Divadlo

DBP: Čtyři dohody (Jaroslav Dušek) (a tak trošku povídání o životě, prosím diskutujte :) )

Na pódiu stály bubny a kytara, vypadalo to na koncert, který mě nelákal. Protože jsem však věděla, že je vyprodaný sál i všechny přístavky, že kamarád si na Čtyři dohody počká i několik měsíců a Jaroslav Dušek mu je duševně blízko, rozhodla jsem se jít podívat.

Nebyl to koncert. Byla to přednáška o filosofických postojích Toltéků, která vycházela ze stejnojmenné knihy napsané Miguelem Ángelem Ruizem. Přestože trvala dvě hodiny, ani na chvilku jsem se nepřestala soustředit, nakolik to bylo zajímavé a pro mě přínosné. Na druhou stranu bylo představení ohromně vtipné a tak i smích osvěžoval. A za třetí mělo nevtíravý hudební podklad. Můj obdiv má i J. Dušek za ten dlouhý monolog, který ho jakoby vůbec nevyčerpal.

Knihu si nejspíš přečtu, ale představení můžu už teď vřele doporučit. Bohužel u Bolka je naprosto vyprodané, tak číhejte na leden. Zvukový záznam najdete ZDE.

Tento článek nebude ani tak recenzí, jako spíš reakcí na toto představení. Je mi sympatické, že velká část tržby z představení (včera to bylo 60 000,-) jde na nějakou organizaci (kam a kolik peněz šlo najdete ZDE). Právě to slovo tržba mi umožňuje se přesunout k jednomu z prvků představení – a to rozebírání slov. Tržba, jako kdyby nám ty peníze vytrhli. Dětem říkají rodiče uklidni se – přitom ani zkušený jogín to nemusí dokázat, zmiz a neukazuj se mi na očích atd. A dítě, které se snaží pochopit pravý význam a udělat to tak, je zmatené. Na příkladu zmiz mi z očí a vrať se, až budeš zase hodný, Dušek deklamuje lásku na příděl. Rodiče děti odměňují láskou, ale když jsou zlé, nemají je rádi? I ve vztahu to často může fungovat jako něco za něco. Zamýšlel se taky nad tím, kam mizí láska? Možná mizí ve chvíli, kdy někoho „máme“, kdy si ho můžeme „vzít“. Celkově je vtipné zamyslet se nad tím slovem a větami: Už někoho máš?

Právě na výchovu dětí, na čistotu a moudrost dětí a na hypnózu, kterou je dnešní školství, se Čtyři dohody zaměřují (mimo jiné). Zaujalo mě: Děti se rodí do světa, který není vůbec pro děti (to je pro tebe nebezpečné; na to jsi ještě malý atd.). Mají povinnou školní docházku (o vzdělání nepadne ani slovo), ve škole musí sedět, přitom byly zvyklé skákat a hrát si. Učí se probranou látku, není tedy všechny a učitelé ji mají z druhé ruky jako v second handu. Dále je zajímavý fakt, že každý člověk je aktivní v jinou dobu (někdo ráno, někdo večer, někdo je až noční sova), ale všechny bez rozdílů se musí učit matematiku v jednu hodinu a tělocvik mít v jinou, přitom v té době můžou být ve svém aktivním minimu. A tím, že dítě začne chodit do školy, se dostává jeho štěstí do rukou učitele (ovlivňuje ho známkou, přitom i dobrá známka nezaručuje štěstí, protože nám ostatní můžou závidět). A systém je založen na tom, že učitel je moudřejší než žák a může ho napomínat, zkoušet a známkovat. Přitom kdyby to takhle fungovalo, budou se rodit blbější a blbější lidi. Žák může být chytřejší než jeho učitel (tady mě ale napadá, že se žák přece může na úroveň učitele dostat a předčit ho, ale v té prvotní fázi nejspíš neví tolik jako on. A není učitel jako učitel a neházela bych je všechny do jednoho pytle). O školství se nezamýšlím dvakrát ráda, protože si ve většině případů uvědomím, jak je to zdrcující. Daný systém.

Proto se mi líbily i narážky na to, že vrcholem vzdělání, vrcholem těch několika let sezení v lavicích, je získat PAPÍR. A ten pak musíme všude ukazovat. I proto jsem si nevzala certifikát za nějaký workshop, protože ve skutečnosti po jeho absolvování nic neumím. Na co mi ten papír teda bude. Stejně tak si nechci dělat certifikáty z němčiny, protože raději své dovednosti prokážu aktivně, než abych je měla jen na papíře. Tedy nechci něco dělat pro papír, chci se něco naučit, něco dokázat.

Dalším zajímavým tématem je rozebírání věty Dotáhnout to někam. A dotáhnout co nejvýš. Ale co a kam? Nádherně mi to pomohlo při mém vnímání sebe jako fotografky. Je mnoho vynikajících fotografů, někteří jsou i lepší, ale já se s nimi nechci srovnávat. Já fotím jak nejlépe umím a vidím na sobě, že se rozvíjím a postupuji dál. Nemůžu ale dělat něco LÉPE, než to umím. Pokud bych mohla, tak to udělám. Stejně tak je to v psaní. Když se budu srovnávat s lepšími spisovateli, lepšími fotografy atd., tak k sobě budu akorát přistupovat s menší úctou. A to nechci. A tak neříkejte: Mohlo to být lepší. Nemohlo. (pokud to není případ, kdy jste to prostě odflákli)

Další hodně zajímavou myšlenkou pro mě bylo pojištění. Nejdřív mě nechte vysvětlit, jak se k němu dostal. Uvedl příklad, kdy malé zvídavé děti, pro které je ten náš svět tedy nebezpečný, zavíráme do ohrádky s hračkami. To dítě se časem naučí z ní vylézt. V dospělosti se ale do takových ohrádek vracíme (ohrádkami je práce, rodina, koníčky) a bereme si tam i hračky. Proto ohromně fandím všem projektům, díky kterým lidé vystupují z komfortní zóny. Zpět k pojištění. Otázka zní: Uzavíráme si pojištění, protože se bojíme života? Pojišťujeme se proti životu? Odpověď mi v hlavě zní ANO. Samozřejmě, že se může něco stát, ale my žijeme už s představou toho, že se to může stát. A to nás asi netěší. My se života bojíme, a tak se proti němu pojišťujeme. Tak to cítím aspoň já. A vy?

Dále odpuštění. Pokud vás někdo z těch sedmi miliard lidí urazí, neberte si to osobně. Nejspíš ho něco naštvalo nebo někdo urazil jeho, špatné je – to je jasné jako facka – flusnout pak na někoho jiného. A ten flusne na dalšího. A zajímavá myšlenka: Nemusíme někomu odpustit (dokázat, že naše ego je lepší než to jeho), ale odpustit mu „to“. A to mi přijde jako krásná myšlenka. O něco méně originální ale zřejmý je fakt, že když „to“ neodpustíme, on bude v klidu, zatímco nás to bude sžírat a budeme si „to“ pamatovat několik let.

A jen drobty: Nejdřív povinnost, a pak zábava (takže povinnost nemůže být zábavná). Vrchol výchovy – když velký člověk bije malé dítě a to dítě si má myslet, že je to pro něj podnětné. Podle mě, když dospělý bije dítě, učí ho, že silnější může bít slabšího.

(připíšu reakci kamaráda, který mi Čtyři dohody doporučil: Lidé si myslí, jak strašně tím děti naučí co je správné a co nesmí…ale proč by nesměli? jsou svobodné duše. A vším tím odpíráním…nesmíš tohle,nesmíš tamto…v nich jen hromadí vztek,nenávist, zmatek…až pak vyrostou…“bouchnou“ a ubližují ostatním…jednou jsem viděl nějakou anketu, kde lidi povídali o bití dětí…a žasnul jsem co někdo dokáže říct…jako třeba: „Dobře mířená rána naučí mnohem víc, než nějaké promlouvání do duše“….Jsou hrozně líní komunikovat…povídat si s dětmi…a pak to tak dopadá.

Libor se mě ptal: Ale když dítě dělá něco, co nesmí, a dělá to pořád, tak jak ho donutíš, aby to nedělalo? Reakce: Samo slovo donutit se mi nelíbí. Dítě musí samo pochopit, proč to nemá dělat, jinak jen předstírá, že je hodné. A navíc je zmatené, protože neví, co je zakázané a co ne, když nechápe důvod. A jak to tedy udělat? Napadá mě nechat ho prožít důsledky toho chování, pokud nějaké má. Nebo prý krásně funguje (slyšela jsem z více zdrojů), když se začneš chovat přesně jako ono (třeba řvát a takhle si něco vyprošovat), protože uvidí, jak je to chování hloupé. A když něco rozbíjí? Pomohlo by rozbít mu hračku? Nemám děti, ale přijde mi, že tím pochopí, jak se cítí rodič, když se to stane i jemu. Ale dát mu na zadek mu nic neosvětlí.)

Zde to máte shrnuté ještě ve slovenském článku, ze kterého je také fotka nahoře.

Reklamy

One thought on “DBP: Čtyři dohody (Jaroslav Dušek) (a tak trošku povídání o životě, prosím diskutujte :) )

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s