Deník · fotografie

Putování po Transylvánii 2018

Rumunsko_2018_Dobiášová (1)
Rumunsko 2018. Fotil Oliver. Pohled na Piatra Secului, Trascău, Apuseni

 

Kamarád mě lákal do Rumunska. Měl zajímavou taktiku. Sliboval:

❤ Divoké psy
Nemusím se ničeho bát, pokud nenarazíme na salašnické psy, kteří chrání své ovce. Anebo na divoké salašnické psy, kteří přišli o své ovce a toulají se krajinou s ostrými zuby a často se vzteklinou. Blbý by bylo narazit na smečku, v tom případě je důležité mít větší smečku.

❤ Vretenice neboli zmije
Hlavně za slunečných dnů si užívají solárko na kamenech. Ve vysoké trávě je také můžeme překvapit. Stačí mít turistické hole, jejich údery rozvibrují zemi a zmije se odplazí.

❤ Medvědy
Těch se samozřejmě není důvod bát, pokud nebudeme mít ve stanu jídlo anebo je nepřilákáme krví z ran po kousnutí divokým psem.

❤ Hnačku neboli průjem z říční vody
Na kopci do ní totiž serou (slovy Ondreje) borůvkáři nebo krávy, uvidíme, co to s námi udělá.

❤ Hojně, ale nedůvěryhodně značené turistické stezky

❤ Levný šopský salát

❤ Spaní pod hvězdami

Taková nabídka se neodmítá!

I když chce přípravu.

„To do list“ před odjezdem:

  • vyzvednout si paralyzér na divoké psy v obchodě s pletacími jehlicemi na Pekařské (tam kde mají v akváriu jakési přerostlé mloky, Čapek měl pravdu!)
  • vyzkoušet si pověsit pončo alá stan na deset způsobů (to, se kterým M. procestoval kus Evropy z Anglie až po Slovensko)
  • vyzkoušet si postavit stan pro jednoho (ten, který si po svém tripu s pončem M. koupil – a už ho nikdy nevyužil)
  • naučit se vázat nové uzly pro připevnění ponča
  • sbalit si svých pět švestek (sušených, neslazených a nesiřených, taky meruňky)
  • překontrolovat lékárničku (tlakové obvazy, Smecta proti průjmu, Paralen, špunty do uší, úsporně stlačená vata v tamponu, šitíčko, náplasti a tak dále)
  • minimalizovat, minimalizovat a minimalizovat počet věcí

Ještě a konečně, že jsem si koupila nový, lehký, kvalitní cestovní foťák Sony A6300 s širokoúhlým objektivem.

A jak to vypadalo ve skutečnosti?

Rumunsko_2018_Dobiášová (2)
Rumunsko 2018. Na této zřícenině jsme spali poprvé pod hvězdami. Cetatea Trascăului.
Rumunsko_2018_Dobiášová (3)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (4)
Rumunsko 2018, zřícenina hradu Cetatea Trascăului
Rumunsko_2018_Dobiášová (5)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (6)
Rumunsko 2018. Stáda ovcí, krav a koz nás doprovázela po celou cestu.
Rumunsko_2018_Dobiášová (7)
Rumunsko 2018. V pozadí Piatra Secului, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (8)
Rumunsko 2018. Po výstupu na Piatra Secului, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (9)
Rumunsko 2018. Psi byli nakonec naši hodní průvodci. Tato fenka byla sice divoká, lépe řečeno bez pána, ale své ovečky si našla: jakmile jsme vystoupili z auta, vzala si nás na starost. Kdykoli se někdo z nás zdržel, ohlížela se a vyčkávala, kdy ji dožene.
Rumunsko_2018_Dobiášová (10)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (11)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (12)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (13)
Rumunsko 2018, vesnička Valea Uzei, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (14)
Rumunsko 2018. Na zmiji jsme narazili jednou, já ji neviděla. Medvědy jsme nepotkali, nejspíš i proto, že jsme se pohybovali přece jen nedaleko civilizace, i když v přírodě.
Rumunsko_2018_Dobiášová (15)
Rumunsko 2018
Rumunsko_2018_Dobiášová (16)
Rumunsko 2018, Râmetská soutěska, Trascău, Apuseni. Pokud byste procházeli jako my k opuštěné vesnici Cheia, cesta je dobře značená (modrá turistická značka). Ale: budete muset brodit, lézt po skalách po železných lanech a kramlích. Nevhodné za bouřky (ověřeno na vlastní kůži).
Rumunsko_2018_Dobiášová (17)
Rumunsko 2018, Râmetská soutěska, Trascău, Apuseni
Rumunsko_2018_Dobiášová (20)
Rumunsko 2018, solný důl Salina Turda. Stěny jsou opravdu slané!
Rumunsko_2018_Dobiášová (19)
Rumunsko 2018, solný důl Salina Turda. Vyplatí se.
Rumunsko_2018_Dobiášová (18)
Rumunsko 2018, jeskyně Cetățile Ponorului. Přístupná po modré turistické značce z Padisu. Značení je důvěryhodné i v mlze, při nejhorším máte psa. Na druhý konec jeskyně (cca 500 m) se dostanete skákáním po kamenech jako žabáci. Jsou zalité vodou, ale dobré pohorky nekloužou. Vodu jsme nepili, pohybovali jsme se v obydlených oblastech, takže jsme ji doplňovali v restauracích apod. Šopský salát jsem měla pouze jednou za normální cenu, stejně jako ostatní jídla. Kromě langošů, ty byly skvělé a levné.
fotografie

vizuální deník

Impulzivní, spontánní, intuitivní – tak se dá označit nejen vznik fotek, které jsou v kategorii Vizuální deník, ale také samotný nápad na jejich tvorbu. Zpočátku to byla jen reakce na situaci – zcadlovku (Nikon D90) jsem měla v servisu a fotit jsem mohla jen kompaktním fotoaparátem. Ze dne na den mě popadla vášeň tak silná, že z ní ve mě pocity přetrvávají nadále, den co den se ozývají a já vím, že to je správné. Touha po sebevyjádření tímto technicky mírně degradujícím způsobem – filmovým zrnem na kompaktu s porouchanou čočkou – mě plně uspokojuje. Tyto fotky jsou bez ořezu, bez úprav, tvoří můj vizuální deník. Kdo se umí dívat, uvidí mnoho ze mě samotné prostřednictvím těchto fotek. To, co mě zaujímá, co mě přitahuje. Jsou to okamžité situace a vjemy, které mám touhu zaznamenat – a také tak činím.

Publikovat takové záznamy na internetu je zrádné. Dřív musel fotograf počkat, až fotky vyvolá, až je někomu ukáže, až ten mu o nich něco řekne. Dnes můžu publikovat vše, ale bez zpětné vazby. Na druhou stranu mi internet poskytuje sebereflexi. Nechci sem dávat vše, co vyfotím – a nečiním tak. Pokud už něco publikuji, ukáže čas, zda to smažu. A právě ten čas, který potřebuji na uvědomění si, že se tou fotkou nechci prezentovat, bych si měla nechat na usazení fotografie. Minimálně měsíc, vydržet i několik let jako Josef Sudek bych asi nedokázala.

Ve fotkách, které mě oslovují od jiných fotografů, kladu důraz především na kompozici, ale také na obsah, koncept a na osobnost tvůrce. Já ještě žádná fotografická osobnost nejsem, ale hledám se. A uniknout touze nejen po sebevyjádření, ale i sebepublikaci, to je těžké. Nejsem si ale jistá, jestli je zpětná reakce to, co by tyto fotky potřebovaly. Asi ne. Protože jsou mým osobním deníkem. Ráda bych se ale vyvíjela. Ráda bych, aby ty fotky měly kompozici, aby komunikovaly se světlem a se stínem (pro které je filmové zrno ideální), aby obsah a můj pohled předčil technickou kvalitu. Protože na té záleží, ale ne zde. Na té mi záleží při focení zrcadlovkou, proto ji mám. Tato filmová zrna jsou mnou. Takhle já chodím dny. A při tom chození vznikají i série, na které si minimálně ten měsíc nechám. Důležité je zde tedy i datum. Možná se zde objeví i fotografie Nikonem, ale minimálně.

Týden bez Nikonu a focení Panasonicem pro mě bylo více obohacující, co se týče přemýšlení o mé tvorbě a fotografii, než celková doba focení se zrcadlovkou. A mé nadšení a radost byla ohromná, naplňující. Proto přeji všem, aby našli mimo všechno to focení někoho a pro někoho i druh, který se třeba nikomu nemusí líbit, ale vás povznáší. Já tyto fotografie potřebuji dělat. Ale uvidí se časem, jestli nesmažu tento článek a nevezmu zpět svá slova. Věřím ale, že ne.

17. 2. 2014

ZÁZNAMY

16. 12. 2017

Beskydy

Beskydy_Dobiasova (6)

Continue reading „vizuální deník“

Deník · fotografie

Putování po Švédsku slovem i fotografií 2015

DSC_0797Putování po Švédsku 2015

Během července jsme s Dominikou projezdily oblast mezi Göteborgem a Stockholmem, třináct dní putování a spaní pod stanem, abychom dorazily na kouzelnou farmu a zkusily si wwoof. Tento článek je právě o čase stráveném putováním před farmou. Na začátek nějaké praktické informace, pro zvětšení mapek a fotek stačí kliknout: Jak se orientovat? Mně a Dominice… víc v článku.

DSC_0897První zkušenost s WWOOF aneb něco, co nelze zachytit slovy ani obrazem (2015)

Dům s tři sta let starým dubem Pozn.: cestovala jsem s Dominikou, tedy dvě dívky, tedy ypsilon Červený dům s bílými okny a bíle natřenou verandou. Tolikrát jsme kolem podobných procházely, nyní jsme měly v jednom bydlet. Náš hostitel nás do něj uvedl s váhavým úsměvem, ze kterého se dalo vyčíst, že má dům rád, ale my si ho… víc v článku.


 

Deník · fotografie

Výšlap z Telgártu přes Kráľovu skalu na Kráľovu hoľu, Nízké Tatry, Slovensko

Dva a půl roku. Tak dlouho trvalo, než mě M. vzal na pořádný výlet v rodném Slovensku. Kecám, loni jsme byli ve Slovenském ráji, ale dům pod Nízkými Tatrami a hleděla jsem na ně nanejvýš dalekohledem. Pokud nepočítám Homolku. Dost už křivdění.

Včera jsme vstali s kokrháním kohouta (v šest ráno) a vyrazili do Telgártu. Z něj na Kráľovu skalu, první keška (jak jinak), první výhledy. Mravenečci se šplhali na Kráľovu hoľu, malí človíčci, ze kterých jsme vyčetli, že výstup nebude selanka. Po cestě borovice kleče, černí brouci spěchající jak na párty, koniklece bílé, pískání svišťů, kamenné hamburgery a vrchol.

Mít křídla, odnese mě vichr až do Vysokých Tater. Jakmile jsme se však skryli v závětří za kámen, vichr utichl, jako bychom unikli z bojového pole. Fascinující krajina připomínající step, která vyvažovala zelené lesy.

 

Literatura

Poznámky k divadelní hře Václava Havla: Largo Desolato

Largo desolatoDivadelní hra Largo Desolato je oproti Havlovým absurdním dramatům srozumitelná a poměrně jednoznačná. Autor klade otázky po lidské identitě, lásce a zodpovědnosti vůči společnosti. Odráží každodenní realitu intelektuála, který se v totalitním systému nevzdává svobodného myšlení a který se v případě hlavního hrdiny Dr. Leopolda Kopřivy stává dokonce vzorem pro „obyčejné“ lidi.

Pociťuje tím tlak nejen ze strany systému, ale i těch, kteří od něj v podobě Prvního a Druhého Ládi čekají, že vystoupí ze slov a činem učiní za nesnesitelným systémem tečku, že to on vyburcuje aktivní odpor. Tuší mnoho možností, co by se dalo ještě dělat, aniž by dokázali něco konkrétního navrhnout. „Směrů by bylo hned několik. Ale to vy víte přeci sám nejlíp!“ (s. 287)

Zároveň na něj vyvíjí nátlak i přátelé a jeho družka. Přítel Olbram mu staví zrcadlo: „Všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš – že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny – že splníš všechna očekávání, která, nezlob se, právem vyvoláváš – že budeš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv těm velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něž jsi vzorem a nadějí, které jsi, nezlob se, sám sobě svým dílem dal – prostě se trochu začínám bát, jestli nás všechny nějak nezklameš,“ říká ve čtvrtém obraze (s. 299).

Continue reading „Poznámky k divadelní hře Václava Havla: Largo Desolato“

Věci na zamyšlení

Abstrakce jako neschopnost hovořit o holocaustu?

Esej k tématu Pomník zavražděných Židů v Berlíně

O Památníku zavražděných Židů se hovoří v Německu již od roku 1988, kdy přišel s návrhem jeho výstavby historik Eberhard Jäckel a žurnalistka Lea Rosh. V roce 1994 byla vyhlášená soutěž o podobu památníku, ve které o pět let debat později zvítězil návrh architekta Petera Eisenmana. Stavba začala v dubnu 2003 a dokončena byla o dva roky později, v květnu 2005. Památník stojí nedaleko Brandenburské brány a je tvořen 2711 betonovými stélami, které zabírají plochu 19 073 m². Už od samotného nápadu postavit tento památník se vedou debaty zahrnující několik problematik. Například proč je památník určen jen jedné skupině obětí? Proč je umístěný právě nedaleko Brandenburské brány na troskách Třetí říše? Jedná se „Denkmal“ nebo „Mahnmal“[1]? Nedaly se peníze vložené do tohoto památníku využít lepším způsobem, například na pomoc pozůstalým Židům a jejich rodinám? atd. Obšírně se těmito a dalšími otázkami zabývají Claus Leggewie a Erik Meyer v knize „Ein Ort, an den man gerne geht“.[2]

Mě především zajímá problematika podoby tohoto památníku. Jaké využívá Eisenman prostředky pro komunikaci s návštěvníkem, nepotlačil svým přístupem osobní rovinu výpovědi, není Památník zavražděným Židům více umělecké dílo bez historického sdělení než skutečný památník?

Nepřehlédnutelný kus historie

Památník zavražděných Židů nelze pro svoji velikost přehlédnout. Vidět ho můžou dokonce i pasažéři letadla jako jakousi skvrnu na německé tváři – po zjištění, o co se jedná, víme, že je to spíše skvrna v německé historii, o které však Němci diskutují a tímto památníkem se k ní vyjadřují a k ní „lákají“ v monumentálním měřítku. Kdo jednou spatří tento památník, musí mu být jasné, že se Němci snaží se svojí historií vypořádat s důstojností, neodrazovat od ní, neschovávat se před ní, naopak přitáhnout pozornost. Náklady ani prostorem nešetří. I proto je důležité zhodnotit, jakým způsobem tuto část své historie představují jak znalým její problematiky, tak neznalým. Zda byly uvolněný prostor a peníze smysluplně využity.

Continue reading „Abstrakce jako neschopnost hovořit o holocaustu?“