Literatura

Knihy o fotografii

 

Jak jsem možná někde zmiňovala, mezi má srdcová nakladatelství nepatří jen Světová knihovna Odeon, ale také Torst a nejen jejich monografie, které mají perfektní zpracování a jsou pro mě obohacení. Výjimkou není ani Invaze 68 z roku 2008. Autora předmluvy jsem si nezapsala, ale autorem fotografií je můj oblíbený fotograf Josef Koudelka.

Invaze 68Předmluva je historickým náhledem na dění před a během invaze ruských vojsk. Fotky doplňují také citace pamětníků, prohlášení, části rozhlasového vysílání a článků v novinách. Velice silné, netušila jsem, jak moc se Češi v Praze bránili, co vše dělali, a nedokážu si představit to zklamání a letargii z následujících dvaceti let, kdy jejich naděje na svobodu byly zmařeny. Přitom to vypadalo, minimálně pro ně těch několik dnů, že své právo prosadí. Ráda bych si taky přečetla text z druhé strany, tedy od Rusů a těch “zachránců”, jak oni to vnímali.

Vypsala jsem si poznámku, jeden z mnoha desítek nápisů, které byly vylepené nebo napsané na zdích po celé Praze: “Na západ jsme se vysrali a z východu k nám přišlo hovno. Důkaz, že je Země kulatá.” (str. 16)

viz: KOUDELKA, Josef. Invaze 68. Vyd. 1. Praha: Torst, 2008, 295 s. ISBN 9788072153343.

Koudelka sám komentuje situaci v roce 1968: FÁROVÁ, Anna a Viktor STOILOV. Dvě tváře. Vyd. 1. Praha: Torst, c2009, 1151 s. ISBN 9788072153695.

Přesně deset let předchozí práce na technice, stylu, vidění, vnímání, kultivaci oka, odhadu podmínek a situace. Byla tady absolutní připravenost. Vznikl největší počet definitivních fotografií z udělaných negativů. Téma „srpen“ bylo přesně ohraničeno, místo „Praha“ také, událost byla definovaná, postoj byl také jasný. (…) Bez předchozích stadií by nikdy nevzniklo to, co v srpnu u Josefa Koudelky vzniklo. Fotografoval po dobu jednoho týdne, udělal celkem asi 261 filmů po 36ti záběrech, což je kolem 10 000 fotografií. Nejintenzivnější bylo první dopoledne. (…) Význam těchto fotografií je především dokumentární, v nejlepších z nich však není jenom dokumentárnost, ale humanistický přesah hovořící o násilí a odolávání násilí bez bojových prostředků, o střetu člověka a válečného stroje, o bezmoci a síle moci. Jedna kapitola z dějin. (228)

„Zloději udělali prohlášení, že nebudou krást, protože policajti mají teď hodně práce. Naprosto absurdní věci.“ (234)

„Myslím, že ty moje fotky mají především význam dokumentární. Ale snad v těch nejlepších není jen ta dokumentárnost. Tam není důležité, kdo je Rus a kdo je Čech. Co je důležité je, kdo má zbraň a kdo ji nemá. A ten, kdo ji nemá, je vlastně silnější, i když to není jasné.“ (237)

Ne úmyslně jsem si den nato přečetla další fotoknihu, která vypráví textem (střípky myšlenek Ivana Hoffmana, které se vztahují k fotografiím) i obrazem o letech po ruské okupaci, a tak na Invazi 68 perfektně navazuje. Jmenuje se U nás: 1968-1990 a fotografie jsou od Pavla Štechy. Ten mi v mnohém připomíná Elliota Erwitta, hlavně svým humorným vhledem do let, které by mohly být naplněné jen skepsí a smutkem, ale krásně vidíme, že i přes okupaci a normalizaci si Češi uchovali svůj humor, který mim jiné tak miluje Mariusz Szczygiel (Gottland, Udělej si ráj, Láska nebeská). Smutným momentům se ale nevyhýbal. Text s fotografiemi pro mě vytvořily skvělou kombinaci, díky které se můžete dozvědět víc o době mezi lety 1968-1990.

Text doplňuje závěr Antonína Dufka o vývoji dokumentární fotky u nás, také dobré.

Citace: HOFFMAN, Ivan. U nás: 1968-1990. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, Studio JB, c2001, 135 s. ISBN 808651210x.

Někteří se s okupací nesmířili a emigrovali do ciziny, nebo hluboko do sebe. (52)

Chovat se přirozeně v nepřirozených poměrech. Racionálně se orientovat v absurditě. Přežít tak, abych si nebyl protivný, neměl se za neslušného. O to u nás šlo. (90)

Lidé, kteří spontánně vyšli do ulic, aby protestovali proti policejní zvůli, docílili pádu kompromitovaného režimu. (…) Co přišlo pak, je jiný příběh. Nadšení měla vystřídat skepse, mělo se ukázat, že svobodu je obtížnější žít, nežli ji zvolit. (102)

Abeceda duševního prázdnaPodobně propojuje text s fotografiemi Alexandra Urbánková, která pracuje s obdobím druhé světové války a sérií Totální nasazení Zdeňka Tmeje, což je jedna z našich nejucelenějších a nejlepších sérií. Tento text je emotivní a poetický, ne všechen jsem četla, spíš jsem se zaměřila na fotografie. Kniha se jmenuje Abeceda duševního prázdna a více než samotnou knihu doporučuji si projít fotografie ze zmiňované série, která je perfektní.

Krásnou knihou je také A hudba hraje: Josef Sudek očima fotografů. Četla jsem už v několika rozhovorech se současníky nebo přáteli Josefa Sudka, jak na něj s radostí vzpomínají a zmiňují jeho laskavý přístup a vtipný sprostý slovník, který mu zůstal z první světové války (viz Fotograf města Zlína, Antonín Horák. Ve válce mimochodem přišel o ruku a přesto se stal jedním z našich nejuznávanějších fotografů). Anna Fárová na Sudka vzpomínala v několika článcích a dávala dohromady jeho fotografie, o jeho tvorbě toho napsala mnoho a já hodně z toho četla, přesto mi nebylo až tak jasné, proč je jedním z našich nejlepších fotografů, který posunul českou fotografii podobně jako jeho přítel J. Funke? Anna Fárová kladla váhu na osobnost autora, a když jsem četla tuto knihu, Josefa Sudka jsem si zamilovala. A až si prohlédnu všechny jeho fotografie, jistě mi to bude jasné. Kniha A hudba hraje… je tvořena portréty Josefa Sudka, žádná fotka není tedy jeho, text je však ve vizuální formě básně (ale bez rýmů) psaný samotným autorem. Odpovídá v něm jakoby na otázky Má motivace? Vlivy? atd. Řekne tedy mnoho o jeho osobnosti, ale také může posunout dál fotografy, což jsem ocenila. I z této knihy jsem si musela mnohé vypsat, a tak třeba: MRÁZKOVÁ, Daniela a Vladimír REMEŠ. A hudba hraje–: Josef Sudek očima fotografů. 1. vyd. Praha: Společnost přátel fotografie, 1996, 104 s. ISBN 809021360x.

Člověk neunikne vlivům, ale ty vlivy jsou dobrý, jen pokud vás přimějou jít vlastní cestou. (…) V tý době jsem ještě nevěděl, že všechno tajemství spočívá ve stínech. Růžička, když přijel z Ameriky, mi často říkal: Exponuj na stíny – to ostatní přijde samo… (18)

Jednou jsem se zeptal Filly nad jeho obrazem, proč ho dělal. Otázka záměru mě vždycky trápila. Odpověděl mi: Jo, to kdybych věděl! A mně se ulevilo. (21)

Výřezy jsou z nouze ctnost. Člověk se má naučit koukat formátem, kterým pracuje. (…) Voni se nepotí u snímku, ale u technickýho procesu. No, a já se potím při snímku a nepotím se u procesu. (…) …tak to nechám uležet jak syrečky, a za takovej měsíc dva člověk přesně ví, na čem je. Nechat fotografii uležet, to je důležitý, pak už do ní člověk není zamilovanej. (31)

Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, (…). To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. (66)

Přečíst si můžete také moji recenzi na knihu Naučte se fotografovat ženy: 1000 dokonalých póz a Africká kuchařka.

Reklamy

One thought on “Knihy o fotografii

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s