Žít do stovky

#13 Dešťová voda

#zitdostovky #voda

Starý dům se dvorkem a zahradou ve mě probouzí odvěkou touhu hromadit & spotřebovávat. Chtěla bych žít minimalisticky a smýšlím ekologicky, takže hromadění věcí nepřichází v úvahu. Naopak jsem jich v červnu během Jarního úklidu spoustu vyházela do sběrného dvora. Přibývají mi pouze sklenice (až začnu zavařovat) a knihy.

Stalo se, že přišly deště, upadl nám okap, pořídili jsme si barel na vodu, abychom měli v létě čím zalévat zahradu. Ale když byly mraky opravdu vydatně nasáklé vodou, ani 280 litrů nestačilo. Navíc v období dešťů naši vodu zahrada nepotřebovala a teď, na podzim, už vůbec ne. A tak jsem začala dešťovou vodu využívat na splachování záchodu místo pitné (!) vody.

DSC_00d16.jpg

Když je šedivo a nebe slibuje déšť, natáhnu si modrou pláštěnku, utáhnu kapuci a vyrážím do terénu. Popadnu kýbl a vodu z barelu odnosím do vany ve staré koupelně na dvorku, která bohužel také není nafukovací. Naplním i umyvadlo, dětskou vaničku z půdy, kyblíky od jogurtů a hořčice, sousedovy flašky od piva, hrnec na výrobu pracího gelu, 5l flašku od kojenecké vody, zavařovačky, a nakonec všechny kýble.

Poté už stačí chodit vydatně na záchod a motivovat všechny členy domácnosti, aby splachovali ekologicky. Mám ráda, když se všechny nádoby, především vana, vyprázdní v očekávání dalšího přívalu vody. S dešťovou vodou se bezedně naplňuje má touha hromadit & spotřebovávat.

 

 

 

Žít do stovky

#12 Zpěv ptáků

zitdostovky #zpevptaku

Chybí mi. Prý jich přilétá čím dál míň. Dlouho jsem je neslyšela, snad celé léto i déle. Jako by je ve městě přehlušil ruch ulice, jako bych k nim přestala být vnímavá. Pak náhle zaslechnu štěbetání a vzpomenu si. Cítím dojetí i stesk, útěchu, radost. Téměř jako bych si vzpomněla, že jsem šťastná. Jsou tu.

Poslechněte si, co slyším v neděli na své zahradě, nahráno na SoundCloud.

Masarykova univerzita

Přírodní pohřebnictví aneb začátek semestru

Po dvou letech jsem se rozhodla pokračovat na magisterském studiu, tentokrát Literaturu a mezikulturní komunikaci na FF MU. Možná přidám opět sérii článků jako u Sdružených uměnověd, ale zatím bych s vámi ráda sdílela svoje poznámky z první hodiny tohoto semestru. Kromě literatury jsem si nadšeně zapsala i předměty z Environmentalistiky, a tak vedle Ekopsychologie a Environmentální sociologie budu navštěvovat Blok expertů (kód ENS210), kterým můj semestr začal.

Výsledek obrázku pro ke kořenům

Foto: Michal Jenčo

Mgr. Blanka Dobešová, Ke kořenům: „Až umřu, stane se ze mě vítr“ aneb Přírodní pohřebnictví a spiritualita uzemnění

S tematikou přírodního pohřebnictví jsem se setkala při pročítání rozhovoru s ekofunebráckou královnou v Respektu, jejíž jméno si bohužel nepamatuji a nedaří se mi ho dohledat. Ale pamatuji si, že ten rozhovor ve mě vyvolal radost. O to víc mě potěšilo, že by lidé mohli něco podobného jako s touto ženou prožít i na mém pohřbu.

Nikdy jsem ještě nebyla na pohřbu, nikdy jsem se s nikým neloučila. Kdybych si měla zvolit svůj vlastní pohřeb, určitě bych šla cestou přírodního pohřebnictví. Spočinout mezi kořeny stromu, dávat život, lehká, s nebem nad hlavou, půdou kolem sebe. Můj pohřeb by v pozůstalých neprohloubil depresi, naopak by je uvolnil, sdíleli by spolu fragmenty mého života, možná jako když se smějeme nad historkami z dětství i dospělosti během grilování u mé mámy. A jedlo by se a pilo. O takovém pohřbu by se povídalo s úsměvem, žádné tabu. Má smrt by současně mohla být malým probuzením a uvědoměním si života.

Ke kořenům stromů, ke kořenům blízkých vztahů, ke kořenům sebe sama, to jsou cíle Ke kořenům. Alžběta Slavík Živá, Blanka Dobešová a Monika Suchánska nabízí poradenství a doprovázení při plánování a organizaci jedinečných pohřbů podle potřeb a přání pozůstalých. Osobitých, kreativních a k přírodě šetrných. Pořádají workshopy pro budoucí ekofunebráky, mezi kterými je pro mě nejzajímavější workshop “Jak doprovázet děti při setkání se smrtí”. Vše si můžete pročíst sami na jejich stránkách, já bych s vámi ráda sdílela poznámky z přednášky a další odkazy, které chci prozkoumat.

 

Mé poznámky:

  • Smrt je tajemství, které nás přesahuje. Život je tajemný a krásný.
  • Na pražském hřbitově v Ďáblicích je Les vzpomínek, vznikne také v Brně-Líšni a na Slovensku.
  • V Lese vzpomínek nechávají i mrtvé dřevo, na kterém rostou semenáčky další generace stromů. Uzavírá se tak cyklus zrození a smrti.
  • Děti jsou důležitou součástí rozloučení, chtějí se rozloučit a také boří zaraženost a neautentičnost pozůstalých.
  • Důležitým prvkem je jídlo, lidé mohou sdílet i recepty.
  • Pozůstalí můžou uspořádat rozloučení společně, nemusí to ležet na jednom člověku.
  • Smrt nám přináší hodně silných zážitků, zkušenost smrti nese i výrazné dary.
  • Princip wabi-sabi (vidět krásu v tom, co je nedokonalé, pomíjivé), ilustruje ho japonské umění kintsukuroi
  • Jak tu práci můžou dělat? Díky otevřenosti vůči realitě.
  • 29. 10. bude v Otevřené zahradě v Brně dušičková slavnost.

Více k prozkoumání:

Deník

Pomáhat a chránit aneb dobrovolníkem na Týdnech pro divočinu s Hnutí DUHA

Rádi byste zažili něco nového a přitom byli užiteční? Hnutí DUHA láká každoročně dobrovolníky na Týdny pro divočinu (dříve Týdny pro les), které slibují nejen leckdy tvrdou, avšak smysluplnou práci, ale také hlubší poznání české přírody s jejími krásami i problémy a zajímavou společnost podobně smýšlejících lidí. Redaktorka webu České divočiny Ester Dobiášová letos vyrazila počtvrté prolévat pot za divočinu, co jen ji na těch Týdnech stále přitahuje?

Sedím na travnatém polštáři a ukusuji datlovou šišku z bezobalového obchodu. Na nohách holínky zamazané od rašeliny, která mi pozvolna batikuje i pracovní rifle, zelené tričko s krátkým rukávem i podprsenku pod ním. Temně hnědou hutnou hmotu používáme na hráze. Těmi rozdělujeme umělý odvodňovací kanál na menší celky a vodu odvádíme kanálky, které vykopeme, zpět do rašeliniště, kam patří a odkud byla odvedena pryč z krajiny. Čárky v předchozí větě vynásobte deseti a máte přibližný počet kýblů rašeliny, které musí vysypat každý z nás do vody, než se vůbec začne objevovat náznak hráze. I ta si ještě sedne, naší vahou ji záměrně sešlapeme a jdeme kopat další rašelinu a nosit další kýble, dokud není hráz pevná, bytelná, aby ji neprorazily přívalové deště. Obnovené mokřadní plochy poté úspěšně zarůstají vegetací, včetně rašeliníku.

„Rašeliniště jsou magickým rozhraním mezi dvěma odlišnými světy, vodou a suchou zemí.“ brožurka Šumavská rašeliniště Správy NP Šumava

No dobrá, dočetli jste první odstavec, ale nikde ani zmínka, o kom to mluvím, kde jsme, co děláme a proč. Abych si vás neodehnala, utiším alespoň některé otázky. Pracujeme jako dobrovolníci pro Hnutí DUHA a Správu národního parku Šumava na Soumarském rašeliništi, pět dní během Týdne pro divočinu. Práce je podobná jako loni v Černohorském močále o kus dál, taky s rýči a lopatami, s krumpáčem, kýbly a kolečkem, v holínkách a v rukavicích. Práce s hřejivým smyslem, pro který si mnozí z nás berou dovolenou. Věkově je naše skupinka pestrá. Někteří kolemjdoucí si myslí, že těžíme rašelinu, ale většina ví, a dokonce za to děkuje, že se podílíme na revitalizaci rašelinišť a mokřadů v projektu Správy NP Šumava, která mimo to navrací i řeky a potoky do původních koryt.

Mé fotky z Týdne pro divočinu na Šumavě 2017

Práce, která má smysl bez slziček dojetí

Rašeliniště a mokřady mají úchvatnou schopnost zadržet vodu v krajině, podporují dosycení zásob podzemní vody v období sucha, která na nás kvůli globálnímu oteplování tíživě dopadají, a mimo to ovlivňují místní klimatické podmínky. Bohužel byl tento vzácný a fascinující biotop ze dvou třetin v minulosti narušen – jednak odvodňováním pro účely těžby anebo pasení dobytka, za druhé kvůli stavbě Železné opony a hlídkám podél této hranice, jak jsem viděla především v Černohorském močále.

Hned na úvod jsem popsala, že naším cílem je obnova rašelinišť, která bez vody zanikají a některá už bohužel zanikla. Odstraňujeme umělé odtokové kanály a svádíme vodu zpět do krajiny. Naše kroky vede správkyně NP Šumava Ivana Bufková. Ta nás mimo to provází i na celodenním výletě s odborným výkladem, na kterém s ní brodíme řeky, zapadáme po kolena do zdravého a fungujícího rašeliniště jako vystřiženého z knihy Král Šumavy, šťoucháme do měkkých bachratých mechových polštářů s fialově kvetoucím vřesem na vrchovištích, poznáváme rozmanitost ostřic a hledáme masožravou rosnatku okrouhlolistou, prodíráme se staletými, a přitom zakrslými borovicemi klečemi, bloudíme a rychle zase nalézáme cestu, jednoduše zažíváme opravdový dotek, škrábnutí i píchnutí šumavské divočiny na místech, na která bychom se bez průvodce neodvážili. Poté, co jsem viděla rašelinu rozrytou kopyty jelena, který nejspíš zmizel v hlubině rašelinného jezírka, bych si troufla tvrdit, že bychom tam možná ani nepřežili.

 

Mé fotky z Týdne pro divočinu na Šumavě 2017

Týden pro divočinu jako záruka kvality

Týden pro divočinu na Soumarském rašeliništi je mým čtvrtým týdnem stráveným prací pro přírodu. Sedmá generace otiskla úryvek z mého deníku, který jsem si vedla (nejen) během mého prvního Týdne pro divočinu v Moravském krase, a který vystihuje společné rysy s ostatními Týdny:

Týden pro divočinu. Kůže mi voní jako lískooříškové sušenky po shrabování suché trávy na poli (hodina za hodinou, kupka za kupkou). Pro odpočinek si lehám na hladinu rybníka a poslouchám vodní hlubinu nebo se procházím chladnými rozsáhlými jeskyněmi, kde zhasínáme světýlka, abychom si prožili ten prostor, postupně rozeznávali obrysy kamenů a vnímali pramen světla proudící od východu. Vedu rozhovory o chovu ptactva, o ženách bezdomovkyních, o uprchlících, o netopýrech, včelách, dualitě, jednotě a indiánských rituálech, o vzdělávání dětí matkou doma, o pohankových plackách, ochraně přírody, vstřebávám historky o utonulých jeskynních průzkumnících. Uvažuji o lásce a monogamii, o komunikaci a poznávání cizích lidí tak, aby to nebyly pouhé „small talks“, o délce života člověka v porovnání s délkou proměn a „života“ přírody, o správnosti zásahů do divočiny, ať už je to kvůli horším dřívějším zásahům, nebo ne. Spím pod hvězdami, broukám si známé i neznámé písničky u táboráku za doprovodu kytary, to, po čem jsem dlouho toužila. Nejen to je Týden pro divočinu s Hnutím DUHA. Je to taky dřina a vyčerpání a pocit ztráty motivace při shrabování trávy pod pražícím sluncem, vyřezávání bezu a lísky ze svahu, aby jiné stromy měly prostor, živiny a světlo, odnášení posekaných keřů ze stráně, aby se tam mohly jako dřív pást ovce, oprava i bourání oplocenek ve stínu lesa a při dalších pracích. To vše protkané přednáškami, exkurzemi, jeskyněmi, nadšením našeho organizátora a našich průvodců, se zajímavými lidmi na krásném místě a snad pro dobrou věc, což energii a motivaci dodává. To je můj Týden pro divočinu v Moravském krasu.

Na žádném následujícím Týdnu nebyla konverzace s ostatními a vzájemné napojení tak hluboké, jako během toho prvního – přičítám to velkou měrou společnému vaření a táboráku, který nás každý večer lákal do houfu. V práci jsem však našla hlubší smysl právě na Šumavě, o tom jsem již psala. Navíc jsem tuto krajinu chtěla dlouho poznat. Kromě celodenního výletu zde vyrážíme každý den na kratší výlety po okolí.

Shrnutí pro nepoctivé čtenáře

Pro ty, kteří čtou pouze první a poslední odstavec: Týdny pro divočinu s Hnutí DUHA jsou obohacující snad ve všech směrech, které by mohly člověka motivovat, aby se jich zúčastnil. Kromě smysluplné práce pro divočinu zůstává čas na poznání okolní přírody, které díky odbornému výletu a přednáškám porozumíte – v čem je jedinečná i ohrožená. Setkáte se s lidmi různých povolání, zájmů, názorů a povah, se kterými je už jen proto zajímavé konverzovat a společně trávit čas, aniž byste se s nimi pro krátkou dobu sedmi dní a díky různorodým činnostem zavřely do ponorky. A to píše introvert. K tomu máte dobré ubytování, skvělé veganské a vegetariánské jídlo, zahrajete si nové stolní hry a odnesete si pohlednici s rysem nebo tetřevem! No neber to.

Článek je publikován na webu ceskadivocina.cz

Žít do stovky

#11 Borůvky

#zitdostovky #borůvky

Borůvky jsou drobné kulaté dokonalosti. Modrofialové baňky v zeleni borůvčí, modrofialové pláně. Borůvkové korále. Malba prsty, otisk rtů na okraji hrníčku, fialové zuby. Modré hlavičky v záplavě jogurtu s cukrem, které lovím lžící na chatě svého dětství. Borůvkový koláč. Dárek od přírody.

blueberries-2278921_1920.jpg

foto z pixabay.com

Literatura

Červnová čítanka 2017

Je příjemné číst současnou českou literaturu. Knihy autorů, kteří ještě žijí. A kteří jsou ne vzdálení. Nejen prostorově: neztrácejí se v překladu, mluví ke mně přímo bez prostředníka. Můžu je potkat na autorských čteních (současně připomínám, že celý červenec probíhá tradičně v Huse na provázku Měsíc autorského čtení, tentokrát vedle českých autorů gruzínští) anebo v kavárně, hospodě, v parku, při procházce městem.

Protože vychází jedna kniha za dvěma, prozkoumala jsem povinnou literaturu do předmětu v oboru Český jazyk a literatura na Masarykově univerzitě, kde studenti během roku četli a rozebírali knihy ze současné české literatury rozdělené tematicky do kapitol (autobiografické, postmoderna atd.). Brala jsem výběr profesora jako záruku, že se mi dostane toho nejvytříbenějšího a obsahově i stylisticky nejzajímavějšího, co u nás vyšlo.

A nespletla jsem se. V předchozích měsících jsem vám doporučovala některé knihy právě z tohoto výběru:

  • Michal Ajvaz: Cesta na jih (četla jsem i Lucemburskou zahradu, ale ta se mi příliš nelíbila a pamatuji si, že na jednom Měsíci autorského čtení jsem právě při čtení z této knihy usínala. Autorovi se zpětně omlouvám.)
  • Jáchym Topol: Chladnou zemí
  • Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black
  • Jan Balabán: Zeptej se táty
  • Hana Androniková: Zvuk slunečních hodin
  • (mně se ještě líbí Charakter od Jiřího Šimáčka, i když Malou nožní žranici jsem odložila)

Některé knihy jsem ale s nepochopením až nechutí přečetla jen do poloviny. Například Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové (poselství chápu, podle mě špatné z hlediska psychologického propracování postav, přehnané obrazy násilí, zbytečně moc nic nedokreslující omáčky) nebo Rok kohouta od Terezy Boučkové (zacyklenost v kňourání).

 V červnu jsem si přečetla další čtveřici knih, které můžu doporučit:

Stanice Tajga Rybí krev Děda Pálenka (Prózy z Banátu)

  • Petra Hůlová: Stanice tajga
  • Jan Novák: Děda
    Krásné memento pro dědečka betonové srdce, sedláka, kterému znárodnili louky, pole, maštale s koňmi, které miloval a rád je alespoň hřebelcoval, všechen majetek, který zdědil a o který se dobře staral. Musel se dívat, jak ho spravují lidé, kteří zemědělství vůbec nerozumí, jak mu ho przní. Zároveň krátký pohled do života dalších příbuzných vypravěče, možná autora: druhého dědečka s číslem na ruce, strýčka bez nohy, který si také prošel koncentrákem, nebo strýčka, který byl pravděpodobně homosexuál. Vyprávěno pohledem věrným věku pěti až osmi let vypravěče, ve kterých dědečka ještě zažil, obohaceným o poznání z dospělosti.
    Skvělé nejen obsahově, ale také po jazykové a stylistické stránce.
  • Matěj Hořava: Pálenka (prózy z Banátu)
    Krátká zahloubání do vzpomínek – do prostoru, času, k lidem. Stylisticky nádherná, rytmická, meditativní, autobiografická. Autor nezapírá, že utíká. Jeho osud není drastický, ani vzdálený pochopení a spoluprožití. Dotýká se. Zajímavý způsob propojování vzpomínek a přítomného prožívání. „Fragmentární kapitoly se postupně spojují v mozaiku, která zobrazuje jeden nevšední osud, jeden svérázný způsob existence,“ trefně vyjádřeno na zadní straně knihy.
  • Jiří Hájíček: Rybí krev
    Hájíčkův vesnický román. Otevřít se minulosti. Osud vesnic (a lidí v nich), které byly zničeny kvůli stavbě Temelína a přehrady, jejíž voda ochlazuje reaktory. Stará stavení. Hrdinka, která si malovala budoucnost právě v rodné vesnici, učitelka jednotřídky, manžel, sad, místo toho panelák. Trvalé a násilné odloučení od lidí, které má ráda. I když se vydala jinam než mezi čtyři stěny, zůstává možná navždy neukotvená.

Slon a mravenec

Ani tento měsíc jsem se pochopitelně nevyhnula pohádkám. Přestože to nejlepší od Daisy Mrázkové už jsem si přečetla a nechávám to uležet, abych se k tomu mohla vrátit, potěšila mě i milá kniha Slon a mravenec. Mít rád a pomáhat i přes rozdílnosti. Co bychom byli bez přátel?

O něco svéráznější a zábavná byla pohádka nepohádka od Roalda Dahla: Princezna a pytlák. Je skoro vzácnost číst něco nečteného od Dahla.

Pročetla a prolistovala jsem si katalog z výstavy o poutnictví a chůzi: Jiří Zemánek (ed.): Od země přes kopec do nebe. Uvědomila jsem si, jak naplňující a zároveň nudné může být akademická činnost. Jak obohacující a zároveň nepotřebná může být omáčka okolo děl, které je někdy lepší vidět, prožít si sám, to ostatní jsou jen slova a slova. Dívejte: František Skála – z tabla Vzpomínky, 1993.

Skála, František - z tabla Vzpomínky, 1993
Skála, František – z tabla Vzpomínky, 1993
Literatura · Věci na zamyšlení

Arthur Schopenhauer: O spisovatelství a stylu

Nakonec a konečně jsem se dostala k Arthuru Schopenhauerovi. O spisovatelství a stylu je krátké, srozumitelné a čtivé pojednání o čtenářích a čtení, o spisovatelích a psaní.

Výsledek obrázku

Z jeho myšlenek si odnáším (přestože psal především o dílech filosofů než o beletrii):

  1. Věnovat čas, energii a myšlenky na čtení dobrých knih. Místo čtení nových knih. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty čtenáře Dívky v ledu a Bábovek, předhánění se, kdo přečetl víc novinek jedním dechem.
  2. Omáčka, tedy spousta zbytečných slov a odboček a šmodrchanců, často znamená, že autor sám neví, co chce říct. Nemá to domyšlené. Nedokáže svoji myšlenku podat jasně a zřetelně, srozumitelně. Za to třeba Einstein: E = mc2. Jak prosté, že?
  3. Nechat si čas na zpracování myšlenek z knih, které jsem četla. Aby mě mohla kniha opravdu obohatit. Nečíst jednu knihu za druhou.
  4. Proto je také lepší číst dobré knihy minimálně dvakrát. Poprvé zjistím, k čemu autor celou dobu spěl, znám závěr, vyvrcholení děje a završení myšlenek. Podruhé už můžu knihu číst s vědomím závěru, můžu sledovat, jak a proč přikládal myšlenku k myšlence, zápletku k zápletce, lépe pochopím psychologii postav, jejich motivaci, rozhodování atd. A. S. nabádá k samostatnému myšlení.

    Viz citace:

    51: Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet.

    str. 52: I duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. (…) čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. (…) Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.

    str. 56: Žádat po někom, aby vše, co kdy přečetl, také uchoval v paměti, by bylo stejné, jako kdybychom žádali, aby vše, co kdy snědl, nosil ještě v sobě. Z jednoho žil tělesně, z druhého duchovně, a tak se stal tím, čím je.