Literatura

Karel Čapek: Povětroň

PovětroňKdo je to Povětroň? Muž, o kterém nikdo, ani čtenář nic neví. Známe nějaká fakta například o jizvách na jeho těle (od drápů tygra?), že havaroval letadlem (pilot zemřel, odkud letěli a kam?), ale to je tak všechno. Nevíme ani, jak vypadá, má velké popáleniny, celý v bílé kukle, ani obličej není vidět. Nejspíš zemře. To vše silně podněcuje představivost nemocniční sestry a dvou pacientů – jasnovidce a básníka. Právě skrz tyto postavy se o hlavním hrdinovi dozvídáme víc, a přitom nakonec nevíme nic, ani jeho jméno, protože každý z nich si jeho život pouze domýšlí.

V úvodu knihy se dozvídáme o havarování letadla, o novém pacientovi a jeho vážném stavu, jemně nahlížíme do nemocničního uspořádání – doktoři, internisti, sestra, někteří pacienti. Poté už začíná vyprávění sestry (Povídka milosrdné sestry), které se zdál sen, ve kterém se setkala s neznámým pacientem. Zpovídá se jí ze svých morálních prohřešků, které ho přivedly až k oné cestě letadlem. Následuje Povídka jasnovidcova o muži, který sešel ze své cesty, a Povídka básníkova, která je dramatická a plná zvratů a ve které je hrdina vylíčen jako nemorální člověk.

Výsledek obrázku pro povětroňCo mají tyto tři povídky společného? Ve všech třech případech hrdina utíká z rodné země, protože není zralý k něčemu se zavázat. V případě sestry není zralý odevzdat se dívce a usadit se, v případě jasnovidce trpělivě a pečlivě odhalovat svůj chemický objev, v básníkově povídce spíš uniká před povinnostmi a předurčeností, kterou po něm vyžaduje bohatý otec. Odlétá kamkoli, ale kvapně se vrací na jedno místo ve chvíli, kdy dozraje – v povídce sestry se vrací k dívce, aby život zapadl k smrti jako dvě části nádoby, u jasnovidce je zralý obhájit si autorství své sloučeniny. V povídce sestry hřeší na dívce, která se mu odevzdá, porušuje jakýsi hluboký řád, u jasnovidce schází z cesty kvůli lenosti, ale smysl jeho života se naplňuje až v chvíli, kdy tuto cestu opět najde. Dále tyto povídky propojuje život na Kubě (a přilehlých ostrovech), cukrová třtina a alkohol. Hrdinův život v cizí zemi je dosti neradostný, protože do tohoto světa jednoduše nepatří. Jasnovidec píše: „kruh se uzavírá“.

Výsledek obrázku pro povětroňNic není náhodné, vše má svoji příčinu. Sestra ukazuje život hrdiny v morální rovině, jako výsledek morálních rozhodnutí; jasnovidec vnímá jeho život, když sešel ze své cesty, jako sen, nejasný; a básník jeho život zobrazuje také jako ve snách, plný vzpomínání, protože ztratil paměť – a tím i svoji identitu, jméno a svědomí. Hrdina ve všech třech případech vyrůstal bez matky a tatínek se mu nevěnoval. Motiv ztráty je pro povídky příznačný.

To nás jako čtenáře skoro vede k přesvědčení, že tohle budou nejspíš reálné biografické prvky hrdiny, když se na tom všechny tři postavy nezávisle na sobě shodly. I když to tak není. Tuto mystifikaci podporuje Karel Čapek nejen shodami v povídkách, ale také poslední větou knihy, ve které se dozvídáme národnost pacienta. Dalo by se říct, že je konec otevřený.

Literatura

Katherine Paterson: Most do země Terabithia

„Reading can be a road to freedom or a key to a secret garden, which, if tended, will transform all of life.“― Katherine Paterson

Katherin Paterson

Výsledek obrázkuKatherine Patersonse narodila roku 1932. Jako dcera misionářů vyrůstala v Číně. I s rodinou byla z Číny za druhé světové války evakuována na krátkou chvíli do Virginie. S rodinou se stěhovala celkem třináctkrát mezi lety 1937 a 1950. Prožila osamělé dětství. Jejími přáteli byly postavy z dětských knih od autorů jako A. A. Milne, který napsal Medvídka Pú, Beatrix Pottera, Roberta Louis Stevensona, Rudyarda Kiplinga, Kenneth Grahame a Francesa Hodgsona Burnetta. Když jí bylo 20 let, přestěhovala se do Japonska, kde pracovala jako misionářka a studovala japonskou a čínskou kulturu, která ji později velmi ovlivnila v psaní. Pobyt v Japonsku ji také inspiroval k prvnímu románu, “The Sign of the Chrysanthemum”, který pojednává o japonském chlapci žijícím ve 12. století.

Napsala víc jak 30 knih, z toho 16 románů pro děti a dospívající, převážně ve věku 10–14 let. V rozhovoru pro The New York Times uvedla, že své knihy píše pro dítě, kterým je ona sama uvnitř. Za svoji tvorbu obdržela mnoho ocenění. Například Cenu Hanse Christiana Andersena, National BookAward, Newbery Medal či Astrid Lindgren Memorial Award. Celosvětovou proslulost si získala knihou Most do země Terabithia (v originále Bridge to Terabithia), kterou vydala v roce 1977 (v českém prostředí vydána až v roce 1999 v nakladatelství Albatros). V rozhovoru pro The New York Times uvedla také to, že chudý a umělecky nadaný Jesse, který je hlavním hrdinou této knihy, je jednou z jejích nejoblíbenějších postav, které kdy vymyslela.

© Foto: http://katherinepaterson.com/

Poetika autorky

Tvorba Ketherine Patersonové má několik charakteristických znaků. Hlavními hrdiny jsou většinou děti bez přátel, které zažívají pocity odcizení a musí čelit vážné životní krizi. Z ní však vychází posilněni. Častými tématy jsou smrt, osamění nebo žárlivost, které většinou nacházíme spíš v knihách pro dospělé. V jejích knih čiší soucit a empatie. Tíživým situacím její hrdinové čelí jemným a nenápadným humorem.

Most do země Terabithia

0b318cf5ff_102979635_o2.jpg

  • Překlad Eva Masnerová
  • Ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská
  • Cena Newbery Medal (The John Newbery Medal je literární cena udělována The Association for Library Service to Children, součást the American Library Association (ALA). Tuto cenu udělují autorům za nejvýraznější příspěvek k americké literatuře pro děti.)
  • Adaptace
    • 1985, Kanada, režisér Eric Till (na csfd.cz hodnoceno převážně jako odpad)
    • 2007, USA, režisér Gábor Csupó (převažuje fantastická linie)
  • Námětem se jí stala epizoda ze života jejího syna Davida, kterému zemřel kamarád.

Vnitřní výstavba

  • Velmi úsporná výstavba, každá část příběhu má své pevné místo a souvislostVýsledek obrázku pro the bridge to terabithia s celým dějem, autorka příběh vede svižně k závěru. Kompozice je chronologická.
  • Přestože je příběh vyprávět er-formou, nahlížíme ho pohledem Jesse. Nevíme víc než on. Jsou zde přechody mezi polopřímou řečí a objektivizovanou promluvou. Dozvídáme se i to, co Jesse cítí a objevují se i jeho vnitřní monology, např. když klade otázky mrtvé Leslie.
  • Příběh má několik klíčových témat: přátelství, síla dětské představivosti, narušení stereotypu gendrových rolí a přijetí smrti.
  • Ta směrují k ústřednímu tématu, kterým je hledání vlastní identity.

Narušení stereotypu genderových rolí

(genderové role – očekávané chování od jedince daného genderu)

Výsledek obrázku pro the bridge to terabithiaGendrové role zde zastupují vzor konformity. Hlavní hrdina Jesse Aarons pochází z chudé farmářské rodiny. Hned v úvodní kapitole sledujeme, jak cvičí celé prázdniny běh, aby byl nejrychlejším klukem na škole a získal si uznání svých sester a rodičů, především otce, i spolužáků. Jako svůj nejoblíbenější koníček pro esej do školy si vybere fotbal, přestože miluje kreslení a fotbal nesnáší. Jesseho otec však považuje malování za dívčí zálibu. Očekává od něj, že bude silný a schopný nést zodpovědnost za rodinu, přesně jako on. Jesse je však introvertní a nedokáže nalézt své místo v konzervativním venkovském prostředí, ani mezi vrstevníky, ani v rodině. Jeho výtvarné nadání oceňuje jen Jesseho učitelka zpěvu Julie Edmundsnová, kterou miluje a která mimochodem není také okolím přijímána. Ostatní ji označují za „hippiesačku“, protože nosí dlouhé kalhoty a nemaluje si ústa.

DSC_1020

©Most do země Terabithia, ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská

Výrazněji typické gendrové rozdělení rolí narušuje Leslie Burke, dívka, která se na začátku příběhu přestěhuje s rodiči nedaleko Jesse. Ani podle jména, ani podle vzhledu není jasné, jestli je to dívka nebo chlapec – má krátké rozčepýřené vlasy, nosí vybledlé ustřižené džínsy a modré tílko, na nohou tenisky bez ponožek. Leslie se na rozdíl od Jesse nenechá svazovat žádnými konvencemi, je stejně jako on vyděděncem už jen tím, že je nová ve škole, avšak má silnou sebedůvěru a odvahu čelit i nepříjemným situacím, jako je například veřejné opovržení za to, že její rodina nevlastní televizi. Miluje potápění a dobrodružství. I její zázemí je rozdílné od Jesseho. Je vychovávaná bohémskými, intelektuálními a bohatými rodiči ve svobodomyslné atmosféře a její otec, kterého stejně jako matku oslovuje křestním jménem, s ní během času navazuje blízký vztah při opravě domu, se kterou mu pomáhá. Navíc to ona se stává na začátku školního roku nejrychlejším dítětem na škole, přestože závody v běhu byly do této chvíle čistě chlapeckou záležitostí a dívky měly vyhrazenou část dvora na skákání přes švihadlo a podobné hry. Leslie celou svojí osobností dokazuje, že nemusí stereotypně dodržovat společností stanovenou roli ženy, ale může být sama sebou.

Přátelství

Výsledek obrázku pro the bridge to terabithiaI přátelství mezi chlapcem a dívkou bez vedlejších motivací je okolím vnímané jako něco nepřirozeného. Jesseho rodiče se dokonce obávají, že když se bude kamarádit jen s holkami, bude z něj bůhví co. Hledání identity hlavního hrdiny Jesse je však rozvíjeno především na pozadí přátelství mezi ním a svobodomyslnou Leslie, kterou obdivuje pro její odvahu a fantazii. Vliv jejich přátelství na Jesseho vystihuje citát z knihy, když nahlížíme do Jessova smýšlení: „Než se objevila Leslie, nebyl vůbec nic, prostě hloupý podivínský kluk, který kreslil legrační obrázky a proháněl se po pastvisku, jen aby se vytahoval – aby zakryl spoustu pošetilých obav, které mu nedávaly klid. To Leslie ho odvedla z pastviště do Terabithie a udělala z něho krále.“ (str. 114) Přesto o jejich přátelství několikrát pochybuje, v čemž se odráží pocit méněcennosti, který zažívá. Čteme například (str. 57): „Je to zázrak, že holka jako Leslie s ním vůbec tráví čas. Asi že tu nikdo jiný není.“ Nebo: „Kdy na to přijde, že jí nestojí za námahu?“ (str. 72)

DSC_1016.jpg

 

 

©Most do země Terabithia, ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská

Leslie si Jesse váží například pro jeho cit pro spravedlnost, soucit a kreativitu. Díky přátelství unikají opuštěnosti a společenskému tlaku. Díky odlišnostem, které mezi nimi jsou, odhalují aspekty sebe sama, které do té doby nevnímali. Leslie dodává Jessemu sebedůvěru vlastním příkladem a ona díky němu objevuje touhu po duchovnosti, když s ním a jeho rodinou navštíví poprvé kostel a vyslechne si biblické příběhy, kterým dodává svojí interpretací docela nový rozměr, když příběh Ježíše srovnává s životem Abrahama Lincolna nebo osudem lva Aslana z Narnie. Jen díky hlubokému přátelství jsou Jesse a Leslie schopní stvořit Terabithii.

Síla představivosti

Fantazie pomáhá dětem zvládat náročné životní situace a čelit překážkám, které jim skutečný život přináší. Klíčovým prostorem, ve kterém Jesse nabývá odvahu, pVýsledek obrázku pro the bridge to terabithiaosiluje sebedůvěru, cítí se být jednoduše vyšším, silnějším a moudřejším, je právě země Terabithia. Název vymyslela Leslie. Inspirovala se ostrovem Terenbithia, který se objevuje v Plavbě Jitřního poutníka od Lewise v Letopisech Narnie. I země Terabithia je takovým ostrovem, i když uprostřed lesa, obehnaný potokem, přes který se Leslie s Jessem musí symbolicky přehoupnout na laně. Díky tomu se z obyčejného lesa dostávají do království Terabithia, ve kterém se stávají vládci a nastolují spravedlivý řád. Postaví si zde svůj hrad, dodržují smyšlené tradice, prožívají dobrodružství. Tento svět není konzervativní jako Jesseho domov na farmě, Jesse má moc určovat si vlastní cestu.

Výsledek obrázku pro most do země terabithiaZatímco filmová adaptace knihy pracuje výrazněji s fantastickou linií příběhu a doslova ji oživuje, čtenáři se ani nedozví, jak země Terabithia přesně vypadá, musí použít svoji představivost stejně jako hlavní hrdinové. V bitvě proti nepříteli například autorka jasně píše o „imaginárním nepříteli“, uctívání lesních duchů je spíše pohanským projevem duchovnosti, a kapitola s názvem „Obři zabijáci“ jasně odkazuje k realitě, jak čteme na straně 47: „Leslie si ráda vymýšlela historky o obrech, kteří ohrožují mír Terabithie, ale oba věděli, že skutečným obrem v jejich životě je Janice Averyová.“ Sedmačka, která šikanovala mladší děti.

Ve filmu je hlavním mottem: Keep your mind open. Kniha sama spíš než do fantasy spadá mezi psychologické romány. Vypráví o velkém přátelství, hledání vlastní identity, o síle dětské fantazie a vyrovnání se s jednou z nejtěžších životních situací, smrtí a opuštěností.

DSC_1015.jpg

©Most do země Terabithia, ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská

Přijetí smrti

Autorka knihy je oceňovaná za důvěryhodné zpracování procesu přijímání smrti desetiletým Jessem. Přestože náznaky tragického konce vyčteme tu a tam i během knihy, explicitně se otázka smrti v knize poprvé objevuje po návštěvě kostela, ve kterém Leslie doteď nikdy nebyla. Jesseho nejmladší sestřička May Belle se s upřímným zděšením věřícího člověka Leslie ptá: „Že nás Bůh nezatratí do pekla, když nevěříme Bibli? Co když umřeš? Co se ti stane, když umřeš?“ (str. 80) Leslie to netrápí, protože věří ve vítězství dobra. Je to právě Leslie, kdo nečekaně umírá, když se jednoho dne vydá sama do země Terabithia, lano se přetrhne a ona se utopí v rozbouřeném potoce při nárazu hlavou o kámen. Tragická událost pak převrátí Jessův život naruby a chlapec se musí vyrovnat nejen s bolestivou ztrátou, ale na jejím pozadí hledat svoji identitu a životní cíl jen s pomocí vlastních sil.

DSC_1017.jpg

©Most do země Terabithia, ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská

Jesse prochází 4 fázemi truchlení:

  1. Nedůvěra: zpočátku myšlenku na její smrt vytěsňuje. Celá kapitola nese výstižný název Ne! Začne se dokonce chovat, jako by se nic nestalo, což velmi udiví jeho rodinu.
  2. Nenávist – teprve při posledním rozloučení u Lesliiných rodičů, když mu její otec řekne, že Leslie zpopelní, mu definitivně dojde, že zemřela. Následuje odmítavá reakce, Jesse kamarádku obviňuje, že ho zklamala, že ho opustila. Vezme dokonce dárek od Leslie a hodí ho do potoka, kde se utopila jako symbolické opakování její smrti. Milena Šubrtová v knize Tematika smrti v literatuře pro děti a mládež píše: „Akceptovat fakt smrti blízké přítelkyně je pro Jesse obtížnější o to, že Leslie výrazně ovlivnila jeho osobnost. Smrt Leslie představuje konec společných dobrodružství, od nichž Jesse odvíjel svoji identitu i budoucnost.“ (str. 102)
  3. Usmíření a rozloučení – v nenávistné fázi vůči Leslie Jessemu nejvíc pomůže jeho otec, po jehož objetí a podpoře toužil víceméně celé dětství a konečně se pořádně vypláče. Ve fázi usmiřování mu také pomůže jeho třídní učitelka Mayersová, když mu vypráví o smrti manžela. Pomohla mu tím, že chápe, že na Leslie nikdy nezapomene. Ve fázi usmíření se u něj také přirozeně objevují sobecké myšlenky, které si vzápětí vyčítá, například že teď bude nejlepším běžcem ve škole on a že na něj bude maminka hodná. Také si citelně uvědomí svoji vlastní smrtelnost, jak čteme na straně 109: „Polil ho pot. Nechce umřít. Bože, vždyť je mu teprve deset. Ještě ani nezačal žít. Bála ses, Leslie? Vědělas, že umíráš? Bála ses tak jako já? Hlavou mu bleskl obraz Leslie, jak ji pohlcuje chladná voda.“
  4. Nový začátek – Šubrtová píše (str. 102): „Teprve Lesliina smrt vedla chlapce k důkladné sebereflexi a následnému dozrání. Smrt Leslie je pro Jesse i jakýmsi morálním závazkem.“ V knize čteme: „Teď nastal čas, kdy se musí vydat do světa on. Ona tu není, a tak musí vykročit za ně za oba. (…) Pokud jde o příští hrůzy a utrpení – nenamlouval si, že už má všechny za sebou – člověk prostě musí čelit svému strachu a nedopustit, aby z něho byla padavka.“ (str. 115)

Zajímavým prvkem je také to, že Jesse nedokáže zachytit Terabithii na papír, ale tuší, že by to dokázal, kdyby měl tak dobré barvy, jaké má Leslie. Po její smrti jí barvy, aniž by to tušil, věnuje její otec, a tím mu symbolicky otvírá cestu k Terabithii ve chvíli, kdy se Jesse obává, že ji bez Leslie už nedokáže oživit. Jess také vybuduje most do země Terabithia a otevře ji své sestřičce May Belle, symbolicky se jedná o vybudování nového mostu, který překlene vzniklou propast a dovolí mu jít dál, může to být také most mezi dětstvím a dospíváním. Most je tak myšlen doslovně i metaforicky.

DSC_1019.jpg

©Most do země Terabithia, ilustrace Zdenka Kabátová-Táborská

Na závěr

Most do země Terabithia je kompaktní celek, v němž každá postava i situace má své pevné místo a souvislost s celkem. Přestože se v knize objevuje několik klíčových témat, jejich postupným rozebráním jsem potvrdila, že se všechna obtáčí kolem ústředního tématu, kterým je hledání vlastní identity hlavního hrdiny.

Zdroje

Literatura

ŠUBRTOVÁ, Milena. Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 9788021044135.

PATERSON, Katherine. Most do země Terabithia. Přeložila Eva MASNEROVÁ, ilustroval Zdenka KABÁTOVÁ-TÁBORSKÁ. Praha: Albatros, 1999. Duha (Albatros). ISBN 8000007282.

KRÁČMAROVÁ, Barbora. Recepce motivu smrti v literatuře pro děti. Olomouc, 2011. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Mgr. Jaroslav Vala, Ph.D.

Online

MOTOKO, Rich. New Envoy’s Old Advice for Children. In: The New York Times [online]. 2010 [cit. 2017-10-28]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2010/01/05/books/05paterson.html

SparkNotes Editors. (n.d.). Bridge to Terabithia. In: SparkNotes [online]. 2017 [cit. 2017-10-28]. Dostupné z: http://www.sparknotes.com/lit/terabithia/

ŠIMEČKOVÁ, Marta. Most do země Terabithia. In: VašeLiteratura: Literatura pro všechny.. [online]. 2010 [cit. 2017-10-28]. Dostupné z: http://www.vaseliteratura.cz/dejiny-literatury/1425-most-do-zeme-terabithia61

ŠUBRTOVÁ, Milena a Svatava URBANOVÁ. Most do země Terabithia. In: ČTESYRÁD: čtenářův sympatický rádce [online]. 2010 [cit. 2017-10-28]. Dostupné z: http://www.ctesyrad.cz/nejctivejsi/most-do-zeme-terabithia

Bridge to Terabithia by Katherine Paterson. Shmoop [online]. [cit. 2017-11-19]. Dostupné z: https://www.shmoop.com/bridge-to-terabithia/genre.html

Žít do stovky

#16 Vůně mandarinek

#zitdostovky #Mikulas #vune #detstvi

S prosincem přicházela mísa mandarinek a s ní velké těšení. Mikuláš. Balíčky poschovávané po dvojicích po bytě. Jeden pro mě, jeden pro ségru. V mezírce vedle trouby, za knihami, v lavoru pod umyvadlem, za počítačem, v kozačkách. Když nám všechny balíčky prošustí rukama, sedneme si na koberec, každá svoji krabici (nejspíš od bot) na poklad. Směňujeme, co které víc chutná. Hrst buráků za banán, 3Bitku za Kitkat, ledové bonpari za mentosky, barevná lipa už strkáme do zásobovače ve tvaru psí hlavy. Mandarinky nesměňujeme. Přestože je jíme denně k obědu, večeři, u této příležitosti svlékáme další z kůže, pod ještě tenčí kůžičkou se ukrývají dužnaté slzičky měsíčků. Nejlibější na mandarinkách je právě to loupání, zbytek už je nejistý – mandarinka může být příliš sladká, plná pecek, ale ta vůně, když se odděluje slupka od vnitřku, tím je prosycen celý prosinec, to nás provází očekáváním Vánoc.

S mámou už nebydlíme, a tím na pár let Mikuláše opustila i tato dětská radost. Až loni mě M. překvapil, někde prý mám v domě schované dobroty. I spolubydlícímu vystlal botu ovocem a dal ji za okno – ale J. (v tomto případě bohužel) nenosí boty, a tak mu jedna z páru, který má nejspíš na svatby a pohřby, vůbec nechyběla. Málem by byl bez nadílky, kdybychom nepoodhalili roušku tajemství (v tomto případě záclony).

Literatura

William Shakespeare: Hamlet

Prvního března loňského roku (2016) jsem se pustila do čtení Hamleta. V té době jsem se posterúčastnila diskuzních večerů s kamarády, z nichž pár večerů bylo věnované právě rozboru tohoto Shakespearova dramatu. S tímto základem jsem se na začátku listopadu (2017) účastnila setkání s dalšími kamarády, se kterými jsem strávila pod vedením dvou odborníků na Shakespeara 12 hodin sledováním a rozborem 3,5 hodinové inscenace pro Národní divadlo z roku 1982, jejímž režisérem je Miroslav Macháček. Nečekejte lebku. Myslím, že intenzivnější zážitek s Hamletem (minimálně rok) nezažiji, proto bych s vámi ráda a konečně sdílela postřehy k tomuto dramatu, nastřádanými z těchto dvou zkušeností.

Pár slov k mé zkušenosti s překladyVýsledek obrázku pro hamlet shakespeare sládek

K četbě jsem zvolila překlad J. V. Sládka. Od začátku vyžadoval silnou koncentraci na text. Prvním postřehem pro mě tak bylo, že poetičnost a hloubka tohoto překladu a možná obecně složitějšího textu se projeví až po delší době. Začne se vyjevovat v momentě, kdy se soustředěnost ustaluje a jak se říká, ponořím se do děje. Nejen do děje, zde i do jazyka a formy.

Ještě výrazněji toto zjištění vystoupilo, když jsem si na jedné straně ze zvědavosti a na druhé straně pro větší srozumitelnost přinesla překlad J. Joska. Překlad je jednodušší, jazykem bližší mé generaci, ale po jazykové stránce tím mnoho ztrácí, což bych si bez Sládka neuvědomila. Líbily se mi poznámky a odkazy ve svazku Tragédie II od Sládka (poznámky sice zpomalovaly četbu, ale zároveň odhalovaly Shakespearovu hru se slovy a s významy, což mě přivedlo k lepšímu pochopení role překladatele a proč vznikají stále nové překlady Shakespearových her).

https://i2.wp.com/mla-s2-p.mlstatic.com/hamlet-william-shakespeare-6234-MLA61615221_9536-O.jpgKladem Joskova překladu byla jednak zmíněná srozumitelnost děje (avšak z mého pohledu na úkor hloubky textu), ale také přístupnější obraty třeba u přísloví a idiomů. Protože byla kniha dvojjazyčná, lehce jsem zjistila, jak výrazně se někdy Josek od originálu odklání, kde naopak Sládek zůstává originálu věrný. Nejvýrazněji se mi to jevilo asi ve větě, která zásadně mění význam: Josek – „Myšlení z něj dělá zbabělce.“ Sládek – „Tak skety činí svědomí z nás všech.“ (v monologu Být, či nebýt; zdá se mi, že svědomí je spojeno s morálkou, což je podstatné, zatímco myšlení zavání jen racionálním kalkulem).

Druhým postřehem je docela známé, co se mi líbí i u četby básní – přestože těžký pro soustředěnost a pochopení, náročný Shakespearův jazyk (v překladu Sládka) rozšiřuje vnímání světa a jeho nazírání. Kde například Josek prostě překládá, že přichází ráno, Sládek to opíše slovy o vůni ranní trávy, což je asi ten nejbanálnější příklad. Podobně mě zaujalo opisování emocí a projevů chování, charakteru. V tom vidím básnické umění. Však za Shakespearovy doby se prý říkalo, když lidé odcházeli z jeho hor: “Slyšel jsi tu hru?” místo “viděl”.

Tož vše k mému laickému plesání nad Sládkovým překladem Hamleta. Každý si sám může zhodnotit, o co mu jde především. Navíc užívat si básnického jazyka je pěkné při četbě, ale při sledování divadelní inscenace bychom asi těžko pochytili jednotlivé významy, natož děj. V tomto ohledu je (jak mi bylo řečeno odborníkem) dobrý překlad Urbánka, který dává slovům potřebný prostor, napoprvé je text jasný, klade důraz na slovo a je politický (žil za komunismu), což Shakespeare taky byl. Inscenace, kterou jsem viděla, je s překladem B. Hodka.Výsledek obrázku pro hamlet shakespeare sládek

Postřehy k dramatu

Hamlet je už od začátku hry hluboce smutný. Slzy a jiné projevy smutku jsou jen povrchem, jeho celé srdce tíží horší bol. Nejen opuštěnost ve světě, on je také jediným kdo vidí pokřivenost doby. Zklamání z přetvářky blízké osoby, jeho matky, která plakala nad smrtí otce a za dva měsíce už se vdávala za jeho bratra. Ukvapenost jejich sňatku, která se jeví jako zneuctění památky mrtvého otce a jeho vážnosti. „Zbytky po pohřbu se použily na svatební předkrm.“ Ztráta životních jistot, zpětné uvědomění si života ve lži a její další pokračování. Matka si neuvědomuje, že by Hamlet mohl být nešťastný z jejího nemorálního chování, ztratil otce a ztrácí i matku.

Claudius, králův bratr, mu podle všeho nesahal ani po kotníky, o to těžší je pro Hamleta matku pochopit. Královna podlehla svůdci, přestože ji král oddaně miloval. Hamlet však pochybuje, že by v jejím věku mohla pociťovat vášeň, tudíž musela jednat z rozumu. Buď je vypočítavá, nebo naivní. Duch krále naznačuje, že „ctnosti se žádné pokušení netkne“ (Sládek), tedy že královna není ctnostná. „Sliby, jež dáváme si v žáru vášně, zapomenem, když naše vášeň zhasne.“ (Josek) Což je zvláštní, protože králi dávala slib snad už z lásky po letech společného života, to by pouhá vášeň nepřetrvala.

Claudius pokládá Hamletův smutek za slabošství. Lépe řečeno to, že odmítá přijmout smrt otce, když i otec jeho otce zemřel a tento koloběh se stále opakuje, je přirozený, vůlí nebes. Tato smrt vůlí nebes však nebyla. Duch krále nabádá syna, aby ho pomstil, když mu odhalí okolnosti své vraždy. Královnu ať pobodá vlastní svědomí. Může však Hamlet duchovi věřit, může věřit sám svým smyslům? Nejedná ukvapeně, potřebuje si jeho tvrzení ověřit, ale své váhání a otálení si klade za vinu.

Další otázkou je, zda by měl otce pomstít. Je ctnostné někoho zabít z pomsty za zavraždění otce, bude tudíž spíš dobrodincem, anebo se stane vrahem nehledě, proč vraždí? Aby unikl z bolu života, nemůže zabít ani sám sebe, přestože tuto otázku si klade (zajímavé je, že v Joskově překladu čteme: „Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!“ ale ve Sládkově: „Být, čili nebýt, – ta jest otázka“. Vím, že čili znamená či, ale i tak). Jednak křesťané odsuzují sebevrahy, což vyčteme i z dialogu hrobníků po smrti Ofelie, ale navíc zde hraje roli strach – člověk neví, co se stane po smrti (duch to navíc na začátku hry raději ani nechce a nemůže naznačit, nebo by mladá krev Hamletova zmrzla v tepnách), proto raději trpí boly života.

Vražda jeho otce je o to horší, že mu bylo znemožněno se kát ze svých hříchů, mít zpověď a prosit o milost – a o to víc nejspíš při očistci trpí, ale celkově je to vražda podlá a nečestná vzhledem k velikosti královy osobnosti.

Obecně se ve hře klade velký důraz na ctnost. Ofelie před mladistvou, ale podle jejího otce Polonia nestálou vášnivou láskou Hamleta. Nesmí podléhat lžím a citům. Požadavky na Ofelii a Hamleta jsou obecně pochybné, když vezmeme v potaz, že svému synovi Polonius povolí ledasco – co předpokládá, že se svým bujným duchem bude dělat v zahraničí (hazard, rvačky, pití). Pravda, že jen pokud to nebude nečestné – že by nebyl stálý, spolehlivý a jiné. A také, když se podíváme, jak se choval sám Polonius.

Výrazně vystupuje i linie jednak ctnosti a pokrytectví, ale taky nepřímého zavinění různých neštěstí. Hamlet: „Jak vidíte, Sire, je to celé moc a moc ošklivá lumpárna, ale co? Nás se to přece netýká, že? My máme svědomí čisté.“ (Josek)

Hamlet se cítí být (podle rozhovoru s Ofelií) hříšníkem ne pro to, co snad udělal, ale pro to, co může udělat, čeho je schopný a o čem uvažuje. Vidíme zde podobný boj se svědomím jako ve hře Macbeth. Sama možnost spáchat ty činy obtěžkává jeho svědomí. Není však rozplocený a nerozhodný jako spíš uvážlivý.

Slabší povahy by se z úkolu, který mu duch uložil – zjednat nápravu toho, co bylo pokřiveno – zbláznily. On jediný je vůči tomuto pokřivení citlivý. Hamlet žije v době, kde dosud platná pravidla (v čele státu stojí královrah bez morálky apod.) jsou porušena a lidé se tomu přizpůsobují překvapivě rychle (velmi zajímavé, když to srovnáte například s komunistickým režimem, ale také zastoupení Václava Havla prezidentem Klausem). Hamlet je postaven do situace, ve které je každé rozhodnutí velmi těžké, jedná s rozvahou, úzkostlivě dbá na to, co z jeho činů vzejde.

Lidi rozpoznává podle jejich charakteru a lidskosti, ne podle statutu. Vidíme, jak se srdečně baví se strážným, hrobníkem, svým nejbližším a věrným přítelem Horatiem spíš než s králem. To Horatio jediný přežívá, aby mohl vypovědět Hamletův příběh.

Na závěr

I to, že nevím, jak bych tuto interpretaci Hamleta ukončila, svědčí, že mě nejspíš čeká další intenzivní zážitek. Berte to prosím jako postřehy, které mě zaujaly jednak při vlastní četbě a sledování inscenace, jednak díky vedení a diskuzím.

Literatura

Jakub Deml: Hrad smrti

Citace z: DEML, Jakub. Hrad smrti. 5.vyd, 3.samost.vyd. Praha: Paseka, 1992. ISBN 8085192314.

Výsledek obrázku pro hrad smrtiNeobvyklý a zajímavý pohled na smrt i Boha, na rozmezí snu a možná i představy vyvolané úzkostí z nadcházejícího osudu, rodově stejně tíživého jako minulost (pouze má interpretace, podle všeho se jedná o sen, nejen díky čemuž se Deml řadí k předvoji surrealismu). Město, ve kterém vládne smrt, kterou navštíví i hlavní hrdina. „Tehdy mi bývalo neobyčejně smutno, ale sotvaže jsem si uvědomil, že jest třeba pouze umříti, aby se přišlo do tohoto města, kde všechny věci mají jiná smysl, zmocnila se mne veliká radost, jako vždy, kdykoli tělo touží po smrti jako po životě. Bůh jest tak blízko; jest v onom Městě, kde Ho vidí ti, kteří mne tam očekávají a jest neviditelně, neobrazně mezi mnou a jimi.“ (str. 47)

Zajímavý kontrast JEHO, Boha, a , Smrti. „Pocit smrti jest rozhodně strašlivější nežli sama Smrt, ale raději tisíckrát se útěkem strhám, nežli bych měl zakusiti JEHO pohledu, anebo dáti se dotknouti JEHO rukou!…“ (str. 55) A samotný popis smrti včetně dřevorytu Josefa Váchala, který doplňuje i zbytek útlého svazku, je úchvatný: „[Glosa. Roucho její, černé jak její vlasy a brvy, splývajíc těžce po stupních trůnu, a jsouc posázeno černými diamanty, zvyšovalo, možno-li, její majestát a sličnost hlavy její, ozdobené zlatým kruhem. Čelo, tvář i ruce její, podobny řezbě ze slonoviny, příkře kontrastovaly s jejím oděvem a vlasy, s celou komnatou, ba i se světlem, které je činilo ještě bledšími, bělejšími. – ] Nepromluvivši a nepohlédnuvši na mne, zůstavila mi svobodu, abych vyplnil svůj úkol: VZBUDITI V NÍ RADOST, ANEBO – (Mužstvo u zdi v oblouku stojící se dosud nepohnulo.) Jak asi jest sladko, umříti pro bytost, kterou možno milovati! – Vydechl jsem v onom tichu všechnu vroucnost své duše a, náhle zmklnuv, naslouchám, jak se mi srdce třepitá… Tu ONA teprve se mi projevila: Kosmo se usmála.“ (str. 68-69)Výsledek obrázku pro hrad smrti

Knížka je útlounká, přečetla jsem si ji během chvilky dvakrát, abych vstřebala celý obraz co nejvíc. Spleť chodeb, světlo jako mámení, matka, která zemřela, černá vize, ta nádherná Smrt i JEHO volání…

Můžeme v ní hledat autobiografické prvky. Autor sám je kněz. „Ve dvanácti letech mu zemřela matka. Byl také svědkem úmrtí několika sourozenců. To natrvalo poznamenalo jeho vidění světa.“ (spisovatele.cz)

Líbí se mi komentář čtenáře Fildy databezeknih.cz: „V podstatě ta práce vyznívá optimisticky. Samozřejmě Demlovým způsobem – i Smrt usazenou ve vší své morbidní důstojnosti na alegorickém hradním trůně je možno milovat pro její chápání smrtelné duše. Proč se potom bát někoho, koho lze milovat?“

A čtenáře WEILa: „Jsou stylizovány jako náhodně nalezený rukopis, který básník kriticky komentuje, vykládá domněnky i fakta o jejich původu. Jejich torzovitost, neukončenost je typická pro Demlovo úsilí odhalit či alespoň upozornit na skrytá tajemství lidských osudů.“

 

https://i1.wp.com/www.deml.cz/img/hrad-smrti-hrad.jpgO knize z wikipedie:

Hrad smrti (také Hrad Smrti) je báseň v próze Jakuba Demla vydaná v roce 1912. Text vznikl v roce 1909 jako popis snu. S rukopisem se před vydáním radil se svým přítelem Otokarem Březinou, který doporučil Demlovi napsání předmluvy a vysvětlujících dodatků do textu. Deml poté v předmluvě Hrad pojal jako nalezený text neznámého autora, který pouze vydává a Březina byl z pojetí nadšen. Před vydáním též navázal kontakt s Josefem Váchalem, který nakonec Hrad vyzdobil barevnými dřevoryty.

(…)

Příběh nese surrealistické, někdy až hororové, prvky. Hlavní hrdina utíká před nejasným nebezpečím a zároveň vzpomíná v rozvitých větách na jiné příhody z dosavadního života. Na konci se potom dostává do labyrintu mnoha chodeb, kde pouze jedna vede do bezpečí, ostatní k jisté smrti. Hrdina končí v místnosti s Ní (smrtí). Jakub Deml čas od času přerušuje text poznámkami a upozorňuje čtenáře na možná vysvětlení některých obratů či na nejistotu zařazení stránek jak šly po sobě, protože nebyly číslované. Objevuje se zde pro Demla typický motiv bratra a sestry.

Ukázku a dřevoryty si můžete prohlédnout zde.

Literatura

John Maxwell Coetzee: Deník špatného roku (2007)

Od J. M. Coetzeeho jsem četla knihu Mládí, která mě nezaujala. Deník špatného roku je minimálně výstavbou (na každé straně se odehrávají tři linie příběhu) zajímavý, především mě však oslovily eseje, spisovatelovy (hlavní postavy, ne nutně Coetzeeho) názory, z nichž části některých cituji níže.

Výsledek obrázku pro Deník špatného roku

Anotace (zdroj): Prominentní stárnoucí spisovatel, jak už to tak mužové ducha a navíc i pera někdy mívají ve zvyku, si zapisuje do deníku poznámky. Na stránkách se vrší postřehy, glosy a názory na všechno možné, od událostí v Guantanámu po uměleckou pravdu snů, od australské demokracie po úvahy o zneuctění a hluboké znepokojení současnou politikou. To je první část, první hlas této knihy. Ve druhé části se stává obyčejným, sympatickým pánem odvedle, sousedem, který vypráví běžné příhody pohledné mladé ženě, s níž se setká v prádelně domu, kde oba bydlí. Rozeznívá se druhý hlas. Anya, ona bystrá mladá žena, kterou si najal, aby mu deníkové poznámky přepisovala, ale vzdor tomu přehnanou uctivostí ke svému zaměstnavateli neoplývá. Její přítel Alan, pro něhož nejvyšší hodnotu představují peníze, potom už vůbec ne. Pohrdá Výsledek obrázku pro Diary of a Bad Yearvším, čemu spisovatel věří, a nestydí se proti němu intrikovat. Anya nechává zaznít také svůj, třetí hlas… Deník zlého roku je obdivuhodné dílo o osamělosti, přátelství a nejrůznějších podobách lásky jako mnohé jiné knihy. Ve skutečnosti se jim však vůbec nepodobá. A není žádnou nadsázkou říct, že představuje revoluční obrat v literární tvorbě. Zatímco u jiných příběhů je běžné vyprávět je z hlediska jedné postavy, zde jsou hned tři výpovědi, tři možnosti, jak na vše nahlížet a všechno pochopit. A je jen na čtenáři, se kterým z vypravěčů se ztotožní, kterého odsoudí, kterého polituje… Jednotlivé příběhy se na každé stránce setkávají ve třech samostatných oddílech (v závislé časové linii) graficky od sebe oddělených linkou. Čtenáři tak vlastně dostávají do ruky tři knihy v jedné.

Stavba knihy

Kniha se dělí na stránkách tři části, a to na každé stránce:

  • Základ jsou krátké eseje, názory 80letého spisovatele, kniha má autobiografické prvky (např. autor pochází také z Jižní Afriky a žije v Austrálii). Nemůžeme si však být jistí, co je odraz autora a co ne, na což můžeme být po zkušenosti s jinými díly Coetzeeho docela zvyklí.
  • Pod čarou se rozvíjí vyprávění z osobního života spisovatele, který potká krásnou ženu, a aby jí mohl být blíž, najme si ji jako redaktorku svých textů. Objevuje se Výsledek obrázku pro Diary of a Bad Yeartedy otázka, nakolik její přítomnost může texty ovlivnit. Vzhledem k tomu, že mu doporučuje vyjádřit i pěkné názory například na ptáky, nejen tvrdé politické názory, brblání na svět, což je druhou částí knihy, tak vliv měla. Navíc podporuje jeho představivost vrtěním zadkem atd. Navíc redigovala jeho texty. „Od okamžiku, kdy jsem se přesunul na oběžnou dráhu kolem Anyi se nezačaly měnit ani tak moje názory samy o sobě jako spíše můj náhled na ně.“ (str. 110)
  • A ještě pod jeho vyprávěním se rozvíjí vyprávění z pohledu jeho „písařky“. Je takovou ozdobou svého přítele, má spoustu šatů a bot, ráda nakupuje, ví, že je krásná. Zároveň chce, aby někdo vyslechl i její názory, které nejsou minimálně zle formulované. Zůstává však sama sebou, jak tvrdí, a jak prokazuje tím, že opustí Alana, svého přítele. Její hodnotou nejsou jako jeho peníze, ale má nějaké morální cítění a má starost o starého pána. Jak sama tvrdí, ji spisovatel neovlivnil.

Jako celek se dělí na dvě části. Na tvrdé názory a měkké názory.

Výpisky z knihy: COETZEE, J. M. Deník špatného roku. V Praze: Metafora, 2008. ISBN 9788073591359.

1: Tvrdé názory

  1. O počátcích státu

Výsledek obrázku pro Diary of a Bad YearStát chrání své občany poslušného zákonů a trestá, ale stále se stará o občany, kteří nejsou poslušni zákonů. „Neexistuje ale žádný zákon, jenž by chránil toho, kdo ,stojí mimo něj‘, člověka, který pozvedne zbraň proti vlastnímu státu, přičemž ,vlastním státem‘ máme na mysli stát který ho považuje za svého občana.“ (str. 8)

Str. 9: „Rodíme se jako státní příslušníci. Od okamžiku narození patříme státu. Jedním ze znaků této podřízenosti je rodný list. Vylepšený stát drží a střeží monopol na rodné listy. Buď je vám svěřeno státní potvrzení (které poté nosíte s sebou), čímž získáte totožnost, jež během vašeho života umožňuje státu, aby vás v případě potřeby poznal či sledoval (vypátral), nebo totožnost nedostanete a jste odsouzeni k životu mimo stát jako nějaké zvíře (zvířata nedisponují doklady o své totožnosti).

Str. 12: „Ve dnech králů se poddanému oznámilo: Býval jsi poddaným krále A, nyní je král A mrtev a hle, tys poddaným krále B. S příchodem demokracie člověk dostal poprvé na vybranou: Chceš, aby ti vládl občan A, nebo občan B? Člověku je tato dosažená skutečnost neustále připomínána: v prvním případě jeho poddanství, v druhém možnost volby. Podoba volny není otevřená diskusi. Volební lístky se neptají: Chcete A, nebo B, nebo ani jednoho? Občan, který vyjadřuje svou nespokojenost s takovou formou volby jedinou možností, kterou má – nevolením, případně znehodnocením lístku – jednoduše není započítán, nepřihlíží se k němu, to jest: je ignorován.“

  1. O naváděcích systémech

Str. 30: „Kdysi probíhaly války (například trojská válka anebo z bVýsledek obrázku pro Diary of a Bad Yearližší minulosti válka anglo-búrská), v nichž se uznávaly, ctily a připomínaly chrabré činy nepřátel. Tato historická kapitola je již patrně uzavřena. V dnešních bojích se ani teoreticky nepřipouští, že by nepřítel mohl mít také hrdiny.“

Vyvíjí se vojenští roboti řízení na dálku. Str. 31: „Jak jinak si může člověk tváří v tvář takovému protivníkovi uchovat čest než zoufalým a marnotratným zahozením vlastního života?“

  1. O klatbě

George W. Bush junior. Str. 47: „který vlastně zachází ještě dál a tvrdí, že nemůže spáchat žádný zločin, protože je tvůrcem zákonů, jež zločin definují.“

  1. O hudbě

Str. 112: „Hudba vyjadřuje pocity, jinými slovy: dodává pocitům tvar a obydlí, nikoli v prostoru, ale v čase.“ (vzpomínky spojené s hudbou)

2: Druhý deník

  1. O hromadné emoci

Str. 144: „Výjevy hromadných oslav, jaké se odehrávaly v Anglii, mi dovolily zahlédnout, co mi v životě chybí a z čeho jsem se sám vyloučil tím, že jsem trval na své osobnost: radost z toho, že člověk patří k mase (do masy) a že se nechá strhnout davovými pocity.“

Literatura

Don DeLillo: Bílý šum

Postmoderní román Bílý šum je obsáhlá kniha dotýkající se témat smrti, médií, konzumního života, zobrazující nepřikrášleně podobu Ameriky 20. století. Protože jsem od autora četla knihu Padající muž, která mi připadala dost povrchní a psychologicky nepropracovaná, neměla jsem velká očekávání. Kniha mě však vtáhla a těšila jsem se ze zajímavých postřehů i příběhu jako celku.

Autor, zdroj wikipedie

Don delillo nyc 02.jpgDon DeLillo (* 20. listopadu 1936) je oceňovaný americký romanopisec, dramatik a esejista. Ve svých dílech pojednává o tak rozličných tématech jako je televize, jaderná válka, sport, složitosti jazyka, umění performance, studená válka, matematika, příchod digitálního věku a globální terorismus. Vyrůstal v italsko-americké komunitě newyorské čtvrti Bronx. Soudobými kritiky je Don DeLillo označován za jednu z hlavních postav literární postmoderny. Sám DeLillo se zmínil, že největší vliv na jeho tvorbu a vývoj má „abstraktní expresionismus, zahraniční filmy a jazz“. Mnoho DeLillových knih (zejména Bílý šum) zesměšňuje akademický život a zkoumá témata nespoutaného konzumerismu, moderního intelektualismu, undergroundových konspirací, rozpadu a znovusjednocení rodiny a příslibu znovuzrození skrze násilí. Dalším opakujícím se motivem v DeLillově díle je nasycení masmédií a jejich role ve formování simulakra, které slouží k vytržení události z kontextu a k jejímu pozměňování a k vyprázdnění jejího původního významu (Podsvětí, Bílý šum, Padající muž).

Kniha

Výsledek obrázku pro Bílý šum kniha

Anotace: Hořce ironická karikatura postmoderní západní společnosti, jež vytváří virtuální mediální svět, v němž se ztratily opravdové lidské prožitky. (databazeknih)

Postavy

  • Hlavní postava – zakladatel hitlerologie, Hitler mu dodal vážnosti, těží z jeho aury, „falešná osobnost, jež se tím jménem zaštiťuje“.
  • Babette – žena havní postavy. Tloušťka jí dodává počestnost, extrovertní, živelná, citlivá, rozvíjí se, otevřená – představa hlavního hrdiny v kontrastu s jejím upadáním během příběhu, strach ze smrti, energii jí dodává nejmladší synek Wilder.
  • Murray – rodinný přítel, dělal pokus s TV, hodně filozofuje, chce mít katedru Elvise Presleyho
  • Pan Grey
  • Děti: Wilder, Denisa, Bee, Steffie, Heinrich

Výsledek obrázku pro white noise bookKapitoly: Vlny a záření, Případ toxického zamoření ovzduší, Dylarama

Hlavní témata: smrt (strach ze smrti, přijímání smrti, moc nad životem druhého člověka, umírání po zasažení toxinem, nevinnost dítěte, které si není vědomé smrti), média (televize, katastrofa má smysl, pokud je zaznamenaná, kdo se nedívá na TV – syn Wilder – nezná kódy a hesla společnosti), konzumerismus (objevují se ta slova jako Toyota, co šeptají dcerky ze spaní, informační hodnota nulová, jejich vyslovení vyvolávalo „pocit skvostné transcendence“)

Citace z knihy:  DELILLO, Don a [Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU .. PŘELOŽILA LIBUŠE BRYNDOVÁ]. Bílý šum. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 9788071982678.

Smrt

Výsledek obrázku pro white noise bookStr. 112: Moc mrtvých spočívá v tom, že se domníváme, že nás stále vidí. Mrtví jsou přítomní. Existuje snad nějaká energetická sféra, tvořená jen výhradně z mrtvých? Ovšem, také jsou v zemi, spící a rozpadající se. Možná jsme tím, co se jim zdá.

Str. 117: Pravdou je, že nechci umřít první. Kdybych měl na vybranou mezi samotou a smrtí, trvalo by to jen zlomek vteřiny, než bych se rozhodl. Ale já nechci být ani samotný. Vše, co říkám Babette o prázdnech a propastech, je pravda.

169: „Proč tolik lidí má to deja vu?“ „Protože ve vzduchu je smrt,“ řekl laskavě. „Osvobozuje to v nás to, co bylo potlačeno. Dostává nás to blíž k tomu, co jsme se o nás samých nenaučili. Většina z nás pravděpodobně viděla svou vlastní smrt, ale nedovedla si poradit s tím, jak to dostat na povrch. Možná, že až zemřeme, první, co řekneme, bude: ,Ten pocit znám. Už jsem tady někdy byl.‘“

274: „Rutina může být smrtelná, Verne, když se přežene. Mám přítele, který říká, že proto lidé jezdí na dovolenou. Ne proto, aby odpočívali nebo našli nějaké vzrušení nebo viděli nová místa. Proto, aby unikli smrti, která je skrytá v rutinních věcech.“ (hl. hrdina)

312: „Lidé od vás budou očekávat, že budete statečný. Lidé od umírajícího přítele Výsledek obrázku pro white noise bookočekávají tvrdošíjnou, ochraptělou ušlechtilost, odmítnutí vzdát se, s občasnými šlehy nezkrotného humoru. Vaše prestiž roste dokonce i teď, jak spolu mluvíme. Okolo vašeho těla se vytváří jakási mlhavá záře. Nemohu si pomoci, líbí se mi to.“

319: „Lehneme si a zemřeme. Ale pomyslete jen, jaké to je být zabijákem. Pomyslete, jak je to teoreticky vzrušující, zabít člověka v přímo konfrontaci. Jestli on zemře, vy zemřít nemůžete. Zabít ho je jako získat existenční kredit. Čím víc lidí zabijete, tím víc životů máte v zásobě. To vysvětluje všechny ty masakry, války, popravy.“

Média

Hlavní hrdina s přítelem se vydali podívat na NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLU V AMERICE, jak hlásalo hned pět poutačů po cestě na místo. Viděli čtyřicet aut a autobus turistů, zástupy lidí, kteří čekali s fotoaparátem, až se dostanou na vyvýšenou plošinu a budou moct ze stejného místa, jako byl pořízen snímek na poutačích, získat i svůj snímek.

Výsledek obrázku pro white noise bookStr. 18-19: „Nikdo se nedívá na stodolu,“ nakonec prohlásil. (…) „Jakmile jednou spatříš ty poutače na stodolu, stane se už nemožným ji ještě vidět.“ (…) „Nejsme tady od toho, abychom zachytili obrat, ale jsme taky proto, abychom obraz udrželi. Každá fotografie posiluje auru. Cítíš to, Jacku? Nahromadění bezejmenných energií.“ (…) „Být tady je druhem duchovné kapitulace. Vidíme jen to, co vidí ti druzí. Tisíce těch, kteří tu byli v minulosti, ti, kteří sem přijdou v budoucnosti. Přistoupili jsme na to, abychom se stali součástí kolektivního vjemu. To doslova zabarvuje naše vidění. Je to svým způsobem náboženský zážitek, stejně jako veškerá turistika.“ (…) „Fotografují fotografování.“ (…) „Jak vypadala ta stodola předtím, než ji začali fotografovat?“ řekl. „Jak vypadala, v čem se lišila od ostatních stodol, v čem byla stejná jako ostatní stodoly? Nemůžeme na tyto otázky odpovědět, protože jsme četli ty poutače, viděli, jak ti lidí fotografují. Nemůžeme se dostat mimo auru. Jsme její součástí. Jsme taky, jsme teď.“

128: hlavní hrdina měl pocit, že se mu nic nestane během toxického zamoření, protože špatné věci se dějí jen chudým lidem, to přeci vidí v TV.

Str. 106: „Kde jsou média?“ zeptala se. „V Iron City žádná média nejsou.“ „Tak to všechno prožili jen tak pro nic, za nic?“ (poté, co téměř havarovalo letadlo)

186: Staří lidé v panice nakupovali. Když je televize nedokázalaVýsledek obrázku pro white noise book naplnit vztekem, tak je alespoň vyděsila k smrti.

Další citace

 

108: Díky Bee jsme se občas cítili nesví, což je pocit, který hosté někdy nechtěně způsobují svým úslužným hostitelům. Pod ostrým světlem operačního sálu, které vyzařovala její přítomnost, jsme začali vnímat sami sebe jako skupinu lidí, kteří se chovají bezcílně, nechávají všude po sobě mokré ručníky a zašantročují své nejmenší členy. Jakýkoliv z našich činů náhle musel být vysvětlován.

351: „Vždycky musí být někdo, kdo věří. (…) Vy jste si jisti, že máte pravdu, ale nechcete, aby všichni mysleli stejně jako vy. Není pravda bez bláznů.“

Poslední stručné poznámky

  • Rodinná idyla – všichni se sejdou večer u TV.
  • Katastrofa je nový druh zábavy (TV), děje se někomu jinému. Nezachycené katastrofy jsou nevyužitým potenciálem (Indie). Kde jsou umístěny kamery, tam nic neunikne naší pozornosti, ani katastrofy.
  • Média překypují magickými formulkami.
  • Fascinace jmény: Coca-cola, Toyota, Heinrich – jako by samotná jména něco znamenala. Posedlost reklamou, nakupováním.
  • Hitler jako postava populární kultury, na stejné úrovni jako Elvis Presley.
  • Problematizování identity: kdo jsem?
  • Ateismus: scéna s jeptiškou, nevěřící potřebují věřící. Tam, kde nikdo nevěří, nemá cenu mluvit o ateismu. Abychom mohli mluvit o ateismu, potřebujeme mít věřící.