Recepty

Zapékané portobello s bulgurem a zeleninou

DSC_0002

Přísady: 4 houby portobello, 1 cibule, 2 stroužky česneku, mražená zelenina (směs hrášku, kukuřice, mrkve), zeleninový bujon, olivový olej, máslo, koření: černá sůl, sladká paprika, drcený kmín, sušený česnek (může být i balkánský sýr), příloha: bulgur

Postup:

  • Nadrobno nakrájenou cibuli necháme zesklovatět na pánvi a přidáme nakrájený česnek. Přidáme mraženou zeleninu a dochutíme černou solí a kořením: sladká paprika, špetka kmínu. Orestujeme, zalijeme zeleninovým bujonem (0,5 l) a povaříme, dokud zelenina nezměkne.
  • Oloupeme houby portobello a vybereme nožičky. Kloboučky natřeme olivovým olejem, obvod potřeme sušeným česnekem a na dno dáme lžičku másla. Naplníme připravenou směsí zeleniny. Navrch můžeme dát balkánský sýr. Necháme zapéct v troubě vyhřáté na 180 °C 10-15 minut (dokud se nerozpustí sýr). Pokud nám zbude zelenina, necháme ji jako přílohu.
  • Podáváme s bulgurem nebo rýží.

PS: houba portobello je dle wikipedie „pečárka dvouvýtrusá česky též pečárka hnědá, pečárka zahradní, žampion dvouvýtrusný či žampión dvouvýtrusý“

Reklamy
Literatura

Daisy Mrázková, má láska

Mým objevem na poli dětské knihy je svět Daisy Mrázkové (1923-2016)

„V jejích knihách se prolíná lyrika s epikou. Na osudech dětí, zvířátek, přírody nebo věcí seznamuje čtenáře se světem kolem sebe, se základními otázkami života. Svět jejích hrdinů je křehký, plný drobných událostí: věci mají své osudy, které jsou dětskými hrdiny prožívány intenzivně jako jejich vlastní. Z každého příběhu je cítit lidská účast, vztah k věcem, přírodě, lidem. Autorka objevuje v dětech to vzácné, co se pak časem a věkem zasouvá na dno lidského nitra: něhu, cit, touhu po volnosti, smysl pro čest a spravedlnost. Svým čtenářům se nepodbízí, jen jim vypráví, sděluje, učí je vidět, slyšet, cítit a rozumět. Svými knihami jakoby hledala cestu z citové chudoby dnešního světa.“

(Zdroj http://daisy.mrazkova.sweb.cz/)

Zatím jsem četla: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě (1977)

https://www.databazeknih.cz/images_books/40_/40698/nadherne-utery-cili-slecna-bramburkova-chodi-po-svete-40698.jpg„Poetické vyprávění o tom, že příčina smutku jednoho člověka může být zdrojem radosti pro jiného. Pohádka slovem i obrazem zachycuje, jak personifikované Úterý rozpráví se starou babičkou v parku, pomáhá jí rozpomínat se na její dětství a odhaluje jí příběh její kdysi ztracené panenky.“ (databazeknih)

Můj medvěd Flóra (1973)

Můj medvěd Flóra„Od prvního vydání knihy Můj medvěd Flóra Daisy Mrázkové uběhlo přes třicet let. Příběh nalezeného opuštěného plyšového medvídka – jeden z prvních českých „bilderbuchů“ pro začínající čtenáře – se stal legendou. Autorské knihy Daisy Mrázkové jsou oblíbené nejenom v Čechách, ale díky své křehkosti a barevnosti také například v Japonsku. Ve sněhu na ulici se povaluje ubohý, zničený medvídek. Jestlipak ho někdo zvedne? Ale ano, vyčistí ho, vypere a dá mu nové šaty…“ (databazeknih)

A dvě nádherné knihy: Haló, Jacíčku (1972)

„Příběhy o velkém přátelství malého zajíčka a veverky vyprávějí jednoduše a průzračně o těch nejobyčejnějších, ale zároveň nejmocnějších okamžicích dětství. O malých chvilkách, kdy se zničehonic vyjeví, že svět kolem je obrovský, strašný i krásný, že něco myslet je něco jiného než něco dělat, že když máme někoho rádi, všechno je jiné a lepší, že na některé otázky není jednoznačná odpověď…. Králíček s veverkou spolu poskakují po lese, navštěvují se a prožívají malé příběhy. Dívají se, ptají se, hloubají, skotačí, a nenápadně tak čtenáře provedou krajinou prvních velkých filozofických otázek: Co jsem já a co ty? Může myšlenka změnit svět? Co znamená mít rád? Co znamená přemýšlet? Haló, Jácíčku můžeme bez rozpaků zařadit po bok klasických děl světové moderní literatury: Medvídka Pú, Alenky v říši divů nebo třeba Malého prince.“ (Baobab)

a Auto z pralesa

https://i1.wp.com/www.baobab-books.net/sites/default/files/imagecache/new_window/auto_z_pralesa_potah_promo_3.jpg„Daisy Mrázková ve svých krátkých povídkách děti učí, že svět se dá pochopit z malých obyčejných věcí, které můžeme vidět v lese, na louce nebo na zahradě, jen se na ně musíme pořádně dívat. Pozorovat, přemýšlet, poznávat musíme zblízka… nahlédnout pod kůru stromů, naučit se rozeznávat, očichávat vůně, dívat se, jak se stmívá a zažít tak velká dobrodružství, jako malý plšík, kterého maminka pustila poprvé na procházku. Být sám, rozhlížet se kolem sebe a ucítit nebezpečí, dozvědět se, co znamená mít strach, nebo naopak pochopit, co to je mít rád, zachvět se před krásou, dokonalostí, klást si první otázky…Knihy Daisy Mrázkové vedou nenásilným, křehkým způsobem k nejpodstatnějším otázkám lidské existence. (Baobab)

Literatura

Našli jste už svého marťana?

Obálka titulu Najděte si svého marťanaProtože mě zajímají nejen dětské knihy, ale také dětská fantazie a psychologie, pročetla jsem se stránkami a zanalyzovala jsem svého vnitřního marťana s Martinem Hermanem v knize Najděte si svého marťana. …co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli… Kniha je rozdělena do 6 kapitol: Najděte si svého marťana (o dítěti v nás); Tři bratři v triku: sebepoznání, sebeřízení a sebepřesah (práce na sobě); Vychovejte si doma medvídka Pú (o světě malých dětí); Pohádky pro medvídka Pú (o pohádkách a jejich významu); Stará dobrá komunikace a Neohrožující prostředí. Obohacující a bez nudné omáčky.

Poznámky:

Existují tři ztěžující věci, kterým čelíme při práci na sobě: strach, odkládání a obelhávání sebe sama. Metoda, jak čelit strachu: klást si otázku „Jak bych se rozhodla, kdybych se opravdu nebála?“ U odkládání zkusit 30denní cvičení – po dobu 30 dnů dělat opravdu to, co jsem si předsevzala. Vytváření zvyku. Cíl raději menší, abych to dokázala dodržet 30 dnů, aniž by mě to znechutilo a odradilo. Postupně pracovat na změně, být k sobě vlídná. Žádná změna nenastane okamžitě, všechny cenné věci se dějí každodenním nepozorovatelným růstem.

Zajímavé je, že známe řešení na 85 % problémů, kterým čelíme. Souzní to se známým – odpověď je v nás. Důležité je vědět, že „všechny naše postoje jsou výsledkem našeho rozhodnutí. O tom, jestli nás něco naštve, nazlobí, rozradostní nebo rozesmutní, o tom si rozhodujeme každý sám.“

Při sebepoznání je nejdůležitější:

  • Zastav se
  • Otevři se
  • Zeptej se
  • Čekej, odpovědi přijdou
  • Začni
  • Vydrž a nezapomeň
  • Kromě přísné disciplíny k sobě buď vlídný
  • Všechny cenné věci se dějí každodenním nepozorovatelným růstem
  • Naslouchej své intuici

Marťanština je, když se mi podaří v jediném okamžiku spojit tři principy: vím o sobě, jsem teď a tady, jsem poctivý.

119: Pohádky jsou opravdu důležité pro zdravý vývoj dítěte. A ještě něco – ve výchově jsou nezastupitelné. (…) Pohádky od maminky jsou zázrak. Teploučké pohlazení. Hladivý rituál. (…) S dítětem můžeme vytvořit i další hladivé rituály – neboli opakované vlídné a milé činnosti, kterými mu dodáváme pocit jistoty a bezpečí. (…) Dítěti napomáháme získat pocit jistoty tím, že se v našem společném světě pravidelně opakují stejné činnosti. (…) Opakovanými rituály symbolicky dítěti říkáme: „toto je tvůj svět, na který se můžeš spolehnout“.

141: Při kontaktu s dítětem budeme mít na paměti tyto tři otázky: Co to vlastně svému dítěti říkám? O čem se ho to vlastně snažím přesvědčit? Jak by bylo mně samotnému, kdyby stejná slova byla určena mně? A také – že si na tyto otázky dokážete poctivě odpovídat.

145: V těžkých dnech, kdy nevíte, kde vám hlava stojí, vám může pomoci tzv. „ukotvení“. (…) Posaďte se a zodpovězte si následující jednoduché otázky:

  • První se týká vůně: Co cítím? (zkuste naplno vnímat vůně kolem sebe)
  • Druhé našeho zraku: Co vidím? (na chvilku zavřete oči a pak je znovu otevřete, zadívejte se kolem sebe, jako byste v místnosti byla poprvé v životě)
  • Třetí hmatu: Čeho se dotýkám? (a rukou nebo nohou se dotkněte něčeho, co je blízko, a pokuste se přitom intenzivně vnímat pocity, které k vám přicházejí)
  • Čtvrtá probouzí sluch: Co slyším? (zaposlouchejte se pozorně: co všechno skutečně slyšíte?)
  • A pátou si uvědomíte chuť: Jakou mám v ústech chuť? (co je převládajícím pocitem v ústech?)

Jde o probouzení všech pěti smyslů.

Deník, fotografie

Putování po Transylvánii 2018

Rumunsko_2018_Dobiášová (1)
Rumunsko 2018. Fotil Oliver. Pohled na Piatra Secului, Trascău, Apuseni

 

Kamarád mě lákal do Rumunska. Měl zajímavou taktiku. Sliboval:

❤ Divoké psy
Nemusím se ničeho bát, pokud nenarazíme na salašnické psy, kteří chrání své ovce. Anebo na divoké salašnické psy, kteří přišli o své ovce a toulají se krajinou s ostrými zuby a často se vzteklinou. Blbý by bylo narazit na smečku, v tom případě je důležité mít větší smečku.

❤ Vretenice neboli zmije
Hlavně za slunečných dnů si užívají solárko na kamenech. Ve vysoké trávě je také můžeme překvapit. Stačí mít turistické hole, jejich údery rozvibrují zemi a zmije se odplazí.

❤ Medvědy
Těch se samozřejmě není důvod bát, pokud nebudeme mít ve stanu jídlo anebo je nepřilákáme krví z ran po kousnutí divokým psem.

❤ Hnačku neboli průjem z říční vody
Na kopci do ní totiž serou (slovy Ondreje) borůvkáři nebo krávy, uvidíme, co to s námi udělá.

❤ Hojně, ale nedůvěryhodně značené turistické stezky

❤ Levný šopský salát

❤ Spaní pod hvězdami

Taková nabídka se neodmítá!

I když chce přípravu.

„To do list“ před odjezdem:

  • vyzvednout si paralyzér na divoké psy v obchodě s pletacími jehlicemi na Pekařské (tam kde mají v akváriu jakési přerostlé mloky, Čapek měl pravdu!)
  • vyzkoušet si pověsit pončo alá stan na deset způsobů (to, se kterým M. procestoval kus Evropy z Anglie až po Slovensko)
  • vyzkoušet si postavit stan pro jednoho (ten, který si po svém tripu s pončem M. koupil – a už ho nikdy nevyužil)
  • naučit se vázat nové uzly pro připevnění ponča
  • sbalit si svých pět švestek (sušených, neslazených a nesiřených, taky meruňky)
  • překontrolovat lékárničku (tlakové obvazy, Smecta proti průjmu, Paralen, špunty do uší, úsporně stlačená vata v tamponu, šitíčko, náplasti a tak dále)
  • minimalizovat, minimalizovat a minimalizovat počet věcí

Ještě a konečně, že jsem si koupila nový, lehký, kvalitní cestovní foťák Sony A6300 s širokoúhlým objektivem.

A jak to vypadalo ve skutečnosti?

Rumunsko_2018_Dobiášová (2)
Rumunsko 2018. Na této zřícenině jsme spali poprvé pod hvězdami. Cetatea Trascăului.
Rumunsko_2018_Dobiášová (3)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (4)
Rumunsko 2018, zřícenina hradu Cetatea Trascăului
Rumunsko_2018_Dobiášová (5)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (6)
Rumunsko 2018. Stáda ovcí, krav a koz nás doprovázela po celou cestu.
Rumunsko_2018_Dobiášová (7)
Rumunsko 2018. V pozadí Piatra Secului, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (8)
Rumunsko 2018. Po výstupu na Piatra Secului, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (9)
Rumunsko 2018. Psi byli nakonec naši hodní průvodci. Tato fenka byla sice divoká, lépe řečeno bez pána, ale své ovečky si našla: jakmile jsme vystoupili z auta, vzala si nás na starost. Kdykoli se někdo z nás zdržel, ohlížela se a vyčkávala, kdy ji dožene.
Rumunsko_2018_Dobiášová (10)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (11)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (12)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (13)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (14)
Rumunsko 2018. Na zmiji jsme narazili jednou, já ji neviděla. Medvědy jsme nepotkali, nejspíš i proto, že jsme se pohybovali přece jen nedaleko civilizace, i když v přírodě.
Rumunsko_2018_Dobiášová (15)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (16)
Rumunsko 2018, Râmetská soutěska, Trascău, Apuseni. Pokud byste procházeli jako my k opuštěné vesnici Cheia, cesta je dobře značená (modrá turistická značka). Ale: budete muset brodit, lézt po skalách po železných lanech a kramlích. Nevhodné za bouřky (ověřeno na vlastní kůži).
Rumunsko_2018_Dobiášová (17)
Rumunsko 2018, Râmetská soutěska, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (20)
Rumunsko 2018, solný důl Salina Turda. Stěny jsou opravdu slané!
Rumunsko_2018_Dobiášová (19)
Rumunsko 2018, solný důl Salina Turda. Vyplatí se.
Rumunsko_2018_Dobiášová (18)
Rumunsko 2018, jeskyně Cetățile Ponorului. Přístupná po modré turistické značce z Padisu. Značení je důvěryhodné i v mlze, při nejhorším máte psa. Na druhý konec jeskyně (cca 500 m) se dostanete skákáním po kamenech jako žabáci. Jsou zalité vodou, ale dobré pohorky nekloužou. Vodu jsme nepili, pohybovali jsme se v obydlených oblastech, takže jsme ji doplňovali v restauracích apod. Šopský salát jsem měla pouze jednou za normální cenu, stejně jako ostatní jídla. Kromě langošů, ty byly skvělé a levné.
fotografie

vizuální deník

Impulzivní, spontánní, intuitivní – tak se dá označit nejen vznik fotek, které jsou v kategorii Vizuální deník, ale také samotný nápad na jejich tvorbu. Zpočátku to byla jen reakce na situaci – zcadlovku (Nikon D90) jsem měla v servisu a fotit jsem mohla jen kompaktním fotoaparátem. Ze dne na den mě popadla vášeň tak silná, že z ní ve mě pocity přetrvávají nadále, den co den se ozývají a já vím, že to je správné. Touha po sebevyjádření tímto technicky mírně degradujícím způsobem – filmovým zrnem na kompaktu s porouchanou čočkou – mě plně uspokojuje. Tyto fotky jsou bez ořezu, bez úprav, tvoří můj vizuální deník. Kdo se umí dívat, uvidí mnoho ze mě samotné prostřednictvím těchto fotek. To, co mě zaujímá, co mě přitahuje. Jsou to okamžité situace a vjemy, které mám touhu zaznamenat – a také tak činím.

Publikovat takové záznamy na internetu je zrádné. Dřív musel fotograf počkat, až fotky vyvolá, až je někomu ukáže, až ten mu o nich něco řekne. Dnes můžu publikovat vše, ale bez zpětné vazby. Na druhou stranu mi internet poskytuje sebereflexi. Nechci sem dávat vše, co vyfotím – a nečiním tak. Pokud už něco publikuji, ukáže čas, zda to smažu. A právě ten čas, který potřebuji na uvědomění si, že se tou fotkou nechci prezentovat, bych si měla nechat na usazení fotografie. Minimálně měsíc, vydržet i několik let jako Josef Sudek bych asi nedokázala.

Ve fotkách, které mě oslovují od jiných fotografů, kladu důraz především na kompozici, ale také na obsah, koncept a na osobnost tvůrce. Já ještě žádná fotografická osobnost nejsem, ale hledám se. A uniknout touze nejen po sebevyjádření, ale i sebepublikaci, to je těžké. Nejsem si ale jistá, jestli je zpětná reakce to, co by tyto fotky potřebovaly. Asi ne. Protože jsou mým osobním deníkem. Ráda bych se ale vyvíjela. Ráda bych, aby ty fotky měly kompozici, aby komunikovaly se světlem a se stínem (pro které je filmové zrno ideální), aby obsah a můj pohled předčil technickou kvalitu. Protože na té záleží, ale ne zde. Na té mi záleží při focení zrcadlovkou, proto ji mám. Tato filmová zrna jsou mnou. Takhle já chodím dny. A při tom chození vznikají i série, na které si minimálně ten měsíc nechám. Důležité je zde tedy i datum. Možná se zde objeví i fotografie Nikonem, ale minimálně.

Týden bez Nikonu a focení Panasonicem pro mě bylo více obohacující, co se týče přemýšlení o mé tvorbě a fotografii, než celková doba focení se zrcadlovkou. A mé nadšení a radost byla ohromná, naplňující. Proto přeji všem, aby našli mimo všechno to focení někoho a pro někoho i druh, který se třeba nikomu nemusí líbit, ale vás povznáší. Já tyto fotografie potřebuji dělat. Ale uvidí se časem, jestli nesmažu tento článek a nevezmu zpět svá slova. Věřím ale, že ne.

17. 2. 2014

ZÁZNAMY

16. 12. 2017

Beskydy

Beskydy_Dobiasova (6)

Continue reading „vizuální deník“

Deník, fotografie

Putování po Švédsku slovem i fotografií 2015

DSC_0797Putování po Švédsku 2015

Během července jsme s Dominikou projezdily oblast mezi Göteborgem a Stockholmem, třináct dní putování a spaní pod stanem, abychom dorazily na kouzelnou farmu a zkusily si wwoof. Tento článek je právě o čase stráveném putováním před farmou. Na začátek nějaké praktické informace, pro zvětšení mapek a fotek stačí kliknout: Jak se orientovat? Mně a Dominice… víc v článku.

DSC_0897První zkušenost s WWOOF aneb něco, co nelze zachytit slovy ani obrazem (2015)

Dům s tři sta let starým dubem Pozn.: cestovala jsem s Dominikou, tedy dvě dívky, tedy ypsilon Červený dům s bílými okny a bíle natřenou verandou. Tolikrát jsme kolem podobných procházely, nyní jsme měly v jednom bydlet. Náš hostitel nás do něj uvedl s váhavým úsměvem, ze kterého se dalo vyčíst, že má dům rád, ale my si ho… víc v článku.