Literatura

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

NÁSLEDUJÍCÍ CITÁTY BYCH DOPORUČOVALA SI PŘEČÍST A BUDU RÁDA ZA REAKCE :)

Kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce vyšla poprvé v roce 1998, podruhé v nakladatelství ARGO v roce 2003. Toto nové vydání je doplněné o 25 příběhů. Fulghum tuto knihu znovu prošel, okomentoval, něco vyřadil, něco dopsal. Přijde mi to jako velmi zajímavá metoda, získáte tak určitou autorovu sebereflexi, doplnění o informace, co následovalo, kdo mu co k příběhu napsal atd. Tak by to mohlo být s každou knihou podobného typu. A jakého že typu?

Kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce je složená z 71 (snad jsem počítala dobře) historek z F. života. Některé mi připadají psané jako fejetony, lehce, vtipně, ale většinou s nějakou hlubší pointou. Se zkušeností. Je to vlastně jako moderní blog, tak se to dá označit asi nejpřesněji. V následujícím textu bych ráda vytyčila některé myšlenky, které se mi líbily, popřípadě, co mi něco dalo. Budu k tomu mít pár dalších slov, nebo to nechám viset jen ve vzduchu.

Tato kniha se mi líbila míň než Slova, která jsem si přál napsat sám. Já osobně milovník takových historek v beletrii nejsem. Pravda ale, že nejsou zcela reálné, často je upravil ve jménu Pravdy, což schvaluji.

Povídka (budu to tak označovat) Krédo vysvětluje název knihy. Fulghum vytvořil seznam věcí, které mají dodržovat děti ve školce, ale platí vlastně v každém věku. Mně se líbilo nejvíc:

  • „Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. Nepřestávej žasnout. A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.“ (strana 14)

V povídce Schovávaná popisuje Fulghum příběh, ve kterém se děti příliš dobře schovávají, ale pak se zlobí, že je nikdo nenajde. Aplikuje to i na dospělost, kdy třeba jeden jeho známý tajil, že má rakovinu, aby ostatní netrápil – ale nakonec se na něj po smrti zlobili, že jim nedovolil mu pomoct.

  • „Já říkám to samé. Všem, kteří se schovali příliš dobře: Nechte se najít! Pojďte všichni ven!“ (strana 42)

V povídce Vysavače píše F. o svém známém, který prodává vysavače. Práce ho doslova vysává. Zaujala mě myšlenka života jedné společnosti, podle které ten prodejce žil, přestože prodával vysavače:

  • „Jsou přesvědčeni, že je třeba se vyhýbat věcem, které neslouží dobře rodině, společnosti a jednotlivci. Hlučné motory lidi rozdělují – nemohou si při práci zpívat; a když člověk s motorem pracuje sám, špatně se mu přemýšlí. Ruční nářadí je levné, snadno se opraví a ještě si člověk při práci pěkně zacvičí. Rychlost a účinnost nejsou vždycky zárukou, že se vám kvalita života zvýší. … Tlačit listí umělým vzduchem není totéž jako slyšet vítr zafoukat v korunách stromů.“ (strana 84-85)

Celá povídka Voda mě nadchla, protože v ní F. píše o takovém zvyku jeho známých. Že si z místa, které se jim líbilo, nebo na něj mají pěkné vzpomínky, odvezou flaštičku s vodou. Pak ji mají na stole atd. Sama jsem si totiž chtěla z Itálie přivézt flašku s vodou, taky přivezla, ale neměla jsem na ni flakónek. Taky jsem si myslela, že by se zkazila, když v ní žijí ty mikroorganismy. Ale považuji to za krásný způsob uchování vzpomínky :)

Povídka Křik je o domorodcích, kteří křičí na stromy, aby ,,zemřely“ a oni je mohli pokácet. Samozřejmě je to analogie:

  • „Kdyby šlo o lidi, mohli by mít obyvatelé Šalamounových ostrovů pravdu. Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije.“ (strana 113)

Povídka Matka Tereza se mi líbila celá, vypsala jsem si:

  • „A zatímco já se potýkám s pocitem marnosti nad bezmocí, ona rovnou svět měnila. Zatímco já si zoufám, že nemám větší moc a více prostředků, ona využívala to, co měla, a dělala, co bylo v daný okamžik možné. … Mír není nic, co si lze vysnít; na míru je třeba pracovat, mír jsme a také ho ze sebe vydáváme! Každý začne tím, co v daný okamžik má, a pak to předá dál.“ (strana 137)

Povídka Pastelky je hravá. Já pro pastelky moc slabost nemám, ale je pravda, že přede mnou dlouho neležela nová krabička pastelek, ale používám stále ty staré, co mi zbyly z dětství. Vypsala jsem si:

  • „Možná bychom měli vyvinout pastelkovou bombu coby naši příští tajnou zbraň. Zbraň štěstí. Bombu krásy. A vždycky, když by došlo ke krizi, bychom hned jednu vystřelili – ještě než bychom zkusili další kroky. (…) A lidi by se usmívali a tvářili by se trochu zvláštně a místo smrtí by svět pomalovali svou obrazotvorností. Dítěti, které by pastelky zvedlo, by to ruku neutrhlo.“ (strana 177)

V povídce Velký pohan:

  • „Pohan mi řekl, že abych konal dobro, nemusím být ani křesťan ani žid.“ (strana 182)
Reklamy

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s