostikovala úbytek pozornosti v srdci naší kultury. Naše kultura je podle ní založená na přebytku, nadměrné produkci. Ať už to jsou nákupní zóny ve městě, televize nebo nyní internet: naše smysly jsou doslova bombardovány dojmy. Výsledkem má být ,postupné otupování naší smyslové zkušenosti´ a s ním i hrozící ztráta skutečnost. (…) Abychom pozornost opět získali, (…) to je možné pouze radikálním omezením: tím, že se soustředíme na to podstatné. (… spisovatel) v sebemenším úryvku dokáže nalézt bohatství celého světa.“ (str. 288) (spisovatel navrací lidem pozornost)

Flaubert v dopise Marii-Sophii Lereyerové

„Čtěte Montaigna, čtěte ho zvolna, rozvážně! Uklidní vás. (…) Zamilujete si ho, uvidíte. Nečtěte ovšem tak jako dítě, po zábavu, ani jako ctižádostivý člověk, pro poučení. Nikoli, čtěte pro život. Vytvořte si ve své nitru ovzduší z myšlenek.“ (str. 159)

citace z: BOLLMANN, Stefan. Ženy a knihy: vášeň s následky. Přeložil Nina FOJTŮ. Brno: Host, 2015. ISBN 978-80-7491-410-2.Obálka titulu Viditelná temnota

Obohatila a zapůsobila na mě výpověď o klinické depresi Williama Styrona – Viditelná temnota. O té jsem se rozepsala v článku zvlášť.

Obálka titulu NocSilným zážitkem byla útlá, ale hutná kniha Noc od Elie Wiesela. Silná osobní výpověď muže, tehdy ještě chlapce, který prošel několika koncentračními tábory. O jeho vztahu s otcem, který během jejich cesty zemřel. „Noc Elie Wiesela je první knihou románové trilogie Noc, Úsvit a Den. Vedle děl Primo Leviho a Deníku Anny Frankové je kniha považována za jeden z pilířů literatury o holocaustu. Na rozdíl od Úsvitu a Dne, jež jsou literární fikcí, popisuje román Noc vlastní zážitky autora – mladého ortodoxního Žida, pocházejícího z rumunského města Sighetu v Transylvánii. V roce 1944 byl s rodinou deportován do nacistických vyhlazovacích táborů Osvětim a Buchenwald. Jeho víra v Boha a důvěra v lidskost byla otřesena. Své hrůzné zážitky se odhodlal vylíčit teprve až letech 1954 – 1955 v rozsáhlém rukopisu psaném v jidiš.“ (kosmas.cz)

Obálka titulu Zvuk slunečních hodinUpoutala mě kniha částečně s podobnou tematikou (i zde se objevují koncentrační tábory) jako Wieselova Noc, avšak fiktivní – Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové. „Autorka používá postmoderní vypravěčské postupy, jako je střídání časových rovin a hledisek jednotlivých postav či fabulace založená na skutečných postavách a událostech.“ (wiki) Já bych ocenila lyrické opisy a výrazy, krásné užívání češtiny, prolínání zajímavých prostředí jak geograficky, tak časově, nemožnost předem odhadnout, jak příběh přesně dopadne, což vede k napjetí a neutuchající nejistotě.

Anotace: „Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado ,současnosti´. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly.“ (databazeknih)

Knihu jsem zařadila mezi svých Téměř 1001 knih, které můžete přečíst, než zemřete.

Výsledek obrázkuZ beletrie jsem se dál dostala k Zimní bitvě od Jeana-Claude Mourevalta a k Podivnému případu se psem od Marka Haddona. Líbila se mi myšlenka o cestování, protože jsem zrovna četla podruhé skvělou knihu Umění cestovat od Bottona a téma cestování mě chvilku – opět – trýznilo a ještě bude. Christopher, patnáctiletý autistický chlapec, si myslí, že není třeba cestovat za novými věcmi a zážitky, když už jen dům je plný věcí, které ještě pořádně neprozkoumal. Trvalo by roky se zamyslet nad všemi pořádně. „Věc je zajímavá tím, že o ní přemýšlíme, ne tím, že je nová.“ str. 191 (HADDON, Mark. Podivný případ se psem. Vyd. 2. Přeložil Kateřina NOVOTNÁ. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-1247-4.)

Kniha Ledový drak - obálkaZ dětských knih mě potěšil Ledový drak od George R. R. Martina (autor Hry o trůny). Příběh chladného děvčátka Adary a ledového draka, doplněný krásnými šeděmodrými ilustracemi. „Na příběhy Ledového draka, které mu vyprávěla chůva, vzpomíná i Jon Sníh při hlídce na Zdi v Písni ledu a ohně. Ledový drak George R. R. Martina, jednoho z nejrespektovanějších autorů fantasy literatury, doplněný ilustracemi Luise Royo, je nezapomenutelným příběhem o odvaze, lásce a oběti.“ (nakl. Argo)

Pěkná je taky Zuza v zahradách od Jany Šrámkové a minimálně podivná je kniha o ovci Na útěku! od Evy Linström. Opět mě potěšil M. Šašek svým ilustrovaným průvodcem To je HongKong.