JADU

jádu: Běží ti čas!

https://i1.wp.com/www.goethe.de/mmo/priv/16417861-STANDARD.jpg

Hodina strávená v posmrtném životě při hledání protijedu? Co víc si od prvního rande přát! Opuštěná stodola, kde se skupinou partyzánů čekáte na popravu? Ideální prostředí pro prohloubení vztahů s kolegy z práce. Budou vás napínat (klidně i na skřipec), šokovat (klidně i elektrickým proudem), překvapí vás, pocítíte adrenalin i vůni dýmu, když se vám budou vařit mozkové závity. Fenoménu únikových místností neboli escape rooms propadá čím dál více lidí, přestože v České republice na svůj boom teprve čekají.

Když viděl Takao Kato hrát svého spolužáka známou adventuru Room Escape, jejímž principem je odemknout dveře na základě nalezených stop, kombinaci předmětů a luštění šifer, napadlo ho, proč nepřevést tuto hru do reality? A tak vznikla v roce 2007 v japonském Kjóto první úniková místnost, nazvaná Real Escape Game (REG). Ta se záhy rozšířila do celého světa.

Jedna hodina, jedna místnost, jeden tým

Úniková místnost může sloužit nejen jako nevšední zábava pro skupinu přátel, ale oslovuje i rodiny s dětmi a je vhodnou teambuildingovou aktivitou. Cílem hry je v daném čase uniknout ze zamčené místnosti – která může imitovat psychiatrickou léčebnu, získat artefakt. Tím může být nejdražší exponát v Národním muzeu (který byl skutečně ukraden), anebo splnit úkol, například oživit Golema. A to za pomoci kreativity, logického myšlení, zručnosti, leckdy i odvahy a především týmové spolupráce, kterou hráči využívají při luštění rébusů, šifer, hádanek, získávání nápověd a dalšího.

(celý článek můžete přečíst zde)

Literatura

(po)prázdninová čítanka

Poslední tři měsíce nejspíš procházíte mým blogem jako lvi v kleci, zuřiví, že jsem snad přestala číst. Mé knižní přehledy máte určitě rádi (sebevědomí mi rozhodně nechybí). Červenec, srpen a dokonce i září však zeje prázdnotou. Není to tím, že bych nečetla. Ani tím, že bych cestovala/pracovala a neměla čas. Prostě jsem jen nečetla takové knihy, které by mě nadchly a pálily mě prsty, dokud vám o tom nenapíšu. Že by se ale opravdu žádné nenašly? Přece jen. Jaké knihy se mi opravdu líbily?

Daniel Quinn: Ishmael (dobrodružství mysli a ducha)

Ishmael - Dobrodružství mysli a duchaTato kniha je pro mě největším intelektuálním objevem. Především tato myšlenka:

Evoluce probíhala za určitých podmínek, ze kterých se lidé (Beroucí) vymanili. Tím, že se zrodil člověk, neskončila evoluce, všechny zvířata můžou dojít do toho stupně inteligence a uvědomování si sebe sama, volit, akorát člověk byl první. Nemá být vládcem světa, ale možná učitelem, průkopníkem a průzkumníkem… „Kupodivu je to osud mnohem velkolepější, než o jakém Beroucí snili. (…) Za miliardu let, cokoliv tu kolem bude, kdokoliv tu bude, bude říkat: ,Člověk? Ó ano, člověk! Jaký úžasný tvor to byl! Bylo v jeho moci zničit celý svět a zašlapat naši budoucnost do prachu – on ale spatřil světlo, než bylo příliš pozdě, a nechal toho. Nechal toho a dal všem ostatním šanci. Ukázal nám, jak se to muselo udělat, aby se svět stal navždy zahradou. Člověk byl vzorem pro nás všechny!‘“ (str. 240.) „Nějaká bytost si to musí projít jako první. (…) Jedna bytost musela najít cestu, a pokud k tomu došlo, pak… nebylo už žádné omezení toho, co by se tu mohlo stát.“ (str. 241)

Autor mi dal i nový pohled na současnou situaci ve světě a ekologickou krizi, ve které hraje velkou roli člověk jako zemědělec, Beroucí. Kamarád sdílel na Facebooku obrázek z jiné knihy, který v jednom grafu říká podobné, i když nedochází k válce:

20992788_505585239780723_3186430018312400730_n

Anotace:

Vypravěčem tohoto neobyčejného příběhu je muž hledající pravdu. Odpoví na inzerát v místních novinách, ve kterém učitel hledá žáky, kteří mají vážný zájem o záchranu světa. Náš hrdina se však ocitne v opuštěné kanceláři sám s dospělou gorilou, okusující tenkou větev. „Ty jsi ten učitel?“ zeptá se nevěřícně. „Ano, já jsem ten učitel,“ odpoví gorila. Izmael je bytost neobyčejné moudrosti a svému žákovi začne vyprávět příběh, který nikdy před tím žádný člověk neslyšel. Vyprávění sahá od počátků času až do budoucnosti. Jako všichni velcí učitelé, ani Izmael to svému žákovi nijak neusnadňuje. Vyžaduje, aby osvícení vycházelo z našeho nitra. Je osudem lidstva vládnout světu? Nebo nás čeká vyšší poslání, které je úžasnější, než jsme si kdy dokázali představit? (databazeknih)

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Zatím nejsem do Murakamiho blázen, ale na Kafku jsem se dlouho těšila. Autorův styl se mi líbí, míšení reality s magičnem. V rozhovoru pro Paris Review mě zaujal jeho styl psaní: nejdříve napíše celý příběh bez škrtů a přepisování. Na jeho konci má mnohem jasnější představu o charakteru svých postav, a tak příběh přepíše nejen co do stylu, ale i do obsahu. Už ví, jak by se jeho postavy v jKafka na pobřežíaké situaci (ne)zachovaly a podobně.

Anotace:

Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně „podivné“ kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: „mix“ příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality. (databazeknih)

Vypsala jsem si:

str. 134: „Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit.“ „Jako třeba?“ Pan Óšima si prstem posune můstek brýlí. „To se nedá dopředu říct. Liší se podle toho, jaký jsi ty sám.“

str. 155: „Všechno je otázkou imaginace. Naše zodpovědnost vyvstává z představivosti. Yets píše: In dreams begin the responsibilities – přesně tak. Na druhou stranu lze možná tvrdit, že kde není představivosti, nerodí se pocit zodpovědnosti. Jak je jasně vidět na Eichmannově příkladu.“

str. 187: „Někteří říkali, že se pokusila o sebevraždu zablouděním v nekonečných lesích na svazích Fudži, ale neuspěla a nakonec skončila v blázinci.“

Henry David Thoreau: Toulky přírodou

Toulky přírodouVůči Thoreauovi jsem skeptická, ale jeho Toulky přírodou mě těšily, protože se v nich konečně obrací opravdu k přírodě a jeho pocitům v ní. Protože jsem však četla jen dvě až tři eseje, nechtěla jsem o knize psát. Zatím se mi ale znovu nedostala do rukou, a tak přikládám výpisky z nádherné eseje Chůze:

str. 8. „My v dnešní době – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému dobrému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové procházky je jen chůzí zpět ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme – odhodlaní poslat zpět do svých opuštěných království jakožto ostatky jen svá nabalzamovaná srdce. Pokud jste připraveni opustit matku a otce, bratra i sestru, ženu i děti i přátele a nikdy se s nimi už neshledat, pokud jste napsali poslední vůli a urovnali všechny své záležitosti a jste svobodnými lidmi, pak jste připraveni na pěší toulky.“

Thoreau se toulal denně i víc jak čtyři hodiny. Na procházkách se snažil oprostit od práce ve městě, vrátit se ke svým smyslům, najít pramen života. Každý den přinesl nový pohled, jeho okolí bylo natolik velké, že ho nevyčerpávalo. Nabádá nás, abychom vyrazili na toulky, dokud se nestane, že všechna země bude rozdělena na pozemky, ohraničená ploty a jinými pastmi na lidi, na pozemky, přes které se nedá jít.

z jiné eseje: str. 34: „Moje touha po vědomostech je přerušovaná, ale touha pročistit si hlavu v ovzduší, jaké mé nohy neznají, je trvalá a stálá.“

A když jsem naťukla vědomosti, tak ještě: str. 33: „Co jiného je většina toho, čím se vychloubáme jako svými takzvanými znalostmi, než pouhá domýšlivost, že něco víme, která nás připravuje o užitek z naší opravdové nevědomosti?“

Tři poklady dětské populárně naučné literatury

Začala jsem opět recenzovat knihy pro vaseliteratura.cz, a tak jsem si hned objednala tři nádherné knihy pro děti (a minulý týden mi došel třetí díl komiksu Hilda od Luca Pearsona, ale o té zase příště):

Piotr Socha: Včely

(…)vcely

U takových knih si přejeme, aby nikdy neměly otlučené rohy, zvlněné stránky či otisk mastného prstu na třinácté straně. Aby jednoduše nepodléhaly času, aby pečlivá práce autora, ilustrátora a redakce zůstala zachována v dokonalém stavu. I když právě důvěrná ohmatanost stránek a vůně, které se do ní otiskují častým čtením po více generací, jsou tou nejkrásnější odměnou.

Další knihy

Teď přichází na řadu knihy, o kterých nemám potřebu se rozepisovat víc, ale které se mi přesto líbily.

Lipová / Spansdorf 1915-2005 – soubor fotografií z roku 1915 a 2005. Ohromně zajímavé. Sudetská vesnice. Vyhnaní Němci. Porovnání fotografií vedle sebe. Například auto oproti káře se zataženými býky a kravami vytváří zajímavý kontrast

Salman Rushdie: Hárún a moře příběhůHárún a moře příběhů

„Pohádková kniha nejen pro děti, jazyková a intertextuální hříčka, průzračný příběh právě o síle příběhů a vyprávění.“ (databazeknih)

Dalibor Nesnídal: Pověsti z kraje pod Vladařem

Pověsti z kraje pod VladařemAnotace: Magický kraj kolem hory Vladař (Karlovarský kraj) je plný legend, pověstí a tajuplných příběhů. Lidé si je předávali z generace na generaci, události po konci druhé světové války však tuto tradici násilně zpřetrhaly. Pověsti se naštěstí zachovaly a dodnes tak dotvářejí jedinečný genius loci zdejší čarokrásné krajiny. Sochař, výtvarník a ilustrátor Dalibor Nesnídal je zachytil půvabnou obrázkovou formou, která jistě potěší nejen znalce zdejšího kraje, ale i milovníky umění. Příběhy nás budou provázet mytické postavy čertů, skřítků, lesních žínek, víl a vodníků, ale i postavy reálné, jako byl např. Jan Žižka, který se na vrcholku hory Vladař ubránil přesile katolických vojsk. Zjistíme také, jak hora Vladař ke svému jménu přišla a jak to bylo se slavnou panenkou skákavou. Vstupme tedy do říše pohádek a pověstí, kraj kolem Vladaře nás netrpělivě očekává. (databazeknih)

Jak voní týdenOlga Masiuková: Jak voní týden

Anotace: Malá Konstantina je docela obyčejná holčička. Má ráda slova, vůně, vítr ve vlasech a procházky se strýčkem Ríšou. Jenže na svět, který ji tak fascinuje, nevidí. Konstantina ale vše bere s humorem a nadhledem a vůbec neví, proč by ji měl někdo litovat. Barvy si sice tak docela představit neumí, ale dny v týdnu bezpečně pozná podle vůně. Jediné, co by doopravdy chtěla zkusit, je projet se na kole… Laskavý příběh nevidomé holčičky, která zdravé děti učí, že svět se má vnímat všemi smysly. (databazeknih)

Z domu a zahradyOlga Černá: Z domu a zahrady

Anotace: Každodenní drobné příhody sourozenců Matěje a Hanky dokreslují vyšívané ilustrace E. Volfové. Pro čtenáře předškolního věku. Velký starý dům se zahradou, dvě děti, Matěj a Hanka, táta a máma. Malé příběhy, pozorování, křehká dětská fantazie, vzorky a výseky všedních dnů, koloběh ročních období, myši, zahrada, pěstování dýní, půda, schovávačky, hádky, strach a především domov… Obyčejné věci, které se dětským pohledem stávají neobyčejnými. (databazeknih)

Radek Malý: František z kaštanu, Anežka ze slunečnic

František z kaštanu, Anežka ze slunečnicAnotace: Lyrický pohádkový příběh holčičky ze slunečnice a panáčka z kaštanu, o jejich soužití, rozchodu a opětovném shledání. Pro čtenáře kolem 9-10 let. Jedné noci uprostřed září se na jednom vesnickém nádraží vyloupne z naprasklé kaštanové slupky František. Přibližně v tu samou dobu se na poli, nedaleko nádraží, ze slupky slunečnicového semínka vylíhne Anežka. Tihle dva se zanedlouho setkají a rozhodnou se, že dál budou putovat spolu. Ve vlaku narazí na nepříjemnou cestující, která je považuje za myši, podívají se na zámek, odkud je ale vyžene zahradník a nakonec najdou opuštěný krtčí domeček, ve kterém se rozhodnou zůstat. Zatímco se Anežka věnuje vaření, František píše parodii na rytířský román. Jenomže jednoho listopadového dne se nepohodnou… Místy napínavý, místy téměř snový text je doprovázen ilustracemi Galiny Miklínové. (databazeknih)

Žít do stovky

#14 Čas oříšků

#zitdostovky #ořechy #sběr #strom #podzim

Viděla jsem veverku, jak šplhá po mohutném ořešáku, hupne na větev, přecupitá mezi větvičky, zatřese jimi a už dolů padá jedna kulička za druhou. Já vlašské ořechy z koruny lákám pohledem, koštětem a kusy dřeva. Většinou mě přemlouvají, ať je nechám dozrát do krásy – to když visí nizoučko a zuby nehty se drží, aby nespadly do té hloubky. Anebo na mě drze křičí, až naprší a uschne, to když jsou z dosahu koštěte. A ti z Vrcholků mě ve většině případů mlčky přehlížejí.

Stejně všechny jednoho dne poputují k babičce do štrúdlu a do cukroví. Měla bych ořešáku poděkovat za jeho dětičky a také za to, jak v létě odhání od našich oken komáry. Také bych neměla zapomínat na ořešák na zahradě, který není tak mohutný jako ten před našimi okny, není ani tak plodný, ale poskytuje mi kýžený stín, když si čtu. A když ležím v trávě, můžu se těšit z jeho zelené koruny, na to bych také neměla zapomínat.

P1190699

Uprostřed Obilního trhu jsem na zemi objevila desítky ježků. Překvapilo mě, jak mohutným stromem se může stát líska, kterou jsem doteď znala jako hustý trs tenkých proutků. Začala jsem sbírat oříšek po oříšku, přidali se holubi s tyrkysovými náprsenkami a za chvíli i důchodci. Odnesla jsem si plný batoh a bolavé nohy.

 

Žít do stovky

#13 Dešťová voda

#zitdostovky #voda

Starý dům se dvorkem a zahradou ve mě probouzí odvěkou touhu hromadit & spotřebovávat. Chtěla bych žít minimalisticky a smýšlím ekologicky, takže hromadění věcí nepřichází v úvahu. Naopak jsem jich v červnu během Jarního úklidu spoustu vyházela do sběrného dvora. Přibývají mi pouze sklenice (až začnu zavařovat) a knihy.

Stalo se, že přišly deště, upadl nám okap, pořídili jsme si barel na vodu, abychom měli v létě čím zalévat zahradu. Ale když byly mraky opravdu vydatně nasáklé vodou, ani 280 litrů nestačilo. Navíc v období dešťů naši vodu zahrada nepotřebovala a teď, na podzim, už vůbec ne. A tak jsem začala dešťovou vodu využívat na splachování záchodu místo pitné (!) vody.

DSC_00d16.jpg

Když je šedivo a nebe slibuje déšť, natáhnu si modrou pláštěnku, utáhnu kapuci a vyrážím do terénu. Popadnu kýbl a vodu z barelu odnosím do vany ve staré koupelně na dvorku, která bohužel také není nafukovací. Naplním i umyvadlo, dětskou vaničku z půdy, kyblíky od jogurtů a hořčice, sousedovy flašky od piva, hrnec na výrobu pracího gelu, 5l flašku od kojenecké vody, zavařovačky, a nakonec všechny kýble.

Poté už stačí chodit vydatně na záchod a motivovat všechny členy domácnosti, aby splachovali ekologicky. Mám ráda, když se všechny nádoby, především vana, vyprázdní v očekávání dalšího přívalu vody. S dešťovou vodou se bezedně naplňuje má touha hromadit & spotřebovávat.

 

 

 

Žít do stovky

#12 Zpěv ptáků

zitdostovky #zpevptaku

Chybí mi. Prý jich přilétá čím dál míň. Dlouho jsem je neslyšela, snad celé léto i déle. Jako by je ve městě přehlušil ruch ulice, jako bych k nim přestala být vnímavá. Pak náhle zaslechnu štěbetání a vzpomenu si. Cítím dojetí i stesk, útěchu, radost. Téměř jako bych si vzpomněla, že jsem šťastná. Jsou tu.

Poslechněte si, co slyším v neděli na své zahradě, nahráno na SoundCloud.