Literatura · Věci na zamyšlení

Primo Levi: Je-li toto člověk

Téma koncentračních táborů za druhé světové války zkoumám hloub z různých úhlů z vlastního zájmu od doby, co jsem byla v Berlíně. Jak hluboce důležité je snažit se pochopit jejich existenci po psychologické stránce, ze sociologického hlediska, mi odkryl Eichmann v Jeruzalémě od Hannah Arendt, ve kterém se zabývá pojmem „banalita zla“. Na to se dále navázaly Obrazy dobra a zla od Bubera, Holocaust, trhlina v dějinách: esej o Osvětimi a intelektuálech od Enza Traversy v edici Stíny nakladatelství Academia a kromě filmů a jiné beletrie na mě čekala kniha Je-li toto člověk od Primo Leviho.

Ta se mi zdá ojedinělá (z toho, co jsem dosud četla) v autorovi, který o „životě“ v tomto táboře usilovně (zpětně) uvažoval právě z hlediska dopadů na psychiku, uvažoval o proměně člověka v co? Analyzoval ty situace a prostředí, jak sám říká v rozhovoru: „Neexistovalo žádné obecné pravidlo, kromě toho, že jste museli být při vstupu do tábora zdraví a umět německy. Jinak to většinou záviselo na štěstí. (…) Přesto jsou pravdivá vaše slova o tom, že faktory přežití pro mě bylo myšlení a pozorování, ačkoli se domnívám, že převážila čirá šťastná náhoda. (…) Usilovně jsem si přál porozumět, stále mě zachvacovala zvědavost, kterou poté kdosi vlastně nazval obyčejným cynismem: zvědavost přírodovědce, který se náhle ocitl prostředí, které je zrůdné, ale nové, zrůdně nové.

Kniha o devalvaci morálky a důvodech v tamějších podmínkách, jak přežít a kam až se dá snížit. 185: „Kdo zabíjí, je člověk, kdo činí bezpráví nebo je obětí bezpráví, je člověk. Ale není člověk, kdo nechá věci dojít tak daleko, že sdílí lůžko s mrtvolou, kdo čeká, až jeho soused konečně umře, aby si mohl vzít jeho čtvrtinku chleba. Je, třebaže za to nemůže, dál od myslícího člověka než nejprimitivnější pygmej z černé Afriky a nejodpornější sadista. Vědomí, že existujeme, sídlí z velké části v duších těch, kdo jsou po našem boku. A proto ten, kdo viděl, jak se člověk stal v očích jiného člověka věcí, zažil nelidskou zkušenost.“

O chodících mrtvolách i o prvních náznacích „normálního světa“ ve formě morálky a starostlivosti o druhé, když týden před příchodem osvobozeneckých vojsk bojovali v opuštěném táboře s hladem a nedostatkem energie, ale již nebyli vězni. Podmínky, ve kterých otázka smyslu života nabývá nových podob, kdy se autor právě snaží zodpovědět otázku, proč to nevzdali. Dno pudů a elementárních potřeb dýchajícího tvora. Život ze dne na den a nemožnost myslet na budoucnost, minulost ani přítomnost. 125: „Pro lidi na svobodě mají jednotky času vždycky cenu, která je tím větší, čím bohatší vnitřní život má člověk tím časem procházející.“

U této knihy jsem si taky prvně uvědomila (a to vše závisí na osobních zkušenostech, tedy v jiném věku si odnesu zase něco jiného) ten rozměr pracovní, kdy vězni tvrdě dřeli (a z toho umírali) při práci, která neměla smysl. Třeba přenášení traverz z jedné strany na druhou, v zimě, s minimem oblečení, s minimem jídla, byl to pouze proces zabíjení, nikomu to nebylo k prospěchu. 194: „Jsem přesvědčen, že normální lidské bytosti jsou biologicky směrovány k nějakému cíli a že lenost nebo bezúčelná práce (jako osvětimská Arbeit) způsobuje utrpení a rozpad osobnosti.

Stále cítím jakýsi neprojevený děs, když si uvědomím, že člověk nečte o tom, co se stalo, ale hledá odpověď na otázku, čeho je člověk schopen. A v takové otázce se nezabývá dějinami, co proběhlo, ale co probíhá v nás, kolem nás, co se může stát a v určité formě se to děje někde jinde. To poučení není snad v ničem pozitivní, je to hrůzostrašná zkušenost, která nezaručuje nic, sotva to, že se z ní lidstvo poučí. Někteří lidé jistě ano, ale nedá se mluvit o posunu lidstva jako celku (viz současné dění).

Nedávno jsem byla v lese na Vysočině podívat se s přáteli na židovský hřbitov. Kamenný mezi stromy, zarostlý mechem, tajuplný. Kamarád mi poté povídal o něčem, co mi přišlo přeci zřejmé, ale až zpětně jsem si uvědomila, že jsem to sice „věděla“, logicky, ale nepřemýšlela jsem o tom, zatímco teď to ve mně vězí silně. A to že za druhé světové války zemřelo mnoho inteligentních lidí, mnoho umělců, vědců, učitelů, doktorů, politiků, knězů, rabínů a dalších, lidí duševně krásných, vyspělých, kterým šlo o vzájemné posouvání se, o prohlubování morálky lidí, které jejich činnost přesahovala, a nezáleželo jim jen na sobě samých, mířili k budoucnosti nejen své. Zavraždění těchto (ale tím neshazuji smrt jiných!) lidí bylo ohromnou kulturní a morální devalvací, tak obrovským krokem zpět, ta zkušenost poté musela vzít naději v budoucnost a odradit v práci na ní tisíce dalších přeživších. Jak se s tím jen vypořádat? Ten kamarád mě upozornil, že ještě po éře komunismu je více jasné a pochopitelné, proč naše (ale nejen ta) země je ve stavu, na který si mnozí stěžují, kdy alespoň mně chybí v politice vzory a z jiných oblastí (třeba umění) jsou to spíše ti mrtví, ke kterým chodím pro poznání a moudrost. Ale můj rozhled není nijak široký, proto je to jen a jen můj náhled, nechci to zobecňovat. Tak či tak lidstvo ohromně utrpělo.

Jak jen potom může zůstat člověk chladný k současnému dění? K nenávisti jedněch k druhým? Jak si to má ale přebrat, co může udělat? Pomohl by mi Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu? Jsem minimálně ráda za své přemýšlivé přátele.

Samozřejmě budu vděčná za jakýkoli jiný náhled.

92: „Někdo dokonce může namítnout, zda má vůbec smysl, aby se na tak výjimečný lidský úděl vzpomínalo. Na takovou námitku nelze než odpovědět ano. Jsme totiž přesvědčeni, že každá lidská zkušenost má nějaký smysl a je hodna analýzy, a že dokonce i z tohoto zvláštního světa, o kterém zde vyprávíme, lze vyvodit základní platnost, i když ne vždy pozitivní. Zvláště pak chceme upozornit na to, do jaké míry byl lágr nesmírnou biologickou a sociální zkušeností. (…) Nelze si představit krutější laboratoř pro zkoumání toho, co je v chování živočicha-člověka, přinuceného bojovat o holý život, vrozeného a co získal zkušeností.“

Z rozhovoru, popis Leviho, 192: „Připadal mi plný vnitřní energie, něco na způsob hbitých lesních skřítků oživených nejvytříbenější inteligencí lesa.“

Reklamy

One thought on “Primo Levi: Je-li toto člověk

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s