Literatura

Knižní láska: Světová knihovna Odeon

 

Obálka titulu Zvuk slunečních hodinUpoutala mě kniha částečně s podobnou tematikou (i zde se objevují koncentrační tábory) jako Wieselova Noc, avšak fiktivní – Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové. „Autorka používá postmoderní vypravěčské postupy, jako je střídání časových rovin a hledisek jednotlivých postav či fabulace založená na skutečných postavách a událostech.“ (wiki) Já bych ocenila lyrické opisy a výrazy, krásné užívání češtiny, prolínání zajímavých prostředí jak geograficky, tak časově, nemožnost předem odhadnout, jak příběh přesně dopadne, což vede k napjetí a neutuchající nejistotě.

Anotace: „Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado ,současnosti´. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly.“ (databazeknih)

Knihu jsem zařadila mezi svých Téměř 1001 knih, které můžete přečíst, než zemřete.

Čekání na Lina od Cha Ťina je skvělý příběh zasazený do komunistické Číny 60. let 20. století. Kniha na této době a její případné kritice nestaví, ale okolnosti, které režim svými pravidly a zákony vytváří, směrují postavy a formují jejich vývoj. Kvůli zákonům, které ochraňují rodiny, se nesmí Lin po osmnáct let rozvést se svojí ženou, kterou ale nemiluje a ani s ní nežije – a nesmí se dotknout a milovat se se svojí přítelkyní, kterou miluje. Ta na něj čeká, než se konečně mohou vzít. Svatba za mořem hořkosti, ta bezvýchodnost, která tomu předcházela. Zajímavé bylo i sledovat, jak si muži i ženy vybírají své partnery, málokdy z lásky, jak se to „nešťastně“ podařilo Linovi a Man-ně, ale z hlediska užitečnosti. Ženy aby nezůstaly starými pannami – muži aby měli pomocnice v hospodářství nebo prostě manželky po svém boku. Velice, velice zvláštní společnost, mravy, omezení, projevy citu apod. Skvěle napsané.

Pokání (Atonement, 2001), Ian McEwan / Odeon

Pokání Jak jen začít, abych jen neslintala kolem věty Bezchybně vybudovaný román s detailně propracovanou psychologií postav, s dokonalým gradováním a rozpitváním vyústění omylu jedné třináctileté začínající spisovatelky. Ian McEwan je podlý lamač srdcí, který se vás jako lovec snaží dohnat k slzám, používá všech svých trumfů a vy ho nenávidíte, přestože jeho knihu milujete. Jediné štěstí, že jsem od McEwana četla povídku (která mě zhnusila a nepochopila jsem její existenci), Betonovou zahradu (která na mě neudělala takový dojem, jako na ostatní, kteří o ní mluvili) a pokoušela jsem se číst další dvě knihy, které mě ohromně nudily – jinak bych ho totiž nemohla nemít ráda za to, co provedl, místo toho bych okamžitě vyhledávala další jeho knihy.

Abych vás neklamala – jako první jsem viděla film, a i to je důvod, proč mě kniha pohltila. Představte si, že můžete ve svých představách trávit několik dní během četby se svým oblíbeným hercem (James McAvoy, slintá znovu – ale všichni herci hráli skvěle, proto je to požitek i díky nim). Čtení této knihy bylo doslova znovuprožíváním filmu, který jsem si pamatovala do detailu (také ve mně zanechal dojem), protože film každou scénu do detailu přenáší k divákovi obrazem. Neničí vás tedy odchylky, což je nevýhoda, pokud jste film viděli nedávno, ale aspoň pro mě výhoda, když jsem ho viděla před dvěma roky – rozšiřovala jsem si psychologický a motivační podklad postav, jejich myšlenkové pochody a veškeré dopady (které se ten bídák McEwan nebojí neustále zdůrazňovat!) činů Briony, přestože i to film podal velice čitelně.

Abych to shrnula – Pokání je perfektní kniha a také perfektní film. V tomto případě mi více vyhovovalo (přestože jsem neměla jinou možnost) nejdříve se podívat na film a po čase si přečíst knihu (a trávit hodiny s Jamesem McAvoyem ve své fantazii, muhehe). Obě tato média ale stojí za pozornost.

kniha na cbdb.cz /film na csfd.cz

Možnost ostrova (La Possibilité d´un ile, 2007), Michel Houellebecq / Světová knihovna Odeon

Možnost ostrovaK Houellebecqovi se skoro zdráhám napsat delší komentář. Rozhodně je nemožné, abych zhodnotila jeho knihu, a tak píšu jen strohé doporučení. Jeho nastínění stárnutí (nekompromisně určuje hranici 50 let) mě nutí k zamyšlení i týdny po přečtení. Jeho sci-fi vize, jakkoli se zdá být absurdní, je skvěle vykonstruovaná a dovedená do překvapivě logického konce, možnosti, která není tak zcestná, jak by se mohlo čekat. Jeho osobnost ke knize váže víc, udělat ze sebe populárního člověka a zvedat ze židle desítky (stovky? tisíce?) lidí, navážet se do kohokoli a čehokoli, to člověka plní když už ne uznáním, tak aspoň údivem. U nás místo populárního a bohatého spisovatele zastupuje Viewegh.

Od Houellebecqa jsem četla už Mapa a území (Michelin zmínil i zde) a Rozšíření bitevního pole, také zajímavé knihy, ale tuto doporučuji asi nejvíc. Perfektně zpracovaná vize budoucnosti, přesto se držící i pevně současnosti, nekompromisní, pohrdlivá k člověku, mnoho myšlenek, které se hodí možná spíš pro starší čtenáře, než jsem já. To zvažte ale sami.

na cbdb.cz

Delphine de Vigan: No a já (No et moi)

No a jáPodobně jako kniha Zoli, která vypráví příběh o Romech, mě velmi zaujala kniha No a já, která pojednává o bezdomovkyni. Hrdinou je třináctiletá extra inteligentní a zvídavá Lou, která se spřátelí a snaží zachránit starší No, která žije na ulici. Příběh sám o sobě je velmi silný, co si mě ale také získalo, jsou myšlenky a forma knihy. Kniha je krátká, přečetla jsem ji během jednoho dne, protože neobsahuje žádné informace navíc. Žádný balast. Taky neútočí prvoúčelově na city. Objevují se v ní zajímavé postřehy, které jsem si musela vypsat a můžete si je přečíst pod tímto krátkým hodnocením. Taky se mi líbil překlad, tedy slovní spojení, slovní zásoba i čtivost. Kniha není psána lehkým jazykem, přesto se čte jedním dechem.

Citace z: VIGAN, Delphine de. No a já. Vyd. 1. V Praze: Odeon, 2011, 172 s. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1392-6.

To, že se dá vyjádřit absence nějaké kvantity číslicí, není samo o sobě tak samozřejmé. Četla jsem to ve své Vědecké encyklopedii. Absence nějakého objektu nebo subjektu se vyádří nejlépe výrazem „není“ (anebo „už není“). Číslice jsou abstraktní a nula nevystihne ani tu absenci, ani ten žal. (strana 14)

Napadlo mě, že kdyby každý z nás ubytoval u sebe jednoho bezdomovce, kdyby se každý rozhodl postarat o jednoho člověka, o jednoho jediného, pomohl mu, staral se o něho, třeba by jich bylo na ulici míň. Otec mi na to řekl, že to nejde. Věci jsou vždycky mnohem složitější, než jak to vypadá. Tak to prostě je, se spoustu věcí člověk nic nezmůže. Tohle je nejspíš jedna z věcí, které člověk musí přijmout, aby se mohl stát dospělým. (strana 53)

Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu nebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, uložit do mikroskopického čipu miliardu dat. Doážou nechat lidi umřít na ulici. (strana 53)

anotace

Colum McCan: Zoli

ZoliVelmi poutavá kniha psána (a přeložena) pěkným jazykem plným detailů, díky kterým spisovatel vytvořil plastický svět, kterého se můžete dotknout. Příběh se nás provází životem Zoli od dětství, kdy přišla téměř o celou rodinu, až po stáří. Toto shrnutí celého lidského života na mě vždy silně působí. Vím totiž, že o dvě stě stran dřív pod mýma prstama byla ta umírající žena ještě malé dítě.

Zoli je Romka a spisovatel mi díky jejímu životu osvětlil mnoho o tomto národě. Najednou se na vše dívám z jiného úhlu pohledu a jsem ochotná o tom s kýmkoli debatovat. Dílo vede k zamyšlení a k porozumění.

Především pro to pochopení ji velmi doporučuji, ale také pro styl psaní, čtivost a zajímavost Zolina osudu.

Don Dellilo: Padající muž

Obálka titulu Padající mužZ anotace se dočteme: DeLillo nezaměnitelným způsobem zachycuje nejrůznější, často protikladné aspekty moderní reality, hlavně všeprostupující pocit paranoie a nesmiřitelný konflikt mezi jedincem a moderní technologií. Kritika román hodnotí jako jedno z nejlepších děl o 11. září a vrchol autorovy tvorby.

Anotace této knihy mě velmi zaujala. Na přebalu knihy je trošku jiná, píše se tam, že spisovatel dává náhled na život několika postav, které prožili 11. září 2001 (tedy pád dvojčat v NY), ale také atentátníka, který pilotoval letadlo. Hned jsem cítila osten pochybnosti, nakolik bude kniha nezaujatá a psychologicky propracovaná. Osten mě varoval, a i když jsem se knihou prokousala, bylo to čtení plné čtenářského neštěstí.

Oceňuji začátek, kdy se hlavní postava Keith snaží dostat domů a autor sugestivně popisuje prostředí plné prachu, hluku a neuvěření. Stejně tak se mi líbila poslední strana, která tomuto začátku předcházela, tedy pocity této hlavní postavy těsně po nárazu letadla do budovy, kdy se snažil zachránit svého kolegu. Ale mezitím – nic. V učebnici tvůrčího psaní jsem četla, že pokud je dobrý začátek a konec, čtenář nějaké chyby mezi tím autorovi odpustí. Tenhle případ to opravdu není.

Kniha podává jakés takés informace o pocitech lidí, o paranoie a o tom, jak tato událost změnila celkové smýšlení Američanů a jak je mohla ovlivnit, ale způsobem, který vás zaujme napsaný leda jako povídka, ne jako dlouhá kniha. Má nádech filosofických otázek, které mě absolutně neoslovily. Dialogy v knize jsou neuvěřitelné.

Největší katastrofou je pro mě část s atentátníkem, protože mi to přijde ohromně zaujaté a beze stopy nějakého hlubšího pátrání po příčinách takového činu. Stránky a stránky bez ujasnění motivu nebo průběhu akce, tedy to, co si dokáže představit každý, kdo si o tom nic nezjišťuje, ale nepotřebuje o tom psát knihu.

Kompoziční uspořádání, kdy se co strana střídá postava Kaitha, jeho ženy, jejích rodičů atd., absolutně nic nezachránila ani neosvěžila, naopak je kniha o to víc zmatená.

Dovoluji si Padajícího muže tolik kritizovat, protože je to údajně kniha vynášená do nebe. Motiv je ohromně zajímavý, situace po pádu dvojčat, ještě teď cítím to nadšení, které bych chtěla, aby ve mně taková kniha vyvovala, u Světové knihovny Odeon jsem nabuzená na prvotřídní kvalitu. Ale – přišlo jen zklamání.

Betonová zahradaIan McEwan: Betonová zahrada (The Cement Garden, 1975)

Kniha vhodná i pro divadelní zpracování zobrazuje modelovou situaci, která se kromě jedné scény odehrává celá v domě šestičlenné rodiny během dvou měsíců letních prázdnin. Poměrně děsivá situace, ve které se čtyři děti ocitnou, a způsob, jakým ji řeší, fascinuje hlavně chladnokrevností a objektivním přístupem, jakým je kniha podána. Charakter jednotlivých postav neprochází výraznou změnou, neobjevují se zde ani nečekané a nervy drásající zvraty. Kniha vyzdvihuje spíše negativní lidské vlastnosti, jen kvetoucí v prostředí, jakým je dům této rodiny.

Ian McEwan nepatří a asi ani patřit nebude k mým oblíbeným spisovatelům. Četla jsem některé jeho povídky, jejichž smysl jsem neobjevila. Betonovou zahradu jsem přečetla během jednoho dne, je to kniha tenká, i když svým slohem mírně náročná. Přestože jsem ji četla doma a ne v autobuse, jak mám zvykem, nezanechala ve mně hlubší stopu. Oceňuji to zpracování, ten chlad a odstup. Aktéři mi trošku připomněli Pána much, kde autor také ukazuje ty špatné lidské vlastnosti a jejich projevy na dětech. Určitě mě ale nepřiměje přemýšlet nad ní následující dny, možná ani hodiny. Věřím ale, že mnohé může šokovat.

Ještěrčí ocáskyJuan Marsé: Ještěrčí ocásky (Rabos de lagartija, 2007)

Už jsem se zmiňovala víckrát, proč mám tak ráda Světovou knihovnu Odeon. V minimu případů se mi stane, že by mě kniha od nich zklamala. Ještěrčí ocásky nejen, že se odehrávají ve Španělsku, tedy v zemi, o které jsem četla – asi nic, ale také je obsahově tak oroginální, že mě těší každá stránka. Vytříbený sloh, forma, úhel pohledu, psychologie postav. Vypravěčem je nenarozené dítě, které vypráví o své matce a o bratrovi, který je hlavní postavou knihy. Bratr David se normálně baví s mrtvými, ale ne, že by byla tato kniha nějaká duchařina, on má prostě obrovskou fantazii. Za nejdůležitější myšlenku považuji manipulaci s pravdou a realitou. Ale také tu dětskou fantazii.

Kniha není příliš oddechová. Nejen kvůli náročnému slohu, ale také kvůli vážnosti a depresivnímu konci. Určitě ale stojí za přečtení.

Líbí se mi citát:

Nauč se vidět to, co ještě nepřišlo a porozumíš mnoha věcem.“ (142)

anotace / na iLiteratura ukázka

Tim Davys: Amberville

Svět Tima Davyse (neznámý autor, který je prý velice vlivná osobnost a svoji identitu tají) je naplněn plyšáky všeho druhu. Plyšáků, kteří v nás evokují dětství – především hlavní hrdina, medvěd Erik. To je prvním prvkem, který zaujme. Druhým je styl, kterým je kniha napsána – čtivý, srozumitelný, přímý. Autor se vyvaroval zbytečkých kliček, jediné, co narušuje rychlý běh knihy, jsou retrospektivy. Ty odhalují pozadí celého příběhu, hlavně pozadí charakteru postav. Každá kapitola končí nějakou šokující otázkou, šokujícím odhalením. Právě ty otázky a tajemnost čtenáře žene vpřed. Je to detektivka, ale ne tak klasická. Navíc se objevuje i filosofická rovina řešící otázky dobra a zla a další zajímavé myšlenky.

Celoživotní soužití bylo možné pouze skrz vzájemné odpouštění nebo stejně vzájemný nezájem. (165)

Chuck Palahniuk: Prokletí

Nerada bych knihu příliš rozebírala, protože se toho mnoho dočtete na iliteratura nebo na wikipedii, popřípadě jen anotaci na databázi knih. Ráda bych vám ale napsala, proč bych vám knihu doporučila a v čem si jí cením.

Norské dřevo je ten typ knihy, ve kterém si každý najde to svoje. Nejvíc, podle mě, dá mladému člověku. Jsou lidé, kteří mají to neštěstí, že jim stále umírá někdo blízký. V Murakamiho knize ho má každá druhý. Hlavní hrdina Tóru, jeho krásná kamarádka Naoko a Midori. Každý druhý má také nějakou psychickou poruchu (Naoko, Reiko) nebo je něčím opravdu výjimečný (Midori, Nagasawa, Extrém). Vlastně jediný aspoň trošku obyčejný člověk je v knize hlavní hrdina. Ten je na to zvyklý, je spokojený sám se sebou. Líbilo se mi, že nezávidí svému úspěšnému kamarádovi Nagasawovi, protože na to se až příliš dobře zná. Možná jeho darem je kolem sebe soustředit zajímavé lidi. Sice trošku obyčejný, ale jinak velmi přátelský a milý kluk.

Převzato z iliteratura:

Jsem úplně obyčejnej člověk, jakejch najdeš na světě tucty, tvrdí o sobě, přitom ale žádné obyčejné kolektivní moudrosti nepodléhá.

Norské dřevo (Haruki Murakami – Noruwei no Mori; vyd. 2002)

Velmi se mi líbí styl, jakým Murakami píše. Je jednoduchý, ale ne primitivní, je srozumitelný. Dokáže zhmotnit výjimečné postavy, které ale mohou zároveň existovat. Každá má své kouzlo. O japonské kultuře nebo městech jsem se moc nedozvěděla. Překvapilo mě, že hrdinové čtou západní literaturu, jakoby snad mezi japonskými nebyly žádné dobré knihy. Je to samý klasik, hlavně americký.

Knihu můžu určitě doporučit. Zatím jsem od Murakamiho četla jen Po otřesech. Vím, že jedna povídka byla velmi podobná jako úvod této knihy (o třech kamarádech), což mě zpočátku zarazilo. Jedna blogerka taky psala, že Murakami se často opakuje, už u Remarqua jsem byla upozorněna, že nemám číst knihy hned po sobě, že bych mohla být zklamaná, jak jsou podobné. Nevšimla jsem si toho, ale možná proto, že je obezřetně čtu s větším časovým rozestupem. Podobně to udělám i u Murakamiho.

Nancy Hustonová: Rodová znamení (Lignes de faille)

Rodová znameníJak jste si možná všimli, začínám být trošku závislá na knihách od Odeonu. Ať ale sáhnu po čemkoli, je to příběh tak neotřelý a zajímavý, že mě zcela pohltí. Rodová znamení je jedna z těch nejlepších, které jsem zatím četla. Setkáváme se zde se čtyřmi šestiletými dětmi, keždé v jiné generaci jedné rodiny. Kniha začíná pohledem generačně nejmladšího z nich, Sola, v roce 2004. Pokračuje to jeho otcem Randallem, jeho babičkou Sadie a nakonec jeho prababičkou Kristinou. Každá následující část nám osvětlí nějaký zvrat, který nastal na konci předcházející.

Je to velmi dobře postavené, s takovou chronologií jsem se ještě nesetkala. Příběh každého dítěte zajímavý, hlavně mě fascinuje, že spisovatelka dokázala napsat knihu z pohledu dětí, která je přitom čtivá pro dospělé a má kvalitní literátrní jazyk, který však lze uvěřit šetiletému. Vzájemné propojení a smysl tohoto sestavení, vliv rodiny na děti a rodová znamení, která se zde vyskytují, ty jsem až tolik neobjevila, ale v doslovu je to pěkně vysvětleno.

Mimo jiné se v poslední kapitole dozvíte o programu ,,pramen života“, o tom, jak Němci kradli děti a jak s nimi zacházeli v období druhé světové války.

anotaci si můžete přečíst zde

Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho (Confessions of Max Tivoli)

Tento příběh je o věčné lásce jednoho člověka, který se narodí v těle starce a umírá jako dítě (podobné filmu Podivuhodný případ Benjemina Buttona). Čas je pro něj nepřítelem stejně jako pro nás, kteří se rodíme jako miminka a umíráme jako starci. Trpělivost hlavního hrdiny, s jakou miluje svoji Alici a snaží se ji získat, je pro mě obdivuhodná, přestože se jedná o smyšlenou osobu. Jeho osud a i vykreslení života jeho přítele Hughieho je velmi dojemný. Fakt, že celou knihu píše jako svoji zpověď již v těle dvanáctiletého chlapce, vše jen podtrhuje. Omlouvá se za své špatné místo, doufá, že si to přečte jeho Alice i syn, že mu uvěří. Umírá a přitom je malé dítě.

Jako příklad pěkného literárního jazyka jsem si vybrala pár ukázek:

Oheň se rozpovídal nesrozumitelnou hatmatilkou a pak se v chomáči jisker zase utišil. (strana 100)

Kdesi uvnitř jejího těla se ukrývaly manželka, žena i dívka, všechny se tam poskládaly jako v ruské matrjošce. (strana 222)

Knihu si určitě přečtěte, zde se můžete podívat na anotaci.

Sofi Oksanen: Očista

Oksanen, Sofi: Očista

O knize Očista bylo mnoho napsáno, stačí si přečíst takový doslov, abyste plně porozuměli, proč je tato kniha významná. Stačí si přečíst anotaci, abyste věděli, o čem kniha zhruba je, aniž by vám bylo popsáno to podstatné. Já mám knihy od Odeonu čím dál raději. Vždy je to zajímavé místo, zajímavý příběh i postavy, zajímavé historické prostředí, cokoli. Málokdy v knize najdete chybu jak typografickou, tak nedej bože gramatickou. Odeon je prostě kvalitní vydavatelství, u jehož knih nikdy nesáhnete vedle. I proto jsem si Očistu půjčila. Téma Estonka za komunismu tomu jen dopomohlo  protože – kdo ví, jak to za komunismu a i za války bylo v Estonsku? Já už ano. Příběh je plný sexuálního zneužívání, ale není na něm postaven. Jen ukazuje problémy více generací. V doslovu se dozvídáme, že by příběh sám o sobě tolik nezaujal, ale kniha je hlavně napsaná krásným jazykem. S tím nemůžu souhlasit, příběh je rozhodně nosný, propojeny dvě generace víceméně cizích lidí, zajímavé příběhy a postava, kterou byste mohli nemít rádi. Zdá se mi, že místy napsaná až s chladnokrevností, bez emocí – což není výtka. Tedy, příběh podle mě sám o sobě nosný, ale jazyk je opravdu pěkný. Sice se mi kniha ze začátku zdála jako napsaná od amatéra, ale postupem času mě to přestalo rušit a s jazykem si spisovatelka hraje poměrně pěkně.

Knihu můžu doporučit, ale rozhodně se u ní nezasmějete. Fascinovala mě také obálka.

doslov knihy

anotace

Murakami, Haruki: Po otřesech

https://i0.wp.com/www.iliteratura.cz/Content/Covers/m/murakami_Po-otresech.jpgJsem docela ráda, že na stránkách iLiteratura.cz je poměrně stručné, ale výstižné pojednání o knize Po otřesech – a nemusím tedy tyto povídky hodnotit a psát obsah já. Asi bych také dala 3/5*, protože některé povídky mě zaujaly, především metaforický konec povídky o pánovi, který má strach z ledniček, některé se mi líbily méně. V každé však bylo něco dobrého, co mě zaujalo.

Od knihy jsem čekala trošku víc. Taky mě mrzí, že mnohé věci my zápaďáci citime jinak, že lidé z východu a ze samotného Japonska. Zajímalo by mě to, jak to vnímají oni.

Chuck Palahniuk: Strašidla (Haunted)

StrašidlaTato kniha je od mého oblíbeného spisovatele, proto jsem ji četla poměrně pečlivě a hlavně s chutí. Je to kniha povídková, kdy každou povídku vypráví jeden člen společnosti uzavřené v zrušeném divadle. Je to trošku dramatické. Povídky jsou opět docela nechutné, ale originální. Dávající náhled na dnešní společnost z úhlu, který bychom nečekali, a který je pro Palahniuka obvyklým. Opět se dozvídáme i hodně zajímavých informací. Jazyk, který je povídka psaná, je skvělý – a skvěle přeložený.

Určitě doporučuji. Je to něco nového v dnešní tvorbě :)

na cbdb.cz

UkolébavkaChuck Palahniuk: Ukolébavka

Chuck Palahniuk: Deník

S P. jsem se setkala až nedávno díky Liborovi. Okamžitě mě

https://i2.wp.com/www.iliteratura.cz/Content/Obalky/palahniuk_den.gif

zaujal tím, jak píše. Jeho styl je vskutku originální, zvláštní, obohatí způsob vyjádření různých věcí. Není to dobré číst jen co se týče děje, ale i způsobu, jakým je to podané. Takže to se týče této stránky, kniha se mi moc líbila :)
Často se tam opakuje určitá věta v průběhu celé knihy několikrát, která to vše tak podtrhává a dodává tomu důraz. Dějí se tam paranormální věci, díky kterým se snaží poukázat na obyčejnější věci – že tajemno lidi přitáhne víc, dočetla jsem se v doslovu. A je to fakt.
Hned na začátku vás informuje, že někdo někomu volal, že mu zmizela koupelna. Apod.

Co se týče příběhu, v hodně bodech mi připomínal Ostrov Duma Key od Kinga. Jinak je dobrý a o čem si můžete přečíst v anotaci. Líbil se mi :)

PS: Navíc je to psáno tak, jakoby někdo promlouval k vám a vy jste manžel, který umřel (nebo je vegeťák). Její manžel.
PPS: Dozvíte se hodně zajímavých informací, i když někdy až moc detailních podle mě.

Obsah a o Palahniukovi
Anotace

Musela jsem vytáhnout pár myšlenek, snad mě za to nikdo nezavře a nedá milionovou pokutu:

,,Od slavných malířů až po stavaře, všichni toužíme zanechat podpis. Náš trvalý následek. Náš posmrtný život.
Všichni se chceme vyjádřit. Nikdo nechce, aby se na něj zapomnělo.“

,,Na všem, co děláme, je vidět naše ruka.
Všechno je autoportrét.
Všechno je deník.“

,,Po štěstí nám nezůstanou žádné jizvy. Z klidu a míru se tak pramálo poučíme.“

/

Náhledový obrázek od fotografa Patrick Tomasso

Advertisements

One thought on “Knižní láska: Světová knihovna Odeon

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s