Divadlo · JADU · rozhovor

Rozhovor s Vítězslavem Větrovcem: Vesnické divadlo jako hledání kořenů

Divadelní režisér Vítězslav Větrovec objevil kouzlo pouličního, lidového a kočovného divadla. Zamiloval se do vesnice Velká Lhota, kde se prostřednictvím divadelních aktivit věnuje obnově lidových tradic. Skrze divadlo si tak hledá svoje místo na světě.

V čem je Vám blízké lidové divadlo a jak jste se k němu dostal?

Od prváku na JAMU, kde studuju divadelní režii, jsme se spolužáky pravidelně pořádali kabarety s názvem Triptych. Konalo se to na Skleněné louce v Brně, v tak zvaném „sudu“. V knajpě, kde jsme hráli třicet centimetrů od diváků, kteří reagovali velmi živě. Jednou na scéně přistál i půllitr. A právě ona bezprostřednost a otevřenost publika je jedním z aspektů lidového nebo pouličního divadla, který mě fascinoval a drží mě u něj dodnes. Dále je to určitá obhroublost, která k němu patří. Hluboké věci se podávají formou přístupnou téměř všem. Lidové divadlo dovede pracovat s velkou mírou nadsázky a grotesknosti – vysoké shazuje, nízké vyzdvihuje, ale dovede promlouvat o lecčems, snad i díky své metaforičnosti a znakovosti.

 

15086227-STANDARD

Zahájení festivalu Velkolhotecká škola aneb „Kterak cizinci Velkou Lhotu poznávali“ (2013), Foto: © Marek Hlavica

Baví mě také možné sociální přesahy divadla: může vyvolat či vyprovokovat setkání lidí, kteří by se za jiných okolností třeba ani nepoznali. Mám rád, když divadlo v lidech zanechá nějaký otisk, když se během něj stane „něco reálného“, něco se změní. Ale to vše člověku může dát i divadlo oficiální. Možná mě zkrátka jenom baví být venku na čerstvém vzduchu.

Když jste se loni vydali v rámci projektu KočéBRování do kurdských vesnic v Turecku nebo letos do Maroka, snažili jste se divákům dát nahlédnout skrze naše lidové tradice do našich zvyků a kultury?

To ne. Zajímala nás problematika univerzálního divadelního jazyka, tedy základní principy divadla. Cykly, inscenace uváděná při kočování v Turecku, vyprávěla o průběhu jednoho obyčejného lidského života. Lidové tradice jsou samy o sobě univerzální a divadlo inspirované lidovými tradicemi má schopnost spojit lidi různých kultur, protože se hraje něco, co nás všechny spojuje. Vždy se vážou k průběhu roku, který bývá obdobný na různých místech světa, nebo je vázaný k nějakým životním předělům, například svatba, křest, pohřeb, poprvé, kdy člověk vnímá, že existuje něco jako smrt. Díky příběhu vyprávěnému od narození po smrt pomocí lidových tradic jsme se snažili o vzájemné porozumění nás všech. A Tisíc a jedna noc, kterou jsme inscenovali v Maroku, byla sledem jednotlivých příběhů ze stejnojmenné sbírky lidových vyprávění a pohádek.

… více v celém rozhovoru na stránkách jádu.

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s