fotografie · Literatura

Interview s fotografií

Ráda bych vám představila knihu rozhovorů s několika světově známými fotografy – Interview s fotografií. Půjčila jsem si ji kvůli Antonínu Kratochvílovi, významnému česko-americkému fotografovi, jehož práce mě oslovuje pro svoji expresivitu v dokumentu a využití přirozeného světla v portrétech (viz jeho web). „Odcházím na plac bez blesku, světlo raději hledám. A ti, které fotografuji, se mi přizpůsobují. Nepřišlo to ze dne na den, tenhle fotografický styl jsem si vydobyl.“ (strana 46) Kromě jednoho mě ale silně oslovilo všech sedm fotografů, jejich myšlenky i životy.

Otázky se týkají jak života, tak procesu a tvorby, takže si v tom laik i fotograf najde své.

Teď už ale k mým výpiskům, které všechny cituji z: MRAVEC, Juraj a Viktor VOJTEK. Interview s fotografií. Praha: Slovart. ISBN 80-720-9508-0.

Rozhovory vznikly v roce 2001.

Bruce Davidson

Tento fotograf mě zaujal pro svůj přístup. Při fotografování série Východní stá ulice (60. léta) navštěvoval toto místo dlouhou dobu každý den a i po letech se tam vracel. Navázal s tamními černochy „z ghetta“ úzký vztah, nekradl jim jejich identitu a nevkládal ji do fotek násilím. Líbí se mi například jeho fotografie Dvě hlavy spolu nebo Fasády. Jeho fotky můžete najít třeba ZDE.

Elliott Erwitt

Tento fotograf na mě z rozhovoru nepůsobil dvakrát sdílně. Ve svých fotografiích nehledá smysl, ten ať najde divák (to je k podivu například u fotky ze Severní Karolíny, 1950). „Nemusíte přemýšlet, to je na fotografii to dobré. Jen se musíte dívat. A mít instinkt. Chodit a dívat se kolem sebe: look, look, look! Jakmile se o fotografii začne přemýšlet, stává se otravnou, stává se napodobeninou. Fotografie má být spontánní!“ (strana 29)

Neřekne vám tedy, co jakou fotkou zamýšlel. Myslíte, že je takový přístup správný? Rozhodně to prokazuje talent, když dokáže s tímto pohledem silné snímky nafotit, aniž by to bylo prvoúčelové. Líbí se mi například jeho fotka California (1955), která zobrazuje originálně poměrně klišovité téma, navíc se skvělou kompozicí a úhlem pohledu. Právě neobvyklý úhel je to, co mě na autorovi také oslovilo, viz notoricky známá fotka z New Yorku. Skvěle zachyceným momentem je fotka Sibiř (on už ví).

(zdroj)

Střídání prostředí je pro fotografa nesmírnou výhodou. V novém prostředí nacházíte nové podněty, učíte se vidět věci z jiného zorného úhlu. Tento model z mládí jsem si zachoval dodnes. Hodně cestuji, velmi často měním působiště. V mém povolání je to k nezaplacení.

(strana 22)

Má reakce: S tímto úhlem pohledu nemůžu víc než souhlasit. Důležité je minimálně vyběhnout z domu :).

Dnes je těžší být dobrým fotografem, protože je méně míst pro dobrou fotografii. Lépe řečeno, ta místa jsou jiná. Všechno je jiné. V žurnalistice je málo prostoru pro fotografii, jaké jsme se dříve věnovali. Na druhé straně se nabízejí jiné možnosti: knihy, výstavy… Ale problém je, že bez podpory časopisů je těžké se někam vydat a dělat takové fotky. Za starých časů nás držely za vodou reportáže na objednávku a při tom jsme si mohli dělat svoje věci. Chránili jsme si copyrighty, budovali archivy. Teď jsou archivy v rukou velkých společností. Naše profese je velmi okleštěná. Visí nad námi hrozba digitalizace. Už se nedá věřit fotografii v časopisu, se vším se dá manipulovat. Základní vlastností fotografie v šedesátých letech byla důvěryhodnost. Dnes už není.

(strana 27)

Má reakce: Tato otázka se mě úzce týká. Naštěstí mým zájmem není výhradně fotografie, přesto bych se jí chtěla vážně věnovat. Názory na stav fotografie a postavení fotografů dnes a o několik desítek let zpátky jsem slyšela z úst mnoha dokumentaristů (například i českého Karla Cudlína). Pokud se dnes ukážete někde s fotoaparátem, nejste někdo. Fotí každý, přestože ne každý rozumí fotografickému obrazu a vyprodukuje kvalitní fotku – a tím rozhodně nemyslím jen po stránce technické. S tou důvěryhodností je to jasné a smutné.

Další Erwittovy známé fotografie najdete třeba ZDE nebo ZDE.

Ralph Gibson

Fotograf, který mě příliš neoslovil. Nejen svými myšlenkami, ale i projevem. Přesto jsem si vypsala myšlenku, která se týká mého zájmu o dokumentární fotografii a je hodna zamyšlení:

Jde o to, že předmětem sociální fotografie je někdo jiný. Zlatou medaili či jinou cenu zabezpečí utrpení někoho hladovějícího. Tenhle druh fotografie mě absolutně nezajímá. (…) Učili ho, že fotografie změní svět. Možná. (…) Humanistická fotografie, o níž hovoříte, ukazuje naopak vlastně to nejhorší, čeho je společnost schopna. Nezajímá mě to. I bez toho vím, jak je svět zlý. Nikomu ale nechci brát právo fotografovat. A nikomu neberu iluzi, že tím pomůže zlepšit situaci…

(strana 35)

Má reakce: Tato otázka je hodně ožehavá. Nedávno mi něco podobného řekla kamarádka. Kde jsou hranice morálky a etiky a kdo je určuje? Když se podíváte do archivu World Press Phota, světově uznávané soutěže reportážních fotek, najdete spoustu takových, které by podle vašich měřítek mohly být už za. Na druhou stranu jsem toho názoru, že takové fotky by měly vznikat – nemusí změnit svět, ale svět díky nim nezůstává s klapkami na očích. Vidí, co se děje na místech, ke kterým nemá přístup. Pokud někdo podporuje americké vojáky (příkladem), měl by vidět dopady jejich činnosti. Z historického hlediska bude také tento materiál – fotografie z válek, přírodních katastrof aj. – velmi ceněn pro svoji silnou emotivní a dějinnou výpověď. Na otázku Jaké to asi je se vám dostává jasné, přestože často kruté odpovědi.

Pokud ale odhlédneme od fotek WPP, které ve většině případů uznávám, jsou typy dokumentární fotografie, které ve mně také vyvolávají pochyby. Nejsem zastáncem street fotografie, kdy člověk s teleobjektivem fotí někoho tajně, a pokud si ho dotyčný všimne, uteče, ale těší se z dobrého úlovku – ale cením si street fotografie, kdy fotograf naváže s fotografovaným kontakt. O to víc v cizí zemi, kam se sama nedostanu. I proto mám velmi ráda Jindřicha Štreita.

Co mě skutečně zajímá, je vyfotografovat cokoli a přitom to upravit a sladit tak, aby výsledek byl lepší než začátek.

(strana 36)

Velice dobrá myšlenka. Praktikuje ji mnoho významných fotografů, ale já se popravdě – přestože malířství studuji aktivně – na obrazy pohledem fotografa ještě nedívala:

Nuže, když se podíváte na Caravaggia, začnete chápat roli světla v chiroscuru. Malířství studuji téměř denně.

(strana 38)

Antonín Kratochvíl

Jako o jediném fotografovi z knihy jsem o Antonínu Kratochvílovi již něco věděla. I přesto mě potěšil svým vyjadřováním, výrazy jako facha a dobrodružným životem. Co během celého rozhovor zdůrazňuje několikrát, je, že si vše vybojoval sám. Nic nedostal zadarmo.

Je spousta talentovaných fotografů, kteří nejsou úspěšní. Z mnoha důvodů. Talent je dobrá věc, ale člověk ho musí rozvinout. Měl by umět komunikovat s lidmi. Hodně talentů má strach z odmítnutí, proto kombinují strach s iluzí o své velikosti.

(strana 41)

Tento komentář potvrzuje Erwittovu myšlenku (viz výš, víš):

Naštěstí mají časopisy občas, a to zdůrazňuji – občas zájem prostřídat vyumělkované portréty á la Leibovitzová mým realistickým stylem.

(strana 46)

Líbily se mi také jeho zkušenosti s osobnostmi a rady z praxe:

V praxi je to obyčejně tak, že na termín focení přijde hvězda s pózou. Křičí z ní na kilometr. Ale dlouho ji neudrží, to nejde. S osobnostmi vlastně pracuji jako stratég, měníme rychle místa, hledáme správné světlo, povídáme si. Je to, jako když luskáte prsty, všechno se odehrává v pohybu. V takovém tempu nikdo s pózou nevyrží.

(strana 47)

A nebyl by Kratochvil dokumentarista, aby se nevyjářil i k tomuto tématu přínosně:

Otázka: Říká se, že ze světa mizí půvabná, precizní dokumentaristická fotografie a nahrazuje ji relativně laciný konzum. Odpověď: Já to tak nevidím. Vnímám přitomnost nové generace skvělých fotoreportérů, kteří jdou ve stopách nás starších. I když časopisy, které měly v minulosti zájem o kvalitní práci, postupně zanikají, talentovaní si najdou jiné cesty, jak prorazit. Mají internet, knižní publikace, výstavy. Fotografie směrují k elitě, ne k masám. Elita rozhoduje o masách a my ovlivňujeme rozhodování elity. To jen komunistické mozky snily o obrození mas.

(strana 49)

Duane Michals

Fotografie Duana Michalse si mě příliš nezískaly, on jako fotograf je silného duchovního založení, které na mě nepůsobí kladně. U jeho fotek mi ale na mysli vyvstala otázka, kterou položil Roland Barthes – zda lidé, kteří se na nás tak pronikavě z fotky dívají, ještě žijí. Zda tam není zaznamenána smrt, uchovaný život.

Otázka: Proč textujete svoje fotografie vlastním rukopisem? Je to touha vtisknout do díla další kousek sebe sama? (pozn. viz foto) odpověď: Nenávidím neosobnost fotografie. Snímek udělá fotoaparát, fotka je neosobní, kus chemického papíru. Nevíte, kdo ji udělal. Já však miluji dotyk. Chci zničit neosobnost perfektní fotografické zvětšeniny. Nezajímá mě bezchybná zvětšenina, ale dokonalá myšlenka. Rukopis je, jako byste na fotografii nalepili vlastní známku. Z fotografie lze udělat kopii, z rukopisu ne. V rukopise je kus intimnosti. A já mám intimnost rád.

(strana 58)

Právě jsem si pokládala otázku při digitalizaci a reprodukovatelnosti, kde je originál fotky? Jak vyhranit práva na fotografii, kterou si může každý uložit do počítače? Proč by měl jít někdo zrovna na fotografickou výstavu, kde je kontakt s fotkou stejný, jako kdybyste si ji vytiskli sami – což u obrazu není možné. Jak takové fotky archivovat ve sbírkách, když chybí negativy? Nechybí i digitální fotografie ta jedinečnost? Duane Michels mi dává částečně odpověď, za kterou jsem vděčná. Přestože i jeho napsaný text může být reprodukovaný fotograficky, existuje originál – jedna jediná vytištěná fotka, na které je i vrstva písma. Krásná myšlenka, kterou bych snad ráda aplikovala i já sama.

Arnold Newman

Arnold Newman vytvořil jednu z nejrozsáhlejších galerií tváří své doby. Fotografoval umělce, velikány politiky, vědy, průmyslu, náboženské vůdce, ale i prosté lidi z ulice...“ (strana 60) Aneb našla jsem svůj umělecký vzor. Osobně bych humanitní fotografii nechtěla fotit, přestože ji mám ráda, ale dokumentární portrét se mě dotýká. Navíc je to dle rozhovoru velmi sympatický muž a dle úcty autorů knihy (i podle dalších vodítek, když pomineme historii) legenda.

Jsem přesvědčen, že řeč fotografie je a navždy zůstane neomezená. S každou generací se objeví nový hlas, nový pohled a přístup. Kdo si myslí, že se někdo přiblížil k hranicím třeba jen dokumentární fotografie, velmi se mýlí. Byl to Cartier-Bresson, dnes je tu Salgedo. Těžko je lze srovnávat, každý z nich přinesl do fotožurnalismu něco nového. (…) Chci ve fotografickém portrétu stále dělat, pro co si mě lidí vždy vážili, potřebuji do něj vtěsnat svoji invenci. (…) Všechno, i nejmenší detail na snímku by měl něco vypovídat o fotografované lidské osobnosti. A všechny detaily by měly společně vytvořit celistvou výpověď.

(strana 61)

O portrétech, které vidím dnes a denně (a nejraději bych je dala do kočičích pracek) na internetu je mi někdy smutno. Jeden jako druhý, fotografovaní ničím nezaujmou a mají jen a jen pózy. Hloubka ostrosti není vše. Proto jsem nadšená z fotografů jako je Arnold Newman (ráda mám i Richarda Avedona, přestože fušoval víc do komerce).

https://i1.wp.com/blog.ricecracker.net/wp-content/uploads/2012/11/14_Krupp.jpeg

Alfried Krupp, foto Arnold Newman

Všechny jeho fotky stojí opravdu za to, podívat se můžete na Googlu. Mé tipy: skvělá kompozice s Igorem Stavinskym; odvaha při portrétování masového vraha Alfrieda Kruppa a jeho dokonalé vystižení; jedna a druhá skvělá fotografie Salvadora Dalího.

Vladimír Vjatkin

Údajně vyhrál zlatou medali z roku 1986 na World Press Photo, ale v archivu jsem ho nenašla. Docela krutě sděluje, že ruský fotograf se prosadí dvěma způsoby – buďto emigruje, nebo umře. Tak jemu se to podařilo, i když v Rusku zůstal. Jeho fotografie z věznic mě zaujaly, stejně tak historka s kanibalem.

A to je vše k této skvělé knize. Napište mi klidně své komentáře, ráda si je přečtu.

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s