Literatura

Starý král ve vyhnanství aneb péče o otce s Alzheimerovou chorobou

https://i0.wp.com/www.iliteratura.cz/Content/Covers/g/geiger_Stary.jpgAutobiografická kniha rakouského prozaika Arno Geigera mě zaujala tématem péče o otce s Alzheimerovou chorobou. Autor obrací po letech vlažného vztahu pozornost ke svému nemocnému otci, o kterého se stará střídavě s ostatními členy rodiny a školenými pečovatelkami. Snaží se interpretovat stále se opakující úzkostlivé stavy, kterými otec prochází, a porozumět nejen jeho osobnosti, ale v nemenší míře poznat i sám sebe. Jejich společné zážitky, rozhovory, otcovy postřehy a své myšlenky zaznamenává písemně a po osmi letech vydává knihu Starý král ve vyhnanství, přestože doufal, že ji vydá ještě za otcova života, aby kniha neevokovala jeho pomník a její konec nebyl koncem definitivním.

Autor dochází k několika, z mého pohledu, zásadním poznáním. Prvním z nich je, že Alzheimerova choroba nenarušila otcův charakter, ten je utvářen jeho zkušenostmi. Přestože Arno Geiger na vlastní kůži zažil situaci, při které se sám zalekl otce s maskou agresivního staříka, stávalo se to pouze v jeho výjimečně špatných dnech. Po přečtení mám v hlavě obraz starého muže sedícího na domovní zídce a mávajícího na projíždějící řidiče a procházející sousedy. Většinou byl milý, usměvavý děda, který tu a tam trousil až poetické a hlubokomyslné postřehy, které mu jeho syn, spisovatel, málem záviděl. Těmi autor spolu s útržky rozhovorů prokládá jednotlivé kapitoly, ve kterých se dočteme také o mužově minulosti. Autor však i přes láskyplný vztah k otci nezastírá, jak vyčerpávající je starost o nemocného člověka. Na jednu stranu tato starost posílila vazby v rodině, na druhou stranu jí syn musel věnovat svůj volný čas a právo na neplánovanou budoucnost s nadějí, že pro to bude mít porozumění i jeho přítelkyně.https://i2.wp.com/www.dw.com/image/6463222_404.jpg

Dalším zajímavým poznáním je autorova interpretace otcova nejčastějšího úzkostného stavu, který ho doháněl až do stavu paniky: touhy jít domů. A to přesto, že byl „doma“, tedy ve svém domě, který sám postavil a ve kterém žil většinu svého života. Po letech společného soužití dochází syn k zajímavému závěru: „Když řekl, že jde domů, nemířil ve skutečnosti tento úmysl proti místu, odkud chtěl pryč, nýbrž proti situaci, v níž se cítil cize a nešťastně. Nešlo tedy o místo, nýbrž o nemoc, a tuhle nemoc si bral všude s sebou, i do svého rodného domu. (…) Společně s nemocí si s sebou odnášel i ztrátu schopnosti cítit se bezpečně.“ (s. 48–49) Nemoc mu mimo to ztěžovala porozumění běžnému hovoru, rychle ztrácel nit a cítil se zmatený, nejistý, jako by ostatní mluvili cizí řečí. Zažíval pocit, který známe z dovolené v cizině – pak tedy nebyl doma a jediné, co chtěl, bylo domů jít. Domov pro něj neznamenal ani tak místo jako duševní stav, pocit bezpečí a jistoty.

Autor jde však ještě dál, za hranici otcova života, a to při výkladu Alzheimerovy choroby obecně: „Současně je alzheimer symbolem stavu naší společnosti. Vytratil se přehled, znalosti, které jsme měli, přestávají být srozumitelné, ustavičné novinky vyvolávají problémy s orientací a obavy z budoucnosti. Hovořit o Alzheimerově chorobě znamená mluvit o nemoci století. Náhodou se otcův život stal pro tento vývoj symptomatickým. Jeho život začal v čase, kdy existovaly četné pevné pilíře (rodina, náboženství, mocenské struktury, ideologie, role rozdílných pohlaví, vlast), a vyústil v chorobu v době, kdy už se západní společnost nacházela v sutinách těchto opor.“ (s. 50)

https://i0.wp.com/limotee.ch/wordpress/wp-content/uploads/2016/08/Arno-Geiger-DW-Kultur-Berlin.jpg

Arno Geiger se svým otcem. (zdroj)

Knihu Starý král ve vyhnanství vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2011 v edici Moderní světová próza. Podle mé zkušenosti jsou knihy z této edice tematicky zajímavé, myšlenkově nenáročné a jsou přeloženy s lehkostí, díky které četba plyne bez jazykových zádrhelů. To potrvrzuje i kniha Arno Geigera.

Na závěr přidávám citát, který mě zaujal, ale ke kterému Arno Geiger nedoplnil autora: „Stále znovu vkládáme náš život do nějaké formy, stále znovu život tuto formu rozbíjí.“ (s. 57)

kultura · Other

Nejlepších 13 snímků, které jsem viděla v roce 2017

V loňském roce jsem viděla 76 ještě neviděných snímků, z toho 12 dokumentů, 7 seriálů, 6 krátkometrážních snímků a jeden divadelní záznam (pro srovnání, knih jsem přečetla 185, z nichž byla spousta pro děti). Ráda bych vám některé z nich doporučila.

157985038_992531Funny Games (1997, Michael Haneke), csfd 78 %

Velmi, v-e-l-m-i znepokojivý film. Málokdy o filmu přemýšlím ještě týdny poté, ale o Funny Games (pův. německá verze) ano.

Hoši o ou kodomo (Children Who Chase Lost Voices, Makoto Šinkai, 2011) csfd 76 %

Jedna z těch vizuálně nádherných, obsahem trošku podivných a postavami nezvykle zajímavých japonských animovaných pohádek. Kromě fantastických postav mě zaujaly i do detailu vykreslené interiéry a přírodní scenérie. Japonské anime mě vždy potěší, východní tematika filmů je osvěžující. Pokud už jste zhltly všechny Mijazakiho filmy, možná hledáte další inspiraci. Letos jsem ještě viděla a můžu doporučit: Kumo no mukó, jakusoku no bašo (2004), Bjósoku 5 centimeter (2007) a Kimi no nawa. (2016) od stejného režiséra.

hoshiwooukodomo2.png

160924448_6ced6bKomorná (pův. Agasshi, Chan-wook Park, 2016) csfd 78 %

Opět osvěžující východní uchopení tématu a stavby příběhu. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co se chronologicky přihodilo, což ústí v překvapivou pointu.

158235474_a1ebf6.jpgByl jsem při tom (pův. Being There, Hal Ashby, 1979) csfd 85 %

Pro mě jedno z největších filmových zjevení nejen tohoto roku. Bravurní výkon Petera Sellerse.

Popis: Provokativní a komický snímek podle námětu spisovatele Jerzy Kosinski vypráví příběh zahradníka Chance, který je po celý svůj život uzavřený v domě ve Washingtonu DC. a svět zná jen z televize. Když se náhle ocitne ve skutečném světě, zaplete se do úzkého kruhu protřelých vládních poradců, kteří touží po „moudrosti mudrců.“

19046410_a1ca65.jpgAž vyjde měsíc (pův. Moonrise Kingdom, Wes Anderson, 2012) csfd 73 %

Wes Anderson je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Letos jsem viděla asi pět jeho snímků, převážně starších. Baví mě nejen jeho práce s obrazem (středové kompozice, typické barvy), ale i ta témata! Nezvyklá, zábavná, svěží.

494925_3e1c16.jpgČerná kočka, bílý kocour (pův. Crna mačka, beli mačor, Emir Kusturica, 1998) csfd 84 %

S Emirem Kusturicou jsem se setkala poprvé u snímku Život je zázrak (2004). Už tehdy mě pobavil svým humorem. Nejinak je tomu u Černé kočky, bílého kocoura. Letos jsem viděla ještě Underground (1995) a Arizona Dream (1993) s Johnny Deppem, všechny čtyři filmy můžu doporučit.

159496593_9b552f.jpgSlavíci v kleci (pův. Les Choristes, Christophe Barratier, 2004) csfd 83 %

Co dodat: krásný film. Hlavním hrdinou je pedagog, jehož přístup k problematičtějším chlapcům je inspirativní. Stále si pouštím skladbu „La Nuit„.

4694_c7adaa.jpgUž zase skáču přes kaluže (Karel Kachyňa, 1970) csfd 81 %

Po dlouhé době jsem viděla starší český film, na který jsem měla dlouho zálusk. Opět se mi moc líbí režisérova poetika.

Popis: Moravské městečko Tlumačov na přelomu století: Syn zaměstnance proslulého hřebčína sní o tom, že i on bude umět krotit ušlechtilé jezdecké koně. Ani po onemocnění obrnou není ochoten se své touhy vzdát. Působivá adaptace románu australského spisovatele Alana Marshala přenesla příběh do jiné doby a zcela jiného prostředí, ale zachovala jeho silné humanistické poslání…

159611404_e69b90.jpgPetr Pan (Disney, 1953) csfd 74 %

Knihu znám dávno, ale konečně jsem se podívala na filmovou adaptaci studia Disney. Na starší pohádky se dívám moc ráda, zdá se mi, že zachovávají více hodnoty lásky (dnes většinou zaměňované za zamilovanost, případně je posílen důraz na krásu), dobroty, laskavosti a odvahy.

Dokumenty

region-oriental-de-la-cordillera-de-brooks-refugio-nacional-de-la-fauna-y-la-flora-del-artico-alaska-estados-unidos-2009.jpgSůl země (pův. Le sel de la Terre, Wim Wenders, Juliano Ribeiro Salgado, 2014) / csfd 86 %

Fotografické tvorby Sebastiãa Salgada si vážím a obdivuji ji. Ve svých cyklech zpracoval s obrovským osobním nasazením a vnitřní silou jedna z nejnáročnějších humanitních témat včetně genocidy ve Rwandě a hladomoru, až se na pokraji psychického zhroucení plný beznaděje obrací od člověka k planetě a několik let pracuje na díle Genesis. Právě tímto cyklem krás naší planety mě jakoby uhranul. Přestože jsem znala i další jeho cykly, tento dokument kvalitně shrnuje celý jeho život a chronologicky i jeho cykly fotografií s kontextem včetně projektu Instituto Terra, díky kterému s rodinou a dalšími lidmi navrátil na svůj nemalý pozemek deštný prales i s jeho faunou a stal se inspirací lidem po celém světě.

Foto © Sebastiãao Salgado

Zázračná planeta II (pův. Planet Earth II, 2016) csfd 98 %

Podobně jako Salgadovo fotografické dílo Genesis, se budu stále vracet k tomuto fascinujícímu dokumentárnímu seriálu, který je geniální nejen obsahem, ale i hudbou (Hans Zimmer, Jasha Klebe, Jacob Shea). Stejně jako Salgado i tvůrci dokumentu upřednostnili krásy planety Země před ekologickými dopady činnosti člověka.

gallery-1478272206-planet-earth-ii-pygmy-sloth.jpg

Na sever od slunce (pův. Nordfor sola, Jørn Nyseth Ranum, Inge Wegge, 2012) csfd 88 %

Takový ekologicko-sportovní snímek dvou přátel, kteří se rozhodli strávit rok na zapomenutém koutu pláže, odkázaní sami na sebe. Staví si příbytek z naplavených kusů dřeva, žijí z toho, co jim dá moře – ale potraviny chodí nakupovat jednou za čas do města, surfují, a to i v zimě, lyžují, tu a tam sdílí svoje postřehy, sbírají odpadky, pro které si nakonec přiletí helikoptéra. Snímek na mě dost zapůsobil, především samotným rozhodnutím žít mimo civilizaci, a přitom s ní být neustále v kontaktu skrz od117162926_0fe678.jpgpadky, jak se rozvíjelo jejich přátelství a vztah k sobě samým.

Popis: Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na devět měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí levným prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej. Fantastické záběry přírody, dobrodružného surfování za polární noci i „běžného“ pobývání na pláži spojuje čirá radost ze života mimo civilizaci. Hrdinové filmu si však zároveň musí zajistit základní podmínky k přežití.

Studené údolí (pův. Kaltes Tal, Florian Fischer, Johannes Krell, 2017)

Tento 12minutový krátkometrážní snímek byl promítán na festivalu Ekofilm 2017. Ohromil mě jak vizuálně, to především, tak obsahově. Jasné proč je ze samotného traileru.

Still-Kaltes-Tal-03.jpg

Žít do stovky

#18 Táborák

#zitdostovky #detstvi #ohen

Kytara, která by hned shořela, hraje do noci písničky ze žlutého, modrého i zeleného zpěvníku. Desítka táborů spojená ohněm a našimi hlasy.
Polena praskají, bortí se do sebe, k nebi srší jiskry, mihotají se jako světlušky a dosedají do suché letní trávy.
Mezi hořícími poleny rožhavit železnou tyč a ponořit do ledové vody. Sssykot. A znovu.
Špičkou klacku kreslit ohnivé obrazce s jepičím životem.
Opečená jablka, špekáčky se šklebí na všechny strany, jejich tuk tančí kankán na rozžhavených uhlících, prská, brambory z popela, noc provoněná opečenými rohlíky, kterým můžu ukazováčkem vydlabat měkký vnitřek.
Z jednoho ohně desítky ohníčků v očích okolo.

 

Žít do stovky

#17 Vůně chloru

#zitdostovky #detstvi #vune

Vůně je jako záplava. Nejdřív nostalgie, pak konkrétní vzpomínky.

Vůni chloru cítíme už na ulici. Základní škola, uplavu Kapra: 50 m, jeden bazén tam a zpátky. Do stejného bazénu v Kuřimi jezdíme každý víkend s mamkou a sestrou plavat. Tedy máma plave, já se sestrou se potápíme, blbneme, hodně cákáme, skáčeme ze skokánku. Modré kachličky, velké prosklené okno, za ním v zimě tma. Po pár hodinách jdeme do sprch, klouže to pod nohama, nesmí mě vidět nahou, záchodová prkénka jsou pocákána vodou, obrovský fén nám hučí nad hlavou, staré šatní skříňky, jak jen tam napěchovat všechny věci? Taková ta příjemná únava po koupání. Dáme si horkou čokoládu z automatu, cinkání dvacetikoruny, volant, pedály, One, two, three, go!, závodíme se sestrou na simulátoru. A pak domů. Taková tradice.