Literatura

Virginia Woolfová

https://i1.wp.com/image.srovname.cz/cz/500/2258331/virginia-woolf-strasidelny-dum.jpgStrašidelný dům

Anglickou spisovatelku Virginii Woolfovou jsem si velmi oblíbila především pro její originální náhled na svět, který nám ve svých knihách předává. Strašidelný dům, stejně jako většina jejích povídek, je souborem kratších děl, spíše než samostatných literárních celků, tak studiemi postav jejích příběhů. Ústředním motivem je zde člověk, jeho vnitřní život, který se může lišit od toho, co vidíme na první pohled, jeho rozpolcenost a jedinečnost. Zdá se mi, že Woolfová někoho zahlédla a vytvořila mu fiktivní příběh jen pomocí své fantazie. Na povídce Dáma v zrcadle však můžeme vidět, že aura tajemství, kterou své postavy opřádá, se může často diametrálně lišit od toho, jak obyčejný a prázdný ten člověk je. Fantazie spisovatele i milovníka lidských duší si představuje tajemné dopisy, bohatý život neprovdané bezdětné ženy, ale mýlí se.

Woolfová dále téměř v každé povídce přímo i nepřímo kritizuje smetánku 20. století, jejíž jedinou náplní je každý večer sedět na nějakém večírku. Je pochopitelné, že jí, intelektuálce a feministce, tyto bezduché akce byly proti srsti. Dalším zajímavým prvkem této sbírky je, že mnoho z povídek končí rozdvojením cest dvou lidí, popřípadě jejich definitivím rozchodem – tím nemyslím milostným. Zachycuje tak jakési neopakovatelno. V povídce Smyčcový kvartet čteme: ,,Dobrou noc. Dobrou noc. Jdete tudy?“ / ,,Bohužel. Já jdu támhle.“ V povídce Předměty stojí: ,,Hezké kamínky,“ řekl, jak mohl nejveseleji; pak dodal, že spěchá na nějakou schůzku, a odešel – navždy. V povídce Muž, který měl rád lidi, stojí na konci: ... dva milovníci lidí vstali a beze slova se rozešli navždy. V Odkazu je: Sestoupila z chodníku, aby od něj uprchla. A naposledy v povídce Spojení a odloučeni: A tak se konečně mohli rozejít.

V neposlední řadě obdivuji spisovatelčin um ve zkratce říct vše a ještě víc. Vidět to můžeme v povídce Nenapsaný román, kde autorka popisuje sled událostí: Sousedi – lékař – malý bratříček – konvice – opařil se – nemocnice – mrtev. Jazyk, který používá, je velmi poetický a vyjadřování originální a jí vlastní.

Orlando

K Virginii Woolfové jsem se snažila přistupovat bez očekávání. Už od prvního ročníku střední jsem si chtěla přečíst její knihu Flush, která je psána z pohledu psa. O knize Orlando jsem neslyšela nic, jen jsem doufala, že bude zajímavá. Zezačátku to vypadalo, že je kniha napsána pěkným jazykem, ale absence dialogu, jen neustálý tok textu stránka za stránkou, mě odrovná. Čtu klasiku běžně, jsem zvyklá na trošku nudný tón, který vynahradí příběh a myšlenka, ale občas nějakou knihu odložit musím. A jak čtu, najednou na mě ze stránky vykoukne překvapení. A bylo to tak milé, že jsem vyhlížela další – a našla ho. A v polovině knihy mě čekalo překvapení největší, myslela jsem si – a mýlila se. Prozradím vám, v čem pro mě tyto dárečky tkvěly.

Kniha Orlando vznikla v roce 1928 a přesně ve stejný den, kdy ji V. Woolfová dopsala, kniha také končí svůj děj. Na jejím začátku, v době vlády královny Alžběty I., stojí hrdina Orlando, kterého spisovatelka velmi dobře vykreslila se všemi jeho světlými i temnými stránkami. Udělal na mě dojem citlivého hocha. Na konci této knihy stojí také Orlando, ale je to žena. Ve skutečnosti je to však jedna a tatáž osoba. Zvláštní, nemyslíte?

Díky tomuto až fantazijnímu prvku, který není nijak vysvětlen, nás V. Woolfová provede čtyřmi stoletími, ukáže nám, jak člověka ovlivňuje společnost, přikápne trošku svého oblíbeného feminismu a protká příběh nitkami zamyšlení nad povoláním spisovatele, nad psaním samotným, nad touhou po slávě, nad rolí muže a ženy a nad dalšími zajímavými věcmi. Text okořeňuje těmi malými překvapeními, která bych pro vás ráda nechala utajená, ale na to jsem z nich příliš nadšená. V jednu chvíli se totiž přistihnete, že čtete o tom, jak se celá královská rodina chodila ráda dívat na zamrzlou Temži, ve které byla pod ledem uvězněná stařena s modrými rty na převržené bárce plné jablek. Jak byla bouřka a po Temži pluly kry a na nich lidé i s postelemi. Nebo jak byla tak krutá zima, že vepři i další zvířata zmrzla v chůzi a staly se z nich jakési zkameněliny, i když zima skončila. O takové zamrzlé pocestné si teď ovce drbou hřbet. A úplně mimochodem se taky dočtete: „Kuchyň byla tak tmavá, že sotva rozeznali čajník od cedníku. Chudáka černou kočku si spletli s uhlím a přiložili do kamen.“ A jde se dál.

Autorka zde mluví i sama za sebe, jakožto pisatelka životopisu této zvláštní osoby. Děj není přecpaný dobrodružstvím a napínavými okamžiky, o těch se spíše jen okrajově zmíní, přesto je to však kniha čtivá. Pokud však nejste vytrvalí čtenáři, kteří se těší z maličkostí vypravěčského umu, a zavíráte knihu po prvních pár stranách, možná kouzlo tohoto příběhu neobjevíte, protože se jedná víceméně jen o souvislý text.

(citace textu s kočkou: WOOLF, Virginia. Orlando. Praha: Argo, 1994. ISBN 80-85794-26-8.)

K majáku

Od Virginie Woolfové jsem tu hodnotila knihu Orlando. Ta si mě získala především svými neuvěřitelnými prvky víc než kniha K majáku. V tomto díle se opět moc neobjevuje dialog, spíše vnitřní monology. Woolfová v knize využila plně metodu proudu vědomí, což se jí podle literárních historiků povedlo. Zařadila se tak mezi spisovatele modernistické literatury. Kniha je údajně velmi autobiografická, vyrovnává se v ní například se vztahem rodičů atd.

Teď už k hodnocení mě, čtenářky. Zezačátku jsem se často ztrácela v postavách. Je jich tam hodně a možná mojí nepozorností jsem ztrácela nit. Možná taky ale metodou, kterou Woolfová použila. Po sto stránkách jsem už měla ve všem jasno a mohla si naplno užívat detailně propracované charaktery postav. Woolfová precizně popsala jejich osobnost, jejich chování a motivy k tomuto chování. Postavy byly velice zajímavé. Pokud je kniha z větší části autobiografická, tak to svědčí o spisovatelčině empatii.

Kniha je rozdělena do tří částí. V první sledujeme jeden den u moře početné rodiny a jejích přátel. V druhé běh dvaceti let, který podala Woolfová velmi poeticky. Líbilo se mi, jak do těchto kapitolek vkládala v hranatých závorkách faktické informace a jak realisticky popisuje chátrající opuštěný dům. Ve třetí části se poté vrací lidé zpět do domu u moře, ale mnoho věcí se změnilo. Také je zde malířka, která konečně dokončuje svůj obraz – kterým je, myslím, toto dílo V. Woolfové. Se vším se smiřuje a nachází své místo mezi lidmi, které se tolik snažila na obraze zvěčnit. Hledala jejich místo mezi ostatními, ale také svoje.

info na kosmas.cz

Advertisements

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s