Literatura

Poznámky k divadelní hře Václava Havla: Largo Desolato

Largo desolatoDivadelní hra Largo Desolato je oproti Havlovým absurdním dramatům srozumitelná a poměrně jednoznačná. Autor klade otázky po lidské identitě, lásce a zodpovědnosti vůči společnosti. Odráží každodenní realitu intelektuála, který se v totalitním systému nevzdává svobodného myšlení a který se v případě hlavního hrdiny Dr. Leopolda Kopřivy stává dokonce vzorem pro „obyčejné“ lidi.

Pociťuje tím tlak nejen ze strany systému, ale i těch, kteří od něj v podobě Prvního a Druhého Ládi čekají, že vystoupí ze slov a činem učiní za nesnesitelným systémem tečku, že to on vyburcuje aktivní odpor. Tuší mnoho možností, co by se dalo ještě dělat, aniž by dokázali něco konkrétního navrhnout. „Směrů by bylo hned několik. Ale to vy víte přeci sám nejlíp!“ (s. 287)

Zároveň na něj vyvíjí nátlak i přátelé a jeho družka. Přítel Olbram mu staví zrcadlo: „Všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš – že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny – že splníš všechna očekávání, která, nezlob se, právem vyvoláváš – že budeš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv těm velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něž jsi vzorem a nadějí, které jsi, nezlob se, sám sobě svým dílem dal – prostě se trochu začínám bát, jestli nás všechny nějak nezklameš,“ říká ve čtvrtém obraze (s. 299).

Leopold jeho slova papouškuje dál, snad aby zastřel nejistotu ze své vlastní vnitřní rozkolísanosti. Vzpomíná na bezstarostné bloudění po antikvariátech, kdy ho nikdo neznal, což je v přímém kontrastu k současné, tíživé situaci, kdy na něm leží břemeno zodpovědnosti nejen za svá slova a případné činy, ale i za svoji vlastní identitu. Své přidává i Leopoldova přítelkyně Lucy: „Jsi prostě zablokovaný – cenzuruješ se – bojíš se oddat jakémukoliv citu nebo prožitku – pořád se kontroluješ, sleduješ, pozoruješ – moc na ty věci myslíš, takže se z toho stává nakonec místo radosti povinnost.“ (s. 304) Koncentrace tlaku ze všech stran a ode všech se vystupňuje v okamžiku, kdy se na scéně na konci Pátého obrazu otevírají jedny dveře za druhými, ze kterých na něj volá jedna postava po druhé výčitky, jako by reflektovaly zmatek v jeho mozku, kdy jedna myšlenka naráží na druhou.

https://i2.wp.com/img.ceskatelevize.cz/program/porady/139667/foto09/02.jpg

Záznam z představení z roku 1991. V Divadle Na zábradlí ji v roce 1990 nastudoval režisér J. Grossman.

Trest, který Leopoldu Kopřivovi ze strany režimu hrozí, není pouze neznámé „tam“, místo, o kterém hrdina nejspíš slyšel, nebo na něm dokonce už byl, a kam se ho chystají odvléct i nyní. Snad ještě horší trest za jeho názory a eseje je neustálá nejistota, kdy si pro něj přijdou. Bezejmenní „oni“ mohou přijít v jakýkoli den a jakoukoli hodinu. Hrdina je odkázán k čekání ve svém bytě, kdy leží na pohovce s očima upřenýma na dveře nebo s okem přilepeným ke špehýrce ve dveřích, ve stavu zhroucení z každého kroku na chodbě a z každého zazvonění zvonku. Jen první dva obrazy jsou věnované právě atmosféře nejistého čekání. Jeho družka Zuzana je vůči jeho nervozitě chladná, jeden večer odchází do kina a druhý večer míří na ples, mezitím ho peskuje za nešetrné zacházení s nádobím, čímž poukazuje, jak je nepraktický a podtrhuje stereotyp intelektuála.

Zároveň takový přístup k jeho ohrožení vyvolává představu, že situace trvá delší dobu, až se stala běžnou součástí jejich soužití. Zuzana je nejen chladná, ale i přísná. Odsuzuje Leopolda za to, že by couvl ze svých stanovisek a podvolil se režimu, když zjistí, že si vzal čas na rozmyšlení, zda se vzdá autorského práva na svoji poslední esej „Ontologie lidského bytí“. Vytýká mu: „Ty jsi se snad zbláznil! Co si chceš na tom, prosím tě, rozmýšlet? Tím jim přece jenom dáváš najevo, že tě nalomili – a o to víc budou teď na tebe tlačit! Bylo mi jasné hned, že ses nějak zapletl! Jsi bačkora – (…) Když se toho bojíš, neměl sis nic začínat –“ (s. 319)

První a Druhý chlapík ho navštíví s Prvním a Druhým mužem téhož večera, kdy šla Zuzana do kina, a odvlečou s sebou i jeho přítelkyni Lucy ve chvíli, kdy by nejspíš došlo k jejich rozchodu. Poté, co jí Kopřiva odpapouškoval slova přítele Olbrama, se totiž rozhořčí, že říká vždy jen to, co se mu hodí. „Nabažil ses mě, a teď se mě chceš nějak šikovně zbavit – a tak mi tu líčíš svou rozvrácenost, abych pochopila, že se od tebe nemůžu už ničeho nadít, a navíc tě přitom ještě litovala! Skutečnou tvář tvé rozvrácenosti neodhalují tvé řeči o ni! Odhaluje je jejich nepoctivý cíl! A já husa věřila, že v tobě můžu probudit lásku, že ti vrátím chuť do života, že ti pomůžu!“ (s. 307)

Její slova částečně potvrzuje postava Markéty, která přichází za doktorem Kopřivou, filozofem, svým vzorem, a která přebírá „štafetu“ po Lucy, když se odhodlá Leopolda zachránit svojí láskou, přičemž se opět odvolává na jeho esej: „Potřebujete lásku! Omamující – bláznivou – skutečnou lásku! Což jste sám nenapsal už ve Fenomenologii odpovědnosti, že kdo nemiluje, ten není? Jedině láska vám dá sílu snášet váš osud!“ (s. 339) Každý v jeho okolí si jednoduše myslí, že ví, kým by měl být, jak by se měl zachovat a co mu v jeho situaci pomůže.

Nabízí se tím otázka, jestli Leopoldovo závěrečné gesto, ve kterém se odmítá vzdát svého autorství a vybízí Prvního i Druhého chlapíka, aby ho odvedli, vyvolala jeho znovunabytá jistota a upevněné vnitřní přesvědčení o svém poslání, anebo podobně jako v předchozích scénách pouze přebral jistotu od jiné postavy, která nebyla jeho vlastní, podobně, jako když papouškoval Olbramova slova o sobě samotném. V této domněnce nás utvrzuje i Leopoldova závěrečná poklona publiku, jako by doufal, že všem vyhověl a oceňují jeho mistrovský výstup. První a Druhý chlapík ho nicméně nechávají dál se dusit v nejistotě, jako by věřili, že právě toto gesto předznamenává jeho totální zhroucení.

Situace, ve které se nachází Leopold Kopřiva, se přímo nabízí ke srovnání s osudem samotného Václava Havla. Václav Havel nárokům dostál. Je však tato hra odrazem toho, jaké úsilí ho to stálo a jaké pochybnosti o sobě samém ho po cestě provázely?

Citace z: HAVEL, Václav. Hry 2. Brno: Větrné mlýny, 2011. ISBN 9788074430374.

Uncategorized · Věci na zamyšlení

Abstrakce jako neschopnost hovořit o holocaustu?

Esej k tématu Pomník zavražděných Židů v Berlíně

O Památníku zavražděných Židů se hovoří v Německu již od roku 1988, kdy přišel s návrhem jeho výstavby historik Eberhard Jäckel a žurnalistka Lea Rosh. V roce 1994 byla vyhlášená soutěž o podobu památníku, ve které o pět let debat později zvítězil návrh architekta Petera Eisenmana. Stavba začala v dubnu 2003 a dokončena byla o dva roky později, v květnu 2005. Památník stojí nedaleko Brandenburské brány a je tvořen 2711 betonovými stélami, které zabírají plochu 19 073 m². Už od samotného nápadu postavit tento památník se vedou debaty zahrnující několik problematik. Například proč je památník určen jen jedné skupině obětí? Proč je umístěný právě nedaleko Brandenburské brány na troskách Třetí říše? Jedná se „Denkmal“ nebo „Mahnmal“[1]? Nedaly se peníze vložené do tohoto památníku využít lepším způsobem, například na pomoc pozůstalým Židům a jejich rodinám? atd. Obšírně se těmito a dalšími otázkami zabývají Claus Leggewie a Erik Meyer v knize „Ein Ort, an den man gerne geht“.[2]

Mě především zajímá problematika podoby tohoto památníku. Jaké využívá Eisenman prostředky pro komunikaci s návštěvníkem, nepotlačil svým přístupem osobní rovinu výpovědi, není Památník zavražděným Židům více umělecké dílo bez historického sdělení než skutečný památník?

Nepřehlédnutelný kus historie

Památník zavražděných Židů nelze pro svoji velikost přehlédnout. Vidět ho můžou dokonce i pasažéři letadla jako jakousi skvrnu na německé tváři – po zjištění, o co se jedná, víme, že je to spíše skvrna v německé historii, o které však Němci diskutují a tímto památníkem se k ní vyjadřují a k ní „lákají“ v monumentálním měřítku. Kdo jednou spatří tento památník, musí mu být jasné, že se Němci snaží se svojí historií vypořádat s důstojností, neodrazovat od ní, neschovávat se před ní, naopak přitáhnout pozornost. Náklady ani prostorem nešetří. I proto je důležité zhodnotit, jakým způsobem tuto část své historie představují jak znalým její problematiky, tak neznalým. Zda byly uvolněný prostor a peníze smysluplně využity.

Jazyk pro komunikaci s návštěvníkem používá autor návrhu Peter Eisenman metaforický. Udává, že při výstavbě památníku vzpomínal na židovský hřbitov v Praze, ale také na vlnící se obilné pole. [3] Své sdělení formuje do uměleckého díla, pro vizuální vjem využívá abstrakce. Abstrakce se vyznačuje mnohovýznamovostí. Volnost výkladu a interpretace, prostor pro asociace a vlastní pocity. Není příliš pohodlné zobrazit holocaust abstraktně? Není abstrakce jen únikem a obranou před případnou kritikou, protože přece existuje volnost interpretace? Možná ne, ale i v tom případě by neměla vymizet osobní rovina, možnost ztotožnění se. A tu zde nacházíme těžko.

Památník, nebo jen umělecké dílo?

Jako umělecké dílo funguje památník relativně dobře. Je věrný abstrakci, nechává absolutní volnost interpretaci, nenarušuje ho žádný nápis, žádná upozornění, žádné slovní odkazy či figurální výjevy. Z fotografické dokumentace by se mohl zdát až nudný, sterilní, neestetický. Vyvolává emoce, a to jak negativní (strach, tíseň, ztracenost) kvůli úzkým uličkám, výšce stél a chladu, který z nich prýští, tak pozitivní díky hře na schovávanou, která se v ní dá hrát, a jedinečnosti stát se součástí něčeho tak velkého uprostřed Berlína. Že nejsou pozitivní emoce podružné a spíše projevem neúcty vyvrací tvrzení samotného autora památníku, který „snil o dětském smíchu na tomto místě. O památníku jako části všedního dne.“[4]

Funguje však jako památník? I ten má vyvolávat emoce, ale ve vztahu k něčemu, ne k člověku samotnému. Pokud se ptáme, jak na nás působí tento památník, mělo by to znamenat v překladu, jak na nás působí holocaust. Jak na nás působí smrt tisíců zavražděných Židů (ti, kteří dokázali holocaust přežít, tu nehrají hlavní roli), protože tak by měl památník fungovat v prvé řadě, jako vzpomínka. Zdá se však, že funguje víc jako umělecké dílo, protože se striktně drží daných pravidel být ryze abstraktní, i když se tím stává neosobní a bez jasného sdělení. Právě ono sdělení zde chybí, přestože se dá obhájit právě abstrakcí a volností interpretace.

Volnost interpretace jako výmluva

Představme si, že člověk vidí poprvé v šiku seřazené bloky a netuší, co by to mohlo nedaleko Brandenburské brány, v centru Berlína, stát. Je to nějaké umělecké dílo? Pokud neprojde po Cora-Berliner-Straße, nemusí narazit na výstavu památníku, a tak nenajde žádné vodítko, o co se jedná. Je ale zvědavý, a tak vstoupí dovnitř. Stély se zvyšují jako hrozba. Na první pohled není zřejmé, že by ty nejvyšší stély mohly mít 4,5 metru. S jejich narůstající výškou může člověk cítit i narůstající tíseň, nikdy se však nemůže ztratit. I ve středu památníku stále vidí na jeho druhou stranu, pomyslné světlo na konci cesty. Může slyšet smích dětí, které si mezi bloky hrají na schovávanou, a ten ho uklidní. Čím blíž je okraji, tím méně ho bloky utiskují, jsou nižší a nižší a on se může začít ptát, čím to prošel? Proč měl zažít tyto emoce? Kdyby věděl, že se jedná o památník zavražděných Židů, ptal by se snad, čí emoce to zažil.

DSC_0

© Ester Dobiášová

Kde ale ti Židé jsou, co na ně odkazuje?  Náhodný kolemjdoucí nemá jinou možnost kromě výstavy, jak zjistit, co bloky znamenají. A pokud není podstatné, aby minimálně tato informace byla jasná, plní památník vůbec svoji funkci? Sotva. Památník v tomto případě není schopný vyvolat vzpomínku, ztotožnění, předat informaci o historii Německa a o osudu Židů, ale ani zklamání a zmatek vyplývající z nejasnosti památníku, snad jen uměleckého díla nepochopitelně velkých rozměrů. Koho si připomíná, na koho pamatuje, o kom přemýšlí, když neví, čemu jsou ty bloky věnované? Zaobírá se tak jen sám sebou, vlastními pocity, těžko holocaustem. To však není jeho vina.

Náhodní kolemjdoucí, turisté bez průvodce, kteří nekoukají po modrých informačních rozcestnících – to je jedna skupina. Doufejme, že větší množství návštěvníků ví minimálně to, že se jedná o Památník zavražděných Židů. Do památníku vstupují s vědomím, že na ně bude emočně působit a také ví, proč zde stojí. Kvůli šířce uliček jsou stále sami, přestože často zahlédnou jiného návštěvníka, který jim během vteřiny zase zmizí z očí. Díky velikosti památníku mají mnoho času o něm přemýšlet. Cítí narůstající úzkost – tak takhle se cítili Židé? Obklopeni mocí větší než oni, chladným, nedotknutelným systémem, který je zde zobrazen pomocí stél? Pokud bychom se zaměřili na tuto interpretaci, připustili bychom, že se jedná více o „Mahnmal“ než „Denkmal“. Tedy že je památník určený pachatelům a návštěvník se ztotožňuje s oběťmi. Pokud by ale stély znázorňovaly chlad a moc systému, jakýsi byrokratický pořádek, nalinkovaný strohý monument, nesmazávaly by tak osobní vinu jednotlivců, nezamlčovaly by, že co se událo, způsobil člověk člověku? Zamlčovaly, poukazovaly by na jakési nadosobní vyšší zlo, vinu celku, kterou jednotlivci nemohli ovlivnit a ani nést.

Danými příklady možných přístupů laika jsem se snažila poukázat na problematiku volnosti interpretace tohoto památníku. Veškerá interpretace, veškeré možné výklady závisí na návštěvnících a lehce se může stát, že si odnesou zklamání a nepochopení nebo v nejhorším případě vůbec nic. Jako „Denkmal“ je věnován obětem. Svým abstraktním jazykem ale památník v osobní rovině nefunguje. Nic neodkazuje na lidi, to až výstava. Kolem návštěvníka je jen masa betonových bloků, v možném výkladu hrobů. Jako „Mahnmal“ potírá vinu jednotlivců a vyvolává negativní emoce, které se mohou zdát prvoplánové, přestože se pocity nedají zobecňovat. Nemůžeme rozhodovat o tom, jestli na někoho památník působí správně či ne, nikdo nemůže rozhodnout, co to správně vlastně znamená.

 Jak vybudovat osobnější rovinu?

Jak by ale mohl být Památník zavražděných Židů více osobní v případě, že by chtěl autor zachovat systém stél? Pokud by například byly bloky pokryté vyrytými jmény obětí, měl by člověk motivaci najít zde svého příbuzného, najít zde oběť své národnosti, získal by představu o obrovském množství zavražděných Židů a zároveň se ho to mohlo osobně dotýkat, protože jméno patří neoddělitelně k člověku, stejně jako on má své jméno. Jednalo by se o hmatatelnou vzpomínku, zatímco betonové stély by plnily svoji funkci působit ryze emočně. Podobným způsobem udržuje vzpomínku na české a moravské Židy zavražděné za nacismu pražská Pinkasova synagoga, která dříve sloužila jako veřejná synagoga, dnes spadá pod Židovské muzeum a slouží jako památník. Stěny této synagogy jsou ručně popsány 80 000 jmény zavražděných Židů.[5]

Pokud by se chtěl autor držet jen vizuální roviny sdělení, mohl by například některou stélu figurálně narušit otiskem těla – dlaně, trupu, obličeje atd., a tím ji opět přiblížit člověku a pomoct mu se s oběťmi ztotožnit. Neměl by pak návštěvník větší motivaci procházet památníkem vícekrát, zkoumat ho, objevovat a mít tak více času pro přemýšlení nejen o sobě, ale i o holocaustu? Pokud v celém prostoru není nic překvapivého, nemá smysl ho procházet celý a jeho velikost má jediné opodstatnění, a to působit monumentálně a být schopný pojmout větší masu lidí.

Na závěr

Památník zavražděných Židů slouží bezpochyby jako monumentální lákadlo nejen pro turisty, jako místo, které nemůže člověk minout a na které může narazit i docela náhodou. Může stejně tak vyzývat ke hře, jako vzbuzovat tísnivé pocity z lidské malosti, samoty, nadvlády systému, a to koneckonců už jen názvem „Památník zavražděných Židů“. Jsou to tedy především emoce, které vyvolává, avšak bez informační hodnoty a reflexe. Pokud člověk neví, co mají stély znázorňovat, těžko bude přemýšlet o holocaustu, vzpomínat na oběti, kterým je památník věnován. Člověk tak může prožít strach z neznámého, stejně jako Židé se ocitli v zajetí systému – a lidí tvořící tento systém, kterému nemuseli rozumět, v neestetickém tísnivém prostředí obklopeni mocí, které nemohli vzdorovat, ale to už se jedná jen o možnou interpretaci. Interpretaci, kterou památník omlouváme – popřípadě omlouváme sami sebe, že jsme mu možná neporozuměli. Je to však naše vina? Nikoli.

Památník nedává neznalému vodítko, co vidí a čím prochází, na koho má myslet. Abstrakce je sice typickým znakem dnešního uměleckého vyjadřování, poskytnout volnost myšlenek a vlastních asociací, stejně tak ale způsobit zmatenost a nejasnost. Památník vyvolává mnoho otázek, spíše však o člověku samotném než o zavražděných Židech, na které by měl odkazovat. Není to pak tedy holocaust, který v nás vzbuzuje pocity, ale předměty, bloky, jejich uspořádání. Mizí osobní rovina, možnost ztotožnit se s tuto dějinnou událostí a nechat ji na sebe působit, přemýšlet o ní v novém rozměru. Informace podává až výstava pod památníkem, která je ale v pondělí zavřená nebo v mnohých případech kvůli řadě turistů neláká. Bez ní památník sám o sobě nefunguje. Abstrakcí trpí, ale díky abstrakci se dá pohodlně omluvit.

Poznámky:

[1] V případě „Denkmal“ mluvíme o památníku určením pro oběti, na které – zjednodušeně řečeno – myslíme (něm. denken). „Mahnmal“ je poté památník „pro pachatele“, tedy abychom si pamatovali, co se stalo a co se už nikdy stát nesmí. „Denkmal“ se tedy vztahuje k obětem, „Mahnmal“ k pachatelům.

[2] LEGGEWIE, Claus a Erik MEYER. Ein Ort, an den man gerne geht: das Holocaust-Mahnmal und die deutsche Geschichtspolitik nach 1989. München: Hanser, 2005, 396, [1] p. ISBN 34-462-0586-1.

[3] Celý citát: „Eisenman erinnerte an den alten jüdischen Friedhof von Prag, aber auch an ein ,wogendes Getreidefeld‘. Diese Metapher hat sich weithin durchgesetzt, vielleicht auch wegen ihres optmistischen Klangs: Zwar ist ihr die Erinnerung an das Dahingemäht-Werden eingeschrieben, aber auch die an die Fruchtbarkeit des Korns, an das Wieder-Aufersetehen aus der Asche des Felds. Heroische antike Trümmerfelder scheinen in Eisenmans Denkmal auf, die Stelen wurden mit zerstörten Körpern einer untergegangenen Kultur verglichen, mit den endlosen Wogen der Wüste, des Meeres, der Wälder, den grenzenlosen Reihen von Kreuzen auf Kriegerfriedhöfen Flanderns.“ BERNAU, Nikolaus. Holocaust-Denkmal Berlin. Berlin: Stadtwandel Verlag, 2005. Die Neuen Architekturführer Nr. 70, s. 18-19

[4] Er „träumte von Kinderlachen an diesem Ort. Das Denkmal als Teil des Alltags.“ BERNAU, Nikolaus. Holocaust-Denkmal Berlin. Berlin: Stadtwandel Verlag, 2005. Die Neuen Architekturführer Nr. 70, s. 19

[5] Pinkasova synagoga. In: Židovské muzeum v Praze [online]. 2008 [cit. 2014-07-16]. Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czpinkas.htm

Literatura

Environmentální témata v knížce pro děti Medvídek Kuma: nevšední putování na severní pól

https://knihy.abz.cz/imgs/products/img_269680_orig.jpgV pohádce Medvídek Kuma spisovatelky Martiny Skaly se dětský čtenář seznámí s dopady globálního oteplování, jak na přírodu, tak na samotného člověka, který je jeho původcem. Babička, medvědice Ayako seznamuje vnuka s bájným příběhem o obludě El Niňo, která ve chvíli, kdy roztaje poslední ledovec, na kterém do té doby spala, způsobí strašlivou katastrofu. „Z mnoha moří a jezer vypije vodu a tu pak vyplivne na druhé straně Zeměkoule, kterou zaplaví. Ti, co nezahynou suchopárem, budou pohlceni vodou. Nikdo není na takovou pohromu připraven. Zbývá už jen velmi málo, než ledy úplně roztají,“ (s. 15) popisuje medvědice. Pouze v této pasáži se autorka uchyluje k mytickému příběhu, aby čtenáři přiblížila dopady tání ledovců, po zbytek knihy o problému píše s odkazem na aktuální svět čtenáře a cílí na jeho emoce: „Příroda se mění. Byla naším domovem, teď se stává naším nepřítelem. Lední medvědi se topí vysílením, protože se zvětšují vzdálenosti mezi ledovci. Pižmoni přimrzají k zemi, když jim namokne srst. Tající ledovce mění vodu v oceánu a ohrožují jejich obyvatele,“ (s. 85) dozvíme se na konferenci zvířat na severním pólu, kterých se problém dotýká nejvíce.

Právě na severní pól míří kroky medvídka Kumy, který se rozhodne upozornit svého tatínka ledního medvěda na hrozící nebezpečí od obludy El Niňo, kterou, jak doufá, dokáže tatínek porazit. Kumova máma vykresluje tatínka jako chrabrého, silného a statečného medvěda, který se ničeho nezalekne. V kontrastu k této představě ho medvídek Kuma nachází na konci svého putování vysíleného na vzdálené kře, na které by bez pomoci zemřel. Medvídě k němu doskáče na hřbetech velryb a zachrání ho. Medvídě, se kterým se dětský čtenář může nejlépe ztotožňovat, je statečné a odhodlané, ochotné pomoci slabšímu v nouzi. Navíc se ho problém přímo dotýká. Autorka však naznačuje, že není v moci medvěda zachránit planetu a není ani jeho vina, že se zeměkoule otepluje. Konference zvířat v závěru knihy slouží jako apel na člověka, aby se zamyslel nad svým chováním a Zemi lépe opatroval.

Bylo by však od Martiny Skaly kruté, kdyby dětskému čtenáři neukázala příležitost, které by se on jako člověk mohl chopit ve snaze pomoci planetě. Přestože se na začátku příběhu objevuje obluda El Niňo, která medvídě motivuje k daleké cestě na sever, už o ní více neuslyšíme. Nedojde k žádnému velkému souboji, při kterém by byla planeta zachráněna, naopak, medvídě se náhle probudí a my zjistíme, že jeho putování bylo pouhým snem. V kapse však najde malý poklad, semínko, které zasadí do země a rozhodne se ho hlídat, dokud nevyroste a „na světě bude o jeden strom víc a Země se opět jednou nadechne…“ (s. 92) Závěrečnou větu můžeme interpretovat jako malý krůček, který může udělat každý z nás, i dítě. Semínko jako zárodek obnovy. Tuto interpretaci podporuje závěrečné Desatero pro planetu, které je ryze edukativní a nepatří do samotného příběhu. Najdeme zde tipy jako například Šetřit elektřinou, Používat méně umělých obalů, Šetřit vodou a podobně, a je spíš na rodiči, aby dítěti důvody těchto opatření vysvětlil.

Kromě tání ledovců autorka v příběhu medvídka Kuma tematizuje vymírání druhů zvířat. Setkáme se s velmi vzácnou liškou „Fleur de Nuit“, poslední svého druhu, která utekla z vědeckého zoologického ústavu, a putuje po boku medvíděte. Dále s oranžovým žabákem, který raději utekl do pohádky, než aby se nechal docela vyhubit civilizací. „Zkazila nám náš domov, voda začala hnít, také vzduch byl špatný a napadli nás neznámí paraziti. Raději jsem utekl do pohádky. Lidé si myslí, že oranžový žabák vyhynul. To jsem jim ale vypálil rybník,“ (s. 29) říká žabák. Podobně kritická je autorka i v případě ptáka Dodo, který vyhynul v 17. století, mimo ně zmiňuje i bílou velrybu Beluga a další tvory.

Zdroj citace: SKALA, Martina. Medvídek Kuma: nevšední putování na severní pól. Praha: Mladá fronta, 2009. ISBN 9788020421289, s. 15

Literatura

Starý král ve vyhnanství aneb péče o otce s Alzheimerovou chorobou

https://i1.wp.com/www.iliteratura.cz/Content/Covers/g/geiger_Stary.jpgAutobiografická kniha rakouského prozaika Arno Geigera mě zaujala tématem péče o otce s Alzheimerovou chorobou. Autor obrací po letech vlažného vztahu pozornost ke svému nemocnému otci, o kterého se stará střídavě s ostatními členy rodiny a školenými pečovatelkami. Snaží se interpretovat stále se opakující úzkostlivé stavy, kterými otec prochází, a porozumět nejen jeho osobnosti, ale v nemenší míře poznat i sám sebe. Jejich společné zážitky, rozhovory, otcovy postřehy a své myšlenky zaznamenává písemně a po osmi letech vydává knihu Starý král ve vyhnanství, přestože doufal, že ji vydá ještě za otcova života, aby kniha neevokovala jeho pomník a její konec nebyl koncem definitivním.

Autor dochází k několika, z mého pohledu, zásadním poznáním. Prvním z nich je, že Alzheimerova choroba nenarušila otcův charakter, ten je utvářen jeho zkušenostmi. Přestože Arno Geiger na vlastní kůži zažil situaci, při které se sám zalekl otce s maskou agresivního staříka, stávalo se to pouze v jeho výjimečně špatných dnech. Po přečtení mám v hlavě obraz starého muže sedícího na domovní zídce a mávajícího na projíždějící řidiče a procházející sousedy. Většinou byl milý, usměvavý děda, který tu a tam trousil až poetické a hlubokomyslné postřehy, které mu jeho syn, spisovatel, málem záviděl. Těmi autor spolu s útržky rozhovorů prokládá jednotlivé kapitoly, ve kterých se dočteme také o mužově minulosti. Autor však i přes láskyplný vztah k otci nezastírá, jak vyčerpávající je starost o nemocného člověka. Na jednu stranu tato starost posílila vazby v rodině, na druhou stranu jí syn musel věnovat svůj volný čas a právo na neplánovanou budoucnost s nadějí, že pro to bude mít porozumění i jeho přítelkyně.https://i1.wp.com/www.dw.com/image/6463222_404.jpg

Dalším zajímavým poznáním je autorova interpretace otcova nejčastějšího úzkostného stavu, který ho doháněl až do stavu paniky: touhy jít domů. A to přesto, že byl „doma“, tedy ve svém domě, který sám postavil a ve kterém žil většinu svého života. Po letech společného soužití dochází syn k zajímavému závěru: „Když řekl, že jde domů, nemířil ve skutečnosti tento úmysl proti místu, odkud chtěl pryč, nýbrž proti situaci, v níž se cítil cize a nešťastně. Nešlo tedy o místo, nýbrž o nemoc, a tuhle nemoc si bral všude s sebou, i do svého rodného domu. (…) Společně s nemocí si s sebou odnášel i ztrátu schopnosti cítit se bezpečně.“ (s. 48–49) Nemoc mu mimo to ztěžovala porozumění běžnému hovoru, rychle ztrácel nit a cítil se zmatený, nejistý, jako by ostatní mluvili cizí řečí. Zažíval pocit, který známe z dovolené v cizině – pak tedy nebyl doma a jediné, co chtěl, bylo domů jít. Domov pro něj neznamenal ani tak místo jako duševní stav, pocit bezpečí a jistoty.

Autor jde však ještě dál, za hranici otcova života, a to při výkladu Alzheimerovy choroby obecně: „Současně je alzheimer symbolem stavu naší společnosti. Vytratil se přehled, znalosti, které jsme měli, přestávají být srozumitelné, ustavičné novinky vyvolávají problémy s orientací a obavy z budoucnosti. Hovořit o Alzheimerově chorobě znamená mluvit o nemoci století. Náhodou se otcův život stal pro tento vývoj symptomatickým. Jeho život začal v čase, kdy existovaly četné pevné pilíře (rodina, náboženství, mocenské struktury, ideologie, role rozdílných pohlaví, vlast), a vyústil v chorobu v době, kdy už se západní společnost nacházela v sutinách těchto opor.“ (s. 50)

https://i0.wp.com/limotee.ch/wordpress/wp-content/uploads/2016/08/Arno-Geiger-DW-Kultur-Berlin.jpg

Arno Geiger se svým otcem. (zdroj)

Knihu Starý král ve vyhnanství vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2011 v edici Moderní světová próza. Podle mé zkušenosti jsou knihy z této edice tematicky zajímavé, myšlenkově nenáročné a jsou přeloženy s lehkostí, díky které četba plyne bez jazykových zádrhelů. To potrvrzuje i kniha Arno Geigera.

Na závěr přidávám citát, který mě zaujal, ale ke kterému Arno Geiger nedoplnil autora: „Stále znovu vkládáme náš život do nějaké formy, stále znovu život tuto formu rozbíjí.“ (s. 57)

kultura · Other

Nejlepších 13 snímků, které jsem viděla v roce 2017

V loňském roce jsem viděla 76 ještě neviděných snímků, z toho 12 dokumentů, 7 seriálů, 6 krátkometrážních snímků a jeden divadelní záznam (pro srovnání, knih jsem přečetla 185, z nichž byla spousta pro děti). Ráda bych vám některé z nich doporučila.

157985038_992531Funny Games (1997, Michael Haneke), csfd 78 %

Velmi, v-e-l-m-i znepokojivý film. Málokdy o filmu přemýšlím ještě týdny poté, ale o Funny Games (pův. německá verze) ano.

Hoši o ou kodomo (Children Who Chase Lost Voices, Makoto Šinkai, 2011) csfd 76 %

Jedna z těch vizuálně nádherných, obsahem trošku podivných a postavami nezvykle zajímavých japonských animovaných pohádek. Kromě fantastických postav mě zaujaly i do detailu vykreslené interiéry a přírodní scenérie. Japonské anime mě vždy potěší, východní tematika filmů je osvěžující. Pokud už jste zhltly všechny Mijazakiho filmy, možná hledáte další inspiraci. Letos jsem ještě viděla a můžu doporučit: Kumo no mukó, jakusoku no bašo (2004), Bjósoku 5 centimeter (2007) a Kimi no nawa. (2016) od stejného režiséra.

hoshiwooukodomo2.png

160924448_6ced6bKomorná (pův. Agasshi, Chan-wook Park, 2016) csfd 78 %

Opět osvěžující východní uchopení tématu a stavby příběhu. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co se chronologicky přihodilo, což ústí v překvapivou pointu.

158235474_a1ebf6.jpgByl jsem při tom (pův. Being There, Hal Ashby, 1979) csfd 85 %

Pro mě jedno z největších filmových zjevení nejen tohoto roku. Bravurní výkon Petera Sellerse.

Popis: Provokativní a komický snímek podle námětu spisovatele Jerzy Kosinski vypráví příběh zahradníka Chance, který je po celý svůj život uzavřený v domě ve Washingtonu DC. a svět zná jen z televize. Když se náhle ocitne ve skutečném světě, zaplete se do úzkého kruhu protřelých vládních poradců, kteří touží po „moudrosti mudrců.“

19046410_a1ca65.jpgAž vyjde měsíc (pův. Moonrise Kingdom, Wes Anderson, 2012) csfd 73 %

Wes Anderson je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Letos jsem viděla asi pět jeho snímků, převážně starších. Baví mě nejen jeho práce s obrazem (středové kompozice, typické barvy), ale i ta témata! Nezvyklá, zábavná, svěží.

494925_3e1c16.jpgČerná kočka, bílý kocour (pův. Crna mačka, beli mačor, Emir Kusturica, 1998) csfd 84 %

S Emirem Kusturicou jsem se setkala poprvé u snímku Život je zázrak (2004). Už tehdy mě pobavil svým humorem. Nejinak je tomu u Černé kočky, bílého kocoura. Letos jsem viděla ještě Underground (1995) a Arizona Dream (1993) s Johnny Deppem, všechny čtyři filmy můžu doporučit.

159496593_9b552f.jpgSlavíci v kleci (pův. Les Choristes, Christophe Barratier, 2004) csfd 83 %

Co dodat: krásný film. Hlavním hrdinou je pedagog, jehož přístup k problematičtějším chlapcům je inspirativní. Stále si pouštím skladbu „La Nuit„.

4694_c7adaa.jpgUž zase skáču přes kaluže (Karel Kachyňa, 1970) csfd 81 %

Po dlouhé době jsem viděla starší český film, na který jsem měla dlouho zálusk. Opět se mi moc líbí režisérova poetika.

Popis: Moravské městečko Tlumačov na přelomu století: Syn zaměstnance proslulého hřebčína sní o tom, že i on bude umět krotit ušlechtilé jezdecké koně. Ani po onemocnění obrnou není ochoten se své touhy vzdát. Působivá adaptace románu australského spisovatele Alana Marshala přenesla příběh do jiné doby a zcela jiného prostředí, ale zachovala jeho silné humanistické poslání…

159611404_e69b90.jpgPetr Pan (Disney, 1953) csfd 74 %

Knihu znám dávno, ale konečně jsem se podívala na filmovou adaptaci studia Disney. Na starší pohádky se dívám moc ráda, zdá se mi, že zachovávají více hodnoty lásky (dnes většinou zaměňované za zamilovanost, případně je posílen důraz na krásu), dobroty, laskavosti a odvahy.

Dokumenty

region-oriental-de-la-cordillera-de-brooks-refugio-nacional-de-la-fauna-y-la-flora-del-artico-alaska-estados-unidos-2009.jpgSůl země (pův. Le sel de la Terre, Wim Wenders, Juliano Ribeiro Salgado, 2014) / csfd 86 %

Fotografické tvorby Sebastiãa Salgada si vážím a obdivuji ji. Ve svých cyklech zpracoval s obrovským osobním nasazením a vnitřní silou jedna z nejnáročnějších humanitních témat včetně genocidy ve Rwandě a hladomoru, až se na pokraji psychického zhroucení plný beznaděje obrací od člověka k planetě a několik let pracuje na díle Genesis. Právě tímto cyklem krás naší planety mě jakoby uhranul. Přestože jsem znala i další jeho cykly, tento dokument kvalitně shrnuje celý jeho život a chronologicky i jeho cykly fotografií s kontextem včetně projektu Instituto Terra, díky kterému s rodinou a dalšími lidmi navrátil na svůj nemalý pozemek deštný prales i s jeho faunou a stal se inspirací lidem po celém světě.

Foto © Sebastiãao Salgado

Zázračná planeta II (pův. Planet Earth II, 2016) csfd 98 %

Podobně jako Salgadovo fotografické dílo Genesis, se budu stále vracet k tomuto fascinujícímu dokumentárnímu seriálu, který je geniální nejen obsahem, ale i hudbou (Hans Zimmer, Jasha Klebe, Jacob Shea). Stejně jako Salgado i tvůrci dokumentu upřednostnili krásy planety Země před ekologickými dopady činnosti člověka.

gallery-1478272206-planet-earth-ii-pygmy-sloth.jpg

Na sever od slunce (pův. Nordfor sola, Jørn Nyseth Ranum, Inge Wegge, 2012) csfd 88 %

Takový ekologicko-sportovní snímek dvou přátel, kteří se rozhodli strávit rok na zapomenutém koutu pláže, odkázaní sami na sebe. Staví si příbytek z naplavených kusů dřeva, žijí z toho, co jim dá moře – ale potraviny chodí nakupovat jednou za čas do města, surfují, a to i v zimě, lyžují, tu a tam sdílí svoje postřehy, sbírají odpadky, pro které si nakonec přiletí helikoptéra. Snímek na mě dost zapůsobil, především samotným rozhodnutím žít mimo civilizaci, a přitom s ní být neustále v kontaktu skrz od117162926_0fe678.jpgpadky, jak se rozvíjelo jejich přátelství a vztah k sobě samým.

Popis: Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na devět měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí levným prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej. Fantastické záběry přírody, dobrodružného surfování za polární noci i „běžného“ pobývání na pláži spojuje čirá radost ze života mimo civilizaci. Hrdinové filmu si však zároveň musí zajistit základní podmínky k přežití.

Studené údolí (pův. Kaltes Tal, Florian Fischer, Johannes Krell, 2017)

Tento 12minutový krátkometrážní snímek byl promítán na festivalu Ekofilm 2017. Ohromil mě jak vizuálně, to především, tak obsahově. Jasné proč je ze samotného traileru.

Still-Kaltes-Tal-03.jpg