Literatura

Povídky od Oty Pavla

https://i0.wp.com/www.cbdb.cz/authors/59.jpgPovídky Oty Pavla vřele doporučuji :) Píše věcně, ne košatě, ze svého života, ale hodně i sportovní reportáže. Jednotlivě k jeho knihám a o něm jako o spisovateli zde. Obsahy jsem psala v roce 2012, kdy jsem maturovala, proto prosím omluvte styl.

Vlastní obsah povídek (spoiler):

Olympijské hry – O novinářovi, co psal reportáže ze sportu, ale vždy se vrátil večer k rodině, kde měl ten svůj klid a pohodlí, což bylo docela v kontrastu s vřavou, kterou zažil.

Sedm deka zlata – Tuto povídku jsem pochopila jako doklad o tom, jak to neměli po peněžní stránce sportovci vůbec lehké, ale přesto se nevzdají dokladů o svých úspěších (hlavní hrdina dostane nabídku na 25 000,- za jeho medaile, za zlato, ale on odmítne). Po válce je první spartakiáda, on už má stříbrné vlasy, byl to přeborník v atletice… a lidé vyvolávají jeho jméno, přestože už není mladík :) Lidé nezapomněli.

Jak to tenkrát běžel Zátopek – Dlouhá reportáž o Zátopkovi. Moc pěkná. O tom, jak dřel jak největší dříč, aniž by měl talent, o jeho úspěších v cizině, o něm … pěkné :)

Běh Prahou – Jedna povídka z života Oty Pavla. Jak byl jeho tatínek propuštěn z koncentráku a on hned vstoupil i se syny do komunistické strany, jak nechal syny běžet Prahou se štítky stran, které vyhrají ve volbách, měl vyhrát Komunismus, byla to jako taková reklama. Ota Pavel měl skončit poslední, parodoval jednu stranu, na Václaváku ho chytli, sbili, svlíkli… a tatínek ho vezl domů, naštvaný. Na konci pláče nad Rudým právem, kde jsou opět lidé děleni na Židy a nežidy.

Plná bedna šampaňského – Souboj v házené. Napětí, hra, boj. A za vítězství plná bedna šampaňského :)

Salto nazad – Tato povídka je velice, velice dobrá :) O nejlepší gymnastce ČR, která si musela vybojovat zlatou medaili na olympiádě. Byla sice úžasná, ale neuměla salto nazad, cvičila to v tělocvičně pořád dokola, ale měla blok. Trenér na ni křičel, i ji podporoval, ale nic nepomohlo. Salto nazad musela udělat, aby dostala medaili, navíc ho každý čekal … nikdo, kromě jejích blízkých a spolugymnastů nevěděl, že salto nazad neumí – a její první salto nazad se jí povedlo na té olympiádě, dokázala to … aniž by někdo věděl, že je její první :)

Pohár od Pánaboha – Jedná se o povídku o hokejistovi, který je už starý na sportování. Přestože je velice slavný a oblíbený, vyřadí ho ze zápasu, protože na to už nemá. Řeší se tam otázka pomíjivosti slávy. Jak mu lidé podlézají, potom ho shazují. Jak jsou poháry na nic, jak z takového sportovce potom nic není, nic neumí, nemá kde pracovat. Jak ho všichni plácají po zádech, potom se na něj vykašlou. Když rozbil své krásné poháry, říkal, že třeba na konci života člověk dostane pohár přesně pro něj. Který bude vypadat tak, jak si ten člověk zaslouží. Bude třeba z modrého nebe, Mléčné dráhy… A potom přišli nějací fanoušci z jednoho sdružení, aby mu předali pohár, ten je proti slunci nádherně modrý, ti fanoušci mu říkají, že se nezdrží, že tak poletují po světě … a on se zděsí, že to je přesně to, o čem mluvil, pohár z modrého nebe a oni, andělé, co poletují – trošku se tam zhroutil, ale jeho žena Alena ho uklidnila (o to se tam taky jedná, o vztahu k rodině). … a on mohl začít dál.

Kopnutí za 3000 dolarů – Jedno slavné mužstvo nechalo jednoho pána si s nimi zahrát, ten byl nadšený, že ho nechali si i kopnout a sehráli trošku divadýlko, že je pozval na hostinu. Stoly se opravdu prohýbaly pod jídlem. Potom zjistili, že to stálo 3000 dolarů … Ten bohatý pán se  na ně byl podívat v Česku, oni ho taky pohostili a on si schoval kelímek od hořtice a vystavil si ho u sebe ve vile :)

Brankář – o tvrdé dřině jednoho chlapce, který to neměl v životě lehký…ale kam se dostal! :)

Proč jsem se nestal světovým hráčem – Zase ze života Oty Pavla. O jeho snaze stát se světovým hokejistou. O tom, jak mu tatínek věřil, ale jak se nezadařilo.http://www.cbdb.cz/img.php?type=book&size=book_detail&id=753

Ty nikdy nebudeš mistrem světa – Ota Pavel popisuje, proč se nikdy nestanete mistrem světa, proč to není jen o talentu, že je to hlavně o tvrdé práci!

Odpusť nám naše viny – to je zase o mužích, co se vždycky scházeli na jedné místní skále a slibovali si, že až skončí režim a budou moct cestovat, půjdou slézt jednu velkou horu (jejíž jméno si nepamatuju). Mezitím jednomu kamarádovi zabili Němci otce, potom zabili i jeho. Ten kamarád, hlavní hrdina knihy, slíbil, že zabije aspoň dva Němce v lágru, kam ho zavřeli, aby pomstil kamaráda. Nestalo se tak. Skončila válka a odjel s kamarádem Karlem do Alp, vylézt tu nejnebezpečnější horu. Slíbili, že to stihnou za den, za což by dostali ohromné peníze. Před nimi jdou ale dva Němci, jsou hrozně pomalí, a pak mají nehodu – a i přes sebezapření, a že přijdou o výhru, jim ti dva pomohli. Byli na ně samozřejmě naštvaní, i za to, že prohráli válku a přesto měli drahý vybavení, že si žili blaze.
Potom lezli už na vrchol, ten hlavní hrdina viděl, že ti Němci jsou špatně jištění a skoba vypadává, v uších mu zazněla Lily Marlén – co si Němci zpívali, i tady ti horolezci v chatě – a neřekl jim to. A pak už na hory nikdy nelezl, protože by vždy viděl ty padající Němce.

Na silnici k Vratislavi
– O cyklistovi, který jel asi 60-ti kilometrový závod. Chtěl vyhrát, všechny předjel, ale už to nezvládal, spadl, všichni mu ujeli a on tam zůstal sám. Chtěl to vzdát, ale povzbuzen trenérem se dostal do hlavního města, čekal potupu, ale byla tam spousta lidí a provolávala mu slávu, i když byl poslední.

Zítra začnou všední dny – O hokejistovi, kterému končí kariéra (také, kvůli stáří), tak jak reagují lidi a jak se cítí on.

Žluté růže – O matce, které zemřel syn na Hoře smrti. Na tom místě má také pomníček, ale žádný horolezec jí tam nechtěl vylézt, aby tam dal růže. A tak se sbalila, připravila a vyrazila. Dostala se tam sama, i když málem umřela – o síle mateřské lásky.

Hodinky s vodotryskem
– O cyklistovi, co jel do Švýcarska a viděl tam hodinky, které by chtěl. Kamarád mu řekl, že když vyhraje, vyfotí se u jeho kola, protože to bude pro výrobce toho kola reklama a oni dostanou spoustu peněz. Protože to byl Čech atd., nikdo na něj moc nesázel, což byla jeho výhoda. Skutečně vyhrál, ale potom pocítil, že vyměnit si kolo, když závod vyhrál se svým kolem z Česka, co vyrobil jeho kamarád Franta, by bylo sprostý – a tak to neudělal a měl jen vavřínový věnec.

Nejhezčí den Daniela Groussarda
– O cyklistickém závodě v Čechách, ve kterém závodil i Francouz. Každý si myslel, že vyhraje, měl namakané nohy od ježdění atd., ale on byl v Česku jen na návštěvě u tety, která ho tam poslala. Byl to jeho první zápas. Úplně ho projel, ale Češi čekají i na toho posledního, takže sklidil spoustu slávy, že dojel – a byl to jeho nejkrásnější den.

Jak to člověk prohrál a potom vyhrál
– O Ivansovi, který byl psanec, protože při cyklistice myslel jen na sebe a taky podváděl. A prohrál. A potom o muži, který i při velkém závodu slezl z kola, vzal si od dívky kytičku a políbil ji. A pak jel dál. Další krásný odstaveček od Oty Pavla (vypsat by se toho dalo víc, ale … )

A teď vím, že člověk v tom spěchu a shonu dne má klidně vystoupit z nabité tramvaje, do které se těžko dostal, a vylézt třeba u květinářství. Že má zamávat modrým balónkem na znamení, že dosud žije.

Vlajka s medvědem – O závodu, kde se nejdřív běželo, a potom střílelo. Běhalo se na skupinky. Jedna by skrz jejího člena prohrála, ale troška podvodu ve střílení a měli výhru… a pak zjistil, ten, co podváděl, že běželi nadarmo…

Dva bratři – Povídka o tom, jak se rozdělila rodina, jeden bratr hraje za hokejový tým český, druhý v Kanadě – jednou se potkají, mají spolu hrát zápas. Řeší se tam, že ten z Kanady by se chtěl vrátit, ale už nemůže, maminka na něj vzpomíná, kdo v zápase vyhraje … jak byli postaveni bratři proti sobě.

Vývrtka smrti – Povídka o letci, který chtěl vyhrát letecký závod, předváděli různé otočky apod. Vývrtku smrti spousta lidí nepřežila, ale on ji udělá.

Výstup na Eiger
– o dvou horolezcích, Češích, kteří se i přes nebezpečí snaží dobít vrcholu Eigeru.

Poslední zápas Františka Kloze – o mladíkovi, který sportoval, pak šel do války a byl postřelen. Nohu mu měli amputovat, ale on nechtěl, protože hrál fotbal a byl slavný. Zmítal se v horečkách, v kterých si vybavoval svůj nejlepší zápas (což asi nemohl Ota Pavel vědět), potom už bylo pozdě, umíral na infekci a stále v duchu hrál ten zápas, který vyhrál – a pak zemřel.

Když ti to nejede
– o cyklistovi, co jede Závod míru, chce to vzdát, ještě povzbuzuje svého kamaráda. O boji sám se sebou.

Kolik má kůň chlupů – jedna z Pavlových prvních reportáží, vzpomíná, jak dostal glejt, že může letět s mužem, kterého zpovídal, na větroni. Vzpomíná, na jaké hlouposti se ptal, jak ten muž už byl dost naštvaný z jeho dotazů. Potom mu to taky pěkně vrátil ve vzduchu, kde s ním dělal otočky apod. Už ho nechtěl nikdy vidět. Stejně tak popisuje i to, proč je létání na větroni pro letce krásné a nebezpečné.

Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový – Je to o chlapci, který viděl slavnou tenistku Marii Kettnerovou plakat po prohraném zápase s Maďarem a rozhodl se, že oplatí její slzy. Několik let dřel – tady Pavel ukazuje opět to úsilí – a cvičil se ve stolním tenise, v normálním tenise, všelijak sportoval a zdokonaloval se. A potom toho Maďara, který porazil Marii K., v zápase porazil a stal se vítězem světa :) (i když si teď nejsem jistá, jestli ne jen Evropy)

Reportážní povídka za pět litrů hříbků v sladkokyselém nálevu – Jednou Otu Pavla prosil starý známý, aby napsal reportáž o zápase Dukla Zbiroh, jejich místní fotbalový zápas. Pavel nechtěl, měl toho dost, ale známý mu nabídl pět litrů hříbků v sladkokyselém nálevu. Jeho žena a tchýně neobdivovaly jeho úlovky, ale na hříbky byly vysazené, takže si řekl, že by jim jednou vytřel zrak. Hříbky ale nedostal, reportáž napsal, na konci se zamýšlí:

A pak najednou mi zas bylo do breku, protože jsem si uvědomil, že takoví lidé jakou jsou Pekaři, musí lákat novináře a spisovatele na hříbky v sladkokyselém nálevu, zatímco u šaten zpěváků a sportovních hvězd stojí zástupy žurnalistů. A čekají a čekají, aby znovu a znovu mohli popisovat, jaké má Pelé kopačky a B.B. poprsí. Koho to prosím zajímá, jak kope Dukla Zbiroh? Nikoho. Ale jedno je jistý, dámy a pánové, že bez Pekařů by sport umřel stejně, jako by lekla ryba bez vody. Myslím ten sport malý, opravdový.

Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán – O Borovičkovi, fotbalistovi z Dukly, který také řešil, co bude dělat, když ho z Dukly vyhodili, že je starý. Jak jeho táta byl posedlý celery, protože  ho jeho prastrýc celerem bouchl, byl pak celerový král a Borovička vlastně SYN CELEROVÉHO KRÁLE, jak ho lidé neměli rádi, v každém zápase si musel vybojovávat jejich přízeň. Jak přišel za Pavlem do nemocnice, když si ostatní mysleli, že umře – on si to nemyslel. Moc se spolu ale nikdy nebavili. On mu nosil to, co napsal a chtěl po něm vědět, jestli by mohl psát, Pavel ho zapřísahal, aby nechal psaní a dělal radši trenéra, nebo se z něj zblázní.

Haló, taxi! – Tato povídka je moc pěkná, je o řidiči taxíku, který veze Čechoameričana a ten mu nadšeně vykládá a vzpomíná na Duklu, když byla v Americe, především na Rudolfa Kučeru. Taxikář poslouchá, moc nemluví, vezme si peníze a odjíždí pryč. Potom vyndá náprsní tašku, na které je napsáno zlatým písmem RUDOLF KUČERA. Na začátku o taxikáři zjišťujeme, že je to bývalý fotbalista, kterého ,,vykopli“, že je starý, tak si hledal nové povolání. A je to on, Rudolf Kučera :)

Nejhorší je bejt brankařem – Vypráví o světovém zápase (o Anglický pohár), ve kterém hrají naši čeští fotbalisté. Jejich brankář není schopen spát, je nervózní, nohy má zdřevěnělé, ale pak to z něj padá a oni vyhrávají pohár, potřetí :)

Baroni na kolech – O synu a dceři baronů, kteří se rozhodli jezdit na kole. Sice jejich rodina byla bohatá, ale oni nic nedostávali, tak dcera jela do ciziny, přespávala na senu atd. A i přes všechny nehody (srazilo je auto), které měli, i když vyhrávali jen malé místní závody (medailemi zaplňoval syn zámek, jak dřív tam visely trofeje z bitev atd., tak teď z cyklistických zápasů), až do stáří jezdili na kole :)

Služebník náš Hubert – Tady Pavel píše o smrti Huberta Topinky, lékaře v týmu Dukla. O jeho životě, o tom, jaký byl, jak ho měl každý rád atd. Jak rád spal :D … moc pěkné, hlavně, když jsem četla Dukla mezi mrakodrapy :)

Alfréd Jindra – O chlapci, který jezdil na vodě, o tom, jak dostal zánět mozkových blan, potom z vody chytl obrnu, málem umřel, dva roky se z toho vykřesával, jak plánoval, co bude dělat, když už nemůže jezdit na vodě. Jak ale zůstal silný. Taky, jak miloval vodu.

Černá štika – když byl Ota Pavel s bratrem Hugem a Jirkou ještě malí, chtěli chytit černou štiku, která uvízla na mělčině. S Otem se normálně nebratříčkovali, ale teď jim přišel vhof. Ota Pavel si pokládá otázku, jestli někdy chytí velkou rybu – tato jim uplavala.

Koncert – Seznamujeme se s převozníkem, strejdou Proškem, který celou Otovu rodinu zasvětil do rybaření. Když ho poprvé viděli lovit ,,na práskandu” (prutem a svými fousy), představoval si Oto, že kolem sedí lidi jak na koncertě a pozorují ho.

Moje první ryba – o tom, jak mu Prošek ustřihl vlastní prut a on na něm chytl okouna. Pak se jím tak chlubil, že se stal Proškovi zase protivný a rybu nejspíš sundal. Ale dostal uznání, že taky umí lovit, když ho bráchové přehlíželi. A okouna vnímal jako draka :)

Souboj o štiky – seznamujeme se s tatínkovým kamarádem Bédou Peroutkem. Bratři Otu už přizvali, lovili okouny, ale okouny jedly štiky. Lovili teda štiky, tatínek objevil místo pod Čertovou skálou, kde byly v hlubokých tůních. Na konci dne to prozradil Peroutkovi.

Pod Šímovic skálou – Pod tuto skálu chodili na parmy. Ota jednu ulovil, popisuje, jak bojovala o život, než jí probodl hlavu nožem.

Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům – tatínek s Otou šli lovit úhoře. Nejlépe prý v noci a ve větší hloubce, což bylo hrozně daleko od jejich obydlí. Dali jim pořádné žížaly a rybičky. Taktika byla taková, že v řece natáhnou šňůry, tatínek přikázal Otovi, aby se svlíkl a šel doprostřed s tou šňůrou. Voda byla po dešti dost prudká a stoupala. I tatínek se bál, ale bylo mu líto investic a práce. Dozvídáme se, že tatínek neuměl plavat. Otu strhla řeka a tatínek jej musel přitáhnout ke břehu. A brumlal, že jim to příště naservírují, až se z toho podělaj.

Nejdražší ve střední Evropě – Maminka celý život toužila jet do Itálie. Otec vždy řekl, že právě teď nemají dost peněz, a jelo se na Berounku. Jednou přišel pan Václavík s tím, že prodává rybník. Pana Poppera to jako rybáře ohromně nadchlo. Představoval si, jak vypěstuje spoustu kaprů a utrží velké peníze. Jako důkaz, že v rybníku jsou opravdu kapitální kousky, vzal pan Václavík pana Poppera na hráz a hodil kaprům žemli. Kapr, který vyplul, byl obrovský. Tatínek rybník za 10 000 koupil. Na podzim potom zorganizoval výlov, při kterém se ukázalo, že v rybníku byl právě jen ten jeden jediný kapr. Nepříčetný tatínek se vypravil k panu Václavíkovi, který byl ovšem na dovolené v Itálii. Po letech se opět setkali. Pan Václavík si chtěl od pana Poppera jako od prodavače Elektroluxu koupit ledničku. Pan Popper mu doporučil luxusní model s mramorovou deskou za 10 000 s dodávkou až domů. Poté od známého skladníka zabalil starou vyřazenou ledničku, přibalil mramorovou desku a zaslal panu Václavíkovi.

Pan doktor Václavík okamžitě telefonoval tatínkovi a křičel: „Pane inspektore, ta lednice nemá vnitřek. Vždyť jste mi poslal bednu. Králíkárnu už mám! Tu nepotřebuju!“ Tatínek na to řekl: „Jó, pane doktore, to se nenechá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky.“ A položil sluchátko.

Ve službách Švédska – Tatínek pracoval u švédské firmy Elektrolux. Strašně se mu líbila žena jeho šéfa Korálka, paní Irma. Tatínek se na ni všemožně snažil udělat dojem a umínil si, že bude nejlepší v prodávání vysavačů a ledniček a skutečně se mistrem světa stal. Spřátelil se dokonce i s malířem Nechlebou, který byl lidem nepřístupný a možná právě proto od něho chtěli mít všichni boháči obraz. Tatínek se nenápadně před panem Korálkem zmínil o svém přátelství s malířem a pan Korálek dostal okamžitě nápad: nechat namalovat paní Irmu. Tatínek měl záminku mluvit s paní Irmou, platonickou láskou. Trvalo velmi dlouho, než pana malíře přesvědčil. Bral ho na výlety, trávil s ním spoustu času. Když konečně přišel slavný den, kdy měla být Irma malována, malíř řekl, že takovou paničku malovat nebude. Paní Irma i pan Korálek byli rozzlobení a znemožnění, protože mezitím už stihli rozhlásit v Evropě i Spojených státech, že paní Irmu maluje sám Nechleba.

Bílé hřiby – Ota bájí o křivoklátských lesích. Šli a najednou viděli bílou stráň – stráň plnou hřibů. Maminka plakala, protože prý když je hodně hub, bude válka. A opravdu, slyší to v rádiu.

Smrt krásných srnců – Popperovi jezdili na Berounku k převozníku Karlu Proškovi na chalupu. Tady chytali ryby, pekli chleba a chodili na houby. Strejda Prošek byl legendární pytlák, na pomoc měl vlčáka Holana, který byl jistě vlk. Nikdy Proška nezradil a vždy ho poslouchal. Je tam povídané o Proškovi víc, o jeho ženě Karolince atd. Holana si pořídil na lovení srnců. Idylické chvíle Popperových skončily s příchodem Protektorátu. Na Berounku nesměli. Pak přišel povolávací list do koncentračního tábora pro syny. Otec se rozhodl jet k Proškovým na kole přes noc, maminka se zlobila, bylo to dost nebezpečné. Chtěl zde ulovit ryby pro syny. Ryby nebraly několik dní, půjčil si tedy od pana Proška Holana. Čekal na srnce dlouho, ale dočkal se. Holan nikdy nikoho jiného než svého pána neposlechl. Ale s panem Popperem nakonec šel, pan Popper plakal a prosil ho, byl hodně zoufalý. Srnce ale minul. Na druhý pokus srnce skolil. Než ale pan Popper k jeho tělu došel, stihli ho nějací dva rybáři stáhnout a zakrýt. Popper se vrátil k Proškovi. Rychle došli zpět k místu, kde ležel srnec a Prošek zavolal:“Pane nadlesní, tady to bylo!“ Rybáři se lekli a utekli. Prošek s Popperem rychle naložili srnce do batohu a v noci jel tatínek Popper na kole zpátky. Za světla ve městě plném Němců ho zastavila jedna paní. „Pane, máte všechno od krve.“ Srnce přebalili do prostěradla a tatínek jel dál. Srnce dovezl a možná díky masu z něj bratři Oty Pavla přežili koncentrační tábor (byl tam popis, co museli přežít…hrozně smutný).

Kapři pro wehrmacht – na začátku války byl Leovi zabrán jeho rybník. Doufal, že mu ho zase vrátí, ale po zkáze Lidic to vzdal (Oto popisuje, jak slyšeli lidický křičet a jejich vypálení se jim zažralo pod kůži). Další rána přišla ve chvíli, kdy museli Hugo a Jirka do koncentráku. Leo byl povolán těsně před Vánocemi.  Šel proto s malým Otou k rybníku a ukradl si vlastní ryby, které maminka s Otem vyměnili za sádlo, chleba atd. Nastal výlov rybníka, ale nic v něm nebylo. Leo s Davidovou hvězdou vypálil Němcům rybník.

Můžou tě i zabít – Protože neměli co jíst, chodil Ota na ryby do Starého rybníka pytlačit. Přinášel doma ryby, ale jednou ho obklíčili dva chlapi, utekl, ale v slepé uličce na něj čekal porybný Záruba. Myslel si, že je zlý, protože měl hrb a lidé poznamenaní bohem se rádi mstí. Ale on mu řekl: ,,Křič, tak krucinál křič.“ Dělal, že mu tluče, aby to slyšeli Němci a vyzvědači. Ale netloukl. Ptal se na otce a bratry, pak mu poradil, aby šel k Novému rybníku, že tam je to bezpečný.

Dlouhá míle – O tom, jak šel Oto ke Koníčkovic mlýnu pro kapra stařečka, o kterém mu řekl Hugo. Nemohl ho vylovit, mlynář mu pomohl a přesto, že řekl, že vše co vyloví je jeho, vzal mu ho. Oto byl velice smutný, ale hodně si bájil pohádky o šupinách, které si odnesl a i o mlýně předtím. A Dlouhá míle se nazývá cesta ojíněná lipami, které Němci pokáceli, která vede na letiště.

Opět popisoval Lidice, jak je Němci přestavovali a celou krajinu měnili.

U Prošků po válce – O tom, jak se Ota vrací na místa svého dětství, když už smí, jede vlakem, batoh na zádech. Zjišťuje, že řeku miluje ze všeho na světě nejvíc, je plná ryb a svobodná, nespoutaná. Bojí se, že Proškovi už nežijí (to by poslali parte), nebo nebudou doma. Buší a bojí se, že jeho dětství skončilo. Prošek však za chvíli přišel a Oto se s ním začal muchlovat. A on se ho ptá: ,,Tam kam půjdeš na ryby?!

Malý pstruh – Navazuje na předchozí povídku, Oto popisuje hájovnu s hajným, který si stále na něco stěžoval a nadával a Ota se ho bál. Taky píše o paní Frankové, které zabili muže, rozvědčíka, ale ona se nebála Němcům a pomáhala parašutistům. Chytil pstruha a chtěl ho dát paní Frankové, ta mu však řekla, že ho tam mohl ještě nechat – byl malý…

Jak jsme se střetli s Vlky – Ota s tatínkem a Adolf s Frantou Vlkovými proti sobě bojovali v lovu štik, tatínek s Otem vylovili 3, dali je na vozík a vezli je, aby to vypadalo, že jsou těžké. Vlkovi jich nalovili pět a Marie, která se líbila Otovi, na ně shlížela opovržlivě. Ale ty rodiny se jinak měly rády.

Otázka hmyzu vyřešena – po válce Leo začíná prodávat mucholapky BOMBA – CHEMIK od firmy DERSOL. I přesto, že jich Leo prodá velké množství, tak před létem, je lidé začnou vracet z důvodu, že mouchy nevidí umírat. Tatínek už domů nemůže nosit peníze a zlomí mu to jeho obchodnické srdce.

Veliký vodní tulák – O tom, jak šel pan Prošek, Ota a tatínek na úhoře, možná byli naposled spolu (nevím proč), tak si to užívali, i když byla jasná noc a úhoři nejspíš nezaberou. Měli slepici, tak si ji upekli. Jeden úhoř jim zabral, pověsili ho v pytli na olši a šli spát. Oto celou noc přemýšlí o úhořích, jak pochází z Ameriky a tam se zase navrací, taky, jak tento úhoř už neunikne, i když úhoři jsou velcí bojovníci a chtějí žít, i když leží na talíři. Nakonec ráno zjistí, že se mu podařilo uniknout, tlamičkou zvětšil oko, které v pytli bylo.

Lov bolena dravého – O tom, jak Oto musel s rodiči stavět chatu na přehradě a ztratil kvůli tomu holku. Nakonec se s chatou smířil, když u ní nachytal přes prázdniny 12 bolenů, ryb, které někteří rybáři ani nevidí. Rozedral si kvůli nim ruce atd. Chytil je hlavně díky dobré imitaci, díky píli rybičkám, ostražitosti…

Pumprdentlich – O tom, jak tatínek vždy toužil ulovit velkou rybu, ale nejspíš nikdy se mu to nepodaří. Chytl pětikilového okouna, dal ho do studánky a v hospodě tvrdil, že chytl pumprdentlicha (Otovi to vysvětlil jako krásnou dámu v plesových šatech, co šlápne do hovna), dvacet kilo… Hosté byli opilí, mezi nimi rybáři, a že se půjdou podívat. Maminka poznala ze zkušenosti i gestikulace tatínka, že nejsou dost opilí na to vidět velkého okouna, proto je napila víc, pak je tam dovedla a pana Doška poprosila, aby řekl, že je velký… ten to prohlásil, a tak si to pak mysleli všichni. Oto si pak převzal to slovo tak, že je to něco výbornýho, co ale stojí za hovno.

Žehlička – Žehlička je auto, které se bratru Hugovi porouchalo, když jel s bratry, tunou jídla a čtyřma basama piva lovit ryby. Snažili se dohnat dětství, které jim vzal Hitler. Za to auto nadával, ale jinak byli šťastní. Protože ho nechtěl opustit, tábořil tam pár týdnů, ulovil několik štik a bavil se s pošťačkou, dokud pro něj nepřijela žena Ela s náklaďákem na odtah aut z firmy, kde pracoval. Jejich dopisy, které mu do té doby posílali, posílal po vodě ve flaškách od rumu nepřečtené.

Zloděj prutů – O tom, jak byl Oto s bratry lovit, byl s nimi kamarád a ten měl pravý japonský a nádherný pruty. Jednou večer nachytali bratři zloděje, uplaval jim. Oto si zprvu myslel, že je to bratr Hugo a zbláznil se, jak předpověděl horoskop. Ráno ty pruty našli opřené o stromy. Zloděj je vrátil a Oto jeden dostal… Na konci píše, že horoskop se splnil, on se zbláznil a je teď v blázinci, kde nejsou ryby, ale Napoleonové atd.

Uschlé rybičky – Maminka nadávala tatínkovi, že usiloval o důchod kvůli rybám, na které teď nechodí. Proto si vždy šel do loďky schrupnout a dělat, že loví candáty, které má maminka ráda. Jednou přišel Hugo domů a maminka ho poslala pro tatínka, že zase spí a nevrací se, že už má hotové jídlo. Doplaval k němu a viděl, že má nahozené pruty, ale zaseknuté o most. A nevadilo mu to. Zželelo se mu tatínka, který už stárl a byl docela senilní a na buřty ho přemluvil, aby se vrátil.

Králíci s modrýma očima – Maminka s tatínkem se přestěhovali do domečku, kde si deset let žili. Maminka prodávala vajíčka a pěstovala krocany, tatínek králíky. Dobře se o ně staral. Potom mu někdo řekl, že když je potetuje, můžou vyhrát ceny. Otetoval je, za poslední peníze jel na výstavu, ale nic nevyhrál, protože jim prý neudělal pedikúru. Byl tak zdrcený, že je vypustil ven (to už se taky jmenovali Pavlovi, zmiňuje se Ota, když žili v Česku, aby měli české jméno), a šel pěšky podél řeky domů. Byl vyčerpaný, odvezli ho sanitkou do nemocnice, kde zemřel.

Zlatí úhoři – Ota přivezl z Amsterdamu uzené úhoře, kterým říkali zlatí, přestože zlatí nebyli. Tatínek měl životní sen – chytnout zlaté úhoře. Tedy tolik úhořů, aby se vyplatilo je dát řezníkovi na uzení. Ota si řekl, že mu tyto úhoře chytne k narozeninám. Opravdu se mu to čtvrtý den podařilo, přestože zůstal jen na doporučení Proška, nachytal 11 úhořů a dal je řezníkovi udit. Tatínek plakal radostí, ale pak nadával, že jsou úhoři přesolení. Ota je pověsil na dveře a poté pochoval, litoval těch úhořů, je škoda ryb, když se nesní.

Tatínek pak stále chytal úhoře, ale neměl na ně štěstí. Kdykoli nějakého ulovil – a strávil nad tím tisíce dní a nocí, kdy hledal rousnice atd. – dal ho do jezírka u domu v Radotíně, kam se s maminkou přestěhovali, a pozval na něj Otu. Ten nechápal, proč nepozve i někoho jiného, až mu tatínek jednou řekl: ,,Tohle je jedenáctej“ a on si uvědomil, že mu tak splácí ty jeho úhoře. A pak zemřel. I Prošek i řezník dávno zemřeli.

Oto vzal špetku jeho popele a rozprášil ji na řece Berounce, kde ulovil nejvíc úhořů.

Batoh z jelena

H: Tato povídka mě zaujala právě tím batohem. Je i v jiných směrech milá.

O: Děj není nijak složitý, spíše se zde Ota Pavel vyžívá v poetismu jeho milované řeky. Tentokrát vypráví o řekách, jejichž pramenu nemohl dosáhnout, a to především proto, že měl na zádech batoh ze švýcarského jelena, který mu daroval dědeček. Z ješitnosti a chlouby ho nosil, přestože se pronesl a byl z něj zadýchaný. Naštěstí ho ale nepřežil, jak sliboval dědeček, ale unosil ho a mohl ho s klidným svědomím dát pryč.

Potok pana inženýra

H: V jednom momentě docela smutná povídka.

O: Povídka je o rybníce, ve kterém po staletí žili pstruzi. Někteří je halabala lovili, sám Ota Pavel si připadal jako vrah, když jednoho jako malý probodl dýkou. Vypráví nám o jednom inženýrovi, který k rybníku chodil lovit, ale malé pstruhy pouštěl a lovení miloval. Jednou načapal chlapy s vozem plným pstruhů, jak je vezou do jiného rybníka – a v tom jeho nezbyl ani jeden. Chytili je na elektriku a v novém rybníce pochcípali, protože tam tekla umělá hnojiva při deštích z pole. Inženýr ulehl nemocný do postele, dokud za ním nepřišel kamarád, že pstruzi nejsou pryč všichni, že se zahrabali hluboko do bahna a ti druzí je nedostali. A to ho postavilo na nohy a zase mohl jít lovit své milované pstruhy.

Ve džbánku budeš mít čistou vodu

H: Zde Pavel krásně vypráví o jižních Čechách, které má na světě nejraději. Až bych tam hned jela.

O: Ota Pavel jel jednou na výlet s manželkou do jižních Čech. Už kdysi jim dokonale propadl a vždy věděl, že do nich vjel. Krásně vykresluje atmosféru tohoto kraje, které podlehl a usnul v seně až do noci, zatímco manželku nechal v autě. Ta ani nenadávala, četla si, ale na noc museli zůstat v nějaké chalupě. Ráno našli mléko a chléb na snídani, obyvatelé už na poli, účtenka žádná.

Fialový poustevník

H: Tato povídka je více dějová než lyrická, také docela smutná. Měla z ní být prý filmová povídka, ale Pavel bohužel zemřel.

O: Povídka vypráví o muži, který trpěl spravedlností. Všechny lidi měl za zlé, tak se přestěhoval k jedné staré zřícenině a tam živořil. Umíral hlady, ale lidé mu po čase začali nosit plátno, hřebíky atd. Žil ve stanu a pak v nějaké chajdě, začal zase věřit lidem a některé měl rád, s těmi si povídal, když ve vesnici prodával své výrobky. Potom ale k zřícenině začali jezdit turisté, nechávali tam všude odpadky, opět přestal důvěřovat lidem, kocour mu zemřel hlady – a nakonec i on.

Mám rád tu řeku

Povídka o řece Lužnici (na které jsem mimochodem byla, aniž bych to tušila, že ji měl Pavel rád), o plavení se na ni atd.

/

…závěr povídky o Emilu Zátopkovi, krásný závěr :)

Přišel a odešel – tak to ve sportu bývá.
Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se  v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl.
Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den udělal něco pro to, aby je splnil.

Antalogie:
Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců; Plná bedna šampaňského; Pohár od Pánaboha; Olympijské hry a jiné povídky; Jak šel táta Afrikou; Cena vítězství;  Syn celerového krále

Advertisements

One thought on “Povídky od Oty Pavla

Co na srdci, to v prstech

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s