vaše články

Nebojme se odmítnutí a tvořme a hrajme si!

…přináším vám druhý článek, jehož nejsem autorem. O výrobě vlastních her pro tento blog napsal vášnivý hráč a kreativec Martin. Fotky jsem dodala já, jsou pouze ilustrační. Snad se vám bude článek líbit :)

Tvořit a hrát vlastní hry je mnohem snadnější, než si to většina hráčů představuje. Už nějaký ten rok bavím sebe (a občas i své okolí) nejrůznějšími hrami a akcemi, ať už jde o klasické kampaně hraní na hrdiny (Dračí Doupě, Dungeons and Dragons), krátké jednoaktovky (Tower of Dread, Dungeon Squad), deskové či karetní hry. V tomto článku se nebudeme zabývat koupitelnými hrami, ale těmi, které si můžeme vytvořit sami.

DSC_0151.jpg

Zde máme čtyřtero, jak na to:

1. Nejdřív hru, potom hráče.

Spousta z nás si celé volnočasové hraní a roleplayování ztěžuje tím, že se nejdříve snaží najít perfektní skupinu hráčů a hráček, kteří s námi budou hrát. To není dobré ze dvou důvodů: jednak jen těžko předáme svou vizi, obraz o hře (ať už deskové/karetní, kterou chcete vyrobit, nebo příběhu na hrdiny a o libovolném herním systému), aniž bychom měli co ukázat. Naše plány a nadšení sice můžeme popsat mnoha slovy, ukázat Google obrázek nebo popsat, jak si hru představujeme, ale nejlépe bychom udělali, kdybychom už hru měli hotovou. Pokud totiž nejdříve, inspirováni filmem/knihou/jinou hrou/youtube/tabletop, naši hru stvoříme (byť jen na kousky toaletního papíru, viz. bod 3), mnohem lépe vysvětlíme, o co jde, a najdeme potenciální hráče. A hráče na deskovku/karetní hru nebo krátkou roleplay najdeme vždycky (viz. bod 4).

Proto radím – nesnažme se nejdříve namluvit potenciální hráče do našich upravených Harry Potter Dostihů a Sázek, raději je rovnou udělejme a až pak je ukažme svému okolí. A když zjistíme, že Harryho Pottera nikdo nezná a Dostihy všichni nesnáší, pak naše práce byla přece jen tvůrčí proces (který nás obohatil) a hlavně nás to bavilo (konec konců, pokud vás stříhání, malování, psaní a vymyšlení baví, jaký je rozdíl mezi tříhodinovou výrobou deskové hry, kterou ale nebudete skoro hrát, a mezi tříhodinovým sledováním IT Crowd nebo hraním WoW?).

Příklad: Zalíbila se mi karetní hra od P. Petersona Smash Up. Nechci/nemůžu si ji ale koupit a tak se rozhodnu vyrobit si její vlastní verzi – akorát že s postavičkami našich politiků, svých přátel a dinosaurů. Nakreslím/natisknu si kartičky, popíšu je a třeba změním pár pravidel. A teprve až když toto mám, obejdu si známé, kamarády, bývalé spoluhráče, sousedky, učitele a spolužáky (viz. bod 5). Na 100% nemohu neuspět (alespoň na jednu hru).

2. Kraďte, kraďte, kraďte.

Tahle rada není tak hrozivá, jak zní. Pouze poukazuje na to, že svět kolem nás je plný perfektních a báječných nápadů a myšlenek. A pokud je nezneužijeme, nezačneme prodávat za své nebo se nedopustíme jiného protiprávního/protimorálního zlo-počinu, pak nám nic nebrání v jejich využívání v našich hrách. Netvrdím, že nemůžeme při výrobě a vymýšlení her být kreativní a přijít s úplně novými nápady a koncepty pravidel (pokud jste nápadití kreativci, dobře pro vás! Hráči určitě ocení originální nápad, o kterém ještě neslyšeli), ale není to podmínka. Nebojte se pro vaši verzi natisknutých Magic the Gathering karet použít fan art z Mass Effektu nebo si vyřezat sadu kostek s erotickými obrázky z vašeho oblíbeného anime (?!).

Příklad: Chtěl bych připravit roleplay, takový domácí larp, ve kterém by hráči představovali piráty na potápějící se lodi. Navíc až se dopotápí, hráči se změní na vodníky a druhá část příběhu se bude odehrávat pod hladinou mezi sasankami. Mám tak super nápad na příběh, ale nevím, jak roleplay hrát. Najdu na internetu nějaký minimalistický roleplayový systém (Dungeon Squad, Dread…) nebo se podívám do půjčených pravidel od Dračího Doupěte, Fate a čehokoliv podobného a udělám hru podle toho. A rozhodně nemusím dodržovat pravidla, jen dostat inspiraci, šablonu, jak vůbec na to. Jestli se vůbec držet nějakých pravidel, jestli budou hráči mít papíry s poznámkami a životy nebo budeme hrát jen s tím, co udržíme v hlavě + si párkrát hodíme šestistěnnou kostkou. Podobně bych řešil, kdybych chtěl pro hráče informace o jejich postavách a neměl obrázky/nápad. Pro popis se inspiruji piráty z Karibiku a ostrovem pokladů a pro obrázek vyloupnu cokoliv z internetu nebo učebnice dějepisu. Pokud vytvářím hru jen pro sebe a hraji ji bez dalších úmyslů jen v kuchyni/čajovně s kolegy, nedopouštím se žádného smilstva.

3. Nesnažme se o dokonalost.

Už jsem prohlásil, že nejdříve je lepší hru vyrobit (i kdyby jen z části) a až pak prezentovat hráčskému okolí. S tím jde v ruku v ruce i materiál a složitost výroby. Mám mnohdy dojem, že se hráči cítí pod tlakem vyrobit svou vlastní hru na nejkvalitnější papír s barevnými obrázky a pak karty zalaminovat. Že potřebují krabici, do které by se jejich deskovka i s figurkami z korku a vršků od piva pohodlně vešla. Oba a další podobné názory o perfekcionismu jsou samozřejmě hloupost. Svůj první nápad můžete mít klidně na druhé straně papíru s poznámkami z přednášek, jako figurky skutečně stačí vršky od piva nebo knoflíky (s vystřiženými obličeji postav přilepenými vteřinovým lepidlem!). Pokud vyrábíte karty, nemusí (a snad by ani neměly) být přesně nařezané jako z továrny. Z oněch kartiček popsané fixou a nastříhaných nůžkami ze šití podle čar rýsovaných složkami od not totiž srší dětská kreativita a nadšení – a hrají se stejně. A vůbec, pokud budete s přáteli vaše kartičky/hru hrát, co vám brání vyrobit pořádnou barevnou verzi časem? A třeba vám i pomohou.

Příklad: Můj kamarád Filip má doma dílnu a vůbec je to takový tvořivý kutil – děsně šikovný člověk. Proto když vyřeže figurky, připraví podložky, mapy nebo 3D puzzle, budou jako z profesionálního herního obchodu. Mně stačí výše zmíněná fixa a černobílé obrázky, co vytisknu v knihovně za 2 Kč a pak nastříhané nalepím na nepoužívané karty z kvarteta. Hrajeme s obojím.

4. Spoluhráče nehledejme mezi přáteli.

V prvním bodu jsem hlásal, že hráče najdeme vždycky. A to je pravda. Pokud nebydlíte uprostřed netknuté přírody daleko od civilizace (a pokud ano, okamžitě přestaňte vyrábět deskové hry a jděte se projít a krmit srnky), je kolem vás vždy pár lidiček, kteří by si hru na hrdiny o elfech a dracích, tahovou deskovou hru s motivy The Sims nebo karetní hru ‚Sex a Zbraně‘, zahráli. Finta je v tom, že není vždy nejlepší omezovat se na přímé přátele, nejlepší kamarádky a členy rodiny. Hraní her je nejúžasnější (nebo druhá nejúžasnější) společenská aktivita, kterou se můžete bavit jak ve dvojici, tak ve více lidech – a chuť k ní je hluboce zakořeněná v nás všech. Zeptejte se proto lidí, které potkáváte, ale běžně byste na ně nepomysleli při hledání spoluhráčů. Dejte si letáčky nebo inzerát do hospody/čajovny/školní družiny nebo na internet. Zkrátka a dobře – nebojte se komunikace. A pokud se přesto bojíte odmítnutí, požádejte své přátele, spolužáky a rodinné příslušníky, ať se oni poptají po potenciálních spoluhráčích (konec konců, vy jste vymysleli a vyrobili celou tu bezvadnou hru, tak je načase, aby kus práce udělal i někdo jiný).

Příklad: Martin bydlí v Rudolticích (viz odkazy) a po přečtení pravidel roleplayové hry Tower of Dread by si ji rád zahrál. Připravil si dobrodružství, načrtl mapu a vymyslel pár hádanek (spíše ukradl z internetu, konec konců – kdo si dnes pamatuje hádanky ve tmě od Tolkiena?). Nakonec si půjčil kostičky na Jenga Věž (viz Tower of Dread), ale nemá s kým hrát. Přidala by se jeho sousedka Juliana, ale on by chtěl alespoň 4-5 hráčů. A protože už má hru nachystanou, má pár obrázku a třeba i vytištěná pravidla, stejně jako kostky a mapku, může vše rovnou ukázat potenciálním hráčům. Zeptá se proto bratrance co bydlí 40 km daleko (ale na víkend by mohl přijet, zahrát si a přespat – nebo se můžeme pozvat my k nim), bývalých spolužáků z plavání a ze školy, brigádnice v Tescu, prodavače novin za pekárnou, faráře, učitelky dějepisu, známé svou excentričností, a ostatních žáků na střední škole z jiných tříd, se kterými by normálně neprohodil ani slovo. A pokud stále nemá s kým hrát, poprosí si o možnost dát letáček na školní nástěnku do nebližšího většího města (v tomto případě Lanškroun) a do tamní čajovny. Případně tam někdy večer zajde (třeba i s Julianou) a zeptá se na zájem tamních návštěvníků. Přinejhorším po něm hodí sušenkou a on zajde s Julianou do kina.

DSC_0132.jpg

Tak a to je pro dnešek vše, snad vám článek pomůže zbavit se některých strachů a tlaků a už brzy si zahrajete hru dle svého gusta, hru podomácku kreativistickou, nakradenou a vymyšlenou. Nebojme se odmítnutí a tvořme a hrajme si!

 

 

Advertisements

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s