fotografie · JADU · rozhovor

Vesnice, která mizí před očima

Jolanka, u které Ondrej bydlel a pro kterou byl stále „malý Ondrejko“, Foto: © Ondrej Čechvala

Jak se místa mění v čase? Doktor filosofie Ondrej Čechvala se s foťákem na krku vydal do slovenské vesnice Sádočné, kde jako dítě před asi dvaceti lety trávil prázdniny. Ondrejova fotosérie ukazuje, že proměna nespočívá jen v objektu samotném, ale také, a to zásadním způsobem, v proměněné perspektivě, z níž svět vnímáme.

Vloni v létě jsi fotografoval v severozápadním Slovensku obyvatele vesnice Sádočné. Co tě k tomu vedlo?

Focení jsem se vážněji začal věnovat během studia na trnavské univerzitě. Po dokončení dizertační práce jsem měl konečně více volného času, tak jsem se rozhodl navštívit vesnici, ve které jsem v dětství strávil několik prázdnin. Když jsem tam byl naposledy, bylo mi sedm nebo osm let. Mé vzpomínky byly jen mlhavé. Sádočné pro mě vždycky bylo pohádková krajina s chalupami, které se objevovaly ve slovenských pohádkách. Myslím, že mě to myšlenkově velmi ovlivnilo. Vybudoval jsem si tam vztah k přírodě a k slovenským lidovým tradicím. Chtěl jsem znovu vše prožít a potkat ty lidi, které jsem si i přes ty roky dobře pamatoval, a zvěčnit je na fotografiích, protože jsou součástí mého životního příběhu. Nejspíš to byla nostalgie, co mě do vesnice přivedlo zpátky, ale taky touha poznat vesnici z nové perspektivy, takovou, jaká ve skutečnosti je. Věděl jsem, že ten život nebude tak pohádkový, jak jsem si pamatoval.

Surové černobílé snímky bývají velmi působivé.

Tak jsem to prostředí subjektivně vnímal. Černobílá fotografie má velký psychologický význam, podtrhuje emoci i atmosféru. Barevná by v tomto případě vše příliš idealizovala. Zelená tráva, modrá obloha, rádoby vysněná romantická idylka, což odvádí pozornost od surovosti toho života. Chtěl jsem ukázat, že život tam je tvrdý.

V čem konkrétně?

Především v práci. Lidi se tam živí, jak můžou. Kromě těch šťastnějších, kteří pracují na úřadě nebo v nějakém podniku, se živí převážně manuálně. Mnozí musí dennodenně chodit na pole, starat se o zvířata, ve čtyři ráno vstávají, aby podojili kozy, starají se o slepice. Nezdá se to, ale musí se jim věnovat od rána do večera, málokteré zvíře je nenáročné. Někteří pak své výrobky jako například sýry a mléko prodávají na trzích. Jiní pracují ve dřevozpracujícím průmyslu ve firmě ve vedlejší vesnici. Často dělají jednorázové fušky, jak se tam říká. Hodně obyvatel je tam už v důchodu nebo bez práce. Navzájem si dohazují práce a vypomáhají si, ale žijí v nekončící nejistotě.

Jolančin bratr Ondreje pohostil po práci na poli. Foto: © Ondrej Čechvala

Jak jsi s místními navazoval kontakt?
…více se můžete dočíst na jádu, děkuji :)
Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s