Literatura · Věci na zamyšlení

Marcus Aurelius: HOVORY K SOBĚ

Na gymnáziu nám v hodině filosofie ředitel řekl, že pokud nás trápí smysl života, velmi nám pomůže kniha Hovory k sobě. On sám měl stoiky velmi rád, není tedy divu, že mu tato kniha byla blízká. Já se k ní dostala až o dva roky později, o prázdninách (2013), kdy jsem si mohla v klidu sednout a vstřebávat moudra. V autobuse by to asi nešlo. Je ale zajímavé sledovat, kam se kniha Marca Aurelia, který žil mezi lety 121 a 180, dostala. Jaký životní a technologický prostor vězí mezi jím a námi. Kniha, kterou psal přes sto let po Kristovi, existuje určitě i jako e-kniha, máme její skeny a je překládána do všech evropských jazyků. U těchto starých textů mě tento kontrast vždy fascinuje.

Ale k samotné knize. Smysl života. Stoická filosofie má rozhodně hodně do sebe. Pokud o ní nic nevíte, dozvíte se vše v úvodu knihy. Dále se svazek dělí na 12 Knih a krátké odstavce, jednotlivé myšlenky. Mnoho jsem si jich vypsala, tak pokud nemáte čas, můžete se projít aspoň výpisky. Kniha se určitě nedá přečíst naráz, protože by to bylo bezúčelné. Po čase se mi ale zdálo, že se nějaké myšlenky opakují, a to mě vyčerpávalo. Hodně jsem si ale z knihy odnesla a můžu vám ji doporučit.

Citace jsou z knihy přeložené Rudolfem Kuthanem v roce 1969. Červeně vyznačené jsou mé top.

Staň se dobrým!

52: „Neveď si tak, jako bys měl žít myriády let! Nevyhnutelný osud se vznáší nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým!“

73: „Ať jsem kdekoli, třebas opuštěn, mám šťastný úděl. Šťastný úděl má, kdo sám sobě přidělil úděl dobrý. A dobré úděly jsou dobré sklony, dobré snahy a dobré skutky.“

85: „Kdykoli se chceš potěšit, v duchu si vybavuj přednosti svých současníků, jako například podnikavost jednoho, skromnost druhého, štědrost třetího a jinou ctnost někoho jiného. Neboť nic nezpůsobí takové potěšení jako vzory ctnosti, které se zrcadlí v mravech našich vrstevníků a které se v jednotlivci, pokud možno, všechny slučují. A proto je také záhodno si je stále oživovat v paměti.“

 118: „Kdo hřeší, na sobě hřeší, kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe sama dělá špatným.“

Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá.“

127: „Ale zvlášť tehdy, když si stěžuješ na něčí věrolomnost nebo nevděčnost, obrať svou pozornost k sobě samému; neboť docela zřejmě je to chyba tvoje: buď jsi věřil o někom, ačkoli má falešnou povahu, že zachová věrnost, anebo jsi někomu sice prokázal dobrodiní, ale nikoli bez postranních úmyslů, nikoli tak, aby celou svou odměnu spatřoval už ve svém činu samém. (…) Nestačí ti právě to, že jsi učinil něco podle své přirozenosti, ale ještě za to požaduješ odměnu?“

134: „Přestaň už vykládat o tom, jaký asi má být dobrý člověk: raději už jím buď!“

145: „Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení.“

Chvála a touha po slávě a odměně

52-53: ,,Všechno, ať jakkoli krásné, je krásné samo sebou a nic už dále nepotřebuje, neboť chvála není jeho součást. Chválou se tedy nic nestává ani horším ani lepším. Toto tvrzení platí také o věcech, kterým v širším smyslu říkáme krásné, jako například o výtvorech přírodních a uměleckých. Co je totiž vskutku krásné, čehopak má ještě zapotřebí?“

63: „Leckdo, prokáže-li někomu něco dobrého, je ochoten mu zaúčtovat i vděčnost. Jiný se sice k tomu neodhodlá, ale přece jen ho u sebe pokládá za svého dlužníka a uvědomuje si, co udělal. Konečně opět jiný zřejmě ani neví, co udělal, i podobá se révě, která vydá hrozny, a jakmile jednou vydala svůj plod, nic více už nepožaduje. (…). Moudrý člověk, jestliže vykonal dobrý čin, nerozkřikuje to, nýbrž přechází k novému, jako se réva chystá znovu vydávat hrozny ve svůj čas. ,Je tedy žádoucí náležet k lidem, kteří dělají dobré skutky nevědomky?´ Ano.“

68: „Věci samy se ani trochu nedotýkají tvé duše, ani nemají k duši přístup, ani nemohou duši změnit nebo jí pohnout. Jen ona sama se přeměňuje a pohybuje a věci kolem sebe odhaduje měřítkem o své vlastní ceně.“

87: „Jací jsou lidé, kterým se mnozí snaží zalíbit, a z jakých asi pohnutek a jakými činy!  Jak rychle věčnost všechno zastře a co všechno už zastřela!“

97: „Při každé příhodě si uváděj na paměť ony lidi, kterým se přihodilo totéž a kteří se pak mrzeli, žasli a reptali. A dnes – kdepak jsou ti všichni? Nikde. Co tedy? Chceš si také ty počínat podobně? Nechceš (…) sám se cele zabrat v úvahu o tom, jak takových příhod užívat? Neboť pak jich budeš užívat výhodně, a budou tvé činnosti látkou. (…) Na tvé činnosti záleží, ať se týká čehokoliv...“

113: „Kdo neví, co je vesmír, ten neví, kdo jest. A kdo neví, k čemu je tady, pak neví, ani co je vesmír, ani kdo je sám. A kdo některou z těchto věcí nedomyslil, nemůže ani říct, k čemu je sám přírodou určen. Jakýpak se ti tedy jeví člověk, který se vyhýbá haně nebo se pachtí za chválou lidí, kteří ani nevědí, kde jsou, ani kdo jsou?“

121: „Vnikej v rozumy lidí a uvidíš, jakých soudců se to bojíš a jací to jsou soudcové i vzhledem k sobě samým!“

124: „Myslí si, že hanou někomu škodí nebo mu prospívají svými chvalozpěvy. Jaký klam!“

Co je důležité

56: „(…) Zejména si pak připomeň lidi, o nichž sám ze zkušenosti víš, že samým shonem po nicotnostech opominuli jednat podle svého přirozeného určení a jen toho se zuby nehty přidržovat a tím se spokojovat. Při této příležitosti třeba mít na paměti, že také úsilí vynaložené na každou činnost má být úměrné její skutečné ceně; neboť si ušetříš roztrpčení, jestliže se nebudeš obírat věcmi méněcennými více, než se sluší.“

74: „Hleď k jádru: na žádné věci ať ti neujde ani její podstata ani pravá cena!“

89: „Nedávej se znepokojovat budoucností; neboť k ní dospěješ, má-li tomu tak být, cestou téhož rozumu, kterým se teď řídíš v přítomnosti.“

94: „Je pošetilé na běh světa zanevřít: vždyť toho vůbec nedbá.“

Závisí na vůli a přirozenosti

62: „Je mnoho jiného, o čem nemůžeš říci: ,Není mi to přírodou dáno.´ Osvědčuj tedy ony vlastnosti, které jsou naprosto ve tvé moci – upřímnost, čestnost, trpělivost v nesnázích, zdrženlivost v požitcích, spokojenost s osudem, nenáročnost, shovívavost a šlechetnost! Nepozoruješ, kolik ctností jsi už mohl osvědčit, pro které nemáš výmluvu na nedostatek přirozených vloh a způsobilosti? A přesto svévolně dále setrváváš ve své špatnosti? Či snad jsi nucen nedostatkem přirozeného nadání k tomu, abys na svůj osud reptal, skrblil, pochleboval jiným, sváděl vinu na své tělo, lichotil a vychloubal se a tolikerým neklidem se ve své duši zmítal? Ví bůh, že ne! Vždyť už dávno ses mohl sprostit těchto vad, ledaže by na tom opravu měla vinu tvá přílišná těžkopádnost a nechápavost. Ale i v tom je nutno se cvičit, a ne svou omezenost přehlížet nebo si v ní dokonce libovat.“

109: „Nepředstavuj si případné strasti, které se ti třeba ještě přihodí všechny najednou, nýbrž při každé jednotlivé příhodě se ptej sebe sama: ,,Co je na této věci nesnesitelného a nezdolného?“ Pak se totiž jistě zastydíš doznat, že na ní nic takového není.“

99: „U většiny bolestí ti budiž útěchou i výrok Epikúrův, že bolest není ani nesnesitelná ani věčná, jestliže si totiž připomeneš její meze a nebudeš-li si ji v duchu zveličovat.“

129: „Jestliže se ti tedy něco přihodí, co snášet můžeš, nereptej, nýbrž snášej to, jak jen můžeš; pakli se ti přihodí něco, co snášet nemůžeš, ani potom nereptej, neboť tak tě to zdolá dříve.

157: ,,Není-li to příkaz povinnosti, nečiň to; není-li to pravda, neříkej to! Neboť tvá vůle má být zcela ve tvé moci.“

Dobro a zlo

93: „Proviní-li se někdo na tobě, ihned přemýšlej o tom, jaké měl představy o dobru nebo zlu, když se provinil; neboť jakmile to vyzkoumáš, budeš ho litovat a nebudeš se ani divit a hněvat. Buďto totiž i ty sám dosud pokládáš za dobro totéž co on nebo něco jiného podobného musíš mu tedy odpustit. Jestli už nepokládáš takové věci za dobro a zlo, tím spíše budeš shovívavý k chybujícímu.“

Život

41: „Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou, jak říkal Epiktétos.“

67: „Tam, kde je možno žít, je možno i dobře žít.“

97: „Zbytek života, jenž ti byl udělen, musíš podle zákonů přírody až do jeho konce prožívat tak, jako bys měl žít jen k tomuto okamžiku a právě v této chvíli zemřít.“

98: „Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, totiž v tom smyslu, že musíš stát pohotově a nekolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídatelným.“

105: „Každá věc je stvořena k nějakému účelu (…). Proč se tomu divíš? Také slunce ti řekne: ,,Jsem stvořeno k určitému dílu,“ a ostatní hvězdy podobně. A ty tedy, k čemu jsi stvořen? K požitkům? Zamysli se nad tím, zdali to dovoluje rozum!“

139: „A potom je vítr setřese, a les pak zplodí jiné listí místo nich… Dočasnost je společná jim všem. Ale ty přede vším prcháš a pachtíš se po všem, jako by to mělo trvat věčnost.“

156: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě!“

160: „A jestliže řadíš dobrý čin k dobrému, takže mezi nimi není ani nejmenší mezery, co jiného z toho vyplyne než radost ze života?“

Rozum

„Všechno je jen věcí názoru.“

96: „Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. (…) Je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš?“

138: „Co nejrozumnějšího lze za tohoto stavu věcí učinit nebo říci? Ať je to cokoliv, je ve tvé moci to učinit nebo říci, a proto se nevymlouvej na překážky!“

149: A ve chvílích hněvu si uvědomuj, že hněv není vůbec nic mužného, naopak, mírnost a vlídnost jsou jak lidštější, tak i mužnější, a že právě vlídný člověk osvědčuje sílu, dobré nervy a zmužilost, a nikoli ten, kdo se zlobí a je nespokojen.“

Reklamy

One thought on “Marcus Aurelius: HOVORY K SOBĚ

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s