Deník

Proč musel zemřít japonský origamista?

Drobný milý Japonec s královstvím z papíru přijel do vzdálené země zvané Česká republika, aby si z ní odvezl smrt nožem určeným smrtelné rybě fugu, kterým si rozpáral břicho. Proč? Protože sled nešťastných událostí v něm vyvolal tak silné emoce, že neviděl jinou cestu, jak se od nich osvobodit. Tomuto Japonci rozumím.

Nikdy jsem si plně neuvědomila, proč bych se měla věnovat studiu jazyků. Němčinu jsem využila jen tři dny v roce na brigádě v kempu, v Německu jsem nikdy nebyla. A přiznejme si, že když někam jedete na jeden či pár dní, používání jazyka aktivně se raději vyhnete. Angličtinu mám jako druhý jazyk a její smysl jsem viděla v tom, že můžu sledovat videa bez titulků, když žádné nemají. Ale věděla jsem, že toto poznání, tento smysl, mi nestačí – a tak jsem si podala přihlášku na Erasmus a ten zbytek se rozhodla řešit později. Ten zbytek řeším teď.

DSC_0105

Japonský origamista byl okouzlený Prahou, jejíž tvář se proměnila se snášející se tmou. Rozhodl se prohlédnout si ji s přáteli z galerie, ve které chystal výstavu. Ti se mu na chvíli ztratili v síti metra a na řadu přišla první situace. U automatu na jízdenky prosil okolostojící o radu, jakýže si to má koupit lístek, ale oni mu nemohli poradit, protože mu nerozuměli. Nechci být k Čechům zlá, ale oni mu asi ani poradit nechtěli. Zvládl to však a ukořistil z mechanické mašiny lístek, jako to udělali lidé před ním.

Když jsem byla poprvé sama v Praze, taky jsem tápala u automatu na jízdenky a byla nešťastná, jako jsem vždy v situaci, která mě stresuje. Byl tam ale sympatický kluk, který ke mně přistoupil a s úsměvem mi poradil. Taky prý před třemi měsíci nevěděl, když se do Prahy nastěhoval. V Berlíně mě jeden Turek poprosil o radu, a když mi nerozuměl, ukazovala jsem mu vše na mapě a prsty naznačovala čísla. Cítila jsem se dobře a on se usmíval. A když kamarádka na S-bahn poradila jakémusi cizinci špatně směr jízdy, udělala vše proto, aby ho našla a navedla ho správně, místo aby ho nechala napospas. Ale náš japonský origamista musel zemřít, proč?

DSC_0207.jpg

V metru ztratil japonský umělec své přátele podruhé, když mu cestu zastoupili dva revizoři a chtěli po něm jízdenku. Po čase to pochopil a podal mu jim. Odvedli ho stranou, je vám jasné, že si koupil špatnou, protože mu nikdo nebyl ochotný poradit. „Stál a cítil na sobě palčivé pohledy všech, kteří kolem něj prošli. Někteří z nich se dokonce na chvíli zastavili a pan Yamada stál a nešťastně se ukláněl na všechny strany a doslova se propadal hanbou.“ (1) To je druhá situace. Revizoři chtějí pas, ale on zjistí, že ho někdo po cestě eskalátorem okradl. Nemá ani mobil, aby zavolal svým přátelům. Přišel o vše, co u sebe měl důležitého, a zůstal sám v cizím městě na zastávce metra, obklíčen muži většími, než je on sám. To je třetí situace. Poslední, co mu zbývá, je, vše rozumně vysvětlit. Oslovil je anglicky, poté německy, zkusil to i francouzsky. Oni neuměli ale žádný cizí jazyk a odvedli ho na policejní stanici. To je čtvrtá situace.

Lidé v cizí zemi vám nemusí rozumět z různých důvodů. Buďto neumí oni jazyk, který ovládáte, nebo neumíte vy ten jejich jazyk. Mezi nejšťastnější chvilky v Berlíně považuji ty, kdy se s někým domluvím, něco si zařídím, s někým si popovídám, a to německy. I když někomu nerozumím, nebojím se poprosit ho, aby mi to zopakoval. A když mávne rukou, nedám se a vysvětlím, že německy umím – takhle jsem se dozvěděla víc o „němých a hluchých“ žebrácích a o tom, jak říct, že mi chutná čokoláda. Ale i další věci. V němčině se nebojím. Naopak se cítím psychicky vyždímaná, když jsem v hloučku lidí, kteří se baví perfektně anglicky, a já nejen, že jim nerozumím (přestože jsem považovala svoji pasivní angličtinu za dostačující a profesorce v jednom předmětu také bez problému rozumím), ale nemůžu se do konverzace ani zapojit. Nemůžu diskutovat. A když se mě na něco zeptají, blekotám. Jsem jak největší introvert na světě, odtahuji se už záměrně, přestože třeba má skupina z anglického předmětu je plná milých lidí. Jakmile se ale karta obrátí a můžu mluvit německy, mění se i má osobnost, stávám se spontánnější a víc diskutuji a snažím se věcem přijít na kloub. A pokud poznám někoho, kdo mluví stejně špatně anglicky, popřípadě jsem s ním sama a moje pokusy slyší jen on, také to není tak hrozné, protože na mě nevisí oči více lidí a nemusím „bojovat“ o pozornost. Neznalost jazyka je obrovská bariéra, ale nejen pro domluvu, ale i pro pocity, které ve mně tato neznalost vyvolává. A to i přes nadšení, které se do jeho učení snažím vkládat. To mluvím o angličtině, což je o to horší, že perfektní znalost angličtiny se dnes jaksi očekává. A když narazíte mimo Německo na cizince, pobavíte se spíš anglicky. Němčina mě rozčiluje jen v těch případech, kdy se mnou mluví pravý Berlíňan (určitě jednou), nebo vím, že vše říkám špatně – ale mluvím a těší mě to. Nechci se bát a už teď vím, proč zlepšovat jazyky i zpátky v Brně. A budu mít pochopení pro všechny, kteří se jako já někdy trápí.

DSC_0222.jpg

Japonský origamista byl dvě hodiny vyslýchán na policejní stanici. Nikdo se nezajímal o jeho ukradené věci, ale řešili tu jízdenku. Pak ho nechali podepsat protokol, kterému nerozuměl, a pustili ho domů. Umíte se vžít do tohoto obrovského neštěstí? Přitom je to situace, která se může stát. Vlastně je naprosto uvěřitelná, i když ukradené věci už nebyly tak důležité. Nikdo na celém světě, zdálo se, mu nerozuměl. A on se vrátil na hotel a spáchal sebevraždu, aby se osvobodil, protože břicho, kterým vedl nůž, je „pramenem vůle a sídlem těch nejhlubších emocí“.

Tento článek má mnoho sdělení, protože bych toho ráda mnoho řekla. Ale to hlavní: Pokud někdy narazíte na někoho, kdo vám nerozumí nebo vy nerozumíte jemu, nebuďte odtažití, nenechejte ho se ztratit. A to nejen ve městě, ale i v sobě. Lidi jsou od základu milí, tady v Berlíně jsem potkala tolik skvělých lidí jen tak na ulici, že se mi právě po nich bude asi nejvíc stýskat, protože z Česka na to nejsem zvyklá – ale já taková budu! Úsměvy, podpora, pochvala, rada, zájem o druhé, nenechat se zastrašit jazykovou bariérou, pomáhá ochota! Moje střepy: Pán v parku, který si se mnou povídal o Liberci s berlínským dialektem; paní, která mě doprovodila kus cesty ke kolejím, když jsem se ztratila, a chválila mi němčinu, přestože byla a je strašná (myslím si); jiná paní, která mě utěšovala, že i lidi, kteří tu žijí roky, se německy pořádně nenaučí; holka, která za mě chtěla zaplatit ovesný vločky v obchodě, kdyby mi nefungovala kreditní karta; kluk, který mi první den podal ruku a něco zahuhlal, a když jsem na něj naprostou náhodou narazila podruhé, roztáhly se mu rty v úsměvu, objal mě a šel dál, bez závazků… Když na někoho budete milí, ať už je ztracený nebo ne (může být ztracený i sám v sobě), zlepšíte tím nejen náladu jemu, ale povznesete i samy sebe.

Až přijedu z Erasmu, budou mi chybět nejen ti neuvěřitelně milí lidé, ale také využívání jazyka kdykoli a kdekoli a potěcha z toho! A pak zapomenu na to trápení, na tu ruku sahající po čokoládě, na to neštěstí, že si nemám s kým pořádně promluvit, že bych si měla jazyk zlepšit víc a využívat k tomu víc příležitostí. Zbude vždy to pěkné.

(1) Citace je jako i části děje z povídky Petra Šabacha: Pražské Vánoce pana Yamady Hanako z knihy Tři vánoční povídky, Paseka, 2007.

Všechny fotky jsou mé a já zakazuji je bez svolení využívat.

Advertisements

2 thoughts on “Proč musel zemřít japonský origamista?

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s