Literatura · Věci na zamyšlení

Josef Kroutvar: Fotografie jako mýtus

Obálka titulu Fotografie jako mýtus(pocta černobílé fotografie a jejím tvůrcům)

Svěží kniha. Nejedná se o plytký popis života fotografů a nějaká písmenka o jejich tvorbě, díky autorově bohaté slovní zásobě člověk vidí pražské uličky a pražské periferie, cítí kouzlo Žižkova i syrovost Sovince. Pochopí proměnu měst i vesnic za komunismu, a tedy čím byli fotografové uhranuti, o čem se snaží informovat nebo co zanikajícího zachovat aspoň na fotografii. Autor předkládá i kontext literární a kontext výtvarného umění, kulturní společnosti té doby obecně. Místy zdlouhavý, místy poetický text k „básníkům“ s fotoaparátem.

Kniha je k tomu plná skvělých postřehů. Viz některé výpisky. Pár kapitol si ale oskenuji celé, tak je jen doporučím. Fotografii kniha obsahuje jen jednu, pro mě je vždy lepší znát i tvorbu toho autora, o kterém esej je.

citace z: KROUTVOR, Josef. Fotografie jako mýtus: pocta černobílé fotografii a jejím tvůrcům. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2013, 189 s. Eseje (Pulchra), 14. sv. ISBN 978-808-7377-536.

anotace knihy

Daguerrův mýtus a paradoxy fotografie

19: Han Christian Anderson předvídal „muzeum představ“

22: Ne bezdůvodně přirovnat Benjamin fotografii k psychoanalýze, vždyť fotografie odkrývá optické podvědomí podobným způsobem, jako psychoanalýza objevuje podvědomí psychické. Objektiv prodloužil a rozšířil sféru vidění, naplnil prostor novou zkušeností, posunul jev blíže k podstatě. Psychoanalýza pátrá pod povrchem vědomí a rovněž fotografie musí objevovat svět, jinak je pouhou kopií. Jedině v tomto smyslu nás fotografie přibližuje na dosah skutečnosti.

24: K čistě soukromému albu přibývá album kolektivní paměti, kam se ukládají i politické a historické snímky. (…)

Všichni se podřizujeme mýtu, ať chceme či nechceme. Fotografie má nad námi vyšší moc, je to sám způsob moderního vnímání skutečnost.

25: Nekonečná reprodukce, technická i morální entropie znehodnocují pozitivní přínos fotografie. Smlouva s ďáblem je potvrzena každodenní praxí. „Fotografie je dnes umění, jak nestisknout spoušť,“ prohlašuje francouzský fotograf Frank Horvath. Opravdu se zdá, že je to jediné možné řešení nepřehledné situace. Vždyť také mlčení je obrnou proti inflaci moderního jazyka a šumu zbytečných slov.

Česká fotografická moderna

29: Fotografická moderna myslí v básnických obrazech, což se nejsilněji projevuje v krajinách a symbolických scénách a nejméně u portrétů. Všichni fotografové moderny chtějí v prvé řadě být a také jsou básníky obrazu. Každý z nich má citlivou a jemnou duši básníka, kterou se snaží smířit s moderním světem a jeho technickou orientací.

Tanec jako inspirace Františka Drtikola

46: V symbolismu 19. století se zrodil kult tance, jehož pohyb, gesta a výraz ve spojení s hudbou dovedou vyjádřit i vnitřní stav duše.

https://i2.wp.com/chi-nese.com/wp-content/uploads/2014/01/d9f4687f_drtikol-vlna1926-19271.jpg

Fotografické album jako cestovní deník

Text je o Karlu Novákovi.

70: Dnes už je situace poněkud jiná, turistický průmysl nabízí vše, i fotografický servis. Málokdo si ještě vede deník, zapisuje své dojmy, prožívá svou cestu jako jedinečné dobrodružství. Málokdo kreslí, všichni ale zcela jistě fotografují. Skoro každý bezmyšlenkovitě mačká spoušť fotoaparátu, aniž by myslel na deník, ucelenější zprávu o své cestě. Turisté cestují, jezdí po světě sem a tam, a často ani nevědí proč.

https://i0.wp.com/oidnes.cz/13/043/cl6/OB4ac3c6_Karel_Novak_1.jpg

Přátelé Sudek a Sivko

https://i0.wp.com/abart-full.artarchiv.cz/obrazky/11829_0001.jpg

Sivko se se Sudkem ním přátelil ještě předtím, než se stal slavným.

95: (Sudek) nezvyklá fyziognomie muže, který není možná krásný ve smyslu ideálním, ale rozhodně je krásný ve smyslu lidském.

Poezie, mizérie, fotografie

Jan Reich

106: Říká se, že lidé a město patří k sobě. Za normálních okolností je to pravda, jinak je to žurnalistická fráze, polopravda nebo přímo lež. Lidé žijí ve městě, ale město nemusí žít s nimi. Mezi člověkem a jeho městem může být mezera, trhlina, trapné ticho, prázdný prostor. Pro fotografa Jana Reicha se stala Praha takovou absurdní konfrontací, liduprázdným městem. Prázdno je všude, v neděli ráno i v odpolední špičce ve všední den. To prázdno, které má Reich na mysli, je totiž prázdno mezi lidmi.

https://i1.wp.com/prague-stay.com/img/15804/2/false/5207023-jan-reich.jpg

Odřená nároží Jiřího Poláčka

To je přesně ta kapitola o Praze popsaná vytříbeným slovníkem, syrově. Omleté a odřené rohy domů. Smíchov, „dlouho si uchovával ráz pestré a divoké skladby obytných bloků, místních bloků a krajinných pasáží“. „…světlem blesku odhaloval podstatu reality.“ „Poláčkova nároží připomínají odřené lokty, vyspravené staré svetry a obnošená saka s koženými záplatami.“ „V magickém světle fotografického blesku se zjevuje holá podstata, vydřená až do nicoty.“ „Město se šklebí, odhaluje své dásně zasažené parodontózou neblahých let normalizace.“ (108) „Obrazy Kamila Lhotáka nám zkrásněly nostalgií, vyprávěním o světě, který ještě voněl, i když třeba kouřem komínů, a kde se ještě dalo žít. (…) Zmizel drobný svět žánru. Ale zmizeli i lidé z periferie se svými osudy, zvyky, jazykem a živým městským folklorem; lidé se proměnili v dav. Po zániku žánrů vstupuje do města ohyzdnost a surovost, město se člověku odcizuje a smutek ještě víc sílí.“

https://i1.wp.com/fotografmagazine.cz/wp-content/uploads/jiri_polacek_0003-680x450.jpg

Fotograf ze Sovince

Tuto kapitolu doporučuji, ale celou ji přepisovat nemůžu. Je perfektním pochopením proměn vztahu člověka k půdě, proměnu zemědělství i lidí po nástupu televizorů. V komunismu. Fotograf Jindřich Štreit. „Sovinec je jeho stanovištěm, ale i stanoviskem, jeho morálním postojem, rozhodnutím být právě tam, kde se hroutí všechny estetické představy a začíná syrová realita.“ Fotografie „zpochybňují venkovskou idylu a představují vesnici často jako hotové peklo“. (115) „Štreitovy fotografie ze Sovince zachycují pouhé přežívání, zoufalou každodennost, dřinu, nudu, tiché zoufalství lidí v neútulných příbytcích, kde se večer rozsvěcuje zlé oko televizní obrazovky. (…) Vše, co spojujeme s vesnicí, s tradičním venkovským životem, zmizelo, ztratila se i krajina, pole, cesty, oblaka, zůstal jen utkvělý pohled na nesmyslnou činnost, nazývanou ,zemědělská výroba‘“. „I s lidmi se stalo něco strašného, jejich venkovské rysy zhrubly, jejich chování se odcizilo přírodě. To nejsou chudí rolníci ani bohatí sedláci, ale nádeníci, kteří musí pracovat na poli za trest.“ (116) „Jen blázni mají naději zůstat ještě lidmi, jen umění si může zachovat odstup a naději.“

https://ladyesik.files.wordpress.com/2014/11/61c4c-jindrich2bstreit.jpg

Venkovské slavnosti Miroslava Pokorného

V této kapitole se blíže dozvídáme mimo jiné o účinku televize.

124: Poslední ránu venkovským tancovačkám, zábavám, hasičským a mysliveckým bálům zasadila televize, oblíbené seriály a soutěže. Vesnice byla vtažena do velkého světa a začala ztrácet svou identitu, zdroj vlastních představ, názorů a tradičních zvyků. Průměrnost ničila nejen lidi, jejich charaktery, ale i vzhled vesnice a venkovských stavení. (…) Lidé sedí raději doma před obrazovkou, než by vyšli na náves anebo zašli do hostince. (a i v hostinci šum hlasů přerušuje televize)

Postmoderna a fotografie

145: Politický pluralismus konce století přináší řadu námětů a raději klade otázky, než by hledal jednotnou odpověď.

Žižkov fotogenický

Další kapitola, kterou člověk musí prožít celou. Poprvé Smíchov, nyní Žižkov. Náhled do historie: „Žižkov byl spíše pestrou mozaikou lidského snažení, pachtění a bohužel i chudoby.“ (…) „Pavlač bývala tribunou či fórem žižkovského života.“ (147) „Nikde jinde v Praze se nenalézalo takové množství pohostinských zařízení jako na Žižkově, a nejinak je tomu doposud. V Bořivojově ulici je stále tolik hospod, že průchod ve střízlivém stavu je prakticky nemožný. (…) Labyrintem žižkovských hospod procházel Jaroslav Hašek.“ (148) „ Žižkov je fotogenický, ale proč? Možná i proto, že se zde nakupily lidské sny a touhy, o jeho zdi se otíral život legendární pražské čtvrti. Žižkov je popsán lidskými osudy a příběhy, zde mluví i ulice, staré domy, pavlače…

Fotografie jako literární esej

161: Fotografie dnes zaplavuje svět a s kvantitou bohužel mizí kvalita i cit pro fotografii jako umění volby a výběru.

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s