Literatura

Jon Krakauer: Útěk do divočiny

Příběh není popsán plynule, ale je proložen rozhovory spisovatele s lidmi, kteří se s Chrisem setkali; příběhy jiných odvážných mladíků, kteří se stejně jako Chris vydávali na nebezpečné cesty a zdolávali zdánlivě nepřekonatelné překážky; vhledu do Chrisova vztahu k rodičům, hlavně otci, ve snaze dobrat se veškeré živné půdy jeho přesvědčení; a životnímu příběhu samotného autora jako oprávnění nahlížet na dobrodruha vlastním úhlem pohledu, svým srdcem a s porozuměním. Právě porozumění a touha po odhalení veškerých rovin Chrisova charakteru, dodává knize nebývalou až filosofickou hloubku. Tu podporuje i množství výňatků z knih, které se týkají svobody lidského ducha, touhy po volnosti, po možnosti jít za svými sny a naplnit své ideály, radost z nespoutané divočiny a další. Mnohé z těchto knih měl chlapec při sobě, podtrhával myšlenky, které se ho dotýkaly, a připisoval vlastní poznámky. Právě tyto výňatky napomáhají jinak docela přímé charakteristice jeho osobnosti a úvahám o Chrisově smýšlení, hodnotách a jeho intelektu. Osobnost mladíka, který si nechal říkat Alex, nemůže nechat nikoho chladným při pročítání jeho příběhu. A to už jen proto, za jak milého, inteligentního, slušného a odvážného muže ho většina lidí, kteří se s ním byť jen na pár hodin či dnů setkali, považovala, jakým způsobem k němu přilnula a vážila si ho, toužila mu pomoci a podpořit ho. A on na ně nezapomínal, posílal jim pohlednice a některé navštěvoval. Zalíbilo se mi, že se neustále lidí vyptával, co jakou myšlenkou mínili, dotazoval se po podstatě, snažil se získat co nejvíc informací, učit se o životě. Stejně tak je krásné, s jakou empatií se dokázal spisovatel ponořit i do pohnutek a smýšlení těch, kteří se s mladíkem setkali.

https://i2.wp.com/www.newyorker.com/wp-content/uploads/2013/09/mccandless-580.jpeg

Dopis Ronovi, pro mě takové Chrisovo poselství:

„Ahoj Rone, (…) zdraví tě Alex. Už je to skoro dva týdny, co pracuji v Carthage v Jižní Dakotě. (…) Rone, měl jsem skutečnou radost z veškeré tvé pomoci a z okamžiků, které jsme spolu strávili. (…) Rád bych zopakoval radu, kterou jsem ti předtím dal v tom smyslu, že si myslím, že bys měl skutečně radikálně změnit svůj způsob života a začít směle uskutečňovat věci, na které jsi předtím možná ani nepomyslel nebo jsi příliš váhal se o ně pokusit. Tolik lidí žije v nešťastných poměrech, a přesto se neodhodlají změnit svou situaci, protože jsou navyklí na bezpečný, konformní a konzervativní způsob života, a může se jim přitom zdát, že jim to přináší klid do jejich myslí, avšak ve skutečnosti je pro odvážného ducha, který v člověku je, nejškodlivější jistá, zabezpečená budoucnost. Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je jeho touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce. Rone, jestli chceš od svého života dostat víc, musíš se zbavit svého sklonu k monotónnímu zajištěnému způsobu života a osvojit si takový neuspořádaný styl, který se ti bude zpočátku zdát bláznivý. Jak si však jednou na takový život přivykneš, pochopíš jeho plný význam a neuvěřitelný půvab. A tak Rone – budu teď stručný – odejdi ze Salton City a vydej se na Cestu. Ručím ti za to, že z toho budeš mít radost.(…) Neusazuj se a nezůstávej na jednom místě. Cestuj a žij nomádským životem, měj každý den před sebou nový horizont. Rone, ty budeš žít ještě dlouho a byla by ostuda, kdybys nevyužil příležitost úplně změnit svůj život a nevydal se do zcela nového království prožitků. Mýlíš se, jestli si myslíš, že zdrojem Radosti jsou pouze nebo hlavně mezilidské vztahy. Bůh ji rozprostřel kolem nás; je všude a v čemkoli, co můžeme vnímat. Musíme mít pouze odvahu se vzepřít našemu navyklému způsobu života a začít žít nekonvenčně. (…) Jediným člověkem, se kterým svádíš boj, jsi ty sám se svou umíněností, která ti brání, abys svůj život změnil. (…) Základní pravidlo je, abys utrácel co nejméně; pak se budeš ze všeho radovat intenzivněji. (…) Ohromující skutečností je, že jedenaosmdesátiletý starý muž si vzal radu ztřeštěného čtyřiadvacetiletého tuláka k srdci. (strana 81-83)

Jonu Krakauerovi se podařilo vytvořit obraz citlivého a odvážného mladíka, a to se vší úctou, porozuměním a srdečností, kterou si zasloužil. Mladíka, který šel až na hranici svého snu, ve kterém nešťastnými náhodami zemřel, ale kterého se nezalekl a dosáhl ho.

//

„Starší člověk už si nedokáže představit, jakého rozletu je schopna duše mladého chlapce či děvčete.“ (243)

//

PS: Sympatické mi bylo, že chodil zásadně bez ponožek. Zkuste si to, jak vaše pokožka na chodidlech vnímá stébla trávy, drsnost koberce, chlad dlaždic atd.

Zajímavý kontrast: „Walt koupil Billii kytaru Gianini, na které brnkala ukolébavky, aby utišila neklidné mimino. O dvacet let později našli pracovníci ze Správy národního parku tuto kytaru na zadním sedadle žlutého dutsona, opuštěného nedaleko břehu Lake Mead.“ (Chrisovo auto) (strana 144)

Některé citované knihy: Walden aneb Život v lesích (Henry David Thoreau); Dobrodružství Huckleberryho Finna (Mark Twain); Samota: Návrat ke svému já (Anthony Storr); Divočina a americké myšlení (Roderick Nash); Doktor Živago (Boris Pasternak)

Výstižně z chvály na zadní straně:

„(…) S dokonalým smyslem pro detail vás Krakauer vtáhne do teskné ságy tvrdohlavého mladého muže plného ideálů.“ – Los Angeles Times Book Review

Citace z: KRAKAUER, Jon. Útěk do divočiny. 2. vyd. Překlad Jiří Martínek. V Praze: Columbus, 2007, 268 s. ISBN 978-807-2492-343.

Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s