Deník

Erasmus jako zkouška osobnosti

(psáno v květnu, dnes jsem tu už 5 měsíců)

V rohu pokoje si hoví kufr, skoro stejně velký jako ta místnost. Vzpomínám, představy. Berlín. V hlavě obraz vzrušujícího multikulturního města, nového prostředí pro focení, nových přátel z celého světa, spousta párty – ti, co Erasmus zažili, mě ujišťovali, že se tomu nevyhnu, a tak mě po třech měsících překvapuje, co já to musím být za introverta, že se o mě žádná kolejová párty ještě neotřela. Snad je to právě těmi kolejemi, které fungují na principu paneláku – byty, ne dlouhé chodby s desítkou lidí jak v amerických filmech –, možná je to tím, že bydlím v Lichtenbergu, na východě, daleko od těch, se kterými jsem se dokázala seznámit. A možná je to opravdu jen mou povahou, stínem, který nedokážu překročit, ale ztrácím se v jeho černotě a svírá mě pocit, že dostatečně nevyužívám času v Berlíně, dostatečně se neseznamuji a nesměji se s tlupou cizinců, pokud zůstanu jeden den „doma“. Přepadá mě hledání smyslu sebe sama, a to může člověka zachvátit jako horečka, může se uvěznit ve vlastní hlavě, ale propustit se může opět jen on sám. Nebo snad ne?

Berlín a já (VI)

(já v odraze Berlína, červenec 2014)

Poznávám překvapivá a zajímavá místa, chodím na vernisáže, do galerií, muzeí, nevyhýbám se zážitkům, jen hudba mě obchází. Sedávám v parku a čtu si, sedávám v knihovně a učím se. Zjistila jsem, že jsem soběstačná, zodpovědná, dokážu si poradit i ve stresových situacích a vyřídit veškeré úřední formality. Klec si stavím větami: V Berlíně jsi přeci jen jednou. Jsi tu jen na půl roku, tak toho využij. Plním si kalendář akcemi, které jsou minimálně hodinu cesty z mého bytu, hodina tam, hodina zpátky, čekání kvůli přestupům, spousta cestování, průtahy kvůli opravám kolejí. S-Bahn, U-Bahn, Tram, Metro, Ring, na to jsou potřeba dva plánky, vše už mám zmapované.

Pokrýt celý Berlín je nemožné. Každý večer se odehrává několik akcí, na kterých bych měla být. Slovíčko ,měla‘ je nebezpečné. Celý život bych mohla strávit chozením na tyto akce, a ať jsou sebevíc cool, nenechat si čas na reflexi, na přemýšlení, na vlastní tvorbu, na samotu a na odpočinek, i to je nebezpečné. Hrozí situace, že mě to pohltí a sežere. Jen půl roku. Berlín. Jdi tam, zažij to, nenech si to ujít.

Aby se z toho člověk nezbláznil, měl by se zaměřovat jen na svoji čtvrť a jinam vyjíždět příležitostně. Ne každý den. Řešením by mohlo být i scházení se více s lidmi, s nimi tím Berlínem plout. Snažím se. Cítím psychicky vyždímaná, když jsem v hloučku lidí, kteří se baví perfektně anglicky, a já nejen, že jim nerozumím, ale nemůžu se do konverzace ani zapojit. Nemůžu diskutovat. A když se mě na něco zeptají, blekotám. Jsem jak největší introvert na světě, odtahuji se už záměrně, přestože třeba má skupina z anglického předmětu je plná milých lidí. Neznalost jazyka je obrovská bariéra, ale nejen pro domluvu, ale i pro pocity, které ve mně tato neznalost vyvolává. A to i přes nadšení, které se do jeho učení snažím vkládat. To mluvím o angličtině, což je o to horší, že perfektní znalost angličtiny se dnes jaksi očekává. Němčiny se nebojím. Jeden německý kamarád mě ale ujistil, že stejné věci zažíval ve Francii, kde rok studoval. Když někdo mluví přímo na vás a dobře artikuluje, rozumíte, ale když se baví mezi sebou, vždyť i já s českými kamarády spíš odtuším, co to drmolili.

Mezi nejšťastnější chvilky v Berlíně považuji právě ty, kdy se s někým domluvím, něco si zařídím, s někým si popovídám, a to německy. I když někomu nerozumím, nebojím se poprosit ho, aby mi to zopakoval. A když mávne rukou, nedám se a vysvětlím, že německy umím – takhle jsem se dozvěděla víc o „němých a hluchých“ žebrácích a o tom, jak říct, že mi chutná čokoláda. Popovídala jsem si s pravým Berlíňanem v ovčím parku o psí školce a Liberci. Jen v Berliner Ensemble jsem si vytvořila vlastní scénář Hamleta, divadlo, to je vyšší level. Když mluvím německy, těší mě to, vždyť i to je důvod, že jsem dnes v Berlíně. Opět je to ale jakási položka na seznamu toho, co bych měla dělat.

Seznamování je u mě vždy trošku o přetvařování, podívejte se na mě, nejsem přeci super cool pohodový člověk, který se uvnitř neužírá hledáním smyslu své činnosti, který nenachází. Potřebuji to někomu sdělit, někomu, kdo mě pak obejme, protože mě zná a chápe mě. Za tři měsíce si takové přátelství vytvořit nedokážu. Nenarážím totiž jen na úžasná místa a události, ale i na nové lidi, stejně jako ti, kteří mě potkali, na nějaké naráží a schází se pak s nimi. Nikoho nevídám často, ode všech bydlím daleko, vše musím mít naplánované, máloco je spontánní.

Na Erasmu, v Berlíně, jsem poznala mnoho nových pocitů. Prožila emoce, které jsem doposud neznala. Poprvé sama mimo domov, poprvé sama od lidí, které znám. V jednom z největších měst, holka z vesnice, která bojuje i s jízdním řádem tramvají v jejím malém Brně. Nezakuklila jsem se, ale bojuji. O společnost jako introvert, o hovory v němčině, o čistou hlavu. Stále je to ale boj, málokdy úleva. Nečekala jsem to a cítím se nemožně, přestože je to údajně normální, údajně to prožívá spousta lidí – možná to zapomněli zmínit, když o Erasmu mluvili jen v pozitivech. Neřekli, že je to těžká zkouška sebepoznání.

Získala jsem zkušenosti. Nedocenitelné zkušenosti. Najednou chápu jasněji pocity svého přítele, který stejně jako já bývá často uzavřený ve svém brněnském pokoji se škaredým výhledem, bez předešlé domluvy se nemá s kým sejít, ale zároveň nedokáže být sám, ale je sám. Svého dědečka, obklopeného stěnami a tichem, kterého se delší čas snažím fotograficky dokumentovat, ale nyní má práce dostává nový rozměr. Chápu své přátele ze Slovenska, kteří na začátku studia prošli stejným martyriem, o kterém jsem neměla tušení. Ono totiž nakonec nezáleží na tom, jestli jste v Brně nebo Berlíně, pořád jste tam vy a samy sebe se nezbavíte. Včera jsem snědla zmrzlé Caprisone, které mi dala Němka ve výtahu – snad si všimla, že se ten den nedokážu usmát ani ze slušnosti. Ještě než se dveře zavřely, a ona vyjela o patro výš, gestikulovala a ukazovala, že návod ke zmražení je na druhé straně. To je možná ono. Dívat se na věci z druhé strany.

DSC_0069

Chci ti něco říct. Přímo tobě. Nenechej lidi okolo sebe se ztratit. A to nejen ve městě, ale i v sobě. Pomáhají úsměvy, podpora, pochvala, rada, zájem. Nenech se zastrašit jazykovou bariérou. V Berlíně jsem potkala tolik skvělých lidí jen tak na ulici, že se mi právě po nich bude asi nejvíc stýskat, protože z Česka na to nejsem zvyklá – ale já taková budu! Buď taky, podívej: střípky. Pán v parku, který si se mnou povídal o Liberci s berlínským dialektem; paní, která mě doprovodila kus cesty ke kolejím, když jsem se ztratila, a chválila mi němčinu, přestože byla a je strašná (myslím si); jiná paní, která mě utěšovala, že i lidi, kteří tu žijí roky, se německy pořádně nenaučí; holka, která za mě chtěla zaplatit ovesný vločky v obchodě, kdyby mi nefungovala kreditní karta; kluk, který mi první den podal ruku a něco zahuhlal, a když jsem na něj naprostou náhodou narazila podruhé, roztáhly se mu rty v úsměvu, objal mě a šel dál, bez závazků. Usmát se na někoho, obejmout ho a podpořit totiž není zavazující.

DSC_0008.jpg

Lidé jsou milí, bude se mi po nich stýskat. A pak zapomenu na to trápení, na tu ruku sahající po čokoládě, na to neštěstí, že si nemám s kým pořádně promluvit, že bych snad měla stíhat být všude a vždy, že se víc stresuji, jak uvolňuji, přitom všichni říkají: Hlavně žádný stres, alles ist okey. A navíc, vždy zbude to pěkné.

PS: Tento článek jsem psala v květnu. Něco se změnilo. Něco jsem pochopila a o lecčem ještě napíši – hlavně o krásném Berlíně, ale to až z něj odjedu a budu mít celistvý obraz. Je to přirozené, je to pochopitelné, ty pocity. Ale chtěla jsem i o nich napsat, chce to ale čas na bilanci :).

PPS: Už jsem zažila pár hausparty, ty jsou perfektní, protože je tam hodně jídla a pití a spousta milých lidí. A jste v bytě a nemusíte nic platit, jen přinesete, co máte rádi a ochutnáte, co mají rádi ostatní. Třeba tradiční japonský koláč z mači (asi se to píše jinak), pravé maďarské langoše, dipy s německou bagetou a tak dále. Stále je důvod péct cookies!

PPPS: Od Gabriela, kluka z New Yorku, jsem zjistila, že tyto malé „small talks“ nesnáší spousta lidí. Ale bez nich nemůžete vést hlubší rozhovory, protože lidi musíte nejdřív poznat. A já stihla jen s málo lidmi přejít ze small talks k nim.

A co taky vždy zůstává jsou mývalové!!!

Reklamy

2 thoughts on “Erasmus jako zkouška osobnosti

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s