fotografie

Osobnost fotografie: Josef Koudelka

Od té doby, co se zabývám víc i teorií fotografie než samotnou praxí, jsem narazila na nespočet vynikajících fotografů. Josefem Koudelkou bych ráda začala výčet svých srdečních fotografů, protože kromě jeho tvorby mě velmi zaujal i jako osobnost. Vycházím z knihy Josef Koudelka nakladatelství Torst (k němu samotnému napíšu také článek) s předmluvou Anny Fárové, ze zmínek rozestrkaných v různých knihách o historii české fotografie, také z jednoho citátu z wikipedie a z knihy A pásly by se tam ovce

V žádném případě nečekejte životopis, ten si můžete dohledat kdekoli jinde, ale důvody, proč mě tento fotograf oslovil – a proč by mohl oslovit i vás. Pokud jste o něm ale nikdy neslyšeli, jedná se o světově známého českého fotografa (ročník 1938, stále žije), který se proslavil především sérií dokumentárních fotek ´68, tedy fotkami z invaze ruských vojsk. Viděla jsem z tohoto roku fotek mnoho, ale ty Koudelkovy mají ohromnou sílu. Četla jsem, že ani nejedl, skoro nespal, nevyvolával, jen fotil. Pro snímek vylezl na ruský tank a fotil z pohledu vojáka. Jeho fotky i přes okolnosti mají dynamiku a kompozici, což obdivuji. Fotografie se dostaly do ciziny, kde získaly uznání, avšak dlouhou dobu jako od anonyma. Kvůli své rodině autorství raději tajil, přestože emigroval.V roce 1971 se stal jako jediný Čech členem známé mezinárodní fotografické agentury Magnum Photos (vynikající fotografové, např. Robert Capa, Werner Bischof, Henri Cartier-Bresson, Elliott Erwitt,… viz seznam fotografů). Jeho fotografie, které vlastní tato agentura, naleznete zde. To je zatím tak vše, co mě zaujalo a o čem vím přesné informace z jeho profesního života.

https://i0.wp.com/img.ct24.cz/cache/616x411/article/30/2933/293244.jpg

Foto: Josef Koudelka
(reprodukce a článek s rozhovorem ceskatelevize.cz)

Mimo výtvarnější práce (díky jeho první výstavě v divadle ho objevila Anna Fárová) mě fascinuje svoji divadelní tvorbou a dokumentární fotografií. Popravdě si mě získal všemi svými fotkami i náměty, ale protože se zajímám především o dokument a z osobních důvodů o divadelní fotky, posunul mě dál především jimi.

Co se týče divadelní tvorby, je to především osobitý styl, co oceňuji. Jeho fotky jsou skutečně jeho pohledem, protože se nenechal nikým ovlivňovat. (Řeč je o Divadle za branou)

„V divadelní fotografii neměl na Koudelku nikdo žádný vliv a naopak se ukázalo, že ji u nás značně ovlivnil on sám. Otomar Krejča dopřál fotografovi absolutní svobodu. Směl chodit mezi herci na scéně, fotografovat při zkouškách vícekrát, a za to divadlo získalo Koudelkovými fotografiemi čím dál tím víc svou vizuální podobu.“ (Katalog výstavy Josef Koudelka. Z fotografického díla 1958-1990, Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum 1990).

Foto: Josef Koudelka, 1963 (představení Král Ubu)
(reprodukce z Magnum Photos)

Koudelka netvoří dokumentaci proběhlé akce, ale vytváří představení další rozměr. Pomocí kontrastů, deformace, stylizace aj.

,,Představení v divadle je hotová věc. Co se s tím dá udělat víc? Dokumentace, záznam představení, to mě nikdy nezajímalo. Zbývala druhá možnost, vzít představení jako výchozí skutečnost a zkusit z ní udělat něco jiného. (…Cikáni…) Byl to jiný typ divadla, bylo to divadlo života. Nemusel jsem s tím nic dělat. Jediné, co bylo nutné vědět, bylo, jak reagovat. Vše záleželo na mně, co s tím udělám.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 148)

Co mě dále posunulo je komentář od Anny Fárové k výstavě Cikáni (cyklus fotografií cikánů, kterým se Koudelka věnoval přes deset let a fotil širokoúhlým objektivem, v sestavě fotek mu pomáhala Anna Fárová):

„(…) Vždy je to silný a originální estetický náboj, který dominuje. Mezi objektem a divákem stojí vždy autor. (…) Pasivní přijímání reality je mu vzdálené. Oprošťuje a zhušťuje námět. Očišťuje ho od prvků nahodilých a podružných. (…) Jeho výtvarná představivost je bohatá a velmi vyhraněná, jeho fotografie jsou překvapujícími a stále se obnovujícími pocity „krásna“.“ (Katalog výstavy Cikáni, Praha, Divadlo za branou 1967)

Foto: Josef Koudelka, 1966
(reprodukce: Magnum Photos)

Co se týče Koudelkovy pozdější tvorby, například sérii Chaos, kdy se věnuje poněkud ekologičtějšímu námětu, ten mi nepřišel kromě formátu fotografií tak výrazný nebo zajímavý, přestože ho uchopil originálně. Formát využíval panoramatický, který dodává jiný pohled.

Foto: Josef Koudelka, 2003
(reprodukce Magnum Photos)

Nakonec chci zmínit Koudelkovu osobnost – ne takovou, jakou má (jak bych to mohla vědět?), ale jakými jejími částmi na mě dále zapůsobil. Myslím si totiž, že není zajímavý jen jako fotograf, ale i jako člověk. Člověk, který je celým svým životem a duší oddán té krásné činnosti – fotografování. Už jen poznámka „celým svým životem“ je zavádějící – dle rozhovoru s Koudelkem to není pravda. A právě tento přerod ve fotografa je inspirativní nejen pro fotografy, ale pro každého, který má sen: (pozn.: předtím pracoval s letadly, byl inženýr)

,,Mě vždycky zajímalo najít to, co jsem schopen dělat nejlépe. Ale po sedmi letech praxe jsem si uvědomil, že jsem dosáhl svého limitu, že nemohu jít dál. Pokračovat pro mne znamenalo už jen čekat na smrt, a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem umřít ve třiceti. To byl jeden z důvodů, proč jsem zanechal svého povolání. Mezitím se zvětšoval můj zájem o fotografii. Rozhodl jsem se zjistit, co v ní dokážu. Zkusil jsem to a cítím, že snad ani teď nejsem na konci. Že tam stále zbývá ještě něco, co jsem schopen udělat.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 163)

Foto: Josef Koudelka
(reprodukce: Magnum Photos)

Další citace z rozhovoru v knize od Torst vám ho snad dále přiblíží:

,,Navíc můj otec mě naučil říkat, co si myslím, a nepředstírat. To samo o sobě vytváří dost problémů. Není vždy snadné říci pravdu a není vždy lehké ji slyšet. Zároveň si ale myslím, že člověk, který dává svým chováním najevo a nezatajuje, kdo je, již předem vylučuje jistou skupinu lidí, s kterými přijde do styku. Zůstanou ti, kteří ho jako člověka přijmou, jaký je, mají ho rádi, věří mu, nebo ti druzí, kteří si myslí, že ze vztahu s ním možná mohou něco mít. Myslím si, že někdy i v přátelství existují praktické motivy. (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 162)

,,(otázka) A co bys řekl těm, která by tvé postoje charakterizovali jako chorobnou sobeckost či ctižádostivost? Nevadí mi to. Já vím, kdo jsem. Každý má právo myslet si o mně, co chce, co se mu  zlíbí. (…) Dělám to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení. Chci dojít, kam až nejdál můžu.“ (HVÍŽĎALA, Karel a Anna FÁROVÁ. Josef Koudelka. 1st. ed. Prague: Torst, 2002, 27, 185 s. FotoTorst, 10. s. 164)

A nakonec, na wikipedii se dočtete údajně z jeho úst (já bych se nedivila):

„Musím denně nafotit alespoň tři kazety filmu, i když nemám na programu „focení“, abych udržel oko ve cviku.“

To už je spíše pro fotografy z praxe – skvělá metoda. Stejně jako prsty při hře na klavír hudebníka tak dobře neposlouchají, když je necvičí každý den, je to i s fotografy. A není rozdíl mezi hrou na klavír a fotografováním v nutné praxi. Trvá dlouho, než se naučíte s fotoaparátem zacházet, chce to praxi, praxi a praxi. A cvičit. To by bylo ale na jiný článek.

Doufám, že vás Josef Koudelka zaujal nebo zaujme stejně tak jako mě a že se na jeho fotografie podíváte :).

PS: Vřele doporučuji knihu Invaze 68. Opět od nakladatelství Torst. Předmluva je historickým náhledem na dění před a během invaze ruských vojsk. Fotky doplňují také citace pamětníků, prohlášení, části rozhlasového vysílání a článků v novinách. Velice silné, netušila jsem, jak moc se Češi v Praze bránili, co vše dělali, a nedokážu si představit to zklamání a letargii z následných dvaceti let, kdy jejich naděje na svobodu byly zmařeny. Přitom to vypadalo, minimálně pro ně těch několik dnů, že své právo prosadí. Ráda bych si taky přečetla text z druhé strany, tedy od Rusů a těch „zachránců“, jak oni to vnímali.

Vypsala jsem si poznámku, jeden z mnoha desítek nápisů, které byly vylepené nebo napsané na zdích po celé Praze: „Na západ jsme se vysrali a z východu k nám přišlo hovno. Důkaz, že je Země kulatá.“ (str. 16)

viz: KOUDELKA, Josef. Invaze 68. Vyd. 1. Praha: Torst, 2008, 295 s. ISBN 9788072153343.

Koudelka sám komentuje situaci v roce 1968: FÁROVÁ, Anna a Viktor STOILOV. Dvě tváře. Vyd. 1. Praha: Torst, c2009, 1151 s. ISBN 9788072153695.

Přesně deset let předchozí práce na technice, stylu, vidění, vnímání, kultivaci oka, odhadu podmínek a situace. Byla tady absolutní připravenost. Vznikl největší počet definitivních fotografií z udělaných negativů. Téma „srpen“ bylo přesně ohraničeno, místo „Praha“ také, událost byla definovaná, postoj byl také jasný. (…) Bez předchozích stadií by nikdy nevzniklo to, co v srpnu u Josefa Koudelky vzniklo. Fotografoval po dobu jednoho týdne, udělal celkem asi 261 filmů po 36ti záběrech, což je kolem 10 000 fotografií. Nejintenzivnější bylo první dopoledne. (…) Význam těchto fotografií je především dokumentární, v nejlepších z nich však není jenom dokumentárnost, ale humanistický přesah hovořící o násilí a odolávání násilí bez bojových prostředků, o střetu člověka a válečného stroje, o bezmoci a síle moci. Jedna kapitola z dějin. (228)

„Zloději udělali prohlášení, že nebudou krást, protože policajti mají teď hodně práce. Naprosto absurdní věci.“ (234)

„Myslím, že ty moje fotky mají především význam dokumentární. Ale snad v těch nejlepších není jen ta dokumentárnost. Tam není důležité, kdo je Rus a kdo je Čech. Co je důležité je, kdo má zbraň a kdo ji nemá. A ten, kdo ji nemá, je vlastně silnější, i když to není jasné.“ (237)

Advertisements

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s