fotografie

Radost z tvorby: Bohdan Holomíček a jeho deníkové záznamy

Nastal čas, abych napsala o druhém fotografovi, který mě velice obohatil. Josef Koudelka mě oslovil především nekompromisním přístupem, kompozicemi fotek a jeho osobitým viděním. Bohdan Holomíček je označován za kronikáře své doby, přestože se nenechal svázat žádnými kategoriemi. Netvoří ani dokument, ani reportáž, on jen soustavně, intenzivně a živelně mapuje své dny. Vše, co ho zaujme, všechny schůzky, kterých se účastní. Zapojuje se do děje a vtáhne do něj i diváka. A protože měl za přítele mimo jiné Václava Havla, objevují se na jeho fotografiích i další významné osobnosti, a právě proto je po čase označován za takového kronikáře. Není ale fotky bez člověka, Bohdan Holomíček je v neustálém kontaktu s lidmi, jeho fotky vypovídají mnoho i o něm samotném, jsou jeho autoportréty. Neznám ho osobně, nečetla jsem s ním žádný rozhovor, nechávám formovat jeho obraz jen na základě tvorby. A líbí se mi. (až po dopsání jsem pročítala rozhovory a líbí se mi ještě víc!)

https://i0.wp.com/www.veselyvylet.cz/foto/vf6/vf64/vf6438/vf643801.jpg

(foto z http://www.veselyvylet.cz/cz/vv6/vv6438.html)

Jak inspiroval moji tvorbu? Nepřímo. Jestli jste si všimli, objevila se tu nová kategorie – Vizuální deník. Něco jako projekt, který mě nadchl. Až poté, co jsem ho začala a co mě pohltil, jsem si uvědomila, že se může blížit způsobu práce Holomíčka. Na rozdíl od něj ale vynechávám ve většině případů lidi, spíše se zaměřuji na práci světla a stínů a kompozici. Využívám filmového zrna. Cítím, že je to způsob, kterým se potřebuji vyjadřovat. Ne proto, že by se přibližoval analogu, ale protože díky vysokému kontrastu je předěl mezi světly a stíny zřejmý, formuje tak můj pohled a vnímání. A také proto, že poté už technická kvalita nehraje žádnou roli. Kvantita s kompaktem ale roste, kvalita snad k mému potěšení také. Na tomto způsobu práce se mi líbí, že se člověk může Holomíčkem inspirovat a jeho fotky ho můžou těšit, protože sám prožívá něco podobného, ale nikdy se nedá tento styl kopírovat. Je totiž vyjádřením autora, záleží na místě, na čase, na jeho vidění. Takový spontánní vizuální deník každého fotografa bude originální.

Zpátky k Holomíčkovi. Neviděla jsem – ale to snad při té kvantitě ani není možné – všechny fotografie. Nejvíce mě ale oslovují ty z osobního života. Ne na zakázku jako pro divadlo – přestože i to pojal svým „deníkovým“ způsobem, a tak docela jinak než jiní významní divadelní fotografové (třeba právě Koudelka). Krásnou knihou, kterou bych ráda měla doma, je tak pro mě Bohdan Holomíček od nakladatelství Torst s předmluvou Antonína Dufka. Výběr fotografií je přesně takový, jaký se mi líbí.

Z této knihy bych taky ráda citovala, jak mám zvykem, a tak koho Bohdan Holomíček zajímá, čtěte: DUFEK, Antonín. Bohdan Holomíček. 1st ed. Praha: Torst, 2000, 123 s. ISBN 8072151126.

31: Zlomek času se stává zlomkem prožitku. (…) Jeho fotografie jsou často přirovnávány k deníku, ale jak čas běží, stále víc se ukazuje, že to je spíš památník a kronika. Deník je privátní (může ovšem být psán s vědomím možného zveřejnění, což by byl Holomíčkův případ), kdežto památník vzniká v komunikaci s ostatními a slouží také jejich paměti. (…) Vladimír Vorobjov: „Bohdan Holomíček robí, jako sám vraví, ,fotky na památku´. V podstate naozaj snímá prosté okamihy zo svojho súkromia, ale nie všedne, neosobne. Vkládá do nich s celou váhou svoje ja, pohlad človeka, ktorý nestratil schopnosť údivu nad tými nejobyčajnějšími chvílami (…).“

32: Nemohl by být ani dokumentaristou (tedy tím, kdo se co nejkomplexněji snaží postihnout něco mimo něj), ani fotožurnalistou, která se podřizuje společenským událostem. Je osobnější. Vytvořil mnoho autoportrétů, ale vlastně celé jeho dílo je autoportrétem.

35: Holomíček pozměnil tradici v české fotografii založenou na výtvarnosti, na zdůraznění autorského podílu, na autorském odstupu. Být svůj pro něj znamená také nepřizpůsobit se požadavkům fotožurnalismu nebo dokumentární fotografie.

(zdroj reprodukce)

Dále se mi líbí ze stránky: přečtěte si to ale celé, je to moc milé http://www.gallery.cz/gallery/cz/bohdan-holomicek-vystava.html

„Hodně teoretiků si léta marně láme hlavu tím, jak to Bohdan Holomíček dělá, že jsou jeho zrnité, jednoduše komponované, na akci skoupé, v podstatě rodinné fotografie tak půvabné, že se jimi nelze přejíst. Opravdu, těžko říci.“ Tak začíná recenze Jana H. Vitvara.

A z tohoto rozhovoru je zřejmé, proč mě tato metoda nadchla a proč mě tolik naplňuje: http://digiarena.e15.cz/bohdan-holomicek-neni-dulezite-cim-ale-co-fotite_4#utm_medium=selfpromo&utm_source=digiarena&utm_campaign=copylink

„Co je významnější – fotografie, nebo rámeček okolo ní? Objektiv se světelností F1,4, nebo snímky, které s ním autor vytvoří? Podstatné je, aby měl člověk z fotografování radost.“

Fotografujete tedy kdykoli a cokoli? „Mrzí mě každá fotografie, kterou jsem neudělal. Mým tématem je vše okolo mě. Lidé a věci, které potkám, situace, které okolo mě probíhají.“

(fotí digitálem) Většina čtenářů našeho časopisu řekne, že vaše fotografie nejsou dobré, protože jsou „zapixelované“. „Mně ty pixelky nevadí, stejně jako jsem neměl problém s analogovým zrnem. Přílišný důraz na technickou stránku fotografie je jedním z důvodů, proč jsme dnes obklopeni záplavou – dámy nechť prominou – technicky precizních sraček. Čím větší katastrofa, tím lepší adjustáž.“

(zdroj reprodukce)

Z: KRISTIÁN, Pavel. Naučte se komponovat kreativně. Vyd. 1. Brno: Zoner Press, 2005, 159 s. ISBN 80-868-1527-7

Dá se fotografování „naučit“? Řemeslu samozřejmě ano. To jak nastavit expozici, komponovat, světlo… To může platit při fotografování bot, aut, ale fotografování života? To je o něčem jiném, o tom umět se dívat… Všimněte si, jak je to paradoxní, ale čím je fotografie „prázdnější“, tím musí být technicky dokonalejší. A právě v této chvíli se začínáme rozdělovat na zájemce o technicky dokonalou fotografii a na zájemce o fotografii. Jen u několika géniů se v harmonii snoubí obsah a forma, u nás to uměl Sudek. Všechno přitom působí tak prostě a jak jednoduchými prostředky! (strana 56)

A ještě jeden pěkný rozhovor: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/68592-takhle-jsme-se-v-zivote-nemeli-rika-fotograf-bohdan-holomicek/

To je snad pro seznámení s tímto autorem dost podnětů :) Dobře se bavte.

Jaký je váš oblíbený fotograf?

fotografie

Osobnost fotografie: Josef Koudelka

Od té doby, co se zabývám víc i teorií fotografie než samotnou praxí, jsem narazila na nespočet vynikajících fotografů. Josefem Koudelkou bych ráda začala výčet svých srdečních fotografů, protože kromě jeho tvorby mě velmi zaujal i jako osobnost. Vycházím z knihy Josef Koudelka nakladatelství Torst (k němu samotnému napíšu také článek) s předmluvou Anny Fárové, ze zmínek rozestrkaných v různých knihách o historii české fotografie, také z jednoho citátu z wikipedie a z knihy A pásly by se tam ovce

V žádném případě nečekejte životopis, ten si můžete dohledat kdekoli jinde, ale důvody, proč mě tento fotograf oslovil – a proč by mohl oslovit i vás. Pokud jste o něm ale nikdy neslyšeli, jedná se o světově známého českého fotografa (ročník 1938, stále žije), který se proslavil především sérií dokumentárních fotek ´68, tedy fotkami z invaze ruských vojsk. Viděla jsem z tohoto roku fotek mnoho, ale ty Koudelkovy mají ohromnou sílu. Četla jsem, že ani nejedl, skoro nespal, nevyvolával, jen fotil. Pro snímek vylezl na ruský tank a fotil z pohledu vojáka. Jeho fotky i přes okolnosti mají dynamiku a kompozici, což obdivuji. Fotografie se dostaly do ciziny, kde získaly uznání, avšak dlouhou dobu jako od anonyma. Kvůli své rodině autorství raději tajil, přestože emigroval.V roce 1971 se stal jako jediný Čech členem známé mezinárodní fotografické agentury Magnum Photos (vynikající fotografové, např. Robert Capa, Werner Bischof, Henri Cartier-Bresson, Elliott Erwitt,… viz seznam fotografů). Jeho fotografie, které vlastní tato agentura, naleznete zde. To je zatím tak vše, co mě zaujalo a o čem vím přesné informace z jeho profesního života.

https://i0.wp.com/img.ct24.cz/cache/616x411/article/30/2933/293244.jpg

Foto: Josef Koudelka
(reprodukce a článek s rozhovorem ceskatelevize.cz)

Mimo výtvarnější práce (díky jeho první výstavě v divadle ho objevila Anna Fárová) mě fascinuje svoji divadelní tvorbou a dokumentární fotografií. Popravdě si mě získal všemi svými fotkami i náměty, ale protože se zajímám především o dokument a z osobních důvodů o divadelní fotky, posunul mě dál především jimi.

Co se týče divadelní tvorby, je to především osobitý styl, co oceňuji. Jeho fotky jsou skutečně jeho pohledem, protože se nenechal nikým ovlivňovat. (Řeč je o Divadle za branou)

„V divadelní fotografii neměl na Koudelku nikdo žádný vliv a naopak se ukázalo, že ji u nás značně ovlivnil on sám. Otomar Krejča dopřál fotografovi absolutní svobodu. Směl chodit mezi herci na scéně, fotografovat při zkouškách vícekrát, a za to divadlo získalo Koudelkovými fotografiemi čím dál tím víc svou vizuální podobu.“ (Katalog výstavy Josef Koudelka. Z fotografického díla 1958-1990, Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum 1990).

Foto: Josef Koudelka, 1963 (představení Král Ubu)
(reprodukce z Magnum Photos)

Koudelka netvoří dokumentaci proběhlé akce, ale vytváří představení další rozměr. Pomocí kontrastů, deformace, stylizace aj.

,,Představení v divadle je hotová věc. Co se s tím dá udělat víc? Dokumentace, záznam představení, to mě nikdy nezajímalo. Zbývala druhá možnost, vzít představení jako výchozí skutečnost a zkusit z ní udělat něco jiného. (…Cikáni…) Byl to jiný typ divadla, bylo to divadlo života. Nemusel jsem s tím nic dělat. Jediné, co bylo nutné vědět, bylo, jak reagovat. Vše záleželo na mně, co s tím udělám.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 148)

Co mě dále posunulo je komentář od Anny Fárové k výstavě Cikáni (cyklus fotografií cikánů, kterým se Koudelka věnoval přes deset let a fotil širokoúhlým objektivem, v sestavě fotek mu pomáhala Anna Fárová):

„(…) Vždy je to silný a originální estetický náboj, který dominuje. Mezi objektem a divákem stojí vždy autor. (…) Pasivní přijímání reality je mu vzdálené. Oprošťuje a zhušťuje námět. Očišťuje ho od prvků nahodilých a podružných. (…) Jeho výtvarná představivost je bohatá a velmi vyhraněná, jeho fotografie jsou překvapujícími a stále se obnovujícími pocity „krásna“.“ (Katalog výstavy Cikáni, Praha, Divadlo za branou 1967)

Foto: Josef Koudelka, 1966
(reprodukce: Magnum Photos)

Co se týče Koudelkovy pozdější tvorby, například sérii Chaos, kdy se věnuje poněkud ekologičtějšímu námětu, ten mi nepřišel kromě formátu fotografií tak výrazný nebo zajímavý, přestože ho uchopil originálně. Formát využíval panoramatický, který dodává jiný pohled.

Foto: Josef Koudelka, 2003
(reprodukce Magnum Photos)

Nakonec chci zmínit Koudelkovu osobnost – ne takovou, jakou má (jak bych to mohla vědět?), ale jakými jejími částmi na mě dále zapůsobil. Myslím si totiž, že není zajímavý jen jako fotograf, ale i jako člověk. Člověk, který je celým svým životem a duší oddán té krásné činnosti – fotografování. Už jen poznámka „celým svým životem“ je zavádějící – dle rozhovoru s Koudelkem to není pravda. A právě tento přerod ve fotografa je inspirativní nejen pro fotografy, ale pro každého, který má sen: (pozn.: předtím pracoval s letadly, byl inženýr)

,,Mě vždycky zajímalo najít to, co jsem schopen dělat nejlépe. Ale po sedmi letech praxe jsem si uvědomil, že jsem dosáhl svého limitu, že nemohu jít dál. Pokračovat pro mne znamenalo už jen čekat na smrt, a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem umřít ve třiceti. To byl jeden z důvodů, proč jsem zanechal svého povolání. Mezitím se zvětšoval můj zájem o fotografii. Rozhodl jsem se zjistit, co v ní dokážu. Zkusil jsem to a cítím, že snad ani teď nejsem na konci. Že tam stále zbývá ještě něco, co jsem schopen udělat.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 163)

Foto: Josef Koudelka
(reprodukce: Magnum Photos)

Další citace z rozhovoru v knize od Torst vám ho snad dále přiblíží:

,,Navíc můj otec mě naučil říkat, co si myslím, a nepředstírat. To samo o sobě vytváří dost problémů. Není vždy snadné říci pravdu a není vždy lehké ji slyšet. Zároveň si ale myslím, že člověk, který dává svým chováním najevo a nezatajuje, kdo je, již předem vylučuje jistou skupinu lidí, s kterými přijde do styku. Zůstanou ti, kteří ho jako člověka přijmou, jaký je, mají ho rádi, věří mu, nebo ti druzí, kteří si myslí, že ze vztahu s ním možná mohou něco mít. Myslím si, že někdy i v přátelství existují praktické motivy. (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 162)

,,(otázka) A co bys řekl těm, která by tvé postoje charakterizovali jako chorobnou sobeckost či ctižádostivost? Nevadí mi to. Já vím, kdo jsem. Každý má právo myslet si o mně, co chce, co se mu  zlíbí. (…) Dělám to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení. Chci dojít, kam až nejdál můžu.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 164)

A nakonec, na wikipedii se dočtete údajně z jeho úst (já bych se nedivila):

„Musím denně nafotit alespoň tři kazety filmu, i když nemám na programu „focení“, abych udržel oko ve cviku.“

To už je spíše pro fotografy z praxe – skvělá metoda. Stejně jako prsty při hře na klavír hudebníka tak dobře neposlouchají, když je necvičí každý den, je to i s fotografy. A není rozdíl mezi hrou na klavír a fotografováním v nutné praxi. Trvá dlouho, než se naučíte s fotoaparátem zacházet, chce to praxi, praxi a praxi. A cvičit. To by bylo ale na jiný článek.

Doufám, že vás Josef Koudelka zaujal nebo zaujme stejně tak jako mě a že se na jeho fotografie podíváte :).

PS: Vřele doporučuji knihu Invaze 68. Opět od nakladatelství Torst. Předmluva je historickým náhledem na dění před a během invaze ruských vojsk. Fotky doplňují také citace pamětníků, prohlášení, části rozhlasového vysílání a článků v novinách. Velice silné, netušila jsem, jak moc se Češi v Praze bránili, co vše dělali, a nedokážu si představit to zklamání a letargii z následných dvaceti let, kdy jejich naděje na svobodu byly zmařeny. Přitom to vypadalo, minimálně pro ně těch několik dnů, že své právo prosadí. Ráda bych si taky přečetla text z druhé strany, tedy od Rusů a těch „zachránců“, jak oni to vnímali.

Vypsala jsem si poznámku, jeden z mnoha desítek nápisů, které byly vylepené nebo napsané na zdích po celé Praze: „Na západ jsme se vysrali a z východu k nám přišlo hovno. Důkaz, že je Země kulatá.“ (str. 16)

viz: KOUDELKA, Josef. Invaze 68. Vyd. 1. Praha: Torst, 2008, 295 s. ISBN 9788072153343.

Koudelka sám komentuje situaci v roce 1968: FÁROVÁ, Anna a Viktor STOILOV. Dvě tváře. Vyd. 1. Praha: Torst, c2009, 1151 s. ISBN 9788072153695.

Přesně deset let předchozí práce na technice, stylu, vidění, vnímání, kultivaci oka, odhadu podmínek a situace. Byla tady absolutní připravenost. Vznikl největší počet definitivních fotografií z udělaných negativů. Téma „srpen“ bylo přesně ohraničeno, místo „Praha“ také, událost byla definovaná, postoj byl také jasný. (…) Bez předchozích stadií by nikdy nevzniklo to, co v srpnu u Josefa Koudelky vzniklo. Fotografoval po dobu jednoho týdne, udělal celkem asi 261 filmů po 36ti záběrech, což je kolem 10 000 fotografií. Nejintenzivnější bylo první dopoledne. (…) Význam těchto fotografií je především dokumentární, v nejlepších z nich však není jenom dokumentárnost, ale humanistický přesah hovořící o násilí a odolávání násilí bez bojových prostředků, o střetu člověka a válečného stroje, o bezmoci a síle moci. Jedna kapitola z dějin. (228)

„Zloději udělali prohlášení, že nebudou krást, protože policajti mají teď hodně práce. Naprosto absurdní věci.“ (234)

„Myslím, že ty moje fotky mají především význam dokumentární. Ale snad v těch nejlepších není jen ta dokumentárnost. Tam není důležité, kdo je Rus a kdo je Čech. Co je důležité je, kdo má zbraň a kdo ji nemá. A ten, kdo ji nemá, je vlastně silnější, i když to není jasné.“ (237)

fotografie · Literatura

Obraz jako dialog s časem

Nejen milovníkům fotografie by se jistě líbil Obraz jako dialog s časem. Převážnou část knihy sice tvoří fotografie, ale Ludvík a Alexander Baranovi ji pojímají jako obraz, najdeme zde tak souvislosti s výtvarným uměním, s mýty, filosofickými kořeny atd. Musím přiznat, že místy se mi obsah zdál zavádějící – příliš obecný, příliš rozsáhlý, ale celkově mi kniha přinesla mnoho nového. Jsem přesvědčená, že studovat stále jen knihy s praktickými radami (jak na kompozici, HDR atd.) vede k ovládnutí techniky, ale ještě ne k umu. Jen aby stroj neovládl vás.

Nemohla bych ještě napsat úvahu a zamyšlení asi povrchní. Chybí mi diskuze s někým, kdo se o obraz (fotografii nebo výtvarné umění, film…) zajímá, abych neuvízla v sobě samé. Časem snad. Přesto jsem si vypsala mnoho výpisků (jen aby to jimi neskončilo!), které jsou podnětné, a doufám, že by někoho dalšího mohli přivést na nové nápady – a nejlépe, aby si knihu sám přečetl :)

https://i0.wp.com/maxx.cz/content/id_reference/104.jpg

Citace z: BARAN, Alexander a Ludvík BARAN. Obraz jako dialog s časem. 1. vyd. Praha: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, 2007, 302 s. ISBN 80-706-8205-1.

8: Obrazy se zrodily z mýtů. (…) symbolická vyprávění, které mělo člověku objasnit záhady světa, života v něm, původ věcí, vztahy mezi lidmi a věcmi, vztah člověka ke světu a jeho osudovou určenost. (…) Obrazy vzniklé jako imaginace jsou od samého počátku dvojího druhu. Jedny jsou odrazem smyslové skutečnosti, druhé plodem obrazivosti či fantazie. První napomáhají poznávání skutečnosti (…), druhé se užívají při výkladu tajemství, těžko pochopitelných jevů zrození, života, smrti

(hned mě napadá, že fotografie se dá při zobecnění také rozdělit na tu, která zaznamenává „skutečnost“ a tu, která je výsledkem lidské fantazie, tvořivosti autora, který využívá jako své výstupní médium právě fotografii. Tedy dokumentární a výtvarná, když se bavíme o umění.)

9: Obraz jako obrana proti času.

14: Benedetto Croce (1866-1952) definoval umění jako lyrickou intuici a připouštěl, že uměním lze bez předsudků dospět k poznání věcí a vztahů mezi nimi. Oceňoval umění jako nejcennější lidský postoj ke světu a životu právě sebezobrazováním bytí. V zobrazení zkoumal akt poznání jako krásu, pravdu, účel, etiku.

(to kdyby se vás někdo ptal, proč je vlastně důležité se zaobírat uměním a tvořit)

K obrazu obecně: 51: Smysl obrazu se naplňuje kontaktem s adresátem a jeho pochopením. Recepční estetika, dříve soustředěná na texty, hledá kritéria jak „číst“ obrazy. Obraz komunikuje především uměleckým záměrem, výstavbou obrazového díla, estetickou hodnotou, historickou souvislostí, slohem v době vzniku. Recepci udává postoj diváka k umění.

Kniha je také více teoretická, což se mi líbí. Na druhou stranu tu je mnoho fotografií.

51: Fotografie proti obrazu v obecné rovině nese podstatně více poselství doby, času, reflektuje vzorce prožívání. (…) Fotografie je méně ahistorická, vzniká v čase a nese znaky své doby. (…) Fotografický obraz je výsledkem specifického vidění, intuitivního ponoření se do skutečnosti, schopnosti nacházet v chaosu řád. Odkrýt souvislosti prvků předem a naráz. Předložit diváku nový význam, často jinotaj. Osvobodit obraz od jednoznačných výkladů. Dát divákovi možnost objevovat svět metaforicky, osvobozeně ze standardu existující morálky. Proniknout skutečnost do dosud nepoznané hloubky a otevřít bránu novému vnímání.

97: Profesionalita fotografického vidění podle zkušeností mistrů je v tom, jak dovede rušivé a zmatečné prvky vytlačit z obrazu, nebo je světelně potlačit.

151: Zjevná pravda, zobrazená v prvém plánu, reprodukující holou jevovou skutečnost, nemá takový náboj jako skrytý pravda, pravda odhalující, která násobí emotivní účin.

205: Autoportrét ve vlastním smyslu je sebekomunikace, která se v literární podobě odehrává na stránkách deníků jak v úzkém, tak širším reflexu osobní existence (cestopisný, milostný, vězeňský, nemocniční nebo jako psychosonda), nebo v reakci na aktuální situaci.

258: Podle Rolanda Barthese jsou při hledání i pozorování motivu či obrazu rozhodující tři fáze: 1. punctum – bodnutí, zranění, údiv, vzrušení, probuzení optického receptoru, který alarmuje myšlenku s možným výkladem, 2. studium – analýza toho podnětu, pátrání, hledání podrobností, detailů, které budí mou pozornost, zájem, 3. citové prožití, procítění, psychologické odhalení smyslu.

262: Obraznost, jedna z nejcennějších, nejlidštějších, nejkrásnějších vlastností, která je základní složkou lidské kultury, je v současném životním vzorci našeho prožívání ohrožována několika faktory:

(vybrala jsem některé)

  • Proměnou a náplní volného času podle priorit životních aktivit.

  • Změnou hodnotových kritérií obecně a vlastního kritického myšlení zvláště.

  • Nekriticky prosazována míra svobody a utvoření názoru bez úvahy a debat.

  • Postmoderní zpochybnění slohu života, společenských struktur i osobních vazeb. Destrukce jako pozitivní syndrom. Odmítání tradic.

  • Proměna plurality a tolerance v nový diktát elit a myšlení. Výlučnost skupin, jejich stavovské omezení vede k izolaci. Nestálost – rychlá změna, novost je cílem života.

  • Ztráta dialogu, ztráta originality ve smyslu původnosti. Nový svět žije v reprodukci, náhražce, v masové kultuře.

  • Nestabilita morálních idejí, nástup nových technologií a převážně ekonomických vazeb. Jiný vzorec přechodových etap života. Prodloužené mládí (móda).

/

Napadlo mě u fotografie Tramvaj na Karlově mostě v Praze (1924): Lidé se dívají přesně na místo, kde nejspíš stojí fotograf. Ten pochopitelně nejde vidět, protože je to on, kdo vytváří fotografii. Zdá se tedy, jako by se postavy dívaly ven z obrazu, na mě, na člověka 21. století. Do okna, které ukazuje budoucnost. Ale jen na okamžik, kdy fotograf tiskne spoušť a zhotovuje fotografii. Někteří to nemuseli ani postřehnout, ale už s fotografie nikdy neuniknou, jsou uvězněni v budoucnosti.