vaše články

Příběhy ze sadu a zahrady

…přináším vám první článek, který pro tento blog napsala má kamarádka a nejsem tedy autorem já. Snad se vám bude líbit :)

Tom a zahrada

Tom vyrůstal na vesnici, ale přestěhoval se do města. Byl vždy tvořivý a měl přátele, kteří mu řekli o permakultuře. Dostal chuť vytvářet si svůj vlastní prostor. K čemu platit celý život nájem a žít v malém bytě ve velkoměstě, když tím člověk chudne na duši? Tom si koupil zahradu. Za pár let potkal mě, Marušku.

Maruška

Jako dítě jsme byli na rodinném výletě v zámeckém parku. Pozorovala jsem tam mravence, kteří šli v řadě přes cestu a lezli na strom. Dřepěla jsem nad nimi, když přišel strýc a řekl, že mě ti mravenci sežerou. Od té doby jsem se bála mravenců a brouků, od kterých jsem nevěděla co čekat. Žili jsme v bytě ve městě a jediná zahrádka byla u babičky, kam jsme v létě jezdili. Nechápala jsem, jak může babičku a mámu bavit rýpání v zemi kde jsou všichni ti brouci a jak je může těšit pohled na květiny, když na ně nalétá nebezpečný hmyz. Když mi bylo osm, přestěhovali jsme se do domu se zahradou, po které máma vždy toužila. Jenže zahrada byla jen její. S ničím tam nechtěla pomoct, nebylo tam místo na posezení, nebylo jak a proč tam trávit čas a navíc ti brouci.

Uplynuly roky, zajímala mě ekologie, zodpovědnost, soběstačnost a šla jsem studovat environmentalistiku. Dostala jsem se k přírodním zahradám, permakultuře, přírodnímu stavitelství a hmyz mi přestal vadit. Našla jsem si přátele s podobnými zájmy. A s jedním z nich jsem začala žít, s ním a s jeho zahradou. Je nám třem spolu dobře. Pořád se poznáváme a zjišťujeme co do sebe čekat a jak se k sobě chovat.

DSC_0119.jpg

Jaké je nabízet vlastní výpěstky

Jsme bohatí, to si vždycky říkám. Máme velkou zahradu a sad, spoustu si toho můžeme vypěstovat. Vlastně vypěstujeme víc, než spotřebujeme. Přebytky pak nabízíme. A nikdo je nechce. Zpracováváme, co zvládneme, mrazíme, sušíme, zavařujeme, děláme marmelády. Nabízíme je k výměně a nikdo je nechce. A pak na internetu čtu příspěvky o tom, že je nemožné sehnat nešplíchané potraviny a že jsou lidi odkázáni na kupování přeslazených ovocných pomazánek, ve kterých není skoro žádné ovoce.

Jsou lidi, kteří pěstují. Jsou lidi, kteří chtějí kupovat dobré potraviny. Problém je, že nevědí jak se navzájem najít. A tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Dřív jsem psala e-maily přátelům o tom, co si mohou přijet na zahradu natrhat. Nebylo to funkční, proto jsme založili blog (koridory.wordpress.com). Smyslem je, abychom přes něj informovali o tom, co nám přebývá a můžeme to nabídnout. Zároveň upřednostňujeme barter před peněžní směnou. Důvodů je víc, třeba ten, že peníze nám připadají jako neadekvátní protihodnota. Dál se tím rozvíjí vztahy, důvěra a komunikace mezi lidmi.

Oslovovali jsme také přátele. Psala jsem jim, kdy si mohou přijet natrhat ovoce přímo na zahradu, s tím, že samosběr je druh výpomoci, tudíž jsme za něj rádi a nic za něj nečekáme. Lidé byli nadšení. Moc se těšili a říkali, že nám rádi pomohou i s nějakou prací na zahradě. Nepřijeli.

Zapojili jsme se do FB skupiny Daruj/Vyměň jídlo. Funguje docela dobře, pokud něco nabízíte bez oplátky a jste ochotni jídlo zájemci dopravit někam poblíž. Pokud chcete něco na oplátku nebo musí zájemce vynaložit úsilí, aby se k jídlu dostal, není nabídka dost atraktivní. Taky tam jsou příživníci. To je ten typ člověka, co reaguje skoro vždy, když je v nabídce něco zdarma, ale sám nic nikdy nenabízí.

Domácí moštování

Jediný s kým jsem ze skupiny navázala dlouhodobý kontakt, je její zakladatelka. Vyměnila jsem s ní rybíz za šroubovací sklenice, kterých prý měla přebytky. Později jsem jí nabídla, že si může přijet natrhat meruňky. Vzala s sebou partu kluků, bedýnky a auto. Pustili se do práce, ale potřebovali pomoct. Vlastně nevěděli, jak se ovoce trhá, jak postavit žebřík, nepoznali které ovoce je už dost zralé na utržení. A takových se našlo ještě několik. Pár lidí, kteří přijeli a nadšeně koukali na obsypané stromy, nevěděli jak z nich vlastně to ovoce dostat.

dsc_0448.jpg
foto Tom

To milé děvče přijelo s partou ještě jednou, když jsme moštovali. Byli poprvé na „domácím“ moštování v malém. Byli překvapení, jak vypadá a funguje šroubový lis, chovali se nesměle, takže třeba jablka neotřepávali, ale sbírali po jednom. Ne, že by se práce báli, ale nevěděli jak přesně na to. Tehdy mi došlo, že lidi, které oslovujeme, mohou mít strach z toho přijet si něco natrhat, protože neví jak na to, protože to ještě nikdy nedělali.

Tím, že máme šroubový lis, je potřeba jabka předem oprat a podrtit. Drtičku máme taky na kliku. Malá jablka jí projdou krásně, u velkých je lepší je rozkrojit. Šťopky, slupky, semínka a někdy i list jsou součástí hrubé drti. Mošt lisujeme, dokud se nám vejde do hrnce, což je kolem 35 litrů. Ohřejeme na 75°C a naléváme do sklenic od vincentky. Čas ukázal, že jsou to sklenice nejvhodnější, jsou z tlustého tmavého skla a vejde se do nich 0,7 litru. Muž je získal od kolegyně z práce, která si vincentku pravidelně kupuje.

Fotky z moštování od Marušky

Jakou cenu má příběh

Dál lidi neznají hodnotu. Rádi bychom nabízeli potraviny a výrobky výměnou za jiné potraviny a výrobky, aby si to bylo přibližně hodnotově podobné. Někteří lidi ale nemají nic kromě peněz, pro ně se pak zdá divné, že nechceme prodat kilo vlašských ořechů za 200,-, když viděli prodávat i za 150,-. Radši si ty ořechy sníme sami.

Ořechy se musí nasbírat, vysušit, vylouskat a to i tu půlku, která je špatná. A to zabere nejen spoustu místa, ale hlavně spoustu času. Například ve dvou lidech zvládneme za hodinu vylouskat tři čtvrtě kila jader vlašských ořechů. Tohle se přepočítává na peníze obtížně, proto radši ořechy vyměníme za něco, za čím se skrývá taky něčí práce. Jednou se nám například poštěstilo vyměnit jablka za výborné domácí sušenky, jindy si k nám přijel kamarád natrhat švestky a zároveň pomohl posbírat padaná jablka.

IMG_20151004_145142.jpg

Velkou výhodou je, že vždy máme něco, co můžeme někomu darovat. Jdeme-li na návštěvu, popadneme láhev moštu, vezmeme kus křenu, dýni nebo pytlík ořechů, naplníme tašku jablky nebo vybereme nějakou marmeládu. Trošku se tím lišíme na oslavách, kam se nosí čokoláda nebo láhev vína, ale nikdy na nás nikdo nehodil otrávený výraz, že jsme se netrefili do jeho vkusu. Jednou jsme jeli přímo ze zahrady na oslavu narozenin. Byl nádherný letní den a já neodolala a šla natrhat kytici pro oslavenkyni. Nemám ráda řezané květiny, ale tohle byla jiná, šla jsem do sadu nasbírat luční kvítí. Vlastně to byl z půlky plevel. Na oslavě jsme se tomu s oslavenkyní zasmály. Dárek ze zahrady má totiž jinou hodnotu, má příběh a ten se dneska cení.

Jak nás budily myši

V roce 2014 byla teplá zima. Půda dost nepromrzla a přežila spousta hlodavců. Mezi poli o ně nikdy není nouze, ale když je teplá zima, snadno se přemnoží. A rádi se přemnoží v tak bohatém místě, jako je naše zahrada mezi poli. Bydlení si zajistili ve střeše chaty. Chata je to stará a spíš než chata je to papírová bouda na léto s nízkým plesnivým sklepem. A přece jen přes den je na ně venku horko a číhají tam na ně draví ptáci, takže žijí v noci. V noci kdy my se snažíme spát, rejdí ve střeše, rozbíjí uschované ořechy, prožírají se stropem nad naši postel. Mám lehký spánek a docela chladné srdce, takže jsme jim začali chystat pastičky. První pastička úspěšně cvakla, o čemž jsme se přesvědčili až po roce, kdy jsme ji našli v hromadě dříví za chatou bez kořisti. Všechny následující pastičky jsme měli přivázané drátkem. Když pastička vyskočila, zůstala viset na hřebíku vedle hromady dříví na podpal, přes kterou lezly myšice do střechy. Šlo to docela rychle. Jedna mrtvolka za druhou. Některé umíraly rychle, jiné pomalu a některé jsme dorazili klackem, aby se nemusely pozvolna dusit celou noc. Holt klasické pastičky jsou na klasické myši a ne ty naše vyžrané obludy. Co si pamatuju, dopočítali jsme se k číslu 25 mrtvých. Od té doby jsem chroustání od stropu slyšela jen jednou a možná to byla jen veverka na střeše.

Veverky jsou roztomilé mrchy. Hezky se pozorují, hezky se fotí. Ničí úrodu meruněk. To se má tak. Na konci sadu je meruňka s malými meruňkami. I v plné zralosti jsou velmi drobné. Když jsou ale ještě nezralé, chodí na ně veverky. Utrhnou nezralou meruňku, rozpůlí ji, vyndají pecku, dužinu odhodí, vylousknou z pecky jádro, nabaští se a takhle ožerou půl stromu.

Na zahradě jsou i jiná zvířata, foto Maruška

 Jak nám lidi radí

Občas se objeví někdo, kdo nám radí. Škoda je, že nám nikdy neradí s tím, co bychom potřebovali vědět, třeba jak se staví komín. Radí nám ale v naprosto bizarních věcech, možná jen pro ten pocit, aby sami sebe mohli pochválit, jak dobrou nám dali radu. Třeba nám doporučují sekačku, když řekneme, že čekáme na déšť nebo rosu, abychom mohli snadněji kosit. V takovou chvíli se na sebe s mužem vzájemně podíváme, nadechneme, řekneme hm a snažíme se změnit téma. Protože nás už omrzelo vysvětlovat. Vysvětlovat cokoli, třeba proč je sekačka pro nás pozemek naprosto nevhodná.

Pak jsou tu nadšenci, co by všechno sázeli. Máme prý pěstovat všechno, třeba mrkev a rajčata a okurky a papriky. Když pominu to, že třeba papriku nejíme, jsou to plodiny náročné. Potřebují pravidelnou péči a zálivku a to jim dát nemůžeme. Jsme na zahradě dva dny v týdnu, nemáme tam domov, do kterého bychom přišli po práci a mohli se po troškách věnovat kontinuálně všemu. Každé místo má svá specifika, potřebuje individuální přístup. Já jsem naši zahradu poznávala rok, abych zjistila, jakým žije životem. A myslím, že rok je minimum. Tudíž, k rádoby radám už začínám být imunní, vlastně už je ani neposlouchám.

O tom jak se co dělá, tahám informace od mojí mamky zahradnice. Tomáš toho hodně ví z doby kdy žil se svými rodiči. Sem tam si něco přečteme na internetu, třeba stránky prodejců konkrétních rostlin nebo potravin jsou velmi užitečné. Nejznámější metodu pokus-omyl taky uplatňujeme. Popravdě, spoustu věcí děláme špatně, a i když je děláme špatně, někdy přesto fungují.

O tom co nám na zahradě roste, se dovídáme pomocí klasického klíče květeny. Moje oblíbená radící kniha je Atlas léčivých rostlin od Erdelské. Máme i rozsáhlý atlas Naše květiny od Deyla a Híska.

Právě jste dočetli článek od Marušky K.

Na zahradě jsem se byla podívat, pokud jste z Brna a okolí, přijeďte taky :)

Advertisements

One thought on “Příběhy ze sadu a zahrady

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s