Literatura

Co se ti vybaví, když se řekne Wagner?

Rozhodovala jsem se, jestli sem dát tyto své výpisky z knihy Wagner a filosofie od Bryana Mageeho, ale nakonec vidíte, že jsem neodolala. Ráda bych, aby ti, kteří o této knize a Wagnerovi moc neví, aby viděli, jaká témata autor Bryan Magee v knize rozebírá, co se v ní můžete dozvědět a proč stojí za přečtení. Přestože jsou to výpisky posloupné podle kapitol, nejsou dál víc uskupované do nějakého souvislého textu. Kniha je čtivá, obzvlášť oceníte srozumitelnost v pasážích, kdy odhaluje podstatu filosofie těch, kteří Wagnera ovlivnili. Ale nejen to.

citace z: MAGEE, Bryan. Wagner a filosofie. 1. vyd. v českém jazyce. Překlad Zdeňka Marečková. Praha: BB art, 2004, 351 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7341-337-x.

//

Wagner byl zpočátku levičák, anarchista, stál na barikádách s Bukuninem v Drážďanech v roce 1848. Poté se ale zklamal v politice a odmítl se v ní aktivně účastnit. O společenskou změnu se snažil z kulturních důvodů, protože tehdejší společnost nedokázala přijímat umění tak, jak on očekával. To je zajímavý důvod. Když nedošlo ke změně a on se zklamal v politice, měl pocit, že budoucnost je pro něj jako pro umělce mrtvá, a propadal klinickým depresím se všemi jejími příznaky. Až do svých 51 let byl víceméně neznámý, zadlužený, musel se skrývat a utíkat před svými věřiteli a tak dále, zajímavý životní příběh génia.

Wagner a filosofieV první kapitole (Na počátku byla hudba) jsem se dozvěděla nové věci o libretech. Že nemohou většinou stát jako texty samy o sobě, protože slouží hudbě a dalším složkám opery, není to zhudebněné literární dílo. Být dobrým skladatelem a libretistou se nedařilo všem, Wagner si ale složil text ke všem svým operám. Dále, že hudba slouží jako výrazový prostředek v opeře, tedy nestačí, že je krásná, musí využívat možnosti, jak sdělit děj, vyjadřovat pocity konkrétních postav. Na straně 18 píše zajímavě o Mozartovi.

Nečetla jsem Wagner stoupencem Mladého Německa, ani Levicový revolucionář Wagner a ani Wagner, Feurbach a budoucnost.

Pátá kapitola pojednává o Wagnerově pochybné pověsti. Autor vysvětluje možné příčiny https://i2.wp.com/upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/73/Richard_and_Cosima_Wagner.jpg/220px-Richard_and_Cosima_Wagner.jpgzkresleného pohledu na Wagnera. Nezastírá jeho nacionální, antisemitské a protifrancouzské názory, ale upozorňuje na dobový kontext, který mi se zkušenostmi první a druhé světové války a obliby jeho hudby Adolfem Hitlerem, máme zkreslený (doslova píše: „Mladý Wagner byl ostudně antisemitský. Jenže antisemitismus nebyl v té době spojován s pravicovými názory…“ str. 70). Já sama si Wagnera spojovala s názorem, že je to hudba fašistů, která v sobě obsahuje to, co lidi burcuje k takovému chování… A na to jsem nepřišla snad z poslechu hudby, ale kdysi mi to někdo řekl a já to prostě přijala. Na to Magee také upozorňuje, rozpor lidí, kteří vychází z jeho hudby a těch, kteří vychází z pověsti, která ho obestírá – kdy věci následující po jeho životě jeho přijímání a pochopení jen zhoršují. Co mě zaujalo, byl názor, že by prý Adolf Hitler nemohl mít rád dobrou hudbu. A co kdyby měl rád Shakespeara, píše autor, to bychom i v něm hledali zárodky fašistického smýšlení? Dále se snaží upozornit, že všechny jeho divoké emoce a nenávist byla převážně kulturní.

Zaujal mě vztah Wagnera a Nietzscheho. A to, že se stali dobrými přáteli, a přestože se poté stali veřejnými nepřáteli a N. Wagnera kritizoval, aby se mohla vyhranit jeho vlastní osobnost, uvědomoval si vůči němu svůj dluh. Docela ho podle všeho myšlenkově vykrádal. N. věnuje autor celou dlouhou kapitolu později.

Wagnera silně ovlivnil mimo jiné Feurbach a Schopenhauer.

Šestá kapitola se točí kolem tématu Opera jako řecké drama. „Mladý Wagner věřil, že primárním úkolem umění je ukazovat lidem pravou vnitřní povahu životů, které žijí jako příslušníci lidstva.“ (84) Dokonalou dobu, ve které umění splňovalo své poslání, považoval tu starověkou řeckou, kdy bylo divadlo propojením všech sfér umění, lidé jím doslova žili a v dny, kdy probíhalo, se nepracovalo a vstup byl zdarma. „…sám národ, který se viděl v uměleckém díle, uvědomoval si sám sebe a v několika hodinách s nadšením hltal svou vlastní podstatu.“ (87) A to chtěl udělat pro svoji společnost operou Prsten. Snažil se povýšit operu, dát jí opět ten rozměr, který v ní nenacházel.

Za svého Jana Křtitele považoval Beethovena, který byl průkopníkem nové symfonické hudby (91). Do absolutna se snažil ponořit přes jeho Devátou.

Ve třetí části této kapitoly je zajímavá část o komercionalizaci umění. „Wagnerovy názory na příčiny toho, proč opera v jeho době tak degenerovala, byly spojeny s jeho revolučně politickým přesvědčením o celkové zkaženosti a prohnilosti současné společnosti – jedním příkladem toho byla komercionalizace umění, jež bylo původně vlastním cílem, ale z něhož se stalo zboží, takže to, k čemu se přistupovalo s téměř posvátnou úctou, se změnilo ve stále vulgárnější způsob vydělávání peněz. (… rozpad řecké civilizace…) Za mnohé z toho přičítal Wagner vinu křesťanství. Křesťanský přístup považoval za nechápavý a zhoubný. Učilo lidi, aby přestali věřit, že lidská existence je cílem sama o sobě, a nutili ji sloužit účelu Boha na nebi. Lidské tělo, jež Řekové uctívali jako krásný výtvor, se stalo předmětem hanby. Na sexuální akt dávající život novému člověku, nejvyšší výraz lásky mezi dvěma lidskými bytostmi, se pohlíželo jako na něco hříšného a nemravného a zatížilo ho pocitem viny. (…) Mladý Wagner nenáviděl křesťanství (…) a zejména považoval za nepřátelské umění.“ (93)

https://i1.wp.com/www.i60.cz/obrazky/velke/richard-wagner1_201305201901253.jpg

obrázek z: i60.cz

Líbil se mi rozpor ve větě, podle Hegela:nejhlubší problémy lidského ducha nemohou být řešeny k libosti lůzy.“ (95) A poté Wagner svému příteli četl nějaký text z Fenomenologie, ten ho nepochopil a po druhém přečtení si Wagner uvědomil, že ani on ho nechápe. Zasmáli se a hodili to za hlavu. V té době intelektuálové psali velmi nepřístupně a zároveň manipulativně. (tento způsob psaní) „Má obvykle dva cíle: jedním je vyvolat dojem, že jelikož to, co se říká, je tak obtížné k pochopení, musí to být hlubokomyslné, a druhým je magicky okouzlit čtenáře, aby se jistým způsobem cítil hypnotizován tím, co čte.“ (95-96)

Wagner sám psal mnoho teoretických textů, podle autora knihy však nudné a suchopárné, nebyl stejně tak dobrým spisovatelem jako skladatelem.

Sedmá kapitola se jmenuje Některé vůdčí myšlenky Prstenu. Tato kapitola, jak je zřejmé, rozebírá Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Fascinovala mě nastíněna hloubka psychologie postav a propracování morálky, motivací k určitému chování a k podobě společnosti. Wagnerovy úvahy se značně posunuly při rozchodu se svým mladším, politicky aktivním já, na Prstenu pracoval šestadvacet let. Opravdu zajímavá kapitola. „Vznikl tu prostředek dramatického výrazu, jehož možnosti je vyloučeno vymezit slovy. Pro seriózního studenta filosofie je z toho snad nejzajímavější, že je to i prostředek vyjádření idejí; a kromě toho i prostředek, který ve své nejvytříbenější podobě je preciznější, subtilnější a rafinovanější než slova.“ (113) Zajímavé jsou myšlenky o sexuálním aktu jako nejvyšším ze všech lidských činů, pokud je akt přijímány oběma stranami (117).

Osmá kapitola se pro mě stala z doposud zmíněného nejobjevnější spolu s devátou. Wagner objevuje Schopenhauera. Stalo se tak v jeho jednačtyřiceti lety. Sch. se pro něj stal zásadním filosofem a autor knihy zdůrazňuje, že nikdo nemůže (a dnes se bohužel ani nesnaží) plně pochopit Wagnerovy opery, pokud si nepřečte Schopenhauera. Vztah dvojice Schopenhauer-Wagner staví například vedle dvojice jako je Goethe-Schiller. Ti dva se ale nikdy neviděli. Přesto „Wagnerovo pojetí vlastních úspěchů bylo stále více symbiotické s úspěchy Schopenhauera. V posledních letech života měl pocit, že Schopenhauerova filosofie a jeho vlastní Tristan a Parsifal jsou vyvrcholením lidského poznání (…).“ (133) Dotkla se mě poznámka: „V tom, že Schopenhauer byl uložen do hrobu, aniž by se dověděl, že jedno z největších uměleckých děl všech dob bylo vytvořeno pod vlivem jeho filosofie, je něco téměř nevýslovně bolestného.“ (142) Také pro Wagnerovu poznámku v dopise Mathildě Wesendonkové: „Jak je krásné, že ten starý muž nemá ani potuchy o tom, čím je pro mě nebo čím jsem já pro sebe díky jemu.“ (142)

deváté kapitole se autor věnuje seznámení se samotným Schopenhauerem (název: Filosofie Schopenhauera). Líbila se mi jedna Sch. metafora: „Pojmy a abstraktní úvahy, které nevedou k percepci, jsou jako pěšiny v lese, které v něm končí.“ (138) Těch prý jsou jeho knihy plné. Právě tato kapitola je pro mě ohromně objevná a vzrušující. Pro pochopení Sch. filosofie vykládá autor základních pět závěrům Kantových úvah, které je pro poznání Sch. nezbytné. Na ně totiž Sch. navazuje, k těm se obrací.

foto: Arthur Schopenhauer. Z wikipedia.org

Třetí závažný důsledek KANTovy úvahy. „Celý svět a vesmír hmotných objektů v prostoru a čase, který vnímáme a obýváme, je skutečně přesně tím, totiž světem naší zkušenosti, ale jenom tím. Je vším, co kdy můžeme poznat; avšak nemůže to být nezávisle existující realita. Chceme-li, můžeme na něj myslet jako na „naši realitu“ sestávající z věcí, „jak se nám jeví“. Opravdu sama skutečnost, že tyto objekty, jakými jsou nebo jak se jeví našemu poznání – to, co filosofové nazývají epistemologickými objekty –, jsou vším, co můžeme kdy poznat nebo si představit, znamená v praxi, že sotva můžeme zabránit, abychom o nich uvažovali, jako by byly realitou a jako by realita sestávala z nich. Jinak myslet neumíme. To znamená, že lidská mysl má vrozenou tendenci k jedné konkrétní iluzi, a sice iluzi realismu. (…) je pro nás matoucí a obtížné pochopit fakt, že epistomologické objekty nemohou být zároveň tímto a nadto existovat nezávisle na zkušenosti. (148) (…) prostor a čas jsou formami naší smyslovosti a jsou dosažitelné pouze tam, kde dochází ke zkušenosti; a že jedině v této sféře také mohou existovat hmotné objekty nebo příčinné spojení. (…) Můžeme téměř s jistotou předpokládat, že zkušenosti je přístupná pouze jedna část, ne celá realita. To znamená, že v této části reality, která vskutku existuje, ale není dostupná naší zkušenosti, neplatí kauzalita a neexistují tam žádné hmotné objekty, žádný prostor a žádný čas. (…) jednoduše nemáme žádné kategorie nebo odborný výraz, v nichž bychom si mohli myslit onu část celkové reality. Přestože si můžeme být víc než jisti, že existuje, je pro nás nemožné pochopit to. (…) nikdy neutvoří podobu smyslovou nebo myšlenou žádného svých znaků.“ (148) Fascinující je to pro mě hlavně kvůli dalšímu vývodu: „Podle Kanta nemůžeme vědět s absolutní jistotou, zdali vůbec jsou takové věci jako Bůh nebo duše – a pokud ano, nikdy nedosáhneme jejich přímého https://i1.wp.com/upload.wikimedia.org/wikipedia/en/3/3f/Immanuel_Kant_3.jpgpoznání, žádné definitivní znalosti.“ (149) Sám řekl: „Zjistil jsem, že je nutné popřít poznání, aby se udělalo místo pro víru.“ K otázce víry se autor vrací na následující straně, 150: „Podle Kantova názoru je zpátečnické odmítat racionální bádání a lpět na víře v záležitostech, kde je možné poznání. Avšak v oblasti, o níž demonstroval, že je v ní navěky vyloučeno dosáhnout poznání, by inteligentní člověk mohl oprávněně chovat jistou naději. To je prostor, jež by snad mohla vyplnit religiózní víra. (…) Sám Kant věřil, že část celkové reality nepřístupné lidské zkušenosti zahrnuje Boha tvůrce a nesmrtelné duše, ale věděl, že to neví, a bylo mu jasné, že to neví ani nikdo jiný, a těžko se někomu může nařídit, aby tomu věřil.“ Díky této kapitole, kterou už nemůžu přepisovat, se člověk přiblíží pochopení Kantova průlomového filosofického systému. Důležité pro mě je Kantův důkaz o existenci „nepřekročitelné propasti mezi realitou, jaká je sama o sobě, a realitou, jaká se jeví nám.“ (149) To od něj převzal Schopenhauer, který dochází k tomu, že život je „osudově tragický“ (více strana 155).

obrázek: Immanuel Kant, z wikipedia.org

Podle Schopenhauera jsou nejdůležitější pravdy, obsaženy ve všech hlavních světových náboženstvích, tyto: „tento svět není vším, a dokonce ani není trvale důležitý; že naše pravé já k němu nepatří; že je plný utrpení a zla; že jeho hodnoty jsou falešné a měli bychom je zavrhnout; že pravé hodnoty se vůbec nevytvářejí v tomto hmotném světě; že pod povrchem jsme částí jeden druhého a že soucit, který z toho plyne, je skutečným základem morálky a etiky; že veškerý trvalý význam a hodnota jsou nekonečné a mají své bytí vně tohoto světa hmotných objektů v prostoru a čase; a že každý z nás, možná způsobem, kterému nerozumíme, se na tomto věčném bytí podílí.“ (157)

Kapitola desátá: Wagner přehodnocuje své hodnoty. Obrat po čtení Sch. filosofie a její vliv na jeho opery. Zde se objevuje další možný výklad smyslu umění: „Pravým posláním umění je cosi radikálně odlišného o toho všeho. I v té nejpovrchnější rovině dává umění možnost úniku z tohoto nesnesitelného světa do alternativního. Hodnoty, jimiž se řídí umění, jsou velmi vzdálené oslavování politicko-společenských záležitostí (…), umění hovoří o nejvyšších a věčných hodnotách.“ (str. 173) Za největší umění je považována hudba jakožto hlas metafyzické vůle.

Kapitola jedenáctá se nazývá Obrat. Kapitola dvanáctá Metafyzika jako hudba. „Uspokojení vůle, posílené zadržením.“ (190) V této kapitole autor píše především o opeře Tristan a Isolda. Třináctá kapitola přináší Filosofii jako operu. „Wagner nyní vidí, že ‚drama se skutečně koná před našima očima jako zviditelnění hudby.‘“ (210) Autor v této kapitole také poukazuje na pár historek, které mohly být argumentem proti tvrzení, že byl Wagner nudný člověk bez smyslu pro humor: „,Když se nějaká obtížná pasáž zvlášť dobře podařila, vyskočil, vřele objal nebo políbil zpěváka, z ryzího štěstí se na pohovce postavil na hlavu, podlezl piano, vyskočil na ně, běžel do zahrady a ze samé radosti se vyšplhal na strom…“‘ (215)

Čtrnáctá kapitola: Hudba jako drama. Patnáctá kapitola: Hlavní je orchestr. Šestnáctá kapitola: Vrcholný úspěch. Autor popisuje, čím je Wagnerovo dílo charakteristické, a vyvrací domněnky o tom, že by v jeho hudbě bylo něco fašistického. Dále zmiňuje důraz Schopenhauera na operu Parsifal a další informace. Stejně jako v jiných částech knihy se obouvá do kritiků či spisovatelů, kteří roznáší bludy, které přejali zase od jiných tvůrců bludů, kteří neznají Wagnerovu hudbu, ale to jim nebrání o něm a jeho práci psát.

https://i2.wp.com/upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1b/Nietzsche187a.jpgKapitolu Wagner a Nietzsche (sedmnáctá) jsem přečetla letmo. Nietzsche je mi vážně nesympatický, co je tedy podstatné pro mě – že Wagner kolem sebe sdružoval významné a inteligentní lidi, N. se stal blízkým přítelem jejich rodiny jako mladík. Aby mohl prosadit své ego, později se silně vyhraňoval vůči Wagnerovi. „Problém s okouzlením je, že okouzluje a člověk se ho nezbaví ani dezercí. Lidé, kteří utíkají, jsou obvykle i nadále ovládáni tím, před čím utíkají.“ Neměl však vliv na jeho tvorbu, to N. byl Wagnerem prodchnut až do konce života.

foto: Nietzsche. Z wikipedia.org

Dodatek knihy přináší obsáhlé vyjádření k Wagnerovu antisemitismu. Autor jej označuje za ohavné, odpudivé a vyvolávající zhnusení, avšak vyvrací, že by mělo něco společného s pozdějším fašismem a Hitlerem, ale hlavně, že by jeho hudba obsahovala antisemitské odkazy. Sama z četby Mahlerova životopisu, který byl žid, vím, že Wagnerovy opery miloval, avšak jeho spisy raději vůbec nečetl. V těch se právě vyjadřoval otřesně o židech. Autor této knihy také nastiňuje, jak k tomu při jeho mysli podléhající paranoie došlo. Nehledá omluvu, jen utřiďuje fakta pro množství osočování a „bulváru“, kterým je Wagner neblaze obestřen, především pozorováno přes brýle holocaustu.

Postoj židů k Wagnerově hudbě (dirigentů, skladatelů a dalších jeho obdivovatelů) popsal ve své autobiografii Solti (Solti o Soltim, str. 116-17): „Nezajímají mě Wagnerovy politické nebo filosofické názory ani jeho zrada přátel… Pro mě každý, kdo dokáže vytvořit takovou krásu, ať je to poloviční žid, antisemita, revolucionář, liberál nebo roajista, je především hudební génius a tím zůstane, dokud bude trvat naše civilizace.“

V páté části tohoto dodatku rozebírá právě vztah Hitlera k Wagnerovi. Udává mnoho pádných argumentů, kterými vyvrací to, že by všichni fašisté byli posedlí Wagnerem, že by Hitlera k holocaustu motivovala jeho hudba (výňatky z Mein Kampf a z jeho proslovů) atd. „To, že Hitler miloval Wagnerovo dílo, nebo že souhlasil s některými jeho myšlenkami, nedělá hanbu Wagnerovi o nc víc, než by dělalo hanbu Shakespearovi, kdyby si ho byl Hitler oblíbil.“ (324) Wagnerův „antisemitismus byl zcela jiného rodu než Hitlerův: především byl téměř naprosto kulturní. Vyjadřoval ho neobhajitelně hrubým a krutým způsobem, ale žádný intelektuálně poctivý výklad nemůže udělat rovnítko mezi jeho a Hitlerovým antisemitismem.“ (324) Dále přehledně rozvíjí, co Hitlera přivedlo k jeho plánům, a jak asi židy vnímali lidé v té době. Například tvrdil v roce 1939 ve svém proslovu: „Kdyby se mezinárodním židovským finančníkům v Evropě a mimo ni podařilo uvrhnout znovu národy do světové války, výsledkem by nebyla bolševizace světa, a tak i vítězství židovstva, ale vyhlazení židovské rasy v Evropě.“ (326) A k válce spěl!

V části VII vyvrací, že by ve W. hrách byly karikatury židů nebo stopy antisemitismu. Neobjevili je tam ani sami židé, proč by tam tedy měly být? Nejhorší je, že ten, kdo je o tom přesvědčen, v lidech vyvolává výčitky svědomí nebo ho prostě morálně odsuzuje, když má rád opery Richarda Wagnera, i přestože ví o jeho antisemitismu. „Pro nás ostatní je naším problémem, pokud nějaký máme, zen čistě logický, totiž nemožnost, jak se to říká v běžném rozhovoru, prokázat opak. Nelze například prokázat, že jednorožci existují: jediné, co se dá udělat, je předložit argumenty proti takové možnosti.“ (336) Trefné a vtipné mi přišlo:Občas mě překvapilo, že obvinění některých postav Wagnerových oper z antisemitismu jsou někdy poznamenané antisemitismem. Některý pisatel například řekne, že jako lichotící, kňourající, podlézavý a vemlouvavý nebo lstivý a paťhavý skřet je Mime zřejmě myšlen jako žid. Chtěl bych slyšet od nějakého žida, co si o takovém argumentu myslí.“ (339)

To je tedy výtah toho, co jsem si z knihy po prvním přečtení odnesla já. Co vy? :) Zaujalo by vás to?

Advertisements

2 thoughts on “Co se ti vybaví, když se řekne Wagner?

  1. Tohle odsuzování za antisemitismus u historických postav mi přijde úsměvné, to bychom museli přejmenovat všechno, co se jmenuje po Karlu IV., už za jeho podporu norimberského pogromu.

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s