Literatura

Jakub Deml: Hrad smrti

Citace z: DEML, Jakub. Hrad smrti. 5.vyd, 3.samost.vyd. Praha: Paseka, 1992. ISBN 8085192314.

Výsledek obrázku pro hrad smrtiNeobvyklý a zajímavý pohled na smrt i Boha, na rozmezí snu a možná i představy vyvolané úzkostí z nadcházejícího osudu, rodově stejně tíživého jako minulost (pouze má interpretace, podle všeho se jedná o sen, nejen díky čemuž se Deml řadí k předvoji surrealismu). Město, ve kterém vládne smrt, kterou navštíví i hlavní hrdina. „Tehdy mi bývalo neobyčejně smutno, ale sotvaže jsem si uvědomil, že jest třeba pouze umříti, aby se přišlo do tohoto města, kde všechny věci mají jiná smysl, zmocnila se mne veliká radost, jako vždy, kdykoli tělo touží po smrti jako po životě. Bůh jest tak blízko; jest v onom Městě, kde Ho vidí ti, kteří mne tam očekávají a jest neviditelně, neobrazně mezi mnou a jimi.“ (str. 47)

Zajímavý kontrast JEHO, Boha, a , Smrti. „Pocit smrti jest rozhodně strašlivější nežli sama Smrt, ale raději tisíckrát se útěkem strhám, nežli bych měl zakusiti JEHO pohledu, anebo dáti se dotknouti JEHO rukou!…“ (str. 55) A samotný popis smrti včetně dřevorytu Josefa Váchala, který doplňuje i zbytek útlého svazku, je úchvatný: „[Glosa. Roucho její, černé jak její vlasy a brvy, splývajíc těžce po stupních trůnu, a jsouc posázeno černými diamanty, zvyšovalo, možno-li, její majestát a sličnost hlavy její, ozdobené zlatým kruhem. Čelo, tvář i ruce její, podobny řezbě ze slonoviny, příkře kontrastovaly s jejím oděvem a vlasy, s celou komnatou, ba i se světlem, které je činilo ještě bledšími, bělejšími. – ] Nepromluvivši a nepohlédnuvši na mne, zůstavila mi svobodu, abych vyplnil svůj úkol: VZBUDITI V NÍ RADOST, ANEBO – (Mužstvo u zdi v oblouku stojící se dosud nepohnulo.) Jak asi jest sladko, umříti pro bytost, kterou možno milovati! – Vydechl jsem v onom tichu všechnu vroucnost své duše a, náhle zmklnuv, naslouchám, jak se mi srdce třepitá… Tu ONA teprve se mi projevila: Kosmo se usmála.“ (str. 68-69)Výsledek obrázku pro hrad smrti

Knížka je útlounká, přečetla jsem si ji během chvilky dvakrát, abych vstřebala celý obraz co nejvíc. Spleť chodeb, světlo jako mámení, matka, která zemřela, černá vize, ta nádherná Smrt i JEHO volání…

Můžeme v ní hledat autobiografické prvky. Autor sám je kněz. „Ve dvanácti letech mu zemřela matka. Byl také svědkem úmrtí několika sourozenců. To natrvalo poznamenalo jeho vidění světa.“ (spisovatele.cz)

Líbí se mi komentář čtenáře Fildy databezeknih.cz: „V podstatě ta práce vyznívá optimisticky. Samozřejmě Demlovým způsobem – i Smrt usazenou ve vší své morbidní důstojnosti na alegorickém hradním trůně je možno milovat pro její chápání smrtelné duše. Proč se potom bát někoho, koho lze milovat?“

A čtenáře WEILa: „Jsou stylizovány jako náhodně nalezený rukopis, který básník kriticky komentuje, vykládá domněnky i fakta o jejich původu. Jejich torzovitost, neukončenost je typická pro Demlovo úsilí odhalit či alespoň upozornit na skrytá tajemství lidských osudů.“

 

https://i1.wp.com/www.deml.cz/img/hrad-smrti-hrad.jpgO knize z wikipedie:

Hrad smrti (také Hrad Smrti) je báseň v próze Jakuba Demla vydaná v roce 1912. Text vznikl v roce 1909 jako popis snu. S rukopisem se před vydáním radil se svým přítelem Otokarem Březinou, který doporučil Demlovi napsání předmluvy a vysvětlujících dodatků do textu. Deml poté v předmluvě Hrad pojal jako nalezený text neznámého autora, který pouze vydává a Březina byl z pojetí nadšen. Před vydáním též navázal kontakt s Josefem Váchalem, který nakonec Hrad vyzdobil barevnými dřevoryty.

(…)

Příběh nese surrealistické, někdy až hororové, prvky. Hlavní hrdina utíká před nejasným nebezpečím a zároveň vzpomíná v rozvitých větách na jiné příhody z dosavadního života. Na konci se potom dostává do labyrintu mnoha chodeb, kde pouze jedna vede do bezpečí, ostatní k jisté smrti. Hrdina končí v místnosti s Ní (smrtí). Jakub Deml čas od času přerušuje text poznámkami a upozorňuje čtenáře na možná vysvětlení některých obratů či na nejistotu zařazení stránek jak šly po sobě, protože nebyly číslované. Objevuje se zde pro Demla typický motiv bratra a sestry.

Ukázku a dřevoryty si můžete prohlédnout zde.

Literatura

John Maxwell Coetzee: Deník špatného roku (2007)

Od J. M. Coetzeeho jsem četla knihu Mládí, která mě nezaujala. Deník špatného roku je minimálně výstavbou (na každé straně se odehrávají tři linie příběhu) zajímavý, především mě však oslovily eseje, spisovatelovy (hlavní postavy, ne nutně Coetzeeho) názory, z nichž části některých cituji níže.

Výsledek obrázku pro Deník špatného roku

Anotace (zdroj): Prominentní stárnoucí spisovatel, jak už to tak mužové ducha a navíc i pera někdy mívají ve zvyku, si zapisuje do deníku poznámky. Na stránkách se vrší postřehy, glosy a názory na všechno možné, od událostí v Guantanámu po uměleckou pravdu snů, od australské demokracie po úvahy o zneuctění a hluboké znepokojení současnou politikou. To je první část, první hlas této knihy. Ve druhé části se stává obyčejným, sympatickým pánem odvedle, sousedem, který vypráví běžné příhody pohledné mladé ženě, s níž se setká v prádelně domu, kde oba bydlí. Rozeznívá se druhý hlas. Anya, ona bystrá mladá žena, kterou si najal, aby mu deníkové poznámky přepisovala, ale vzdor tomu přehnanou uctivostí ke svému zaměstnavateli neoplývá. Její přítel Alan, pro něhož nejvyšší hodnotu představují peníze, potom už vůbec ne. Pohrdá Výsledek obrázku pro Diary of a Bad Yearvším, čemu spisovatel věří, a nestydí se proti němu intrikovat. Anya nechává zaznít také svůj, třetí hlas… Deník zlého roku je obdivuhodné dílo o osamělosti, přátelství a nejrůznějších podobách lásky jako mnohé jiné knihy. Ve skutečnosti se jim však vůbec nepodobá. A není žádnou nadsázkou říct, že představuje revoluční obrat v literární tvorbě. Zatímco u jiných příběhů je běžné vyprávět je z hlediska jedné postavy, zde jsou hned tři výpovědi, tři možnosti, jak na vše nahlížet a všechno pochopit. A je jen na čtenáři, se kterým z vypravěčů se ztotožní, kterého odsoudí, kterého polituje… Jednotlivé příběhy se na každé stránce setkávají ve třech samostatných oddílech (v závislé časové linii) graficky od sebe oddělených linkou. Čtenáři tak vlastně dostávají do ruky tři knihy v jedné.

Stavba knihy

Kniha se dělí na stránkách tři části, a to na každé stránce:

  • Základ jsou krátké eseje, názory 80letého spisovatele, kniha má autobiografické prvky (např. autor pochází také z Jižní Afriky a žije v Austrálii). Nemůžeme si však být jistí, co je odraz autora a co ne, na což můžeme být po zkušenosti s jinými díly Coetzeeho docela zvyklí.
  • Pod čarou se rozvíjí vyprávění z osobního života spisovatele, který potká krásnou ženu, a aby jí mohl být blíž, najme si ji jako redaktorku svých textů. Objevuje se Výsledek obrázku pro Diary of a Bad Yeartedy otázka, nakolik její přítomnost může texty ovlivnit. Vzhledem k tomu, že mu doporučuje vyjádřit i pěkné názory například na ptáky, nejen tvrdé politické názory, brblání na svět, což je druhou částí knihy, tak vliv měla. Navíc podporuje jeho představivost vrtěním zadkem atd. Navíc redigovala jeho texty. „Od okamžiku, kdy jsem se přesunul na oběžnou dráhu kolem Anyi se nezačaly měnit ani tak moje názory samy o sobě jako spíše můj náhled na ně.“ (str. 110)
  • A ještě pod jeho vyprávěním se rozvíjí vyprávění z pohledu jeho „písařky“. Je takovou ozdobou svého přítele, má spoustu šatů a bot, ráda nakupuje, ví, že je krásná. Zároveň chce, aby někdo vyslechl i její názory, které nejsou minimálně zle formulované. Zůstává však sama sebou, jak tvrdí, a jak prokazuje tím, že opustí Alana, svého přítele. Její hodnotou nejsou jako jeho peníze, ale má nějaké morální cítění a má starost o starého pána. Jak sama tvrdí, ji spisovatel neovlivnil.

Jako celek se dělí na dvě části. Na tvrdé názory a měkké názory.

Výpisky z knihy: COETZEE, J. M. Deník špatného roku. V Praze: Metafora, 2008. ISBN 9788073591359.

1: Tvrdé názory

  1. O počátcích státu

Výsledek obrázku pro Diary of a Bad YearStát chrání své občany poslušného zákonů a trestá, ale stále se stará o občany, kteří nejsou poslušni zákonů. „Neexistuje ale žádný zákon, jenž by chránil toho, kdo ,stojí mimo něj‘, člověka, který pozvedne zbraň proti vlastnímu státu, přičemž ,vlastním státem‘ máme na mysli stát který ho považuje za svého občana.“ (str. 8)

Str. 9: „Rodíme se jako státní příslušníci. Od okamžiku narození patříme státu. Jedním ze znaků této podřízenosti je rodný list. Vylepšený stát drží a střeží monopol na rodné listy. Buď je vám svěřeno státní potvrzení (které poté nosíte s sebou), čímž získáte totožnost, jež během vašeho života umožňuje státu, aby vás v případě potřeby poznal či sledoval (vypátral), nebo totožnost nedostanete a jste odsouzeni k životu mimo stát jako nějaké zvíře (zvířata nedisponují doklady o své totožnosti).

Str. 12: „Ve dnech králů se poddanému oznámilo: Býval jsi poddaným krále A, nyní je král A mrtev a hle, tys poddaným krále B. S příchodem demokracie člověk dostal poprvé na vybranou: Chceš, aby ti vládl občan A, nebo občan B? Člověku je tato dosažená skutečnost neustále připomínána: v prvním případě jeho poddanství, v druhém možnost volby. Podoba volny není otevřená diskusi. Volební lístky se neptají: Chcete A, nebo B, nebo ani jednoho? Občan, který vyjadřuje svou nespokojenost s takovou formou volby jedinou možností, kterou má – nevolením, případně znehodnocením lístku – jednoduše není započítán, nepřihlíží se k němu, to jest: je ignorován.“

  1. O naváděcích systémech

Str. 30: „Kdysi probíhaly války (například trojská válka anebo z bVýsledek obrázku pro Diary of a Bad Yearližší minulosti válka anglo-búrská), v nichž se uznávaly, ctily a připomínaly chrabré činy nepřátel. Tato historická kapitola je již patrně uzavřena. V dnešních bojích se ani teoreticky nepřipouští, že by nepřítel mohl mít také hrdiny.“

Vyvíjí se vojenští roboti řízení na dálku. Str. 31: „Jak jinak si může člověk tváří v tvář takovému protivníkovi uchovat čest než zoufalým a marnotratným zahozením vlastního života?“

  1. O klatbě

George W. Bush junior. Str. 47: „který vlastně zachází ještě dál a tvrdí, že nemůže spáchat žádný zločin, protože je tvůrcem zákonů, jež zločin definují.“

  1. O hudbě

Str. 112: „Hudba vyjadřuje pocity, jinými slovy: dodává pocitům tvar a obydlí, nikoli v prostoru, ale v čase.“ (vzpomínky spojené s hudbou)

2: Druhý deník

  1. O hromadné emoci

Str. 144: „Výjevy hromadných oslav, jaké se odehrávaly v Anglii, mi dovolily zahlédnout, co mi v životě chybí a z čeho jsem se sám vyloučil tím, že jsem trval na své osobnost: radost z toho, že člověk patří k mase (do masy) a že se nechá strhnout davovými pocity.“

Literatura

Don DeLillo: Bílý šum

Postmoderní román Bílý šum je obsáhlá kniha dotýkající se témat smrti, médií, konzumního života, zobrazující nepřikrášleně podobu Ameriky 20. století. Protože jsem od autora četla knihu Padající muž, která mi připadala dost povrchní a psychologicky nepropracovaná, neměla jsem velká očekávání. Kniha mě však vtáhla a těšila jsem se ze zajímavých postřehů i příběhu jako celku.

Autor, zdroj wikipedie

Don delillo nyc 02.jpgDon DeLillo (* 20. listopadu 1936) je oceňovaný americký romanopisec, dramatik a esejista. Ve svých dílech pojednává o tak rozličných tématech jako je televize, jaderná válka, sport, složitosti jazyka, umění performance, studená válka, matematika, příchod digitálního věku a globální terorismus. Vyrůstal v italsko-americké komunitě newyorské čtvrti Bronx. Soudobými kritiky je Don DeLillo označován za jednu z hlavních postav literární postmoderny. Sám DeLillo se zmínil, že největší vliv na jeho tvorbu a vývoj má „abstraktní expresionismus, zahraniční filmy a jazz“. Mnoho DeLillových knih (zejména Bílý šum) zesměšňuje akademický život a zkoumá témata nespoutaného konzumerismu, moderního intelektualismu, undergroundových konspirací, rozpadu a znovusjednocení rodiny a příslibu znovuzrození skrze násilí. Dalším opakujícím se motivem v DeLillově díle je nasycení masmédií a jejich role ve formování simulakra, které slouží k vytržení události z kontextu a k jejímu pozměňování a k vyprázdnění jejího původního významu (Podsvětí, Bílý šum, Padající muž).

Kniha

Výsledek obrázku pro Bílý šum kniha

Anotace: Hořce ironická karikatura postmoderní západní společnosti, jež vytváří virtuální mediální svět, v němž se ztratily opravdové lidské prožitky. (databazeknih)

Postavy

  • Hlavní postava – zakladatel hitlerologie, Hitler mu dodal vážnosti, těží z jeho aury, „falešná osobnost, jež se tím jménem zaštiťuje“.
  • Babette – žena havní postavy. Tloušťka jí dodává počestnost, extrovertní, živelná, citlivá, rozvíjí se, otevřená – představa hlavního hrdiny v kontrastu s jejím upadáním během příběhu, strach ze smrti, energii jí dodává nejmladší synek Wilder.
  • Murray – rodinný přítel, dělal pokus s TV, hodně filozofuje, chce mít katedru Elvise Presleyho
  • Pan Grey
  • Děti: Wilder, Denisa, Bee, Steffie, Heinrich

Výsledek obrázku pro white noise bookKapitoly: Vlny a záření, Případ toxického zamoření ovzduší, Dylarama

Hlavní témata: smrt (strach ze smrti, přijímání smrti, moc nad životem druhého člověka, umírání po zasažení toxinem, nevinnost dítěte, které si není vědomé smrti), média (televize, katastrofa má smysl, pokud je zaznamenaná, kdo se nedívá na TV – syn Wilder – nezná kódy a hesla společnosti), konzumerismus (objevují se ta slova jako Toyota, co šeptají dcerky ze spaní, informační hodnota nulová, jejich vyslovení vyvolávalo „pocit skvostné transcendence“)

Citace z knihy:  DELILLO, Don a [Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU .. PŘELOŽILA LIBUŠE BRYNDOVÁ]. Bílý šum. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 9788071982678.

Smrt

Výsledek obrázku pro white noise bookStr. 112: Moc mrtvých spočívá v tom, že se domníváme, že nás stále vidí. Mrtví jsou přítomní. Existuje snad nějaká energetická sféra, tvořená jen výhradně z mrtvých? Ovšem, také jsou v zemi, spící a rozpadající se. Možná jsme tím, co se jim zdá.

Str. 117: Pravdou je, že nechci umřít první. Kdybych měl na vybranou mezi samotou a smrtí, trvalo by to jen zlomek vteřiny, než bych se rozhodl. Ale já nechci být ani samotný. Vše, co říkám Babette o prázdnech a propastech, je pravda.

169: „Proč tolik lidí má to deja vu?“ „Protože ve vzduchu je smrt,“ řekl laskavě. „Osvobozuje to v nás to, co bylo potlačeno. Dostává nás to blíž k tomu, co jsme se o nás samých nenaučili. Většina z nás pravděpodobně viděla svou vlastní smrt, ale nedovedla si poradit s tím, jak to dostat na povrch. Možná, že až zemřeme, první, co řekneme, bude: ,Ten pocit znám. Už jsem tady někdy byl.‘“

274: „Rutina může být smrtelná, Verne, když se přežene. Mám přítele, který říká, že proto lidé jezdí na dovolenou. Ne proto, aby odpočívali nebo našli nějaké vzrušení nebo viděli nová místa. Proto, aby unikli smrti, která je skrytá v rutinních věcech.“ (hl. hrdina)

312: „Lidé od vás budou očekávat, že budete statečný. Lidé od umírajícího přítele Výsledek obrázku pro white noise bookočekávají tvrdošíjnou, ochraptělou ušlechtilost, odmítnutí vzdát se, s občasnými šlehy nezkrotného humoru. Vaše prestiž roste dokonce i teď, jak spolu mluvíme. Okolo vašeho těla se vytváří jakási mlhavá záře. Nemohu si pomoci, líbí se mi to.“

319: „Lehneme si a zemřeme. Ale pomyslete jen, jaké to je být zabijákem. Pomyslete, jak je to teoreticky vzrušující, zabít člověka v přímo konfrontaci. Jestli on zemře, vy zemřít nemůžete. Zabít ho je jako získat existenční kredit. Čím víc lidí zabijete, tím víc životů máte v zásobě. To vysvětluje všechny ty masakry, války, popravy.“

Média

Hlavní hrdina s přítelem se vydali podívat na NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLU V AMERICE, jak hlásalo hned pět poutačů po cestě na místo. Viděli čtyřicet aut a autobus turistů, zástupy lidí, kteří čekali s fotoaparátem, až se dostanou na vyvýšenou plošinu a budou moct ze stejného místa, jako byl pořízen snímek na poutačích, získat i svůj snímek.

Výsledek obrázku pro white noise bookStr. 18-19: „Nikdo se nedívá na stodolu,“ nakonec prohlásil. (…) „Jakmile jednou spatříš ty poutače na stodolu, stane se už nemožným ji ještě vidět.“ (…) „Nejsme tady od toho, abychom zachytili obrat, ale jsme taky proto, abychom obraz udrželi. Každá fotografie posiluje auru. Cítíš to, Jacku? Nahromadění bezejmenných energií.“ (…) „Být tady je druhem duchovné kapitulace. Vidíme jen to, co vidí ti druzí. Tisíce těch, kteří tu byli v minulosti, ti, kteří sem přijdou v budoucnosti. Přistoupili jsme na to, abychom se stali součástí kolektivního vjemu. To doslova zabarvuje naše vidění. Je to svým způsobem náboženský zážitek, stejně jako veškerá turistika.“ (…) „Fotografují fotografování.“ (…) „Jak vypadala ta stodola předtím, než ji začali fotografovat?“ řekl. „Jak vypadala, v čem se lišila od ostatních stodol, v čem byla stejná jako ostatní stodoly? Nemůžeme na tyto otázky odpovědět, protože jsme četli ty poutače, viděli, jak ti lidí fotografují. Nemůžeme se dostat mimo auru. Jsme její součástí. Jsme taky, jsme teď.“

128: hlavní hrdina měl pocit, že se mu nic nestane během toxického zamoření, protože špatné věci se dějí jen chudým lidem, to přeci vidí v TV.

Str. 106: „Kde jsou média?“ zeptala se. „V Iron City žádná média nejsou.“ „Tak to všechno prožili jen tak pro nic, za nic?“ (poté, co téměř havarovalo letadlo)

186: Staří lidé v panice nakupovali. Když je televize nedokázalaVýsledek obrázku pro white noise book naplnit vztekem, tak je alespoň vyděsila k smrti.

Další citace

 

108: Díky Bee jsme se občas cítili nesví, což je pocit, který hosté někdy nechtěně způsobují svým úslužným hostitelům. Pod ostrým světlem operačního sálu, které vyzařovala její přítomnost, jsme začali vnímat sami sebe jako skupinu lidí, kteří se chovají bezcílně, nechávají všude po sobě mokré ručníky a zašantročují své nejmenší členy. Jakýkoliv z našich činů náhle musel být vysvětlován.

351: „Vždycky musí být někdo, kdo věří. (…) Vy jste si jisti, že máte pravdu, ale nechcete, aby všichni mysleli stejně jako vy. Není pravda bez bláznů.“

Poslední stručné poznámky

  • Rodinná idyla – všichni se sejdou večer u TV.
  • Katastrofa je nový druh zábavy (TV), děje se někomu jinému. Nezachycené katastrofy jsou nevyužitým potenciálem (Indie). Kde jsou umístěny kamery, tam nic neunikne naší pozornosti, ani katastrofy.
  • Média překypují magickými formulkami.
  • Fascinace jmény: Coca-cola, Toyota, Heinrich – jako by samotná jména něco znamenala. Posedlost reklamou, nakupováním.
  • Hitler jako postava populární kultury, na stejné úrovni jako Elvis Presley.
  • Problematizování identity: kdo jsem?
  • Ateismus: scéna s jeptiškou, nevěřící potřebují věřící. Tam, kde nikdo nevěří, nemá cenu mluvit o ateismu. Abychom mohli mluvit o ateismu, potřebujeme mít věřící.
Literatura

Tři poklady dětské populárně naučné literatury

Začala jsem opět recenzovat knihy pro vaseliteratura.cz, a tak jsem si hned objednala tři nádherné knihy pro děti (a minulý týden mi došel třetí díl komiksu Hilda od Luca Pearsona, ale o té zase příště).

21751272_1826578420705062_7484136584607993028_n

Piotr Socha: Včely

Na české čtenáře z obálky svýma velkýma očima nekoukají pouze včely, ale dominuje jí člověk, včelař s bílým kloboukem a síťkou, stejně jako v polském originále Pszczoły. Právě o člověku a jeho vzájemném vztahu k včelám kniha především je.

(…)

U knih, jako jsou Včely od Piotra Sochy si přejeme, aby nikdy neměly otlučené rohy, zvlněné stránky, otisk mastného prstu na třinácté straně, aby jednoduše nepodléhaly času, aby pečlivá práce autora, ilustrátora a redakce zůstala zachována v dokonalém stavu. I když právě důvěrná ohmatanost stránek a vůně, které se do ní otiskují častým čtením po více generací, jsou tou nejkrásnější odměnou.

21740122_1826577857371785_542466073996035797_n

CELÁ RECENZE

Nečekaná přátelství aneb jak si zvířata a rostliny pomáhají

V loňském roce vyšly v nakladatelství Albatros dvě nádherné naučné knihy pro děti od 6 let: Jak bydlí děti celého světa a Jaké svátky slaví děti celého světa. Spisovatelky Pavla Hanáčková a Helena Haraštová se projevily jako citlivé autorky, které umí zvolit taková témata, jež se přímo týkají jejich malých čtenářů. Nejen to, dokážou témata také zpracovat poutavě po vizuální stránce. Knize dominují jednoduché, ale nádherné ilustrace, díky kterým děti nahlédnou do všech koutů světa a prostřednictvím čtivých, pro jejich pozornost přiměřeně dlouhých poznámek, se dozví zajímavé informace.

Nejinak je tomu u nové knihy Pavly Hanáčkové Nečekaná přátelství: Aneb jak si zvířata a rostliny pomáhají. Vždyť škola se pro šestileté děti stává novým hřištěm, ve kterém je učitelé ideálně vedou namísto soutěživosti ke spolupráci se spolužáky. Jak je tomu mezi zvířaty a rostlinami?

(…)

 

 

CELÁ RECENZE

Unikátní muzeum zvířat Animalium

(…)

Animalium není tak podrobné jako encyklopedie zvířat. Popisky tříd i jednotlivých živočichů se kurátorky nesnaží čtenáře zevrubně seznámit se suchými fakty, ale vybírají takové informace, které nás zaujmou a leckdy i překvapí. Věděli jste například, že klaun očkatý žije v harémech o jedné samičce a několika samečcích, a když samička zemře, změní jeden ze samečků pohlaví a nahradí ji?

I my jsme součástí tohoto fascinujícího světa. Člověka kurátorky zmiňují jako vývojový stupeň vyšších primátů, jako by psaly o kterémkoli jiném živočichovi. Naštěstí nebyly cynické, aby ho vyobrazily i na ilustraci, a tak nás spíš potěší, že jsme součástí něčeho tak úchvatného, že nejsme oddělení nepřekonatelnou hranicí výlučnosti.

(…)

21740462_1826578100705094_5529838413392649720_n

CELÁ RECENZE

Literatura

Isobelle Carmody: Šerokraj

Ráda bych vám podrobněji představila knihu od australské spisovatelky Isobelle Carmody, která skvěle zpracovala téma smrti pohledem dítěte. Ale nejen to, pomocí symboličnosti, ke které autorka nabízí klíč, nás provádí „Šerokrajem“, do kterého utíká každý z nás. Daří se jí pronikat pod povrch, do hloubky, a tím oslovuje nejen mladé čtenáře, ale i dospělé.

Isobelle Carmody říká o Šerokraji (pův. Greylands):

Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

Protože ještě nikdo nedal na internet (minimálně co se mi podařilo dohledat) obsažnější rozbor knihy, ale jen nic neříkající anotace, využila jsem částečně svých poznámek, částečně citací z knihy a především důležitý zdroj, publikaci Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež od Mileny Šubrtové.

Autorka

Výsledek obrázku pro Isobelle CarmodyIsobelle Carmody se narodila v roce 1958 v australském státě Victoria jako nejstarší z osmi sourozenců. Sedm mladších dětí zvládala jen proto, že jim vyprávěla strašidelné příběhy. Je autorkou sedmi románů pro mládež a sbírky povídek Green Monkey Dreams (Sny o zelených paviánech, 1996). Díky sérii románů The Obernewtyn Chronicles (Kronika města Obernewtynu) se okamžitě zařadila mezi přední autory fantasticko-dobrodružné literatury pro mládež. Román The Gathering (Shromáždění, 1993) získal hlavní cenu australské Rady pro dětskou knihu a Mírovou cenu za dětskou literaturu. Autorka dělí svůj čas mezi cesty po světě a svůj domov na jižním pobřeží Austrálie, kde žije se svým mužem, českým spisovatelem, kritikem a jazzovým hudebníkem Janem Štolbou a jejich dcerou. (zdroj)

Anotace

Přední australská spisovatelka příběhů pro mládež vypráví příběh o chlapci, kterému tragicky zemřela matka a otec její ztrátu nedokáže unést. Chlapec a jeho malá sestřička se bez úspěchu snaží rozbít skořápku otcovy netečnosti a malý hrdina najde únik z reality ve společnosti Alenky z říše divů v krajině za zrcadlem. Dobrodružství, po nichž se vrací vždy zase zpět do reality, ho postupně vedou k pochopení životní změny, tiší jeho úzkost z budoucnosti a hlavně mu osvětlí potřebu lásky v každodenním životě, lásky, která nakonec dává smysl i smutku a vzpomínkám. (zdroj)

Stručně o příběhu

Šerokraj „Hlavní hrdina románu – dospívající Jack – se s úmrtím matky, za něž pociťuje zodpovědnost, vyrovnává psaním příběhu. (…) Psaní příběhu se vlastně stává rodinnou terapií, neboť Jack a jeho mladší sestřička Ellen se tak pokoušejí pochopit matčinu smrt a smířit se s ní. Jackův příběh, který Ellen průběžně pročítá a komentuje ve fázích jeho zrodu, vyvěrá z potřeby porozumět bolestnému životnímu okamžiku a přetavit ho v takovou zkušenost, která by jim umožnila pokračovat i po matčině tragické smrti ve šťastném životě.“ (Šubrtová, s. 83-84)

Stavba díla

Dvanáct kapitol je předěleno Začátkem, Středem a Koncem, ve kterém nám Jack díky Elleniným dotazům zprostředkovává interpretaci symbolů, které se v jeho příběhu objevují. Dohadují se, kdo jsou to vlkouni, co je to vlastně ten Šerokraj apod. Naštěstí docela nenásilně.

Děj

Výsledek obrázku pro Greylands carmody„Jack bloudí Šerokrajem, kde potkává záhadnou Alenku. Ta úporně střeží obsah svého ranečku, který chce dopravit do Šerověže. Přechody mezi Jackovou životní realitou a Šerokrajem jsou zprvu zřetelně vymezeny. Cestu do Šerokraje otevírá Jackovi zrcadlo, návrat domů zajišťuje intenzivní vzpomínka na Ellen. Postupně se však hranice mezi oběma časoprostory stírají, vytrácí se i pravidelnost, s jakou se ob kapitolu střídaly, a do popředí vystupuje jejich symbolika. Souběžně se propojuje postava Alenky, Jackovy společnice v Šerokraji, s postavou chlapcovy matky. Alenka však není jen stínové simulacím Jackovy matky, ale naplňuje archetypální roli. Jack je k Alence vázán jakýmsi ochranitelským pudem, který uplatňoval i vůči matce a mladší sestře, doprovází tedy Alenku a pomáhá jí unikat před vlkouny, usilujícími o její raneček.“ (Šubrtová, s. 84-85)

Šerokraj

Carmodyová uvádí: „Je to stav mysli. Je to příběh o vůli vydržet a překonat bolest a smutek, o psychickém útisku, o bytostné potřebě smíchu a krásy i o touze někam patřit. Především je to však příběh o odvaze a síle naděje.“

Výsledek obrázku pro Greylands carmodyProstor Šerokraje charakterizuje absence barev, hudby, vůní a dostávají se do něj jenom ti, kteří jsou nějak zranění. I Šerokraj má svoji stratifikaci: nejzrádnějším místem je pustina, tvořená bezbarvým a studeným odrazem skutečného světa. Cirkus v pustině Šerokraje představuje stínový odraz lunaparku, v němž zahynula Jackova matka.“ (Šubrtová, s. 86)

 Já si myslím, že každý z nás má Šerokraj v sobě a chodíme tam, když se něčeho bojíme nebo je nám smutno. Pamatuješ, jak sis těsně po maminčině smrti nechtěla hrát s kamarádkami ani jíst zmrzlinu a přestala sis zpívat a smát se?“ (Jack)
„Bylo mi na to moc smutno.“ (Ellen)
„A tak jsi šla do Šerokraje.“
„Člověk se ale odtamtud zase dostane ven, nebo ne?“
„Můžeš se někdy dostat ven, hlavně když si pomyslíš na smích, na to, že máš někoho ráda anebo že tě má někdo rád. Někdy ti to ale musí připomenout někdo jiný.
(Carmody, s. 146)

Symbolika

Co se stalo po maminčině smrti, není opravdový příběh, který by se dal jen tak vyprávět. Jde mi o to, co se děje uvnitř. (Carmody, s. 91)

V knize se setkáme s několika symboly: zrcadlo, vlkouni, křídla, láska a další. „Symboly jaksi ukazují, jaké je všechno uvnitř.“ (Carmody, s. 80)

Milena Šubrtová v knize Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež jednotlivé symboly podrobně rozebírá. Zde jsou dvě z knih:

„V Šerověži, kam vlkouni pronásledují své oběti, se získávají křídla. Křídla většinou symbolizují volnost, touhu po svobodě, rozevlátou fantazii, zde se ovšem tyto tradiční konotace mísí s novým, znepokojujícím prvkem. Křídla sice stále představují objekt touhy, alVýsledek obrázku pro Greylands carmodye ve chvíli, kdy je získáme, dospějeme na konec cesty. Křídla vyléčí od chtění i od strachu. Alenka v sobě nosí křídla celý život, čekala jenom na to, kdy budou moci sama vyrůst. Křídla se tak stávají zlověstným symbolem smrti.“ (str. 86) „Smrt jako let, odpoutání se od veškeré zátěže, svoboda, současně okřídlená bytost coby anděl, symbol nesmrtelnosti duše a jejího nanebevystoupení.“ (Šubrtová, s. 87)

Láska působí jako prostředek obnovující, scelující, navracející život. Carmadyová pracuje s touto metaforickou jednak v přímé návaznosti (sourozenecká láska vždy zachraňuje Jacka z nebezpečného Šerokraje a rovněž láska dětí k otci vymaňuje otce z Alenčina područí a pustiny Šerokraje), ale také v zrcadlově převrácené podobě. Nedostatek lásky v dětství zahnal matku ke krajnímu sebevražednému řešení. Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 87)

Tatínek: „Milovala mě, jak jen mohla, ale bylo to pro ni těžké. Když byla malá, neměli ji rádi, a ona se sice postupně naučila mě milovat a věřit v mou lásku, ale nakonec onemocněla z toho smutku, který cítila celý život, protože ji jako malou holčičku nikdo nemiloval. Vydala se do šerověže, aby tomu smutku unikla.“ (Carmody, s. 144)

Smrt

Matčina smrt byla pro děti nepochopitelná, dokud ji zahalovala tabuizace a nejistota, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo vědomou volbu. Pocity odcizení, zmatku a sebeobviňování se touto nejistotou prohlubovaly a ztěžovaly dětem i jejich otci vyrovnat se s matčinou ztrátou. (…) Matčina dobrovolná smrt je líčena jako smutný cíl nevyhnutelné cesty, na kterou byla matka nasměrována již v dětství citovou deprivací ze strany rodičů. (…) Smrt je metaforou pro vyhasnutí citů, ztráty lásky i sebelásky.“ (Šubrtová, s. 86-87)

Vzpomněl si na Ellenina slova. Řekla, že do maminky pronikla tajemství, a proto onemocněla. (Carmody, s. 113)

Další citace z knihy

Jack v tomhle příběhu stejně nejsem já. Jsem to já jenom zčásti, zbytek je vymyšlený. Do Šerokraje se dostalo to, co na mně není vidět, co je uvnitř, vysvětluje Jack sestře. (s. 92)

Člověk si musí vymýšlet. Skutečný život není jako příběh, který má začátek, prostředek a konec. Jsou to příběhy všech, promíchané dohromady. (s. 7)

Slovo „mrtvá“ mu vždycky připadalo nějaké divné, ale možná to bylo proto, že na maminčinu smrt musel pořád myslet. Jako když se člověk tak dlouho upřeně dívá na jedno slovo, až začne ztrácet význam. Anebo to je prostě slovo, které bude vždycky znít falešně. (s. 9)

Mario k nim ale už nechodil. Jack ho přestal zvát, protože nechtěl, aby viděl tu obrovskou zející prázdnotu, která zůstala v jejich životech po maminčině smrti, a aby se on, Jack, na to všechno musel znovu dívat očima svého kamaráda. (s. 12)

Teď se mu strašně stýskalo po tom smíchu, třeba i po pořádné hádce, ale u snídaně ho čekaly jen toasty, vajíčka naměkko a mlčení. Jackovi připadalo, že to mlčení mezi nimi prochází od tatínka. Jako by se byl proměnil v jakýsi stroj na výrobu mlčení, které naplnilo kuchyň, až se v ní nedaleko dýchat, a odtud se šířilo po celém domě. Bylo čím dál tím těžší něco udělat, byť i jen promluvit. Slova mu kypěla v hrdle, ale to mlčení je zase zahnalo zpátky a proniklo i do něj. (s. 33)

Příběhy jsou jako zrcadla. Když se do nich podíváš, uvidíš sebe. Každý z nich se pak promění v tvůj příběh a nezáleží na tom, kdo ho napsal. V každém příběhu je tak spousta dalších. (s. 147)

Zdroje

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 9788021044135

CARMODY, Isobelle. Šerokraj: pohádkový příběh. Přeložil Alexandra BÜCHLEROVÁ. Praha, 1999. ISBN 8090244386