Žít do stovky

#8 Bouřka

#zitdostovky #bouřka

První jarní bouřka je vzrušující. Vždyť zima byla tak dlouhá. Jak uchvacující jsou bouřky na chalupě bez elektřiny. Bouřka mi zcitliví všechny smysly. Netrpělivé očekávání hromů, když zahlédnu záblesk na obloze. Odpočítávání. Dramatické mraky jsou blíž a blíž. Vzduch voní deštěm, který kapku po kapce začne bubnovat o střechu a listy stromů. Ta náhlá tma, pak první paprsky slunce, duha. A jak po dešti vše krásně voní!

(fotka z pixabay.com)

Žít do stovky

#7 Vůně šeříku

#zitdostovky #šeřík #vůně

Jaro voní po šeříku. Nevyhledávám umělou šeříkovou vůni, ani si ji nevybírám, ale vůně právě kvetoucího šeříku je nádherně omamná. Jaké štěstí, že celou naši zahradu lemují jeho fialové květy. A tak ať už jdu rozjímat nebo si číst na zahradu, ať už jdu se Sunny na procházku anebo si chci jen zpříjemnit ráno, přivoním k šeříku. A jak krásně voní po dešti!

DSCF2963

 

 

Žít do stovky

#6 Domeček

#zitdostovky #domov

Poprvé bydlím v domě. Stojí nad nejzajímavější čtvrtí v Brně s kachním barem. Mám vlastní pokoj, dvorek, zahradu, hvězdy, zeleninu a květiny. Ještě že není můj, levnější by bylo podle všech opravářů ho zbourat a postavit znovu, kdybych v něm chtěla žít natrvalo. Máme ho pronajatý. Já, Mário a Jakub. Ehm, od března také fenka Sunny.

Co je na žití v tomto domku úžasné?

  • Sluneční světlo, které proniká okny do kuchyně.
  • Zarostlá stěna z břečťanu, která nás dělí od sousedů.
  • Kdykoli můžu vyběhnout na dvorek a nadýchat se čerstvého vzduchu, ohřát se na slunci nebo si jít sednout na zahradu, obejmout oblíbený ořešák, zkontrolovat, jak se daří květinám a zelenině.
  • Západy slunce, které vidím ze zahrady. Stejně tak kopce s lesy, které obepínají Brno.
  • Tajný kousek opuštěné zahrady za naším plotem, kde se ráda prochází Sunny.
  • Čtení na zahradě, ležení pod stromem v trávě, cvičení dýchání nebo psaní příběhů.
  • Soukromí, prostor na vaření a snění.
  • Mám krásný psací stůl, knihovnu plnou mých oblíbených knih a vlastní fotky na stěně spolu s drobnostmi ze zahraničí.
  • Domek nám může ze dne na den spadnout na hlavu, takže si můžu vážit každého dne.
  • Můžu jít na procházku na kozí stezičky v městské „divočině“ pár kroků od branky.
  • Mám kam pověsit krmítko pro ptáky.
  • Máme kompost na bioodpad, a tak můžu třídit vše.
  • Žiju zde s Máriem.
Žít do stovky

#5 Hvězdy

#zitdostovky #hvězdy

Místo hvězd temně fialová duchna. Hvězdy se neztrácí mně, to já se ztrácím jim. Uzavírám se ve světelných městských hradbách a málo za nimi jezdím do volné krajiny.

Jako dítě jsem se sestrou lehávala na ulici před domem a lovila padající splněná přání. Ležely jsme pod lampami, a přesto si pamatuji oblohu plnou bílých teček. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o světelném smogu, se víc rozhlížím po těch chybějících hvězdách, než abych se těšila z těch, které vidím.

Poprvé jsem užasla nad bohatstvím noční oblohy před pár lety v Lanškrounu. V zahrádkářské kolonii bez ždibce umělého osvětlení. Poprvé jsem spala pod širákem před dvěma roky v Moravském krase a na chvilku jsem si pod hvězdy lehla i loni v Bílých Karpatech. Oči k nim zvedám ráda pod Nízkými Tatrami, tam, kde s nimi rozmlouvá M.

Hvězdy, které už možná dávno vyhasly, mi jsou něčím vzácným. Skryté příběhy v obrazcích nehledám. Ale těším se z těch známých tvarů, především z jednoho, který noc co noc září nad naším domem. Světelný majáček.

Líbí se mi: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Immanuel Kant

zdroj obrázku

 

Vizuální deník

Vizuální deník 22. 4.–27. 4. 2017

Přidávám i několik barevných fotografií z výletu po Rakousku a Slovinsku:

Žít do stovky

#4 Sezení ve větvích stromu

#zitdostovky #strom

Mám představu, ve které sedím ve větvích rozkošatělého dubu. Čtu si knihu. Nejspíš Medvídka Pú, Tobiáše Lolnesse, Alenku v říši divů nebo Kouzelný strom od Enid Blytonové. Slunce prosvětluje listoví, je teplý jarní den.

Nemyslím na nic zodpovědného a pracovního, užívám si tuto chvíli a tento strom. Dub stojí u domu, tuším verandu, ale stejně tak by mohl růst na louce. Samorost, král. Pak bych mohla bosýma nohama seskočit do měkké trávy a nebála bych se, že mi popraskají žilky z tvrdého nárazu. Lehla bych si mezi kořeny a hleděla do koruny, snila.

Představy mám ráda, protože jsou voňavé a lákavé. Nejsou obaleny myšlenkami na minulost a budoucnost, nemám v nich povinnosti, přesezený zadek, neotravuje mě moucha, nemám alergii na pyl. A hlavně, v představě se předem nelekám, že se špatně zachytím a spadnu na záda, nesvírá se mi žaludek z výšky, nezaseknu se v půli pohybu neschopna šplhat nahoru ani dolů. V mé představě jednoduše na strom vůbec nelezu, pouze na něm pohodlně a bezpečně sedím.

Avšak – jednoho dubnového včerejška se mi poštěstilo usadit se na strom, aniž bych na něj lezla, a přesto to byl krásný pocit a větve mi byly oporou. Cestovala jsem s přáteli po Slovinsku, ten den jsem byla unavená, obloha i má nálada šedivá. Vylezla jsem na skálu s výhledem na bledské jezero, a tu ho spatřím. Nizoučký stařeček odolávající těžkým podmínkám, který ke mně ve výšce stehen natahuje útlou větev. Hebký mech láká k pohlazení, ale to mi nestačí. Mám podobnou radost a pocit jistoty, jako bych seděla na mohutné větvi vysněného rozkošatělého dubu. Ale i ten na mě snad někde čeká.

zdroj obrázku

JADU

Efektivněji zlepšit svět

  Foto: © Ester Dobiášová

Foto: © Ester Dobiášová
V prosinci 2016 se v Praze konala první konference českého Spolku pro efektivní altruismus.

Jak co nejefektivněji zlepšit svět? Na co zaměřit pozornost, abychom nepromrhali čas a potenciál? Na co věnovat peníze, aby byly plně využity? Takové otázky si kladou lidé po celém světě. O maximální účinnost dobročinnosti pak jde Spolku pro efektivní altruismus. Ten v minulém roce v Praze vznikl jakožto odnož světového sociálního hnutí Effective Altruism.

Altruisté jsou lidé, kteří smýšlí a jednají ve prospěch druhých lidí. Komunita efektivních altruistů jde o krok dál – nabádá jednotlivce i organizace, aby hledali a využívali způsoby, kterými můžou se svým omezeným časem, energií a prostředky pomoct druhým co nejúčinněji, tedy s co největším pozitivním dopadem. A to na základě důkazů a kritického myšlení. Co ale prakticky efektivní altruisté dělají pro zlepšení světa a jak se můžou zapojit i ostatní?

Dej tolik, kolik doopravdy můžeš

První konferenci Spolku pro efektivní altruismus EAGxPrague 2016 ukončil Michal Pokorný, jeho ředitel, varováním. Nabádal posluchače, aby se nedopustili té chyby, že by ihned po příchodu domů plní altruistického nadšení poslali peníze první charitě, která jim je sympatická. Ne každá charita totiž dokáže s dostupnými prostředky nakládat efektivně a leckdy i finančně nenáročné projekty mívají dalekosáhlý dopad. K hodnocení jednotlivých charit a výběru té nejefektivnější slouží humanitárně zaměřená nezisková organizace Giving What We Can, která navíc podporuje lidi, aby darovali měsíčně 10 procent ze svých příjmů, a to nejlépe po celý svůj život.

Díky aplikaci na úvodní stránce organizace si můžete sami vypočítat, mezi jaký percentil nejbohatších lidí se svým příjmem patříte a jaké dopady by mohl mít váš měsíční příspěvek. Ochranou zvířat se zabývá například německá organizace Sentience Politics, která mimo jiné vede politické kampaně za práva zvířat a jídel bez zvířecích produktů. Organizace Giving What We Can analyzuje nejúčinnější způsoby, jak pomoci zvířatům.

Není to však jen dobře směrovaná finanční podpora, kterou se efektivní altruisté snaží přispět ke zlepšení světa. Každý člověk stráví během života desítky tisíc hodin v práci, což si uvědomují i zakladatelé organizace 80,000 Hours. A proto nabízí poradenství při výběru kariéry s maximálním pozitivním dopadem. „To už pro každého znamená něco jiného,“ vysvětluje Daniel Hnyk, strategický koordinátor Spolku pro efektivní altruismus v ČR. „Je-li někdo výzkumník umělé inteligence na špičkové univerzitě, měl by tam zůstat a věnovat se výzkumu případných rizik. Chce-li někdo dělat ve finančnictví, měl by se stát šéfem finančního fondu a darovat co nejvíce může.“

Obě dvě organizace, stejně jako hnutí Effective Altruism, si zakládají na důkazech, racionalitě a vědě.

celý článek zde

Rozhovor vedla Ester Dobiášová.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2017