Literatura

Malá myška, která nepřestala být zvědavá

Little Mouse (1).jpg

Little Mouse and the Red Wall, photo © Ester Dobiášová

Často se mi stává, že mě na dětské knize upoutá silná ústřední myšlenka. V textu i v ilustraci vyjádřená tak skromně a prostě, až se ptám, nad čím filozofové tak dlouho dumají.

Vynikají tím kvalitní obrázkové knihy, které mám obzvlášť v oblibě.

Pravda, že mě takové knihy občas svádí víc ke konzumaci jedné myšlenky za druhou, než k jejich zažívání a přemýšlení nad nimi.

Naštěstí jsem během jednoho takového obžerství (na kterém není jinak nic pěkného) narazila na velkou červenou zeď a docela malou myšku, která byla zvědavá, jak vypadá svět za tou červenou zdí a proč tam ta červená zeď vlastně stojí.

Little Mouse and The Red Wall od Britty Teckentrup (nakl. Orchard, tištěno na papír s certifikací FSC) ukrývá silné poselství. Avšak ne pro děti, pro dospělé.

„There will be many walls in
your life, Little Mouse.
Some will be made by
others but most will be
made by you…“ (s. 19)

Anebo se pletu? Pochopí dítě, které chodí teprve do školky, možná o něco starší, že zdi, které nám brání v rozletu, si stavíme především my sami? A svět, který jsme považovali podle vyprávění ostatních za temné a strašidelné místo, je ve skutečnosti plný barev a radosti, pokud překonáme strach a necháme zvítězit zvědavost?

Nevím. Nerada bych děti podceňovala. A nerada bych omezovala obrázkové knihy na dětské čtenáře.

Metaforická pointa příběhu se mi zdá nadčasová a oslovila mě především kvůli životnímu období, ve kterém se nacházím právě teď.

Tak to s knihami bývá, v každém věku v nich objevíme něco nového, co v nás rezonuje.

S knihou Little Mouse and the Red Wall to bude, tuším, podobné. Už se těším, až zase o kousek zestárnu a přečtu si ji znovu.

Little Mouse (2).jpg

Little Mouse (3)

Little Mouse and the Red Wall, photo © Ester Dobiášová

V Brně a na internetu si můžete knihu zakoupit v mém oblíbeném Knihkupectví Dlouhá punčocha (hádejte, po kom ho pojmenovali!). V českém překladu kniha (zatím) nevyšla.

Reklamy
Literatura

Katherine Applegate: Wishtree

Tuto knihu jsme rozebírali v předmětu Planetarianism Now (ohromně zajímavý koncept), knihu jsem četla anglicky a anglicky o ní tedy i píšu. Brzy se objeví v české mutaci.

Wishtree (1).jpg

The book Wishtree, photo © Ester Dobiášová

“Trees can’t tell jokes, but they can certainly tell stories…”

A red oak as a storyteller. An old wise tree named Red with his own personality, memories, friends, jokes, and stories. It’s unexpected, but awesome point of view.

“I’m not just a tree, by the way. I’m home. A community.” (p. 23)

To feel like a tree, to think like a tree, to communicate like a tree.

“For a tree, communication is just as complicated and miraculous as it is for humans. In a mysterious dance of sunlight and sugar, water and wind and soil, we build invisible bridges to connect with the world.” (p. 21)

Red is a great bond between civilization and nature, between present and history. He shows us a dense network of relationships beyond the human world. Everyone is equal across various species in spite of differences. Crows, racoons, human children, opossums, squirrels, oaks, lindens…

Continue reading „Katherine Applegate: Wishtree“

Literatura

Toot a Puddle, prasátka, která si nechávají svobodu

Toot and Puddle (1)

Toot a Puddle jsou velcí kamarádi. Čas od času popadne Toota cestovní horečka a musí vyrazit do světa: na zádech kufr, spacák, lyže, karimatku, horolezecké boty a kdo ví, co ještě. To Puddle je naopak domácí typ a užívá si radovánek, které mu nabízí okolí jejich domku.

A tak vidíme pohlednici od Toota z daleké Afriky, kde se cachtá v řece s hrochy – a hned vedle na dvojstraně Puddla, který předvádí všelijaké piruety na zamrzlém jezírku. Anebo Toot píše z Indie, kde závodí v na rikše s velbloudem, zatímco Puddle oslavuje narozeniny s ostatními přáteli.

Continue reading „Toot a Puddle, prasátka, která si nechávají svobodu“

Literatura

Pohádky k nakousnutí

Jarní, letní, podzimní a zimní pohádka. K tomu jedna přídavkem. Navíc se sympatickým environmentálním poselstvím a receptem na závěr. Mňam!

Pohádky k nakousnutí (5)

Krále Kuličku láká cizokrajné ovoce a jiné zahraniční pochutiny, kterými by naplnil své mlsné břicho. „Už jen jména toho ovoce zněla tak krásně, že se rozplývala na jazyku: mango, ananas, banán. Oč to znělo lépe než třeba salát, špenát nebo rebarbora.“ (s. 6) Netuší, že dopravit ovoce z takové dálky s sebou nese mnoho těžkostí. Aneb pohádka, která vede děti i rodiče k docenění lokálních, a především sezónních potravin.

Jarní recept na knedlíčky pro krále Kuličku jsem si sama zkusila, špenátové. Byly vynikající.

létě jsem se vydala s Floriánem a Kulihrachem za dobrodružstvím do Číny. Nejspíš tušíte, o jaké environmentální poselství jde v tomto případě. A pokud ne, tak s chutí do čtení.

I letní recept – Kulihrachův letní pekáč – jsem si uvařila ze sezónní, letní zeleniny nakoupené na farmářském trhu. Opět vynikající.

Podzimní pohádka je zčásti o nastuzení a přírodní, lépe napsáno přirozené léčbě. Také trošku o supermarketech. Jmenuje se Jak čarodějka Amálka našla ztracené kouzlo.

A co v zimě, kdy nic neroste? I s tím si autorka nápaditě poradila, když vyslala Madlenku prozkoumat lesní tajemství.

Autorky pohádek Bára Staníková, Julie Hodková, Verča Fišerová a Barča Pešková se zhostily svého úkolu dobře. Vyprávějí nám poutavé pohádky, které vedou k porozumění, proč je důležité a cenné nakupovat a vařit z lokálních a sezónních potravin, aniž by podléhaly didaktickému stylu. Na děti čeká za každou pohádkou i hádanka, doplňovačka nebo jiná aktivita, která posílí nabyté vědomosti, rodiče (nebo já) ocení recept na vynikající jídlo, které můžou (s dětmi) uvařit.

Pohádky k nakousnutí (1)Pohádky k nakousnutí (2)Pohádky k nakousnutí (4)

Foto z knihy Pohádky k nakousnutí

Knížka vznikla v rámci projektu Challenge Europe s cílem seznámit děti hravou formou s výhodami lokálních a sezónních potravin.  V elektronické podobě si ji můžete celou ihned prohlédnout či přečíst zde.

Literatura

Neobvyklé životní příběhy zvířat

https://www.databazeknih.cz/images_books/35_/353634/mid_jen-zvirata-AUW-353634.pngKniha Jen zvířata od autorky Dovey Ceridwen je soubor povídek, ve kterých je život i jeho konec nahlížen očima zvířete. Zvířata v této knize neslouží jako odraz člověka nebo ten, kdo odsuzuje naši civilizaci. Svůj život vypráví sama za sebe jako individuální jednotky, které žijí bok po boku člověka. Přestože míra antropomorfizace tu a tam balancuje na hranici snesnitelnosti anebo je povídka obecně těžko uvěřitelná, většina povídek nese silný příběh, který je často zasazený do poutavých historických reálií.

Sledujeme kroky kočky, která následovala svoji paničku, francouzskou spisovatelkou Sidonii-Gabriellu Colette, do zákopů první světové války. Kličkujeme mezi stromy na cestě za strašlivou smrtí spolu s Hundstage, německým ovčákem říšského vůdce SS Heinrichem Himmlerem, bratrem fenky Blondi, která patřila Adolfu Hitlerovi. Jeho příběh spolu s pozadím dopadů Hitlerova vegetariánství a příklonu k buddhismu na obyvatele Německa je jeden z nejsilnějších a nejsmutnějších. Odhalujeme i duši mlže, který hledá smysl života a váhá, zda se usadit anebo zůstat „na cestě“, přičemž se připlete k útoku na Pearl Harbor. Následuje povídka o Plautovi, duši želvy, která patřila poustevníkovi Olegovi žijícímu na zahradě rodiny Tolstých, od něj přelezla k Alexandře, dceři ruského spisovatele Tolstého krátce po jeho smrti, a za svůj dlouhý věk prošla rukama i George Orwella, přičemž celou dobu toužila vydat se do vesmíru. Putujeme společně se sloním stádem za vodou s hlubokým pochopením pro hladovějící vesničany. Máme tu i medvědici, která vypráví pohádky v zoologické zahradě v Bosně a Hercegovině, kde v dramatických událostech devadesátých let pomřela většina zvířat. Anebo delfínici, která byla vycvičena jako bojový delfín a zemřela v roce 2003 v Íráku z vlastní vůle, protože bez vědomosti následku svého chování zabila člověka, čímž překročila únosnou mez svého svědomí. A jako poslední na nás čeká příběh papouška.

Skončila bych citací z anotace na databazeknih: „Duše zvířat, která se během uplynulého století stala oběťmi lidských konfliktů, vypráví dojemné, tragické a nádherně podivné příběhy o svém životě a smrti. Zvířecí hrdinové a vypravěči současně nepřímo vzdávají poctu spisovatelům, kteří během téhož období o zvířatech psali. Během studené války se setkáme s ruskou želvou, která byla mazlíčkem Tolstého dcery, americký delfín v Iráku píše dopis Sylvii Plathové, příběh ústřice v Pearl Harboru je geniální variací na Kerouacův kultovní román Na cestě. Vzácně originální kniha elegantně splétá historii, mytologii, folklór i astrologii. Ukazuje, že dokud budou existovat zvířata, lidé o nich budou přemýšlet, psát a snít.“

Literatura

Zanzibar jak vyšitý

DSC02684

Putování zrnka rýže, opice čekající na fotbal s plechovkou od Coca-Coly, pastevec krav v botách s podrážkami z pneumatik, chameleon, který doputoval a do New Yorku vydávající se za keř černého pepře… jen pár výjevů z cesty do představivosti Radky Dráčkové.

Vzpomínky z cesty po Zanzibaru. Veršované, vyprávěné a sešité z kousků látky z šatů, které s manželem nosili na dalekém ostrově u Afriky.

Texty jsou hravé a nápadité, radost číst.

„Když tu s pískem na víčkách
usne malá holčička,
hádá, jestli slunce k ránu
vyjde suché z oceánu.“

(báseň č. 2: Zanzibar je ostrov)

DSC02686DSC02685

Fotografie z knihy Zanzibar jak vyšitý, fotila Ester Dobiášová

Také úsměvné a upřímné:

„V láhvi palmového vína
byl zavřený litr vína.

Kdo ví, jakpak se tam vměstnal,
láhev, zdá se, byla těsná.
Bolela ho každá kapka.
Až dnes, sláva, pryč je zátka.

(…)

Obklady si dávali,
bolehlavem zoufalí.
Kdybychom to víno radši
v láhvi trpět nechali!“

(báseň č. 10: V láhvi palmového vína)

DSC02687

Citace z: DRÁČKOVÁ, Radka. Zanzibar jak vyšitý. V Praze: Labyrint, 2015. ISBN 978-80-86803-32-6.

Literatura

Gorilí táta

DSC02680

Fotografie knihy Gorilí táta, fotila Ester Dobiášová

Obdivoval tlustokožce, ale stal se ošetřovatelem lidoopů v pražské Zoo.

Svědomitým, nápaditým, odvážným a zvídavým – alespoň tak Marka Žďánského vykresluje spisovatelka Markéta Pilátová v krátkých převyprávěných historkách z jeho života.

Gorilí táta nás zavádí nejen do pražské zoologické zahrady, ale i do rozlehlé Ukrajiny při snaze umístit starší pár šimpanzů do zoo v Nikolajevi. Anebo do Španělska, kam přijíždí Marek Žďánský v úvodu knihy navštívit svoji šestiletou gorilí „dceru“ Moju.

Příběhy nejsou zdaleka jen veselé, ale jsou opravdové a prožité člověkem, který se zcela oddal své vášni – zvířatům.

„Zjistil jsem, že je to ta nejkrásnější profese, jakou jsem kdy mohl dělat. Porozumět zvířatům je totiž velká škola životní trpělivosti. Každý den se může něco zvrtnout, ale taky něco zázračného a úžasného povést.“ (s. 74)

Kdo jiný by šplhal nejištěný na protipovodňovou věž zkontrolovat své gorilí svěřence během ničivé povodně, kdy se v roce 2002 vylila Vltava z břehů a zemřelo při ní mnoho zvířat včetně malého katarského princátka, gorilího mláděte Ponga?

Gorilí táta (2)Gorilí táta (3)

Fotografie z knihy Gorilí táta, fotila Ester Dobiášová

Mimo jiné se Markéta Pilátová snaží vylíčit smysl zoologických zahrad, především v kapitole Smysl a důstojnost. Ráda bych citovala nezvykle dlouhou část textu, protože mi tato kapitola změnila jednostranné nazírání na zoo jako na vězení:

„Dneska se stavějí pavilony a zoologické zahrady tak, aby to nebyla vězení a klece, ale aby se co nejvíc přiblížily přirozenému prostředí zvířat. Přišlo se totiž na to, že zoologické zahrady hrají svoji neoddiskutovatelnou roli v ochraně přírody právě proto, že zvířata v zoo vzbuzují v lidech zájem o zvířata v divočině. (…) Čím víc totiž o zvířatech vědí a dokážou si představit podmínky, bez nichž v přírodě zvířata nepřežijí, tím víc jsou pak ochotní pro záchranu divočiny něco udělat. Vezměte si například naše gorily. Dokud se jejich chov a podmínky v zoo nezlepšily, lidé je měli za nebezpečná a nepříliš atraktivní zvířata. Spíš se jich báli, než aby se o ně kdovíjak zajímali. Dneska díky novému pavilonu a modernímu přístupu nás ošetřovatelů jsou z goril hvězdy a magnet, který přitahuje doslova tisíce návštěvníků. Zároveň existuje projekt na ochranu divokých goril v mlžných pralesích Ugandy a Rwandy v Africe, částečně financovaný i z peněz lidí, kteří poprvé uviděli gorilu právě v pražské zoo. A zvířata upytlačená kdysi ve volné přírodě, a ne ta, co vzešla z chovů v zoo, už nemůžeme zpátky do volné přírody jen tak vypustit, protože by si tam nezvykla. Navíc u některých druhů ohrožených zvířat se s vypuštěním do volné přírody naopak počítá a zachraňují se tak před vyhynutím.“ (s. 45-46)

(Mezi námi, zoologická zahrada v Brně tomuto tvrzení odporuje, asi zaspala – škoda pro zvířata, která zde žijí.)

Přestože jazyk i ilustrace jsou přístupné dětem od 10 let, příběhy jsou stejně tak silné a obohacující i pro dospělé.

Citace: PILÁTOVÁ, Markéta a Marek ŽDÁNSKÝ. Gorilí táta. Ilustroval Daniel MICHALÍK. Praha: Novela bohemica, 2013. ISBN 978-80-87683-06-4.