Literatura · Věci na zamyšlení

Virginia Woolfová: Deníky

Pokud mi nějaká kniha opravdu pomohla, pokud si nějaké opravdu cením a byla pro mě duševním přínosem, tak jsou to právě Deníky od V. Woolfové. Zastihla mě plnou nerozhodnosti ohledně vlastního psaní, jeho budoucnosti a smyslu a vytáhla mě ven z pochybností. Čtení Deníků se pro mě stalo injekcemi podpory a dávalo umělé dýchání mému odhodlání, které se dusilo. Musím si tu knihu koupit, protože kdykoli budu potřebovat, chci mít možnost do ní nahlédnout. Pokud sami píšete, mohla by pro vás být Virginia stejný poklad jako pro mě. Stejně jako obdivuji její knihy, teď obdivuji i ji samotnou a má šanci stát se mým vzorem. Tak je to.

Ale pozor. Nemyslete si, že Deníky jsou spisovatelčinou autobiografií. To vůbec ne. Její manžel vyňal ty části, které se nějak týkají jejích knih a psaní, o jejím životě mimo psaní se dozvíme jen mimoděk. Je ale ohromně zajímavé sledovat psaní jejích děl a její práci s nimi a reakce okolí, pokud jste sami nějaké její knihy četli nebo se chystáte.

Proč je pro mě vlastně kniha cenná? Ukazuje, jak těžké je řemeslo spisovatele. Kolik duševního vypětí, ale nejen to, často i fyzického přináší její tvorba. Začíná to vášní a končí to šílenstvím nad revizemi. Ale stále do toho jde člověk znovu a znovu. Dnes vidíme tucty knih, které snad vyšly tak, jak je autor napsal bez nějakých oprav (gramatických nebo slohových). Virginia vše ale přepisovala měsíce na stroji, upravovala, dolaďovala všemožné detaily, aby atmosféra, postavy i příběh byl perfektní. Experimentovala, neutápěla se ve stereotypu, stále zkoumala sama sebe a hnala se za dalšími neotřelými způsoby, jak sdělit myšlenku. Byla ohromným dříčem a má můj obdiv i sympatie. Ukazuje mi, že na knize mohla pracovat i dva roky, ale potom to byl diamant, který vidíme ve výkladních skříních, ne ten, který špinavý a nezpracovaný vykopou v dolech.

PS: Kdo to nevím V. W. je významná anglická spisovatelka a kritička a spáchala sebevraždu kvůli depresím, kterými trpěla.

Když jsem knihu dočítala, bylo mi úzko. Konec. Žádná slova na rozloučenou, nic rozhodující, prosté utnutí života.

Přepsala jsem si mnoho věcí a doufám, že někomu pomůžou, pokud sám nemá čas tuto objemnou knihu číst.

Její poznámky také často podporují články Reného Nekudy. Pište, pište, pište, udělejte si časový harmonogram, každý den se svému příběhu věnujte. Pište, i když se vám nechce. A když se potřebujete rozepsat, pište si třeba deník.

1920

36: „Pro budoucí zájemce stojí za zmínku, že tvůrčí síla, která tak příjemně vyvěrá, když začínáte knížku psát, se po čase poněkud zklidní a člověk pokračuje rovnoměrněji. Vkrádají se pochyby. Pak se s nimi smíříte. Odhodlání nevzdát se a pocit vznikajícícho tvaru vás u toho přidrží víc než cokoli jiného. Jsem trošku napjatá. Podaří se mi mou představu uskutečnit? Hned jak se člověk pustí do práce, připadá si jako někdo, kdo se vydává na cestu po krajině rozprostírající se před ním s pocitem, že už ji někdy viděl. Nechci v téhle knize psát nic, při čem bych se nebavila. A přece je psaní vždycky tak těžké.“

37: „Každé odpoledne teď píšu Jákoba, denní dávka práce mi připadá jako dostihová překážka, kterou musím zdolat, srdce mám až v krku, dokud to není za mnou,  buď jsem nepřeskočila, anebo neshodila laťku.“

(Pochyby a výmluvy, známe.) 38: „Pak jsem začala přemítat nad tím, co to vlastně dělám. Jako obvykle v takových případech mě jalo podezření, že nemám tu věc pořádně promyšlenou – což dává prostor pro umenšování trápení, váhání –, a člověk se v tom lehce ztratí (…) Je to divná věc, ten lidský mozek! Tak vrtošivý, nespolehlivý, věčně se leká pouhých stínů. Možná že někde úplně vespod v mysli mi straší myšlenka, že L. mě ve všech ohledech předstihuje.“ (L. je manžel)

„Jenže je to všude kolem mě, nemůžu před tím věčně zavírat oči. Ten pocit neschopnosti; že nikoho nezajímám. (…) Melancholie se vytrácí, když píšu. Proč se z těch pocitů nevypisuji častěji? Asi v tom člověku brání ješitnost. Chci se i sama sobě jevit úspěšná. (…) Asi je potíž v tom, že nemám děti, žiju vzdálena od přátel, nedaří se mi psát dobře, utrácím moc za jídlo, stárnu. Moc často přemýšlím, proč tohle a proč zase ono, moc o sobě hloubám. Nemám ráda, když čas prolétá kolem mě. No tak pracuj!“ (v tomhle mi je také ohromně blízká)

1921

46: Lytton „Mám chválu moc rád, pokračoval. Chci, aby mě chválili za to, o čem sám pochybuju.“

47: „Zámořské plavby v knihách jsou tak nezáživné, protože cestovatel popisuje spíš okolní krásy, než aby se podíval do kajut a prozradil nám, jak vypadali námořníci, jak se oblékali, co jedli a říkali, jak se chovali.“

1923

72: „Tak dlouho už se potýkám s Hodinami – ukázalo se, že je to jedna z mých nejmučivějších a nejvzpurnějších knih. Některé části jsou tak špatné, jiné zase tak dobré; moc mě to zajímá; věčně vymýšlím dál a dál – jenže – jenže. V čem to vězí? Ale teď se chci spíš občerstvit, ne umrtvit, tak už ani slovo. Jen si poznamenávám tenhle zvláštní příznak: přesvědčení, že budu pokračovat, dodělám to, protože mě to tolik zajímá.“

1924

82: „Také se domnívám, že psaní deníku hodně pomohlo mému stylu; jako by se uvolnily šlachy.“

1925

84: „Revidovala jsem paní D., což je ta nejmrazivější část psaní, nejdepresivnější a nejnáročnější.

86: „Podstatný je přece život.“

90: „Nejdřív je třeba napsat pár povídek a nechat Maják pěkně kvasit – promýšlet si psaní mezi svačinou a večeří, dokud to úplně neuzraje.“

96: „Nicméně jsem rychle a plodně zaútočila na Majákdvaadvacet stránek za necelých čtrnáct dní. (…) Jen když pomyslím, jaká dřina byly první stránky Dallowayové! Každé slovo vydestilované nelítostným pařátem, který mi svírá mozek.“

1927

(Taky čteme o její metodě psaní.) 134: „Zatím je to samosebou řídké; jen tak nahozené na plátně. Ale do 7. ledna (řekla bych) budu mít základ a pak začnu přepisovat.“

1929

159: „Navenek se budu chovat jako extrovert.“

1930

(Odhodlání) 171: „Někdy se nemůžu chytit – ale pokračuju – a pak najednou cítím, že jsem konečně – ale hodně drsnými prostředky, jako bych se prodírala hlodašem -, narazila na něco důležitého.“

(Ano, talent není vše!) 179: „(…) a moje chuť psát kritiku kupodivu vrůstá. Mám v tom směru jisté nadání – nebýt ovšem té dřiny, úpornosti a těch muk.“

1931

184:“Přepisování na stroji je na tom skoro to nejtěžší. Pomáhej mi pámbů, jestli mi všechny třísetstránkové knížky zaberou v budoucnu dva roky!“

188: dopsala Vlny „(…) přičemž jsem se provrávorala posledními deseti stránkami s okamžiky takové síly a takového opojení, jako bych klopýtala za vlastním hlasem, nebo skoro za jakýmsi mluvčím (jako když jsem tedy šílela) – skoro jsem dostala strach, když jsem se rozpomněla na ty hlasy, které tehdy jako by letěly přede mnou.“ (to krásně podporuje TED přednášku Elizabeth Gilbertové – doporučuji všem umělcům!)

190: „Chci tím říct, že samo psaní v sobě skrývá volnost, ale korigování je odporné a dělá se mi z něj zle.“

1932

212: „Právě jsem po sobě dočetla těch 120 stránek Flushe a došla k závěru, že takhle to nepůjde. Taková škoda – ta nuda! Čtyři měsíce práce a bůhvíkolik čtení kolem – navíc nijak povznášejícího druhu -, a nevidím způsob, jak z toho něco vytvořit. (…) Je v tom hodně dobrého, ale musí to být ještě mnohem lepší.“

1933

214: „Můžu si už leccos dovolit, pokud jde o konkrétnost formy, což bych se nikdy neodvážila, když jsem psala Noc a den (pozn.: kniha, kterou psala v roce 1920, na začátku Deníků) – knihu, která mě moc naučila, i když třeba není dobrá.“ (ano, jak jsem našla v citátu u Reného – „Na knize vyrostete, když nebude psát nic, nikam se neposunete. Nebojte se proto napsat i špatnou knihu.“)

1934

254: „(…) po Majáku, jak si vzpomínám, jsem měla nejblíže k sebevraždě od roku 1913. Nakonec je to přirozené. Tři měsíce jsem psala jistým tempem – přímo vzrušeně usedala k šistému papíru – a když tohle najednou ustane, po počáteční úlevě nutně musí přijít strašlivá prázdnota. Najednou jsou pryč, všichni ti lidé, myšlenky, to vypětí, zkrátka celý ten život, který se mi předtím proháněl hlavou – ale nejen při práci, vlastně mi zabíral i volný čas.“

256: „Přinejhorším, i kdybych měla být zcela zanedbatelnou spisovatelkou, mě psaní prostě baví.“

257: „Poznámka: zoufalství nad tím, jak je ta kniha špatná – nechápu, jak jsem něco takového mohla vůbec napsat – a s takovým vzrušením – tom bylo včera. Dneska si zase myslím, že je to dobré. Poznámka coby rada pro jiné Virginie s jinými knihami – takhle to prostě chodí – chvíli nahoře, chvíli dole – a jen bůh se v tom vyzná.“

1935

(Je dobré si uvědomit, že první verze nemusí být konečná verze. Ale všeho moc škodí na jedné i na druhé straně.) 265: „Tak jsem to právě zase celé přepsala. Tentokrát ale dost, říkám si. Přesto vím, že se budu muset přemoct a některé stránky přepsat znovu. Je to moc trhané, moc -„

282: „Potíž je vždycky na začátku kapitol či oddílů, kde je potřeba navodit celou novou náladu, a rovnou uprostřed dění.“

1936

299: „Myslím, že málo lidí trpí při psaní tak jako já. Snad jen Flaubert.“

301: „Jestli se to má vydat, musím si okamžitě sednout a opravovat, ale jak? Každá druhá věta mi připadá špatná.“

302: „Teď už mám však pocit, že je mi to jedno,  co tomu kdo řekne, jen abych se toho konečně zbavila.“

1937

308: „(…) a s potěšením si představovala lidi, co si tu recenzi přečtou. (pozn.: na knihu Roky) A když si rozpomenu na ta muka, která jsem zažívala (…). Jak mi tehdy připadalo, že celá ta tříletá práce je naprosto k ničemu.“

310: „Ale naopak to  potěšení, když člověka rozcupují, je docela hmatatelné. Z nějakého důvodu jako by vás to posílilo, pobavilo. Připadáte si celistvější a taky se dostanete do bojovné nálady – povzbudí to víc než chvála.“

314: „Opakovat staré experimenty nemá cenu – musí to být nové, aby to byly experimenty.“

1938

338: „Když je člověk mladý, měla by pro něj existovat jediná správná cesta.“

1939

356: „Včera jsem měla radost. Dostala jsem obdivné dopisy od čtenářů Tří guinejí, oba upřímné. Jeden od vojáka v zákopech, druhý od nějaké rozrušené ženy ze střední vrstvy.“

1940

358: „Kdybych psala doopravdy, musela bych asi pozměnit rytmus, je to tak? Ale mně to takhle stačí, není třeba se zarazit v rozběhu. Jenže je zároveň nutné stále zkoušet styly – to je jediný způsob, jak se udržet ve formě. Chci říct, že jediný způsob, jak se vyhnout okorání, je vzít otýpku slov a podpálit ji.“

362: „Mimochodem kvůli válce už zase musím škudlit – jako za starých časů s těmi 11 šilinky kapesného týdně.“

366: „Proboha, vždyť jsem už své pro lidstvo odvedla – ať už pere, nebo řečí. Mladí spisovatelé se přece dokážou postavit na vlastní nohy. Ano, já si zaslouží, jaro – nikomu nis nedlužím.

368: „Ačkoli L. tvrdí, že máme v garáži dost benzinu na sebevraždu, pokud by Hitler vyhrál, zatím žijeme dál. (…) Včera večer nás Churchill požádal, abychom si při bombardování uvědomili, že tím alespoň projednou odvádíme palbu od vojáků.“

372: „Kapitulace by znamenala hodit přes palubu všechny Židy. Koncentrační tábory. Takže by přišla na řadu garáž. (…) Překvapila mě zvláštní myšlenka – že se totiž nějak vytratilo mé já, které píše. Není pro koho. Žádná odezva. Je v tom kus vlastní smrti.“

379: „Neustálá společnost je stejně špatná jako osamělé ústraní.“

383: „Napadlo mě, že všichni spisovatelé jsou nešťastní, a proto vyznívá obraz světa v knihách tak pochmurně.“

393: „Myslím na smrt: jak vás to drtí, jak se jí ještě marně pokoušíte proklouznout.

Reklamy

2 thoughts on “Virginia Woolfová: Deníky

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s