Literatura · Věci na zamyšlení

Holocaust, trhlina v dějinách

Za zlomovou knihu při mém poznávání souvislostí holocaustu je Esej o Osvětimi a intelektuálech z edice Trhlina v dějinách nakladatelství Academia. Autorem je Enzo Traverso. Kniha je ohromná. Odhaluje mi nové souvislosti tragédie, kterou je holocaust, a jak se k ní stavěli intelektuálové evropští i američtí.

Citace z: TRAVERSO, Enzo. Trhlina v dějinách: esej o Osvětimi a intelektuálech. Vyd 1. Praha: Academia, 2006, 235 s. Stíny. ISBN 80-200-1401-2.

https://i0.wp.com/www.academia.cz/img/knihy/obalky1/lrg/trhlina-v-dejinach.jpgV první kapitole rozděluje tyto intelektuály na ty, kteří režim podporovali (překvapilo mě, že sympatizoval i Heidegger, avšak nebyl v žádné organizaci, jen neprotestoval ani ve válce a ani po válce) a zaprodali se mu; ti, kteří byli lhostejní; ti, kteří Osvětim přežili a psali o ní a ti, kteří proti ní brojili a upozorňovali na katastrofu. Zajímavá je i kapitola o exulantech, kdy autor ukazuje jejich pozici. Byli to často Židi a utekli právě před tím, co se stalo jim podobným. Otázka vyhlazování se jich tak úzce dotýkala, od začátku se k ní mnozí vyjadřovali, avšak v zemi, do které utekli, nemohli mnohdy svými slovy nikoho ovlivnit. Takový tichý křik bez moci proti fašistické moci.

Autor také udává, že zkušenost přeživších je vždy jiná, záleží na tom, v jakém koncentračním táboře byli, zda to byli političtí vězni, Židi či někdo jiný. Dále mě zaujaly důvody, proč se o této katastrofě tolik nemluvilo. Hodně lidí už nechtělo o válce ani slyšet, válka obecně je spjatá s mnoha úmrtími, a tak se tam Židé a další „ztratili“, pokračovala lhostejnost a pasivita jako druh sebeobrany. Navíc přemýšlet o holocaustu jako naprostému narušení lidskosti vás nutí přemýšlet o sobě jako o člověku, o své vině. Kniha pojednává právě o těch, kteří o Osvětimi mluvili, ale o důvodech, proč o ní naopak intelektuálové nemluvili. Zaujala mě i myšlenka, že Hirošima a Osvětim je potvrzením, že lidstvo dokáže zničit samo sebe (inteligentní stvoření?).

pozn.: Erich Fromm analyzuje antisemitismus ve Strachu ze svobody (1941) / Arnold Schöneberg: skladba Ten, který přežil Varšavu (část Šema Jisra’el)

Druhá kapitola se točí kolem Maxe Webera, Franze Kafky a Waltera Benjamina. Opět pro mě objevná kapitola. Nejen, že jsem se víc dozvěděla o Kafkovi, který mě zaujal už díky Brodovi, ale také vím víc o Benjaminovi. Všichni tři mluvili o společnosti, která spěje k Osvětimi, ještě před Osvětimí. Jejich fantazie však na realitu nestačila. Weber rozebírá byrokracii, Kafka je vizionář, který pojímá krizi ducha a společnosti a krizi židovství metaforicky a beletristicky, Benjamin se roku 1940 zastřelil při útěku, aby nepadl do rukou gestapu. Myšlenky odcizení, byrokracie, fašismus a holocaust jako výsledek „pokroku“, moderní společnosti a její racionality. Holocaust jako propojení racionality a vrozeného barbarství. Moderní barbarství. Adorno a Hockenmaier rozebírají dialektiku osvícenství.

//

„Řád hrůzy“: Franz Kafka

44: „U Kafky nejde o předtuchu nelidskosti a ničivosti moderní techniky. Jeho texty se soustřeďují spíše na likvidaci člověka ve světě proměněném v cosi tíživého a nepochopitelného. Racionalizace a byrokratická nadvláda popisované Weberem nabývají u Kafky formy nesrozumitelného chaosu, z něhož se vytratil Zákon nebo, což je ještě horší, kde se Zákon změnil v tajný kód jakéhosi pekelného řádu.“

48: „Úředníci se tak stávají otroky stále rozsáhlejšího, rozpínavějšího a rozvětvenějšího byrokratického soustrojí, které vyžaduje, aby obětovali vlastní existenci ve jménu posvátného imperativu práce.“

Pohled Nového anděla: Walter Benjamin

https://i2.wp.com/upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4b/Klee,_paul,_angelus_novus,_1920.jpg

54: „Angelus Novus. (…) Alegorie obrovské katastrofy – války, nacismu –, k níž spěje to, co evropská kultura od doby osvícenství nazývala „pokrokem“.

56: „ani mrtví nebudou jisti před nepřítelem, jestliže tento nepřítel zvítězí“ (…) Itzhak Schipper: „Dějiny obvykle píší vítězové. O vyvražděných národech víme jen to, co byli jejich vrahové ochotni říci. Jestliže naši nepřátelé zvítězí, jestli oni budou psát dějiny této války…, mohou se také rozhodnout, že nás úplně vymažou z paměti světa, jako bychom nikdy neexistovali.“

Shrnutí, 63: „Max Weber poukázal na nebezpečí racionalizace světa, která se mění v byrokratické panství a v novou éru otroctví, čímž učinil první kroky k pochopení totalitárních režimů 20. století; Franz Kafka vypodobnil příkop, který se v moderním světě prohlubuje mezi lidstvím a onou ničivou, „byrokratickou mašinérií“, jejímiž prvními oběťmi měli být ti nejslabší, ti, kteří budou vyhlazeni, „až neprovedli nic zlého“; Walter Benjamin zdůraznil destruktivní charakter technologie sloužící imperialistickému záměru ovládnout lidi a přírodu. Weber, Kafka ani Benjamin si nemohli představit Osvětim; jejich tušení lze vidět až zpětně. Dnes víme, že realita může překonat i tu nejbujnější fantazii.“

Zaujal mě pojem Arbeitskörper – pracovní tělo/pracující tělo (pro podřízené pracovníky)

//

Třetí kapitola se jmenuje „Obraz pekla“ Hannah Arendtová. Protože jsem četla velmi zajímavou práci Eichmann v Jeruzalémě, nejsou pro mě shrnutí jejích tezí tak nová, a proto si můžu spíš rozšiřovat obzory, než se zahrabat do docela nového. Přesto mě zaujalo několik věcí, především o totalitarismu:

66, vyloučení Židů: „počátkem tohoto vylučování byla neschopnost chápat lidi mimo národy a národy mimo státy.“

71: „základní prvek procesu vyhlazování: jeho průmyslovost, byrokratičnost a administrativnost, což předpokládalo organizaci, jejíž fungování nezáviselo na horlivosti nějaké menšiny fanatických antisemitů nebo profesionálních zabijáků, nýbrž na mase naprosto „normálních“ úředníků, pečlivě plnících své úkoly, vždy připravených vykonat příkazy, o nichž nehodlali diskutovat. Celá ta „zrůdná mašinerie administrativního vraždění“ vytvořená nacistickým režimem fungovala díky přímé účasti široké vrstvy „obyčejných lidí“ a pasivního přihlížení „celého národa“.“

75: „rozlišování mezi německými nadlidmi a židovskými Untermenschen“ – jak psala – „jakoby i druhé zbavilo lidství.“

73: „Život v masce – nevyhnutelný pro toho, kdo chtěl zůstat naživu – s sebou nesl morální vinu.“

78: „Prvním krokem totalitarismu je podle Arendtové zrušení jedince jakožto právního subjektu („zabití v člověku právní osobu“). (…) Destrukce práv člověka, usmrcení právní osoby v něm, je bezpodmínečnou podmínkou jeho úplného ovládnutí. Druhým prvkem je „zavraždění morální osoby v člověku“. (…) Ze světa koncentračních táborů byla vymýcena lidská důstojnost; ztratili i jak kati, tak oběti. Tam, kde bylo zničeno svědomí, schopnost myslet a posuzovat, „rozšiřují totální režimy vědomě spoluúčast všech lidí na svých zločinech i na oběti, a tak ji dělají skutečně totální“. Konečně třetím prvkem je „zabití individuality člověka“. (…) proměnou lidí „v živé mrtvoly“.“

//

O stupeň zajímavější tak pro mě byla čtvrtá kapitola, která se věnuje Güntheru Andersovi (Sternovi) a nese název „Osvětim a Hirošima“. Chvíle, kdy lidstvo zjistilo, že je schopno sebedestrukce. Zaujala mě konfrontace pilota letadla s bombou s Eichmannem, který i když viděl dopady své práce, necítil vinu a stále svým úřednickým frázovitým slovníkem obhajoval výkon práce v mezích zákona, které tuto „práci“ povolovaly. Úředníček, na kterém Arendtová staví svůj pojem „banalita zla“. V této kapitole se objevuje pro mě nový pojem „nevinnost zla“ spojovaný s pilotem Claudem Earherlym, se kterým vedl Anders korespondenci. Tento pilot si nebyl vědom síly bomby, a když zjistil dopady katastrofy, upadl do depresí a chtěl spáchat sebevraždu. Kál se, cítil vinu, stal se kolečkem a věděl, že někdy člověk má odmítnout rozkazy. Tím se lišil od Eichmanna. Anders také zdůrazňuje, že tragédie jako Osvětim nebo Hirošima se týká nás všech, protože se může opakovat v celosvětovém měřítku (a jak dodávají i další, je zločinem proti lidskosti, nikoli něčím, co přináší válka. Moderní svět, pokrok, kterým se projevilo barbarství).

//

105: „na rozdíl od vyhlazovacích táborů, které byly jen aplikací nacistické ideologie, byla atomová bomba zločinem spáchaným proti duch svých vynálezců“

112: „STUD Žida, který přežil genocidu, stud z konstatování, že jeho vlasy, jeho kufr, jeho brýle a jeho boty v té hromadě nejsou, přestože jim to bylo určeno. Privilegium přežití neplodí žádnou hrdost, bývá spíše zdrojem studu.“

//

Pátá kapitola směřující k Adornovi mě minula. Jmenuje se Adornův kategorický imperativ. To Adorno tvrdil, že po Osvětimi už nemůže nikdo psát poezii. To šestá kapitola Paul Celan a poezie hudby mě zaujala mnohem víc. I z hlediska spisovatele, který propojoval různé jazyky, přejímal metafory a básnické obraty od jiných básníků, vkládal mnoho literárních i jiných odkazů, po dvacet pět let se vypisoval ze svého utrpení poezií a hledal řeč, kterou by to vyjádřil. Najdeme zde tak i zajímavá zamyšlení nad vnímáním německého jazyka zprzněného žargonem SS. Celan byl jeden z mála, kterým Adorno „povoloval“ psát poezii, vážil si ho.

pojem: moderní barbarstvíhttps://i0.wp.com/www.bevrijdingsmuseum.nl/bevrijdingsmuseum/upload/439Paul_Celan.jpg

141: patrně nejznámější Celanovou básní je Fuga smrti. / 143: „kopeme v oblacích hrob“. Weissglas mluví o hrobech ve vzduchu“ / 144: „smrt, která byla německým mistrem“

145: „celé jeho dílo se jen hemží různými odkazy a výpůjčkami –, jen zdůrazňuje kolektivní zkušenost, jejímž výrazem se stává jeho tak neoblomně osobní lyrika.“

foto: Paul Celan. Z: http://www.bevrijdingsmuseum.nl

//

Sedmá kapitola se věnuje beletristickým spisovatelům. A to Jeanu Amérymu a Primo Levimu, kteří se navíc oba stali Židy z donucení. Židovství nebylo zakořeněno v jejich životě. Je-li to člověk od Leviho si určitě brzy přečtu. Zaujalo mě, že mnoho lidí tvrdí, že Osvětim nelze pochopit. A Primo Levi dodává, že Osvětim by nikdy pochopena být neměla, pochopení přináší i ospravedlnění. Zní to logicky, ale nikdy jsem se nad tím nezamýšlela. Lidstvo, které pochopí Osvětim, bych nerada zažila, snad se tak nikdy nestane. Na Osvětim musíme stále vzpomínat, ne si ho jen pamatovat, což je díky beletrii přístupnější nadcházejícím generacím, a je to také úkol a poslání přeživších – podat svědectví.

//

170: „Zatímco vzpomínka na Osvětim náleží těm, kteří přežili vyhlazovací tábory, památka tohoto zločinu musí být rozšířena na celou společnost. (…) Vzpomínka zanikne se svědky, kteří ji v sobě nosí, zatímco památka se může stát permanentním prvkem společenského vědomí. Primo Levi tento požadavek vyjádřil nejjasněji: „Pamatovat si (ricordare) je povinnost: oni (ti, kdo přežili) nechtějí zapomenout, a především nechtějí, aby zapomněl svět, protože pochopili, že jejich zkušenost má smysl a že lágry nebyly nehodou, čímsi nepředvídaným v dějinách.“ (…)“

176: „pocit viny za to, že jsem člověk, protože lidé vybudovali Osvětim.“ (Levi, který ale na rozdíl od Améryho neztrácí důvěru v člověka a naději)

Améry, 177: „Z psychologického hlediska Heimat znamená pocit „bezpečí“, vědomí, že je člověk doma. Nemohl se však cítit doma v zemi, která vybudovala Osvětim. Zůstával jen srdcervoucí stesk, stesk po ztracení vlasti, v níž se člověk mohl cítit v souladu s krajinou i s lidmi a v níž vyjadřování vlastním jazykem bylo přirozenou věcí.“ 178: „Jeho nářek je smutkem člověka „bez vlasti“, německého Žida, který po tragédii zjistil, že žádnou vlast nikdy neměl.“ (…) „Améryho psaní je prodchnuto vykořeněním a existenciální úzkostí, což jsou dva pocity, které Levi nikdy nepoznal nebo které, jak se domníval, překonal. (…) Jedna z jeho různých odpovědí na otázku, proč lidé píší, zní: „Aby se zbavili úzkosti.“ Možná svt potřebuje být touto úzkostí nakažen, aby před hrůzou nerezignoval.“

//

Osmá kapitola směřuje k intelektuálům, kteří nejsou Židé a Osvětim nezažili, avšak vnímají povinnost spisovatele a intelektuála, který se musí vyjadřovat ke zlomovým bodům současnosti, v čemž Osvětim rozpoznali. Je to Dwight MacDonald z USA a Jean-Paul Sartre z Francie, kapitola se nazývá Odpovědnost intelektuálů.

//

181: „spisovatelé nevyhnutelně musejí být v situaci ve své době.“

Osvětim a konec idey pokroku: Dwight MacDonald

190: „Bylo třeba ještě hodně času, než lidé pochopili, že nejhorší zločiny mohou být spáchány „obyčejnými lidmi“. (…) „Německá národ nese politickou odpovědnost za nacismus, neboť na jedné straně Hitlerovi umožnil dostat se k moci, a na druhé straně přijal jeho nadvládu, aniž se vzbouřil.“ (…) „Další značnou odpovědnost nesly spojenecké mocnosti. Po skončení první světové války zahnaly poražené Německo do slepé uličky, z níž se Hitler mnohým jevil jako dobré východisko. Poté tohoto diktátora akceptovaly, neboť po považovaly za menší zlo oproti hrozbě socialistické revoluce.“

207: Dwight MacDonald a Jean-Paul Sartre na vyhlazení Židů reagovali naprosto odlišně: ten první jako „ohlašovatel požáru“, ten druhý jako „zaslepený vzdělanec“.

//

Závěr: Racionalita a barbarství

Obraz pekla. 213: „Ačkoli se alegorie pekla neustále opakuje v celé literatuře o nacismu, patrně se přitom zapomíná na dva zásadní aspekty: za prvé, že v Božské komedii i v celé křesťanské tradici je peklo místem pykání, přičemž si každý odsouzenec uvědomuje svou vinu a může si nějak zdůvodnit svůj osud; za druhé, že jde o místo utrpení a běd, ale nikdy odlidštění. Nacistické tábory plnily úplně odlišnou funkci: likvidovaly se tam nevinné oběti, které se provinily pouze tím, že byly.“

214: „Plynové komory umožňovaly dosahovat obzvlášť vysoké „produktivity“: transport přivezl do tábora oběti, které byly ihned roztříděny, zbaveny majetku, poslány do plynu a spáleny. Všechny tyto etapy se stihly za jediný den.“

Běžící pás. 215: „Osvětim v sobě snoubila – pro 20. století typicky – největší racionalitu prostředků (systém táborů) s naprostou iracionalitou cílů (zničení celého národa), nebo, jinými slovy, svou ničivou technologií zpečetila roztržku vědy s etikou.“

216: „Vzduch, který tam lidé dýchali, byl prosycen odporným pachem páleného masa. Podle některých svědků za určitých období kouř z krematorií zaplavoval celé nebe.“

225: „Osvětim znamená zhroucení idey „občanské společnosti“, již nám zanechalo osvícenství a která vznikla z požadavku „kosmopolitního práva“, založeného na uznání univerzálnosti lidství, a z principu, že použití síly bude přípustné už jen k prosazení spravedlnosti. Právě v tom, že Osvětim jasně ukázala hlubokou dialektiku civilizačního procesu s celým potenciálem násilí a nelidskosti, který je v něm obsažen, byla civilizačním zlomem. Konečné řečení tvoří historický přeryv, neboť judaismus je jedním ze zdrojů západního světa a provázel jeho vývoj po tisíciletí. Vyhlazení Židů znamenalo tedy podkopání samých základů naší civilizace, pokus o amputaci jedné z jejich opěr. To je patrně důvodem, proč pojem genocidy vstoupil do západního vědomí a slovníku teprve po zkušenosti nacistických táborů. Vyhlazovací tábory představují zásadná zpochybnění samotného základu lidské existence – a přesněji uznání lidství druhých. V tomto smyslu Osvětim znamená „úpadek toho, co je lidské“. (R. Draï)“

K poslechu:

Franz Schubert: Der Tod und das Mädchen

Brahms: Ein deutsches Requiem

Mahler: Kindertotenlieder

Wagner: Liebestod

Advertisements

One thought on “Holocaust, trhlina v dějinách

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s