Žít do stovky

#11 Borůvky

#zitdostovky #borůvky

Borůvky jsou drobné kulaté dokonalosti. Modrofialové baňky v zeleni borůvčí, modrofialové pláně. Borůvkové korále. Malba prsty, otisk rtů na okraji hrníčku, fialové zuby. Modré hlavičky v záplavě jogurtu s cukrem, které lovím lžící na chatě svého dětství. Borůvkový koláč. Dárek od přírody.

blueberries-2278921_1920.jpg

foto z pixabay.com

Literatura

Červnová čítanka 2017

Je příjemné číst současnou českou literaturu. Knihy autorů, kteří ještě žijí. A kteří jsou ne vzdálení. Nejen prostorově: neztrácejí se v překladu, mluví ke mně přímo bez prostředníka. Můžu je potkat na autorských čteních (současně připomínám, že celý červenec probíhá tradičně v Huse na provázku Měsíc autorského čtení, tentokrát vedle českých autorů gruzínští) anebo v kavárně, hospodě, v parku, při procházce městem.

Protože vychází jedna kniha za dvěma, prozkoumala jsem povinnou literaturu do předmětu v oboru Český jazyk a literatura na Masarykově univerzitě, kde studenti během roku četli a rozebírali knihy ze současné české literatury rozdělené tematicky do kapitol (autobiografické, postmoderna atd.). Brala jsem výběr profesora jako záruku, že se mi dostane toho nejvytříbenějšího a obsahově i stylisticky nejzajímavějšího, co u nás vyšlo.

A nespletla jsem se. V předchozích měsících jsem vám doporučovala některé knihy právě z tohoto výběru:

  • Michal Ajvaz: Cesta na jih (četla jsem i Lucemburskou zahradu, ale ta se mi příliš nelíbila a pamatuji si, že na jednom Měsíci autorského čtení jsem právě při čtení z této knihy usínala. Autorovi se zpětně omlouvám.)
  • Jáchym Topol: Chladnou zemí
  • Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black
  • Jan Balabán: Zeptej se táty
  • Hana Androniková: Zvuk slunečních hodin
  • (mně se ještě líbí Charakter od Jiřího Šimáčka, i když Malou nožní žranici jsem odložila)

Některé knihy jsem ale s nepochopením až nechutí přečetla jen do poloviny. Například Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové (poselství chápu, podle mě špatné z hlediska psychologického propracování postav, přehnané obrazy násilí, zbytečně moc nic nedokreslující omáčky) nebo Rok kohouta od Terezy Boučkové (zacyklenost v kňourání).

 V červnu jsem si přečetla další čtveřici knih, které můžu doporučit:

Stanice Tajga Rybí krev Děda Pálenka (Prózy z Banátu)

  • Petra Hůlová: Stanice tajga
  • Jan Novák: Děda
    Krásné memento pro dědečka betonové srdce, sedláka, kterému znárodnili louky, pole, maštale s koňmi, které miloval a rád je alespoň hřebelcoval, všechen majetek, který zdědil a o který se dobře staral. Musel se dívat, jak ho spravují lidé, kteří zemědělství vůbec nerozumí, jak mu ho przní. Zároveň krátký pohled do života dalších příbuzných vypravěče, možná autora: druhého dědečka s číslem na ruce, strýčka bez nohy, který si také prošel koncentrákem, nebo strýčka, který byl pravděpodobně homosexuál. Vyprávěno pohledem věrným věku pěti až osmi let vypravěče, ve kterých dědečka ještě zažil, obohaceným o poznání z dospělosti.
    Skvělé nejen obsahově, ale také po jazykové a stylistické stránce.
  • Matěj Hořava: Pálenka (prózy z Banátu)
    Krátká zahloubání do vzpomínek – do prostoru, času, k lidem. Stylisticky nádherná, rytmická, meditativní, autobiografická. Autor nezapírá, že utíká. Jeho osud není drastický, ani vzdálený pochopení a spoluprožití. Dotýká se. Zajímavý způsob propojování vzpomínek a přítomného prožívání. „Fragmentární kapitoly se postupně spojují v mozaiku, která zobrazuje jeden nevšední osud, jeden svérázný způsob existence,“ trefně vyjádřeno na zadní straně knihy.
  • Jiří Hájíček: Rybí krev
    Hájíčkův vesnický román. Otevřít se minulosti. Osud vesnic (a lidí v nich), které byly zničeny kvůli stavbě Temelína a přehrady, jejíž voda ochlazuje reaktory. Stará stavení. Hrdinka, která si malovala budoucnost právě v rodné vesnici, učitelka jednotřídky, manžel, sad, místo toho panelák. Trvalé a násilné odloučení od lidí, které má ráda. I když se vydala jinam než mezi čtyři stěny, zůstává možná navždy neukotvená.

Slon a mravenec

Ani tento měsíc jsem se pochopitelně nevyhnula pohádkám. Přestože to nejlepší od Daisy Mrázkové už jsem si přečetla a nechávám to uležet, abych se k tomu mohla vrátit, potěšila mě i milá kniha Slon a mravenec. Mít rád a pomáhat i přes rozdílnosti. Co bychom byli bez přátel?

O něco svéráznější a zábavná byla pohádka nepohádka od Roalda Dahla: Princezna a pytlák. Je skoro vzácnost číst něco nečteného od Dahla.

Pročetla a prolistovala jsem si katalog z výstavy o poutnictví a chůzi: Jiří Zemánek (ed.): Od země přes kopec do nebe. Uvědomila jsem si, jak naplňující a zároveň nudné může být akademická činnost. Jak obohacující a zároveň nepotřebná může být omáčka okolo děl, které je někdy lepší vidět, prožít si sám, to ostatní jsou jen slova a slova. Dívejte: František Skála – z tabla Vzpomínky, 1993.

Skála, František - z tabla Vzpomínky, 1993
Skála, František – z tabla Vzpomínky, 1993
Literatura · Věci na zamyšlení

Arthur Schopenhauer: O spisovatelství a stylu

Nakonec a konečně jsem se dostala k Arthuru Schopenhauerovi. O spisovatelství a stylu je krátké, srozumitelné a čtivé pojednání o čtenářích a čtení, o spisovatelích a psaní.

Výsledek obrázku

Z jeho myšlenek si odnáším (přestože psal především o dílech filosofů než o beletrii):

  1. Věnovat čas, energii a myšlenky na čtení dobrých knih. Místo čtení nových knih. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty čtenáře Dívky v ledu a Bábovek, předhánění se, kdo přečetl víc novinek jedním dechem.
  2. Omáčka, tedy spousta zbytečných slov a odboček a šmodrchanců, často znamená, že autor sám neví, co chce říct. Nemá to domyšlené. Nedokáže svoji myšlenku podat jasně a zřetelně, srozumitelně. Za to třeba Einstein: E = mc2. Jak prosté, že?
  3. Nechat si čas na zpracování myšlenek z knih, které jsem četla. Aby mě mohla kniha opravdu obohatit. Nečíst jednu knihu za druhou.
  4. Proto je také lepší číst dobré knihy minimálně dvakrát. Poprvé zjistím, k čemu autor celou dobu spěl, znám závěr, vyvrcholení děje a završení myšlenek. Podruhé už můžu knihu číst s vědomím závěru, můžu sledovat, jak a proč přikládal myšlenku k myšlence, zápletku k zápletce, lépe pochopím psychologii postav, jejich motivaci, rozhodování atd. A. S. nabádá k samostatnému myšlení.

    Viz citace:

    51: Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet.

    str. 52: I duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. (…) čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. (…) Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.

    str. 56: Žádat po někom, aby vše, co kdy přečetl, také uchoval v paměti, by bylo stejné, jako kdybychom žádali, aby vše, co kdy snědl, nosil ještě v sobě. Z jednoho žil tělesně, z druhého duchovně, a tak se stal tím, čím je.

Recepty

Banánovo-arašídová zmrzlina

Suroviny: 150 g arašídů (nesolené, nepražené), 3 banány, voda/popř. rostlinné mléko, hořká čokoláda

Postup: banány nakrájejte na kolečka a dejte na tři hodiny do mrazáku. Poté rozmixujte s arašídy a 3 lžícemi vody/popř. rostlinného mléka. Záleží na vás, jak velké kousky arašídů chcete ve zmrzlině mít, anebo jestli směs rozmixujete až do pasty. Hotovou zmrzlinu doporučuji posypat nahrubo nakrájenou/rozmixovanou čokoládou a oříšky. Mňama!