Žít do stovky

#14 Čas oříšků

#zitdostovky #ořechy #sběr #strom #podzim

Viděla jsem veverku, jak šplhá po mohutném ořešáku, hupne na větev, přecupitá mezi větvičky, zatřese jimi a už dolů padá jedna kulička za druhou. Já vlašské ořechy z koruny lákám pohledem, koštětem a kusy dřeva. Většinou mě přemlouvají, ať je nechám dozrát do krásy – to když visí nizoučko a zuby nehty se drží, aby nespadly do té hloubky. Anebo na mě drze křičí, až naprší a uschne, to když jsou z dosahu koštěte. A ti z Vrcholků mě ve většině případů mlčky přehlížejí.

Stejně všechny jednoho dne poputují k babičce do štrúdlu a do cukroví. Měla bych ořešáku poděkovat za jeho dětičky a také za to, jak v létě odhání od našich oken komáry. Také bych neměla zapomínat na ořešák na zahradě, který není tak mohutný jako ten před našimi okny, není ani tak plodný, ale poskytuje mi kýžený stín, když si čtu. A když ležím v trávě, můžu se těšit z jeho zelené koruny, na to bych také neměla zapomínat.

P1190699

Uprostřed Obilního trhu jsem na zemi objevila desítky ježků. Překvapilo mě, jak mohutným stromem se může stát líska, kterou jsem doteď znala jako hustý trs tenkých proutků. Začala jsem sbírat oříšek po oříšku, přidali se holubi s tyrkysovými náprsenkami a za chvíli i důchodci. Odnesla jsem si plný batoh a bolavé nohy.

 

Žít do stovky

#13 Dešťová voda

#zitdostovky #voda

Starý dům se dvorkem a zahradou ve mě probouzí odvěkou touhu hromadit & spotřebovávat. Chtěla bych žít minimalisticky a smýšlím ekologicky, takže hromadění věcí nepřichází v úvahu. Naopak jsem jich v červnu během Jarního úklidu spoustu vyházela do sběrného dvora. Přibývají mi pouze sklenice (až začnu zavařovat) a knihy.

Stalo se, že přišly deště, upadl nám okap, pořídili jsme si barel na vodu, abychom měli v létě čím zalévat zahradu. Ale když byly mraky opravdu vydatně nasáklé vodou, ani 280 litrů nestačilo. Navíc v období dešťů naši vodu zahrada nepotřebovala a teď, na podzim, už vůbec ne. A tak jsem začala dešťovou vodu využívat na splachování záchodu místo pitné (!) vody.

DSC_00d16.jpg

Když je šedivo a nebe slibuje déšť, natáhnu si modrou pláštěnku, utáhnu kapuci a vyrážím do terénu. Popadnu kýbl a vodu z barelu odnosím do vany ve staré koupelně na dvorku, která bohužel také není nafukovací. Naplním i umyvadlo, dětskou vaničku z půdy, kyblíky od jogurtů a hořčice, sousedovy flašky od piva, hrnec na výrobu pracího gelu, 5l flašku od kojenecké vody, zavařovačky, a nakonec všechny kýble.

Poté už stačí chodit vydatně na záchod a motivovat všechny členy domácnosti, aby splachovali ekologicky. Mám ráda, když se všechny nádoby, především vana, vyprázdní v očekávání dalšího přívalu vody. S dešťovou vodou se bezedně naplňuje má touha hromadit & spotřebovávat.

 

 

 

Žít do stovky

#12 Zpěv ptáků

zitdostovky #zpevptaku

Chybí mi. Prý jich přilétá čím dál míň. Dlouho jsem je neslyšela, snad celé léto i déle. Jako by je ve městě přehlušil ruch ulice, jako bych k nim přestala být vnímavá. Pak náhle zaslechnu štěbetání a vzpomenu si. Cítím dojetí i stesk, útěchu, radost. Téměř jako bych si vzpomněla, že jsem šťastná. Jsou tu.

Poslechněte si, co slyším v neděli na své zahradě, nahráno na SoundCloud.

Žít do stovky

#11 Borůvky

#zitdostovky #borůvky

Borůvky jsou drobné kulaté dokonalosti. Modrofialové baňky v zeleni borůvčí, modrofialové pláně. Borůvkové korále. Malba prsty, otisk rtů na okraji hrníčku, fialové zuby. Modré hlavičky v záplavě jogurtu s cukrem, které lovím lžící na chatě svého dětství. Borůvkový koláč. Dárek od přírody.

blueberries-2278921_1920.jpg

foto z pixabay.com

Žít do stovky

#10 Zpívání stromům

#zitdostovky #strom

Jsem zamilovaná do stromů od koruny až po špičky kořenů. Ráda se dotýkám kůry, ráda ležím pod jejich korunami, ráda sleduji žilkování listů, kterými prosvítá slunce. Uchvacují mě dlouhověcí mohutní velikáni, ale fascinovaly mě i stařičké drobné borovice kleče na šumavských vrchovištích.

Leckdy mi je stromů líto. Například když procházím hospodářskými lesy, na které si lesníci brousí zuby na svých motorových pilách. Šťastné pro mě není ani míjení neduživých městských stromů zapuštěných mezi dlaždicemi chodníku, „dětí ulice“, jak je nazývá Peter Wohlleben v knize Tajný život stromů. Samotáři z donucení. Bez nich by ale město bylo k nesnesení.

Velmi naivně, ale o to raději je utěšuji pohlazením a zpěvem. Obracím se na ně s vymyšlenou melodií a smotancem neznámých slov, aby rostly, bujely, kvetly, aby se jim dařilo a aby si nestýskaly. Aby se necítily tolik samy. V zimě aby je „hřála“ míza, aby byly trpěliví.

Samozřejmě je to větší útěcha pro mě, hledání propojení, má meditační mantra, odpoutání se od přemýšlení. I za to stromům děkuji.

 

Brno · Žít do stovky

#9 Lužánky

#zitdostovky #Brno #park #strom

Nejstarší brněnský park. Stářím zmohutnělé stromy. Větve k sezení. Památný platan, z jehož kůry mám náhrdelník. Černá energie tmavého listoví trojice buků, pod kterými je docela jiný, tichý a tajemný svět. Rozkvetlá magnolie. Ležet v trávě a koukat do zelených korun. Mezi prsty cítit měkoučkou trávu. Hrát badminton a ping pong. Houpat se na houpačce. WC zdarma. Rezivějící ozdobná pítka pro ptáky. Oranžové tlamy ryb v umělém potůčku. Prasátka. Vzpomínky z dětství.