Literatura

Ajvaz, Topol, Hakl, Život bez peněz, Vlčí ostrov a Pravidla léta aneb zářijové čtení

Stručně a utržkovitě o knihách, které jsem přečetla za září a které si zaslouží i vaši pozornost.

/

Obálka titulu Cesta na jihKonečně jsem se seznámila s tvorbou Michala Ajvaze, kterého jsem viděla i slyšela před několika lety na Měsíci autorského čtení v Brně. První mojí čtenou knihou je mnohovrstevnatý román Cesta na jih (nakl. Druhé město, redaktorem je Miloš Voráč). Prázdnota. Tomáš Kantor: „Tak se stalo, že poprvé v životě psal, aniž přitom bojoval proti prázdnotě, aniž se psaním snažil přehlušit její mlčení – a ke svému úžasu poznal, že mlčení prázdnoty není tak úplně mlčením. Ozývalo se v něm jakési tichounké bzučení; zaposlouchal se do něho – měl na to čas, nikam nespěchal, protože se nesnažil dostihnout nějaký smysl. (…) Zjistil, že ticho prázdnoty je plné slov, vět, příběhů. (…) Tomáš se do té doby domníval, že prázdnota za dlouhá léta spolykala bez užitku vše, co padalo do jeho paměti – domy, okna, lucerny, které viděl na procházkách městem, vzorky, do nichž byly uspořádány dlažební kostky na chodníku, zahrádky za drátěným plotem, knihy, články o cizích zemích v obrázkových časopisech, dobrodružné filmy, na které se díval v televizi… Ale teď viděl, že se nic z toho neztratilo, všechno zůstalo ve velkém rezervoáru, rozpustilo se tam a teď krystalizovalo do obrazů.“ (strana 104-105)

Kniha se absolutně nedá shrnout slovy. Dějová linie se větví téměř donekonečna jako diagram propletený barevnými nitěmi, který u sebe nosí hlavní hrdina. Čas je rozpínavý. Literární jazyk autora nádherný.

/

Výsledek obrázkuZnepokojivou knihou je dílo Chladnou zemí od Jáchyma Topola (nakl. Torst), také mé první seznámení s tímto autorem. Ne-hrdina, jehož chladné vnímání situací, které se kolem něj odehrávají, a informací, které přijímá, ve mně burcovalo emoce. Co se ho netýkalo, tím se netrápil, a tak zatímco já se dozvídala o minulosti Terezína a „hledačích pryčen“, o děsivé podobě holocaustu v Bělorusku (jako by ta naše děsivá nebyla) a méně děsivých motivacích ostatních hrdinů k zachování vzpomínek na minulost, hrdina se staral o své kozy a toužil po ženách, Sáře a poté Marušce. Na jedné straně se z minulosti stal marketing, na druhé snaha o ďábelské znovuoživení mrtvých. Nelze ukázat zemi, kde měl ďábel laboratoř, když tam ďábel je stále přítomný. Jak se stavět ke složitým otázkám minulosti?

/

U knihy Marka Sundeena Život bez peněz (nakl. Triton) bych využila anotace na Kosmas.cz:

Daniel Suelo (vlastním jménem Daniel Shellabarger) se v roce 2000 dobrovolně rozhodl žít zcela bez peněz. Nežebrá ani není bezdomovec. Nemá nouzi, naopak, lidi kolem sebe často obdarovává. Nestraní se společnosti, má spoustu přátel a účastní se Obálka titulu Život bez penězrůzných aktivit a projektů, své názory vysvětluje a obhajuje na vlastních webových stránkách. Zároveň však ve vztazích a v diskusích respektuje také jiné názory. Žije bohatým vnitřním i společenským životem v přítomnosti – tady a teď. Suelův pozoruhodný životní příběh plný dramatických zvratů i jeho svébytný světonázor vzbuzují naléhavé otázky o osobních jistotách a filozofických, etických, náboženských a sociálních hodnotách každého jedince, o smyslu lidské existence, o mezích osobní svobody – a především o základech a hodnotách společnosti, v níž žijeme.“

Na knize mě zaujalo Suelovo následování náhod a důvěra v cestu, po které se vydal. Autor podrobně a čtivě rozepsal Suelovu minulost, jeho motivaci, léta příprav a pokusů, zkušenosti se životem s minimálními příjmy. Líbilo se mi zamyšlení nad smyslem a hodnotou práce: „Práce skýtá větší odměnu než peníze, a ta se jinde najde těžko: uspokojení z vlastních schopností a z dosažených výsledků, pouto se společenstvím lidí, hrdost, že se člověku dostane chvály a uznání. Ba co víc, mnozí lidé neuznávají přísně peněžní definici práce, protože nezahrnuje spoustu neplacených činností, jako je rodičovská výchova dětí, dobrovolnictví a psaní poezie.“ (…) Medicinman Chromý jelen: „Naučil jsem se potřebovat a chtít co možná nejméně, takže jsem pracoval, jenom když se mi zachtělo. Stačilo mi to takhle a měl jsem spoustu času přemýšlet, vyptávat se, naslouchat, učit se a balit holky.“ (strana 100)

Nestalo se, jak jsem se obávala, že by mi autor předložil obraz dokonalého člověka žijícího duchovně, bez závislosti na materiálních hodnotách, bez peněz. Suelo odmítl neustálý pocit úzkosti, který vyvolává starost o bydlení, o důchod, o zaměstnání a o to, co si pomyslí druzí lidé. Avšak až poté, co ji výrazně zažil včetně depresí a pokusu o sebevraždu (spíše odevzdání se). Nabízí svůj čas a ochotu, aniž by očekával něco na oplátku. Věří v cestu, po které jde, a ve svá rozhodnutí.

Suelův blog: http://zerocurrency.blogspot.cz/

/

https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/156245_big.jpgDále jsem se inspirovala seznamem knih, které by měli přečíst studenti Češtiny a literatury na FF MU v rámci předmětu, který se zaobírá současnou českou literaturou – a sáhla jsem kromě Ajvaze po Emilu Haklovi a jeho Intimní schránce Sabriny Black, kterou zpracovali i aktéři LiStOVáNí. Sebevyprávění, alter ego. Jak komentuje Barbora Gregorová na iLiteratura, Hakl „zaznamenává a pokouší se třídit vlastní zážitky, proudy myšlenek, ale i pochybnosti, prohry a existenční problémy. Je výborným pozorovatelem a komentátorem každodenních, všedních a naprosto obyčejných událostí, které se líně přelévají na ose času.“

Bez pochyby se mi líbilo mnoho Haklových postřehů (hlavně o kravaťácích), bezprostřednost, někdy až hrubá otevřenost, vykreslení charakterů snad každého člověka, kterého potkal, a jeho literární jazyk. Kromě toho mi ale hrdina (potažmo autor) nebyl sympatický a v máločem se mě jeho osobnost dotkla, i když ke konci zabředává do nicoty, která se tak trošku týká každého. Člověk, který přijímá věci, jak jdou, bez snů a ideálů, neustále s někým popíjí až chlastá, leští ženským bobra, podřizuje se okolnostem, jen tak pluje a na konci pachtění se obrací ke psaní a stává se z něj spisovatel. Jak dodává B. Gregorová: „Jeho literární postoj je naprosto přirozený a férový: Tady mě máte, takového, jaký jsem, a jestli se vám to nelíbí, tak to nečtěte.“ Právě to, že se nelakuje narůžovo, neusiluje o přízeň, je nakonec sympatické a odvážné.

/

Vlčí ostrovDále jsem přečetla Vlčí ostrov od Lajly Rolstadové. Příběh o zvídavé norské dívce, která je odhodlaná poznat na vlastní kůži cokoli, co jí život a lidé nabízí, když putuje Kanadou. Více v recenzi na portálu Vaseliteratura.cz už brzy.Obálka titulu Pravidla léta

S velkým nadšením jsem si koupila Pravidla léta od Shauna Tana, australského spisovatele a výtvarníka. Tuto nádherně ilustrovanou knihu plnou dětské představivosti i hloubky jsem okukovala dva roky a můžu ji vřele doporučit všem, kteří hledají dárek a potěšení pro sebe, děti i dospělé. Zde se můžete podívat i na pdf ukázku.

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s