Divadlo

Divadlem letem

Čas je neúprosný, ne není to čas, jsou to úkoly, které nemusíte dělat, ale děláte. Které se netýkají vašich zálib, vaší životní dráhy, vašich snů, kterými jen plníte čas a stěžujete si, že nemáte čas. Vše převedeno do ich formy – a mluvím sama o sobě. Divadelná fotka by mohla být mojí dráhou, kdo ví, psaní o divadle při hlubším nastudování třeba také, ale ponoření do tématu kromě četby teatrologického slovníku se zatím nekoná. Je toho moc – a přitom mizí chvíle, kdy jen sedím a přemýšlím o sobě a o tom, co mám ráda, kdy relaxuji. Třeba knih jsem přečetla tento měsíc přes dvanáct, a to jen dvě a půl beletrie (Stasiland dočítám, Flush taky), filmy jsem viděla dva – nemám se s kým srovnat, nevím, jestli je to dobré nebo ne, ale s relaxací to nemá moc co dělat. Viděla jsem třeba celou řadu 24 hodin, ale do školy, ne dobrovolně… To je na dlouho. A váš čas je taky vzácný, nebo ho beru vážně jen já?

Tento úvod je jen jakýmsi osobním povzdechem, taky tím ale omlouvám, že se k následujícím divadelním představením nebudu vyjadřovat rozsáhle. Ono je to taky těžký, když nevím, jestli to někdo čte, jestli to někoho ovlivní, jestli to má smysl. Zatím to má smysl jen pro moji osobu, ale to časem přestane stačit každému (časem, je tu zas).

A tak…

8. 10. 2013 – Indián v ohrožení (Hadivadlo)

https://i2.wp.com/www.hadivadlo.cz/images/sized2/1286313709_indian-v-ohrozeni.jpg

(foto z hadivadlo.cz)

Podle mě jedno z náročnějších představení Hadivadla, pokud nechcete přijímat hru jen pasivně. První polovina se celá týká vysvětlování teorie relativity. Přestože jsou zde vtipné vložky, celkově je ta část rozvleklá a dostavují se pocity jako ve škole na předmětu, který vás nezajímá (však je zde tabule, učitel, žáci). Teoreticky osvětluje druhou část, která je skvělá svými prvky jedoucího vlaku, humorem, propletením. Kdo však v první polovině přestával už teorii vnímat, kdo ji třeba i nevnímal vůbec, z druhé části nevytěží vše, přestože se mu bude nejspíš ohromně líbit. Princip je podobný jako u Cimrmanů – seminář a představení, na kterém mnoho z něho deklamují. Jako celek na mě představení působilo nevyváženě, protože první část přestávala být divadlem a měnila se spíš v přednášku (ať už z jakéhokoli důvodu), a narozdíl od Cimrmanů neměla potenciál, který by to omluvil.

24. 10. 2013 – BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID (Divadlo Bolka Polívky)

(z http://www.mfc-hlinsko.cz/abonentky)

Do DBP přijíždí několik opravdu dobrých představení, ale většina je, zdá se mi, prostoduchých. Smích vyvolávají, ale v kom, to nezkoumám. Dobré herecké výkony také nebývají samozřejmostí, ať vystupují herci z televize jakkoli slavní. Hrají Barbora Poláková, Tomáš Matonoha a Josef Polášek – ty asi znáte. Napsala bych, že jsem jejich výkon nemohla dostatečně ocenit, když jsem seděla na balkoně – ale třeba na Motýlech jsem seděla ještě dál, a přesto ve mně Vojta Kotek probudil emoce a získal si mě svým příběhem (nehledě na další okolnosti, například, že mi je vekově bližší). Jak správně vyjádřila má kamarádka: Nepřetrhli se. Nebylo to špatné, nebylo to ani dechvyrážející, nevyvolalo to žádnou katarzi – přitom mohlo, příběh to není špatný. Bylo to prostě průměrné, ale ne natolik, aby to diváky urazilo.

29. 10. 2013 – Magor (Divadlo U stolu)

O Divadle U stolu jsem leccos slyšela a nikdy mě nelákalo. Snad jen svými prostory. Magor mě však zlákal svým tématem – hra o Jirousovi, a tak jsem do toho šla. Sklepení má svoji atmosféru, hra také nebyla špatná – ale diváci, ti mi to pokazili. Pár vedle mě se totiž pořád ošíval, nahlas herce i představení kritizoval (padla třeba věta „Jak tohle můžou hrát“ nebo „To je kultura!“), jako kdyby snad nebylo horšího zážitku. Kdo chce kritizovat, má to dělat na úrovni, má o tom napsat třeba nějakou tu kritiku, má jít za herci a povykládat o tom, nebo jet do Španělska a snažit se navázat na tradici starého divadla, kdy by po hercích mohli házet rajčata. Ale kazit představení divákům trapnými poznámkami a významnými pohledy, to mě dokáže naštvat. Paní po levém boku na konci netleskala – to herci vidět mohli, byli jsme v první řadě, ona o tom, že tleskat nebude, ale celou dobu nemlela.

A samotné představení? Nevadilo mi. Asi bych ho nikomu nedoporučila a nešla bych na něj podruhé, ale herecké výkony se mi líbily.

4. 11. 2013 – Šedá sedmdesátá (Reduta)

O tomto představení bych nerada příliš psala, vím jen to, že spadá už pod Prahu, ale víc vlastně ani nemám zájem zjišťovat. Představení se mi zdálo nevyvážené. První polovina byla rozcvička pro mozek, hodně metaforické a místy i vtipné (líbila se mi scéna s narážkou na Husákovy děti). Obešlo se to dokonce beze slov. V druhé polovině se naopak mluvilo hodně. Příběh byl docela silný, stejně tak kulisy, ale nepochopila jsem propojení s první části (kromě doby), a tak na mě představení příliš nezapůsobilo.

10. 11. 2013 – Romeo a Julie (host: Slovenské národní divadlo; Janáčkovo divadlo)

Kouzelný balet. Jsem ráda za tuto zkušenost, byla radost se dívat i ze zadních řad. Není balet jako balet, ale určitě zafungovalo i to, že příběh dobře znám (narozdíl od Labutího jezera, bohužel). Nádherná scéna, kostýmy, výkony tanečníků i celkové vyznění, kdy mi dokonce do očí vstoupily slzy. Lahůdka, nenechte si to ujít.

12. 11. 2013 – Flashdance (MDB)

(z mdb.cz)

Do MDB půjdu snad už jen na Podivný případ se psem, jinak mi přináší už jen zklamání (podobně jako Reduta, Mahenovo divadlo a Divadlo Bolka Polívky). Viděla jsem mnoho her, rozhodně má co nabídnout, ale poslední dobou už mě jejich hry jen odrazují (zatímco Hadivadlo boduje neustále a všemi svými prvky). Flashdance je ukázkovým příkladem. Sice nová hra, sice známá hra, ale ten příběh! Musím si najít film nebo jiný divadelní záznam, protože něco tak neduchaplného jsem dlouho neviděla (na takové velké scéně). Je to ten případ, kdy vy víte, že se do sebe dva zamilují a proběhne nějaké drama, ale režisérovi a jeho týmu jakoby za to nestálo vám to předat nějakým přinejmenším uvěřitelným způsobem. Jako kdyby nad tím mávli rukou a řekli si, však oni ví, jak to je. Spousta nelogičností, klišé, tomu vztahu – a tedy ani příběhu se nedá ani za mák věřit. Možná kdyby hlavní roli hrála Janotová, aspoň ta by mě těšila, je to má oblíbená herečka, ale tu jsem ten den nevychytala. Snad jen pro pár hereckých výkonů bych se postavila, ale ne, seděla jsem. A publikum na stojáka, aplausy, vytleskalo si je několikrát, to nemůžu pochopit.

23. 11. 2013 – Perplex (Hadivadlo)

https://i2.wp.com/www.hadivadlo.cz/images/obr/1354620322_plakat-perplex.jpg

Skvělé představení, které bych chtěla vidět ještě jednou, abych mohla pozorovat nejen odkazy filosofického rázu (na dezorientaci člověka, hra na role, zmatenost), ale i reakce na různé způsoby vyprávění a narušování děje napříč divadelní historií a divadelního vývoje. I příběh sám o sobě se mi líbil, jen po prvním zhlédnutí je velmi těžké vše vstřebat. Hru režíroval Marián Amsler a převzal ji od německého dramatika Mayenburga.

(foto z hadivadlo.cz)

Advertisements

One thought on “Divadlem letem

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s