Literatura

Mariusz Szczygiel

Gottland

Na knihu Gottland jsem měla dlouho počíháno. Nejprve jsem začala knihou následující, a to Udělej si ráj. Její úvod mě nadchnul, v lidech kniha vyvolala buďto opovržení Čechy, nebo naopak touhu se jimi stát, mít část z nich, popřípadě radost, že jimi jsou. Takový rozdíl je zvláštní a docela mě to dojalo. Gottland se mi však četl zezačátku lépe, tak jsem ho dočetla jako první.

Velmi se mi líbí, s jakou profesionalitou S. zpracovává informace. Jako správný čechofil nenechává nic dohadům. Odhaluje fakta, na konci knihy máte seznam použité literatury – i tak se mi ale v některých částech zdálo, že přece není jisté, že to tak bylo. Líbí se mi jeho zajímavý reportážní styl, kdy na začátku zmíní nějakou informaci a na konci se k ní vrátí a vás nadchne, že o tom už jste přece četli. Čechy zde neodsuzuje, ale ani je nebrání, dává neutrální pohled.

Kniha mi přinesla mnoho zajímavých informací, nejsou to žádná dějepisná fakta, je to hlavně o lidech. V první kapitole se dozvídáme o celé generaci Baťů, překvapilo mě, jaký byl Tomáš Baťa pedant a jak vychovával mladé muže a celkově své dělníky. Výsledek to mělo. Druhá kapitola je věnovaná Lídě Baarové, o které jsem již něco věděla. Další kapitola odhaluje Stalinův pomník stojící na pravém břehu Vltavy. To mě velmi zajímalo, protože jsem o něm věděla zběžně – ale S. vytáhl na světlo mnoho informací. Například, že návrhář této sochy, O. Švec se zabil, když mu taxikář řekl, že vojákovi na soše drží žena poklopec a toho, kdo to vymyslel, určitě zavřou (to už byl psychicky vyčerpaný z tahanic s vládou). Pyrotechnik, který nechal sochu vyletět do vzduchu, byl odvezen do blázince. S. ho ale našel a má od něj rozhovor – další krásný rys jeho práce, jde vždy za zdrojem. Potom Jan Procházka a Ucho, český film, zákazy, charta a anticharta, kdo podepsal a proč? O Martě Kubišové, Karlu Gottovi a Heleně Vondráčkové. Pro mě novinky. O Eduardu Kirchbergerovi (který jako první vydal roku 1949 socialistickorealistický román). Od Bati přes komunismu ke Kafkovi. Taky o ,,pochodni“ roku 2003 a retrospektiva k Palachovi.

Tato kniha vás určitě nadchne informacemi, které v ní jsou, pohled jiného národa – Polska. Slova Poláka, čechofila. Dále i způsobem sepsání a práce s dokumenty. Já vám ji jen doporučuji.

Láska nebeská

Díky této knize se už Szczygiel (všímáte si, je čechofil a má ve jméně CZ) definitivně zařadil k mým oblíbeným spisovatelům. Jeho knihy věnované Česku sice nebude plodit věčně, ale už teď je hrdým otcem tří svazků reportáží o naší zemičce – a hlavně, o nás, Češích. Jeho knihy pro mě mají trojí hodnotu. Za prvé jsou skvěle napsané, a tedy čtivé. Za druhé se v nich vždy dozvím spoustu zajímavých informací o českých osobnostech nebo z českých (převážně komunistických) dějin, které si autor dohledal v různých archivech nebo dělal osobně s těmi lidmi rozhovor. Za třetí díky těmto knihám poznávám více naši českou náturu, i když je smutné, že od Poláka, ale koneckonců, vždyť je to jedno. Má nás rád a my můžeme mít rádi jeho. Mnohé části mě dojímají a těší, ale i přes autorovu zálibu v Češích nechybí knize objektivní hledisko, pohledy z více úhlů a trefné postřehy.

Láska nebeská mě hřeje především proto, že se vztahuje k české literatuře a vynáší do nebes nás Čechy jako národ, který žije smíchem i v těžkých dobách. Baví mě sledovat konfrontaci Poláků s Čechy, které čtu v přiložených úryvcích dopisů a dotazů, které autorovi posílají. Myslím, že takového -fila by si zasloužil každý národ a věřím, že až si knihu sami přečtete, budete stejně potěšeni jako já.

A teď k obsahu. Pokud jste knihu četli, můžete si se mnou oživit nějaké pasáže a napsat mi, jestli se i vám líbily – popřípadě proč ne. Nebo se můžete nechat navnadit ještě před čtením, jak chcete. Tuto část píšu hlavně i pro sebe, abych o myšlenky knihy nepřišla kvůli své zapomnětlivé hlavě.

(Ještě pro upřesnění, Láska nebeská je souhrnem fejetonů na české knihy, které vycházely ve 12svazkovém vydání v Polsku.)

Ve fejetonu Co před Poláky ukryl bufetář z Borůvkové hory se mi, mimo názvu, líbí tento poznatek: ,,Česká literatura má ještě jednu vlastnost, která mi imponuje: upřímnost a odvahu ukazovat český národ z nepříliš lichotivé stránky. (…) Vysmívali se, ač byli doma vystaveni všem důsledkům.“ (strana 23) A ještě: ,,Existuje určitá životní pravda, (…) a milionům Čechů ji napovídá už sto let vlastní literatura. (…) ,Když se něco nedá ukrýt, nauč se o tom mluvit.´“ (strana 24)

Ve fejetonu O tom, jak manžel paní Vondráčkové nikoho neobsluhoval mě překvapilo, že existuje stránka http://galerieprolhanych.cz/, na které manžel H.V. píše špinavé věci o novinářích, kteří psali podobné věci o jeho ženě.

Fejeton O tom, že se život dá prožít jako svátek mě ohromně potěšil, protože je o Otu Pavlovi, kterého mám opravdu ráda. (fotografie) ,,Je to fronta na jeho první knihu reportáží o sportovcích – tak dojemných, že při jejich četbě plakali i ti, o nichž píše – a popisek, že tato fronta byla vyfocena proto, aby mu mohli snímky poslat do blázince jako součást terapie.“ (31)

Ve fejeton O myšlenkách českého národa se S. zaměřuje především na české nápisy na veřejných místech. ,,Vysoký s nízkým, filozofický s triviálním, ale vždycky vtipný – takový je styl českých nápisů.“ (strana 38) Poté následuje výpis sedmi jeho nejoblíbnějších. Nevím, jestli mě poslední nápis tak rozesmál (škubala jsem sebou zrovna na autobusové zastávce) z toho důvodu, že i autorovi prý zlepší vždy náladu, ale zkuste to sami: ,,z toalety v restauraci u rybníka v Českých Budějovicích-Boršově: Vážené dámy, neházejte tampony z oken, dusí se jimi naše kachny.“ (strana 41) Dobré je taky: ,,Nevěř všemu, co si myslíš.“

Velmi zajímavé informace o Václavu Neckáři jsem se dočetla ve fejetonu O něze a bozích. ,,Když režisér filmu Jiří Menzel spatřil Neckáře poprvé, vzbudil v něm ten hubený mrňavý ošklivec takový soucit, že mu chtěl dát pětikačku.“ (strana 45, film Ostře sledované vlaky)

Ve fejetonu O životě v pohádce se S. rozepsal o tom, jak my Češi každého zdravíme Dobrý den, což v Polsku není běžné. Rozvíjí teorie, proč tomu tak je. Jedna z možností je, že se Češi staví do podřízené pozice. Možná je to taky ale jen slušnost.

O tom, jak přežít a nepozvracet se pro mě bylo přínosné především v konečném a jasném osvětlení toho, co má každý s tím Švejkem. ,,Švejk si ničeho neváží kromě holého života. (…) Není mu proto zatěžko platit za přežití jakoukoli cenu.“ ,,Není naše vina, jestliže jsme opravdu do jisté míry národem švejků, (…) ale byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat.“ (strana 64) Rozesmála mě ale anekdota na předcházející straně: ,,Chlap zvrací na Václavském náměstí u pomníku svatého. Zvrací a zvrací, a jiný chlápek ho nadšeně pozoruje. Když ten první skončí, jde k němu, podá mu ruku a řekne s úsměvem: ,Chci vám jen říct, že s vámi naprosto, ale naprosto souhlasím.´“ (strana 63)

Ve fejetonu O tom, jak Havla milovaly vši se můžeme dozvědět opět něco zajímavého o našem bývalém prezidentovi. S. zde přobližuje spíše bulvární část jeho života. Vešmi jsou pak novináři a ti, kteří na Havla vytahovali špínu. V O hospodě plné idiotů zase rozebírá víc charakter Bohumila Hrabala a názory lidí na tohoto spisovatele.

V O kuřeti á la Havel mě zaujalo: ,,Chtěl jsem citovat okupační české pořekadlo: ,Kdo se směje, ukazuje zuby.´“ (strana 83) Stejně tak ale důvod, proč byl fejeton ověnčen takovým názvem.

K Havlovi se autor mimo jiné vrací i ve fejetonu O sebeukájení. Cituji: ,,Dostat se na smuteční mši o pohřbu Václava Havla v katedrále svatého Víta na Hradčanech byl skoro zázrak. Bylo spočítáno, že v chrámu se může posadit maximálně tisíc osob, jenže uvnitř chtěl být samozřejmě celý svět.“ (strana 101) Poté mě zaujalo, že tam byli prezidenti z okolních zemí a i z větší dálky. Když pohřeb probíhal, neuvědomovala jsem si, jaká je to vlastně velká akce. Dále je dobrým postřehem v tomto fejetonu následující úryvek: ,,Ono sebeukájení, pro Čechy tak typické, chápu tak, že z každé chyby těží výhody tak dlouho, až se uklidní. (…) Vydupat třeba ze země dobrou stránku událostí – není to snad vlastnost člověka, který chce přežít za každou cenu?“ Zde se tak vrací k Švejkovi. ,,Je to pravděpodobně jediné východisko, jak se přizpůsobit nepohodlné situaci.“ (strana 197)

O hemeroidech v literární kultuře mě velmi překvapil. Fejeton se věnuje Michalu Vieweghovi. Szczygiel byl nesmírně nadšený, když četl bulvární články o M.V. ,,Čím? Tím, že se česká kultura projevila jako velká kultura. Jedna z mála, v níž se spisovatel může stát celebritou a bulvární tisk s ním zachází jako s hvězdami seriálů. Je to důkaz, že lidé skutečně čtou knihy, a bulváru tudíž stojí za to fotografovat spisovatelovo právě narozené dítě.“ (strana 124) Také jsem až díky této knize zjistila, že M.V. rok a možná i víc nedával žádné rozhovory, už ho ten bulvár opravdu rozčílil. Protože ale z rozhovorů taky žije, začal sepisovat své Deníky, které poté vydal knižně.

A nakonec mě velmi pobavila část Motýlí dotek Blanky M., také proto, že tuto historku jsem od Szczygiela slyšela osobně: ,,Zrovna jsem jedl polévku, když zavolal kamarád Tomáš, že dneska, už za hodinu, mám jedinečnou příležitost poobědvat s Blakou Matragi. ,Ale já zrovna obědvám,´odpověděl jsem. ,Okamžitě to vyzvracej,´ řekl, ,a přijď před krám Gucciho.´“ (strana 140)

A k tomu jsou velmi originální doprovodné fotografie.

Udělej si ráj

Udělej si ráj je pokračováním Gottlandu. Zatímco Gottland podává informace o minulosti českého národa, tak Udělej si ráj je spíše zamyšlením nad českým národem. M.S. věnuje velký prostor úvahám nad tím, proč jsme nejateističtější národ na světě (popravdě se této části věnoval podle mě až příliš), jaké jsou naše charakterové rysy, také něco o polské tragédii a o srovnání Poláků s Čechy.

Především mě nadchl úvod této knihy. V lidech kniha vyvolala buďto opovržení Čechy, nebo naopak touhu se jimi stát, mít část z nich, popřípadě radost, že jimi jsou. Takový rozdíl je zvláštní a docela mě to dojalo.

Velmi se mi líbí, s jakou profesionalitou S. zpracovává informace. Jako správný čechofil nenechává nic dohadům. Odhaluje fakta, na konci knihy máte seznam použité literatury – i tak se mi ale v některých částech zdálo, že přece není jisté, že to tak bylo. Líbí se mi jeho zajímavý reportážní styl, kdy na začátku zmíní nějakou informaci a na konci se k ní vrátí a vás nadchne, že o tom už jste přece četli. Čechy zde neodsuzuje, ale ani je nebrání, dává neutrální pohled.

Velmi se mi líbila jedna pasáž, která se obrací do historie, aby ukázala náš hlavní rys, podle M.S., že se hlavně musíme bavit. Vše brát s humorem.

Kromě proslulé Charty 77 (jejíž podepsání hrozilo mnoha výslechy, vyhozením dětí ze studií, vězením nebo odsouzením příslušníka inteligence k ponižujícímu zaměstnání, například metaře) existovalo koncem osmdesátých let ještě několik jiných antikomunistických hnutí. Nebyla však masová. Bára Štěpánková, herečka z Prahy, si s kolegy vymyslela, že by mělo vzniknout takové antirežimní hnutí, k němuž by se lidé nebáli přidat.
A čeho se Češi určitě nebojí? Smíchu. A tak vznikla Společnost pro veselejší současnost.
Začali ,,Během třídou Politických vězňů za propuštěná politických vězňů“. Měli heslo ,,Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás“. Jelikož běh vždycky začínal v 17:00, tedy po práci, běhaly i ženy s nákupními taškami a děti právě vyzvednuté z mateřské školky. Několik měsíců běhalo přes tisíc lidí. Běh vždycky končil u hlavní pošty v Jindřišské ulici, a tak někteří ve finále vhazovali do schránky pozdravy uvězněným.
Pak se vypůjčili všechny loďky z nábřeží. Nasedli do nich  s velikými písmeny v rukou, a když pluli po Vltavě, seřadili loďky a vytvořili heslo POŘÁD JSTE U VESLA VY, DNES JSME U VESLA MY.
A protože mezi různými antikomunistickými skupinami existovaly rozpory a rivalita, pozvali lídry jednotlivých hnutí na dětské hřiště. Pod heslem ,,každý na svém písečku“ dostali lopatičky, kyblíčky a každý měl udělat svou bábovičku. Když byly bábovičky hotové, přijel vůz s pískem a zavalil všechno i s pískovištěm, což mělo znamenat, že jejich spory nejsou důležité.
Bára Štěpánková říká: ,,Vzpomínám si, jak jsme přijeli k Havlovi domů, on měl u sebe zrovna nějaké zahraniční novináře, a my jsme se ptali: Olgo, prosím vás, mohl by jít s námi Václav na písek? Olga se přísně podívala na hodinky a řekla: Dobře, ale za hodinu ať je zpátky.“
(…)
Když se samého Havla kdysi zeptali, proč by člověk neměl být příliš vážný, odpověděl, že vážný člověk je hrozně směšný.

Citace z: Mariusz Szczygieł, Udělej si ráj, Dokořán: Praha, 2011. Strana 170-171

Libůstka (Dámské příběhy)Libůstka (dámské příběhy)

Tato kniha se mi velmi líbila. Především proto, že podobné knihy nečtu (spíš se k nim nedostávám, než že by se mi nelíbily). Jde víceméně o reportáže, sondy do poměrně obyčejných životů par dam, ve kterých však tento spisovatel vytyčí ty zajímavosti, dá na ně náhled z různých úhlů a používá čtivých a originálních spisovatelských postupů. A tak najde to neobyčejné v obyčejném, což čtenáře (aspoň mě) velmi baví :)

Nejlépe obsah knihy vystihuje předmluva, tentokrát, přestože je to povídková antalogie, nebudu dodávat víc k samotným povídkám – snad jen to, že se mi všechny líbily a cením si času a píle, kterou do sestavení těchto střípků ze života cizích lidí autor vložil.

Jen ta polská jména jsem nerozluštila.

Z cbdb.cz, předmluva ke knize: Nejnovější kniha autora bestsellerů Gottland a Udělej si ráj má jednoho velkého jmenovatele: žena. Jsou to příběhy o obyčejných Polkách, jen dvě jsou u nás známé (reportérka Hanna Krallová a herečka z filmu Obchod na korze Ida Kamińská), příběhy všední, a přesto strhující. Příběh o ženě, která je celý život posedlá podrobnými zápisy o své každodennosti. O jiné, která se svými pohlednicovými fotografiemi-libůstkami snaží zastavit plynoucí čas. O dvou ambiciózních ženách, které celá desetiletí udržují přátelství jen pomocí korespondence. O záhadných jménech 21 žen z padesátých let, sepsaných na lístku nalezeném autorem ve varšavské kavárně. O ženě, které se dostalo nezvyklého vyznání lásky. A příběh herečky, jež dostala Oscara, a přesto o jejím osudu víme jen málo. Ačkoliv jsou to příběhy zdánlivě banální, každý je ohromující, nepředvídatelný a tajemný, svědčící o tom, jak těžké je pochopit jiného člověka.

Reklamy

3 thoughts on “Mariusz Szczygiel

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s