Divadlo

Divadlo Járy Cimrmana: Švestka

 

Jednoho večera jsem spěchala na vysokých podpatcích ztichlým Brnem, abych stihla poslední trolejbus 26. Byla jsem už blízko zastávky a trolejbus nikde, proto jsem si dovolila zpomalit. Procházela jsem kolem sloupu, který byl jako křídly motýlů oblepen upoutávkami do divadel a kin. A tam jsem ho spatřila. České nebe! Cimrmani! Divadlo Bolka Polívky! Srdce mi začalo bušit. Nikdy jsem nesledovala, zda jsou v Brně, protože mě nenapadlo, že by se tu ukázali. A zdaleka mě nenapadlo, že by tu byli dokonce téměř každý měsíc. O pár týdnů později mě sice hřeje lístek na Švestku, protože České nebe bylo samozřejmě beznadějně vyprodané, ale přesto stepuju s kamarádem před Bolkem, jestli se třeba neuvolní dva lístky. Máme slevovou kartičku, bylo by to za padesát. Nic se ale neuvolnilo. A tak jsem 8.12. vyrazila se vstupenkou na jistotu.

Od Švestky jsem mnoho neočekávala. Viděla jsem ji zprostředkovaně počítačem a mezi mé nejoblíbenější kusy se nezařadila. Přesto jsem se nemohla dočkat. Nešlo ani tak o samotné představení, ale o to, že JE uvidím. Koho přesně, to jsem nevěděla, ale Svěrák měl dorazit určitě. A zazněl gong. A po něm druhý. Zhasla světla. Přede mnou pódium a na něm čtyři židle vpravo a řečnický pultík vpravo. Rekvizity, které jsem vídala z obrazovky byly přímo přede mnou! Boční závěs se pohnul a zpoza něj vyšlo pět postav. Všichni tleskali a já, aniž bych to čekala, měla oči plné slz. Nebrečela jsem, ale dojalo mě to. Viděla jsem Bruknera, Weigla a – Svěráka. Škoda, že nepřijel i Čepelka, místo něj tu však byl Robert Bárta, kterého jsem viděla poprvé, Marek Šimon, který se nádherně radoval z potlesku, a Genadij Rumlena.

U referátu jsem byla rozpačitá. Vtipný byl, u Svěráka se lámaly všechny řady smíchy, ale přišlo mi, že ti herci dělají vše nacvičeně. Že už to mají tak zažité, že už je to samotné ani tak nebaví a chybí tomu ta improvizace a nadšení. Že ví, kdy očekávat smích – taky se dočkali, že si vzájemně nemáme víc co nabídnout. V samotném představení Švestka jsem už takové pocity naštěstí neměla. Akorát jsem zapomínala, že se nedívám na obrazovku, ale na živé herce a nedokázala si tak pořádně užít tu atmosféru a vše okolo toho, že VIDÍM naživo Cimrmany. Což mě mrzí velmi. Myslím ale, že tou hrou se už bavili a také si vymýšleli nové vtipy, protože koho by bavilo hrát přes třicet let stále to stejné. Nejhezčí pro mě však byla děkovačka, jako asi při každém představení. Vidět je jako herce, ne jako postavy, vidět opravdové emoce, radost v očích a dík. Škoda, že jsem nemohla zůstat déle, třeba bych se mohla s nimi setkat i osobně, ale třeba … příště :)

Advertisements

2 thoughts on “Divadlo Járy Cimrmana: Švestka

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s