fotografie · Literatura

Cestou na východ

(podle vyprávění Karla Cudlína napsal Jáchym Topol)

Obálka titulu Cestou na východFotografická kniha, která mě těšila živým a čtivým textem Jáchyma Topola, osobností Karla Cudlína, kterého jsem viděla osobně. Fotky na mě působí ve spojení s komentářem.

Chronologicky je kniha sestavená od 80. let po rok 2000. Kapitoly jako Májová veselice, kde mě zaujalo, jak paranoidně se museli někdy lidé v této době cítit, když mezi sebou mohli mít nasazené policejní špicly, kteří dávali pozor, co říkáte a o kom se zmiňujete. Bufety, krámy, fronty, tašky – o něco víc i díky fotce a doprovodného textu jsem si zase uvědomila, jak úmorný musel být všední život v Československu, hlavně právě ty fronty. Zajímavá je poznámka, jak demokratické se mohlo Československo zdát cizincům, kteří viděli v bufetu jíst vedle sebe úředníka i dělníka – ale jídlo z bufetů bylo nejlevnější a nejdostupnější. Dál mě zaujala kapitola Romové, Žižkov, a to hlavně větou: „My, středoškoláci, jsme museli mít razítko v občance, vyplňovat formuláře a kádrové dotazníky, držet hubu, dávat pozor na učitele, na báby domovnice, policajti nás buzerovali, armáda nás naháněla, byli jsme pořád ve střehu. Romové kašlali na pravidla, peníze buď měli, nebo ne, kdykoli mohli, tak něco slavili. S ničím si nelámali hlavu. (…) A proti všem těm normálním, šedivým lidem z ulice měli krásné tváře.“ (strana 21) Romové v té době fascinovalo více fotografů, třeba Koudelku. Dále kapitola Říjen 1989, západoněmecká armáda v Praze, kdy na fotce vidíme východní Němce, jak se rvou (a prorvali se) na ambasádu, aby se dostali do západního Německa. Jak zajímavý to musel být pohled pro Čechy, když se davy cizích lidí hrnou před zídky atd. Na straně 38 fotka z Národní třídy, 17. listopadu 1989, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Červen 1991, odchod sovětských vojsk. Uprchlíci v 90. letech, což znamenalo, že už jsme na tom nebyli tak špatně, když k nám lidé utíkají. Ulice, 90. léta – McDonald, záplava zboží a všudypřítomné otázky, zda se lidé uživí, přichází kapitalismus. Dále cesty do východní Evropy, kdy mu každý tvrdil, že ještě není dost na východě. Polsko, genius loci Kazimierze, Lodz, Nový život Mongolů a trefné poznámky o jejich představách o životě ve městě podle seriálu Beverly Hills. Bez zvířat, bez rozhledu. Cudlínova milovaná Jasina na Ukrajině. Baku v Azerbajdžánu jako ukázka, jak dokáže člověk zničit přírodu i své okolí. Válečné oblasti. Gastarbajtři v Praze roku 2000.

Především se mi líbilo, že Karel Cudlín stále fotil, že potkával a zmiňoval fotografy jako Danu Kyndrovou (díky které jsem se já osobně začala zajímat o fotografii i teoreticky) nebo Vojtu Dukáta, který ho právě protáhl na východ. Stále hledal témata, foťák při sobě, vytvářel série a pohyboval se v dění.

TOPOL, Jáchym a Karel CUDLÍN. Cestou na východ. Vyd. 1. Praha: Torst, 2008, 84 s. ISBN 978-80-7215-360-2.

Advertisements

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s