Literatura

Kdo by si neoblíbil Alaina de Bottona?

Umění cestovat je jedna z mála knih, po které jsem sáhla i podruhé. Ne proto, že bych nečetla knihy, které stojí za opakovanou pozornost, ale naopak právě poto, že čtu téměř výhradně knihy, které by mě obohatily i podruhé a potřetí – a příliš mnoho jich na mě ještě čeká. Jedna z mých radostí.

„Kniha Umění cestovat je jednou z řady originálních esejistických knih, které svého autora proslavily ve třiceti zemích světa. Filozof Alain de Botton se v nich obrací k základním otázkám sužujícím dnešního člověka a nabízí čerstvou, relevantní ‚filozofii každodenního života‘ v jedenadvacátém století. V Umění cestovat se zaměřuje na málo zkoumané aspekty psychologie cestování. Na rozdíl od záplavy knih, které doporučujíkam cestovat, si klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být https://i2.wp.com/www.knihazlin.cz/cache/images/detail/102_botton_cestovani_obalka.pngna svých cestách šťastnější a více z nich získat. Každou z pěti částí knihy (Odjezd, Motivy, Krajina, Umění a Návrat) otevírá autor beletristickou črtou vlastních zážitků z cest a zároveň jí uvádí téma dané kapitoly (Očekávání, Zvídavost, Exotično, Uchopení krásy, atd.) Jednotlivá témata pak osvětluje v odlišné perspektivě prostřednictvím zvoleného literárního či výtvarného ‚průvodce‘ (Baudelaire, Flaubert, Wordsworth, von Humboldt, van Gogh, a další), takže osobní dojmy a teorie kontrastuje s názory historických a literárních postav. Jasná formulace myšlenek a vytříbený styl, v němž se kombinuje erudice středoevropské vzdělanosti se suchým, sebe-ironizujícím anglickým humorem, mu umožňují předkládat i náročné úvahy čtivou a hravou formou. Schola Ludus.“ (anotace nakladatelství KNIHA ZLIN)

Možná už chápete, proč jsem nedokázala odolávat vábení, abych se znovu seznámila s esejemi, ze kterých mi zůstal pouze dojem (něco jako „skvělá kniha“) a vzpomínka na cestování po pokoji, což mi stále připadá nápadité a vtipné, přestože jsem po svém pokoji ještě necestovala. „V letech 1799 až 1804 podnikl Alexander von Humboldt cestu po jižní Americe a později nazval své záznamy o tom, co tam viděl, Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu. O devět let dříve, na jaře roku 1790, podnikl sedmadvacetiletý Francouz jménem Xavier de Maistre cestu kolem svého pokoje a později nazval své záznamy o tom, co tam viděl, Cesta kolem mého pokoje. Potěšen touto zkušeností podnikl v roce 1798 další cestu. Tentokrát cestoval v noci, odvážil se až k okenní římse a svým záznamům dal název Noční expedice okolo mého pokoje.“ (str. 212)

https://i1.wp.com/nelsoncarvalheiro.com/wp-content/uploads/2014/11/Nelson_Carvalheiro_Barbados-11.jpg

Barbados, zdroj fotky

Alain de Botton si bere toto porovnání jako příležitost k zamyšlení, v čem spočívá takové cestovní rozpoložení? „Za jeho hlavní rys lze považovat vnímavost. K novým místům se přibližujeme s pokorou. Nejsme zatíženi žádnými pevnými představami o tom, co je činí zajímavé. Rozčilujeme místní obyvatele tím, že se zastavujeme uprostřed dopravy a v úzkých uličkách a obdivujeme se věcem, které oni považují za bezvýznamné drobnosti. (…) Na rozdíl od toho jsou naše představy v domácím prostředí ustálené, domníváme se, že přesně víme, co očekávat. Jsme přesvědčeni, že veškeré zajímavosti ve svém okolí jsme dávno objevili, hlavně proto, že už tam dlouho bydlíme. Zdá se nemyslitelné, že bychom mohli odhalit něco nového o místě, na kterém už bydlíme více než desetiletí. Přivykli jsme mu, a jsme k němu tudíž slepí.“ (str. 214-215)

Ve svých esejích autor pracuje vždy se svojí zkušeností. V tomto případě nezkouší cestovat po svém pokoji, který je příliš malý, ale vydává se prozkoumávat své město bez zaslepenosti známostí toho místa.

V úvodní eseji Odjezd – O očekávání pracuje autor se svojí cestou na Barbados. Až po příjezdu si uvědomil, jak se ve své představě o ostrově zafixoval na tři obrázky z katalogu a neuvědomil si další cestovní aspekty, jako je hluk na letišti, lepivé vedro, mouchy narážející do okna pokoje, úvahy o práci, které ho hodí zpět do Londýna, a jiné. „Všichni dobře víme, že realita cestování nebývá totožná s naším očekáváním. Stoupenci pesimistického směru, jehož čestným patronem by mohl být právě Des Esseintes, z toho usuzují, že skutečnost nás vždycky musí zklamat. Pravdivější a užitečnější by snad bylo předpokládat, že skutečnost bude především odlišná.“ (str. 17) Nesrovnalosti často uhladí vzpomínky a paměť. „Zmatenost přítomného okamžiku už začínala opadat a určité události vystupovaly do popředí, neboť paměť se v tomto ohledu podobá představivosti: je nástrojem zjednodušení a výběru. Přítomnost lze přirovnat k rozvláčnému filmu, z něhož paměť a očekávání vybírají hlavní fotografické záběry.“ (str. 20) „Des Esseintes dospěl k závěru, že ,představivost může vulgární realitu skutečného zážitku snadno nahradit´. Při skutečném zážitku je vnímání toho, co jsme přijeli spatřit, vždy rozředěno tím, co můžeme vidět kdekoli jinde, obavy o budoucnost nás odvádějí od přítomnosti a naše schopnost ocenit krásy okolí je neustále vydávána na milost matoucím fyzickým a psychickým potřebám.“ (str. 31)

https://normsonline.files.wordpress.com/2013/07/postcard.jpg?w=834&h=658

Vincent van Gogh

Zaujala mě také esej O umění, které oči otvírá. Botton se vydal na pozvání svých přátel do Provence, na které neshledal nic tak zajímavého. Jeho průvodcem, který mu odhaluje krásy kraje, se stává Vincent van Gogh. Náhle si všímá novým pohledem olivovníků, cyprišů, čistých barev v krajině, nebe… „Když se nám práce některého výtvarníka líbí, je to možná proto, že podle našeho soudu zvolil ty rysy, které sami považujeme na určitém výjevu za nejcennější. Existují volby tak bystré a pronikavé, že začnou místo vymezovat natolik, že už tudy nemůžeme cestovat, aniž by nám to místo připomínaloo, čeho si tu povšiml velký umělec. (…) Špatné umění tak lze definovat jako řadu nesprávných rozhodnutí o tom, co ukázat a co vynechat.“ (str. 167)

Poslední esejí, která mě nejvíc zaujala, je O uchopení krásy. Průvodcem se stává John Ruskin, který se ve své době mimo jiné snažil kohokoli vzdělávat a vést ke kresbě. „Ruskin říkal, že když byl malý, líbila se mu tráva tolik, že měl často chuť ji sníst, ale časem přišel na to, že bude lepší pokusit se ji nakreslit.“ (str. 196) Umělcem se člověk rodí, ale to neznamená, že by nemohli ostatní kreslit, co vidí. Pokud přelétneme strom letmo pohledem anebo mu věnujeme jednu minutu, pokud se nám líbí, jak výrazně se to liší od deseti minut, které bychom mu mohli věnovat při kresbě (popřípadě slovním popisu), kdy nás osloví i detaily jako způsob větvení, popraskaná kůra, tvar listů a jiné. To, čemu se věnujeme intenzivně, si v sobě uchováme. „Ruskina trápilo, že si lidé tak málo všímají detailů. Popuzovala ho slepota a uspěchanost moderních turistů, zvláště když se pyšnili, že za týden vlakem objedou celou Evropu. (…) Na světě toho vždy bylo k vidění víc, než člověk stačil shlédnout, byť by kráčel sebepomaleji; lidé neuvidí o nic lépe, když pojedou rychle. Na čem opravdu záleží, je myšlení a vidění, nikoli rychlost.“ (str. 194) „Skutečně uchopit a přivlastnit si scénu vyžaduje vědomou snahu povšimnout si, z jakých prvků se skládá, a pochopit, jak jsou sestaveny. Jsme schopni docela dobře vidět krásu jen tím, že otevřeme oči, ale jak dlouho si tu krásu udržíme v paměti, bude záležet na tom, jak vědomě a úmyslně ji vnímáme. Fotoaparát rozostřuje hranici mezi díváním se a vnímáním, mezi viděním a uchopením; možná nám nabízí příležitost ke skutečnému pounání, ale zároveň bezděčně vyvolává dojem, že už nemusíme vynakládat žádné úsilí, abychom poznání dosáhli. Uvěříme, že jsme všechno potřebné udělali prostě tím, že jsme si to místo vyfotografovali.“ (str. 197)

Ostatní eseje mě už podruhé tolik neoslovily. Ještě bylo zajímavé se dozvědět více o zvídavosti a houževnatosti Alexandra von Humboldta a znovu si oživit malby Edwarda Hoppera. Obecně se mi ale velmi líbí výrazy, kterými Alain de Botton vše opisuje, nacházení mostů mezi myšlenkami, mezi osobními prožitky a osobnostmi, s jejichž dílem a prací se autor setkal, a také překlad Aice Hyrmanové McElveenové.

citace z: DE BOTTON, Alain. Umění cestovat. Zlín: Kniha Zlin, 2010. Tema (Kniha Zlín). ISBN 978-80-87162-92-7.

Od autora můžu také doporučit knihy Architektura štěstí a Útěcha z filozofie.

Advertisements

One thought on “Kdo by si neoblíbil Alaina de Bottona?

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s