Literatura · Věci na zamyšlení

Síla a bolest v básních z koncentračního tábora

Každý, kdo hledá smysl života, kdo si klade otázky a hledá odpovědi, kdo je na cestě – sáhni po těchto knihách. Nezískáš odpověď, ale to nevadí, to ty víš. Troufni si čelit nicotě.

/

Josefa Čapka jsem znala dlouho jako malíře. Jeho obrazy mám ráda. Dále ho znám jako spoluautora některých knih, které napsal spolu s bratrem Karlem, a autora Pejska a kočičky. Že by však napsal i básně, jsem zjistila až ve vzpomínkách na něho v knize, jejíž výpisky mám i v tomto článku. Ty básně vznikly v koncentračním táboře, kde Josef Čapek zahynul. Jejich sílu jsem tušila už z toho, jak na mě kdysi zapůsobily básně Otakara Habřiny. Avšak není to stejný zážitek. Je v určitém smyslu mnohem silnější, protože Josef Čapek nepopisuje ani tak bídu – samozřejmě ano, ale nejen -, ale také lásku k bratrovi Karlovi, ke své ženě a dětem, k domovu a k životu. Tolik smutku i touhy v každé básni. Jak silné jsou pro mě například básně Úvodní, Za bratrem Karlem, Na spánek, Snad nikdo, Verše…, to lze těžko vypovědět. Všímám si, že se od poloviny knihy Ohěn a touha motivy básní opakují, jejich obsah je tíživější, a jsou tak hůř stravitelné, ale kdo by se divil?

Úvodní

Za těla i duše trápení
jsem skládal tato slova;
to slova nevolníkova
ze zajetí jsou, z vězení,
kdy všechno blahé, drahé
se jeví ztraceným
kdy i tvůj život vlastní
se nezdá být už tvým,
kdy temno nade vším se svírá
a prokleto se zdá být všechno bytí –
– Ne, nikdy ne! i tehdy na dně srdce svítí
nám stále ještě nepohaslá víra!

Verše

Tak dálo se ně uvidět:
svou kosu z ruku vypustíc
do dlaní hlavu složila
a níže a níž ji sklání –
asi už nechce vidět víc,
asi víc vidět se brání,
ta mrtvá žalostná těla
i ji hrůzou obestřela.

I jí je to příliš mnoho a nemůže dál,
už nemůže, je znavena a vyčerpána,
tou zhoubou zošklivena je a v úděsu,
smutna a k smrti zemdlena, ejhle, Smrt sama
svou kosu odkládá: Dost, více již nesnesu
té bídy zřít, sklízet ta přežalostná těla.
Proč ti? Zde raději bych umříti chtěla!

Snad nikdo

Snad nikdo nebyl ženami tak milován
ach, tolik milován,
jako jsme byli milováni my,
oškliví, smutní, vyzáblí
a tupí, vzteklí, a co ještě znám,
jako my vězňové jsme byli milováni
našimi manželkami;
milenky naše, družky, matky našich dětí,
jak dobré, rozmilé jste byly k nám,
jak obětavé, láskyplné, statečné,
tak nikdo nikdy nebyl milován,
láskou, jíž nikde v světě rovné není,
tak jako my, jako my uvěznění!

Tak nikdo nebyl milován,
jako my jsme milovali naše ženy,
my vězňové, milenci žalostní a bědní,
co ony v dálavách, samy a opuštěny,
ale jak touženy a zbožně vzpomínány!
Ta předsevzetí nejlepší, vroucných slibů,
ty sladké sny a krásné plány,
co lásky ještě splatné, služné, nevyžité:
vy krásné sny a něžná, vděčná přání,
kéž ve štěstí a radosti se vyplníte!

část z básně Přátelům

(…)

A přece to, co život cenným činí,
toť lásky, přátelství jsou dobrodiní,
toť kamarádská účast, sympatie,
toť to, čím život povždy milý ti je,
toť upřímné a bodré pochopení,
toť ruka podaná ti v utrpení,
jež bratrksy tě teplou dlaní
podepře, povzbudí a chrání,
nezradí tě a od tebe se neodvrátí,
když život opět novou ránu dá ti,
však s pomocí ti spěchá blíž,
když v neštěstí se nacházíš.
Toť dary jso udobrého přátelství;
vám, přátelé vy hodní, rozmilí,
vděčností přemnohou jsem zavázán:
měl jsem vás rád, však neřekl to vám,
než plaše schovával to v sobě sám,
ta vděčnost ale v srdci nemluvném
měla svůj ustavičný byt,
ta tichá věrnost v srdci mém
žehnula světlým plamenem,
ten jenom smrt může uhasit!

Ráda bych přidala ještě pár výpisků z knihy Malíř-Básník. Vzpomínání na Josefa Čapka. Zpětně se mi stále ohromně líbí a souzním s tím:

172: „Osobnost je mu onou tvořivou silou, na niž uvaluje Josef Čapek povinnost začít znovu s výstavbou hodnot a řádu, zřítí-li se v obecné katastrofě. (…) Kotvit v sobě; být v sobě svou lodí, svým mořem; pracovati na sobě; a ještě: „jíti k sobě, nad formalismus. Najít sílu ukládati si svůj zákon sám, ovládati své dílo svým zákonem vlastním. Vystoupiti z formule a dosáhnouti své vlastní svobody“; (…) osobnosti se stavějí z vnitřních sil, jimž vnější okolnosti jen pomáhají (anebo vadí), ale osobnost vlastní nevytvářejí. (…) jeho člověk chce na světě dobývat především sebe, hodnota existence je mu závislá na ceně toho, co je v něm samém, a veškeré valéry – od svobody a pravdy až po spravedlnost – nejsou mu přírodními samozřejmostmi ani dary společnosti, nýbrž věčně ohroženými výboji tvořivé práce, o něž je nutno stále v sobě i mimo sebe zápasit. Osobnost – jediné skutečné bohatství člověkovo.“

174: „I kdybys hledaje odpovědi nesetkal se leč s otázkami: byl jsi tu k něčemu!, už pro tu schopnost vášně a pýchy, a že sis troufal čelit nicotě. Že „sis připouštěl“. Neboť nepřipouštět si, to možná je hygiena života, někdy oblbující. Ale připouštět si, to je životní mravnost vždy. (…) smyslem kultury je mu síla duše a jen „mravní zákon může být základním zákonem člověkova vývoje“.“

175: „čím více je člověk, hledající svůj smysl, objektem nepřekonatelného údělu, tím více – jako subjekt – musí mravní síly vyvinout. „K čemu mravnost, nebylo-li by žádného vyššího smyslu života? Tím více vyššího smyslu je pak v mravnosti!““

176: „Tvorba umělecká mu byla formou poznávání, nikoli ovšem jevů a věcí, nýbrž jejich smyslu a substancí.

178: „obraz musí být přinejmenším současně v srdci jako v očích. (…) je umění sebekonstrukcí ducha, hledáním smyslu věcí a poznáváním podstat.“

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s